20. ročník festivalu Bábkarská BystricaFoto: archiv

KK a VV na BB: Den 1.

Píše Kateřina Kykalová a Viktorie Vášová

Pátečního rána se nám Banská Bystrica konečně předvedla za denního světla – na rozdíl od nočního bloudění předchozí den byla cesta do divadla překvapivě krátká. Při pohledu na město ze všech stran obklopující kopce nás na okamžik přepadla lítost, že jsme doma nechaly pohorky a navzdory krásným scenériím se jdeme dobrovolně schovat do divadla. Lítost však netrvala dlouho. Před divadlem jsme totiž nasedly do festivalového autobusu, který nás odvezl do téměř hodinu vzdálené dědinky Ostrý Grúň, ukryté v horách hrajících všemi barvami podzimu.

Škoda, že tohoto malebného exteriéru a krásného počasí nevyužili také tvůrci Bábkového divadla na Rázcestí a Dve rozprávky na brušku nám místo toho zahráli v chladném domě kultury. Antiiluzivnímu představení s loutkovými divadélky, jež měli dva herci zavěšená na krku, by přitom venkovní prostředí náramně slušelo. A snad by bývalo bylo dostalo i ten správný pouliční nádech a publikum vybídlo k větší interakci. V dlouhém sále se herci potýkali s pozorností malých diváků, které volání přírody postupně odvádělo doslova. Hromadnou čůrací pauzu si děti prosadily po skončení první pohádky, herci však s takovým scénářem nepočítali a plynule pokračovali v představení pohádkou druhou. Nešťastná přitom nebyla jen skladba inscenace, ale i samotný výběr pohádek: V té O Jurkovi s kozou se pod množstvím legrácek zcela vytratilo poselství a až po skončení představení bylo dětem v diskuzi vysvětleno, že je jím síla přátelství; výrazně kratší pohádka O Dobromilovi a Lenimírovi jakoby se naopak snažila tento nedostatek dohnat a poselství potřebovala vykřičet už svým názvem – didakticky ilustrativní odvyprávění už pak bylo logicky nadbytečné.

bábkové divadlo na rázcestí Dve rozprávky na bruškuFoto: bábkové divadlo na rázcestí

Autobus nás po představení, a také po uctění památky obětí masakru v Ostrém Grúňi z roku 1945, odvezl zpět do Banské Bystrice. Představení italského souboru Compagnia l’Asina sull’Isola už se odehrálo v sále Bábkového divadla. Stejně jako Dve rozprávky na brušku i Očami čajok děti především seznamuje s určitými divadelními formami. Zatímco představení BDNR dětem představilo klasické loutkové antiiluzivní divadlo, italští herci zapojili hru stínů a dětem předvedli, jak málo stačí k tomu, aby vůbec divadlo vzniklo. Jako dva rackové roztančili jeviště barevnými obrazy ptáků a rybiček a přidali pár poetických vět o přirozeném plynutí světa. Ale ani zde jsem jako dospělý divák bohužel nenašla téma, kterým by ke mně tvůrci promluvili.

Kateřina Kykalová

divadlo jána palárika v trnave A. de Saint-Exupéry Malý princFoto: divadlo jána palárika v trnave

První den zakončilo představení Malý princ. Světoznámý příběh Antoina de Saint-Exupéryho o setkání pilota a Malého prince v poušti zpracovalo a do Banské Bystrice přivezlo Divadlo Jána Palárika v Trnave.

Toto činoherní divadlo přišlo neobvykle s inscenací, v níž používá masky a loutky. Dominantní loutkou je Malý princ, zpodobněn jako asi metrový manekýn s modrým pláštěm, hlavou tvořenou drátěnou konstrukcí a s bílou maskou místo obličeje. Díky tomu vypadá jakoby bez tváře a tím, že ho pilot hned na začátku přirovná k mimozemšťanovi, dojem podivného monstra nechtěně ještě podpoří.

Malý princ spolu s pilotem tvoří vizuálně výraznou dvojici, zbytek scénografie je laděný do bílé barvy. Scénu i kostýmy sjednocuje použitý materiál. Bílým papírem se podařilo vytvořit mnoho: businessmana posazeného na hromadně dlouhých papírů s výpočty, krále na vysokém, několikametrovém trůnu, létající planety na scéně, nebo lišku složenou z masky a ocasu – každou z těchto částí vodila jedna herečka, které teprve pomocí svých nohou v černých podkolenkách dotvořily obraz zvířete. Jediné barevné změny na scéně byly světelné – a to jak uvnitř papírových objektů, tak na ploše zadního plátna. Vizuálně se tak podařilo vytvořit magickou až melancholickou atmosféru, kterou v sobě Saint-Exupéryho knížka nepochybně obsahuje.

Odvážným rozhodnutím použít loutky si soubor tak trochu hodil klacky pod nohy. Velkého manekýna vodí celý čas představení jedna herečka, což pochopitelně ubírá na možnostech, jak s takovým typem loutky pracovat. Takto šlo ovládat jen hlavu a občas jednu ruku, a tak byl většinu doby Malý princ nehybnou levitující panenkou. Navíc kombinace činoherního herectví a loutek působila trochu těžkopádně, možná až úsměvně. Nicméně někde se začít musí a toto nakročení k loutkovému divadlu rozhodně oceňuji.

Viktorie Vášová

Kateřina Kykalová, Viktorie Vá, 30. 9. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

29. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.