Ze čtenářských ohlasů

Vážená paní šéfredaktorko,

v úvodníku 1/2010 píšete, že byste ráda dovedla Loutkáře ke stému výročí. Cítím s Vámi v této těžké pozici.

Kdysi jsem rád pročítal Loutkáře od 1. čísla dr. Veselého. Vím, že od té doby se situace ve výchově dětí velmi změnila. Rodinné divadlo zcela zaniklo a zveřejňovat fígle, jak to udělat, aby se Honza napil ze sklenice, už dnes není tak důležité.

Kladete čtenářům řadu otázek o loutkách. Loutka se jakoby vytrácí. Víme, že nikoli jakoby, ale skutečně. Není to úbytkem diváků. Do Říše loutek stále chodí děti, i když doma mají televizi přes půl stěny. I v naší obci děti znovu žasnou nad Münzbergrovým kukátkem po rozhrnutí opony a pomáhat Kašpárkovi v hledání koníčka nebo luštění hádanek, je dokáže zcela zaujmout.

Naproti tomu profesionální divadla, až na několik výjimek, s loutkami počítají velmi málo. Jakoby se za ni styděli. Když chci navštívit představení v loutkovém divadle, zjistím, že tam často nehraje ani jedna loutka. Převládá to alternativní, možná 10:1. Nemělo by se to alternativní přesunout do činohry?

Loutka se ztrácí, protože se jí vzdávají sami loutkáři. Možná bych měl napsat, že se jí vzdávají činoherci, protože loutkáři jsou ti, kdo loutky milují. A loutka by se měla bránit před činoherci, kteří studovali na KALD DAMU.

Jiří Trnka řekl, že loutky jsou oživlé sochy.

Vážená paní Malíková, velmi si vážím Vaší práce v Loutkáři i v UNIMA. Moc se mi líbí Váš překlad Dějin loutkového divadla v Evropě. Těším se, že vyjde i druhý díl.

Z úcty k Vaší práci si předplatím tento ročník Loutkáře.

S pozdravem

Pavel Kuneš

Pavel Kuneš, 17. 5. 2010

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: