Bábkarská Bystrica Tour 2018

Proti proudu času: kniha o rodinných loutkových divadlech

Není to dlouho, co Jaroslav Blecha ve spolupráci s Pavlem a Václavem Jiráskovými obohatil naši loutkářskou literaturu krásnou knihou Česká loutka. A v těchto dnech již vychází jeho další kniha Rodinná loutková divadélka. Publikaci vydalo Moravské zemské muzeum v Brně, kde Jaroslav Blecha pracuje jako vedoucí a kurátor oddělení dějin divadla, a autorem její grafické úpravy je Václav Houf. Jak se čtenář dozví hned v úvodu, kniha vznikla díky grantu Ministerstva kultury České republiky jako jeden z výstupů projektu „Česká tištěná stolní loutková divadla a dekorace ve sbírce Moravského zemského muzea“.

Loutkářské veřejnosti je Jaroslav Blecha všeobecně znám jako odborník, věnující se především výtvarným aspektům loutkového divadla a právě rodinná loutková divadla patří do středu jeho pozornosti, ba dokonce bych řekla, že se tomuto tématu věnuje s velkým osobním zaujetím. Za léta své odborné praxe se vypracoval na jednoho z nejpoučenějších znalců, který je uznáván jak u nás, tak i v zahraničí.

Ve své knize vyčleňuje Jaroslav Blecha z širšího rámce rodinných loutkových divadel jako předmět své pozornosti česká stolní tištěná loutková divadla, jež chápe jako jedinečný historický fenomén českého loutkového divadla první poloviny 20. století. Práci dělí do šesti hlavních částí: I. Rodinné loutkové divadlo jako jev, II. Prehistorie stolních divadel, III. Aktéři stolních divadel, IV. Dekorace českých umělců, V. Souborná tištěná divadla, VI. Rodinné loutkové divadlo jako evoluční trend. Závěrem doplňuje text souhrnným přehledem loutkářských firem a nakladatelství, medailony výtvarníků dekorací a divadel a katalogem dobové produkce. Nechybí ani rejstřík a anglické resumé. Významnou součástí práce jsou početné fotografie divadel, dekorací i loutek a také dobových návodů i propagačních materiálů, které citlivě vybral a speciálně pro tuto knihu nafotil. Ten, kdo má zájem o tuto oblast českého loutkového divadla a hledá potřebné informace, i ten, kdo se chce teprve poučit, najde v knize zcela vyčerpávající a naprosto spolehlivé údaje o celém období i o jednotlivých dekoracích a celých divadelních kompletech od prvních pokusů Karla Štapfera z roku 1894 až k soubornému tištěnému kompletu loutkového divadla Svatopluka Bartoše z roku 1947, kterým se historie tohoto fenoménu v naší zemi ve své původní podobě a funkci uzavírá. Autor ovšem uvádí, a považuji to za důležité, i přehled o tom, který autentický materiál, tedy dekorace a divadelní komplety, se nedochovaly ani v soudobých muzeálních ani v soukromých sbírkách, informuje také o mezerách v našem dnešním poznání, tedy o tom, co se zatím nepodařilo vybádat, nebo se už asi ani vybádat nedá. Tato informační kvalita je výrazným přínosem knihy Jaroslav Blechy, ale snad ještě důležitějším je způsob, kterým o rodinných loutkových divadlech uvažuje.

V kapitole o prehistorii stolních divadel vřazuje autor jejich narůstající oblibu a rozvoj v českém ochotnickém hnutí, v jehož počátku se rodinná loutková divadla výrazně uplatnila, do souvislosti s velkým rozšířením zájmu o tento druh loutkového divadla v evropských zemích, zejména ve Francii, Německu a Rakousku začátkem 19. století. Poukazuje na historické souvislosti společenského života v Evropě a velmi příhodně zdůrazňuje vliv biedermeierovského životního stylu a jeho kult rodinného života, představující živnou půdu pro rozvoj loutkových divadélek v rodinném kruhu. V úvahách o tom, jak se tento zahraniční vliv, který se u nás prosazoval pomalu a opožděně, projevoval nejdříve díky dovozu tištěných dekorací a teprve na rozhraní 19. a 20. století i vlastními výtvarnickými a nakladatelskými počiny, se autor zamýšlí i nad řadou paradoxů, o nichž se obvykle nemluví. Všímá si, že vedle snah řady výtvarníků o obohacení nabídky o původní české dekorace s důrazem na výtvarné kvality a potřeby českého loutkářského repertoáru, byly důležitým faktorem obchodní zájmy firem a nakladatelství, které pro propagaci své produkce často zneužívaly dobových vlasteneckých nálad ve smyslu: pro české děti české dekorace. Autor tento fakt věcně konstatuje, vědom si dobových podmínek, avšak jeho zájem v celé knize směřuje k odpovědi na důležité otázky, především na otázku čím byla česká tvorba jedinečná a čím přispěla k dalšímu rozvoji loutkářské tvorby jak s ohledem na dětské diváky, tak pro formování českého ochotnického loutkářství.

Pro Jaroslava Blechu ohromné rozšíření zájmu o rodinná loutková divadla, které nemělo v Evropě obdoby, vyvolala především první série Dekorací českých umělců, vydaná Českým svazem přátel loutkového divadla v roce 1913. I když se na ní podílelo celkem osm známých českých výtvarníků (František Kysela, Adolf Kašpar, Rudolf Livora, Ota Bubeníček, Jaroslav Panuška, Stanislav Lolek a Jaroslav Procházka), z nichž každý uplatňoval svůj osobitý výtvarný styl, představovala již tato první série výrazný reformní počin, v jehož rámci byl zjednodušen systém dekorací, scéna byla osvobozená od přebytečných kulis a sufit omezující herní prostor loutek a v tomto novém prosvětleném prostoru se uplatňovala barevná a tvarová stylizace, zbavující scénickou výpravu dosavadní popisnosti. Navzdory výtkám, které můžeme k tomuto produktu z dnešního hlediska vyslovovat, především různosti výtvarných slohů jednotlivých dekorací, autor vyslovuje svůj hold celku tohoto průkopnického činu. V další částí své práce se snaží vést čtenáře k pochopení toho, jak byl v dalším vývoji tento impuls rozvíjen, nebo kdy další autoři přistupovali k vydání nových sérii dekorací či souborných celků divadélek s konzervativnějším pojetím, a zkoumá, jak tyto podněty ovlivnily české ochotnické loutkové scény. Částečně se věnuje i sériově vyráběným loutkám, které patřily k jednotlivým velikostním kompletům. Vše je doplněno přímo v textu zdařilou obrazovou dokumentaci, která čtenáře poučí i potěší. Jak uvádí, snažil se svou práci překonat některé dřívější předpojaté názory těch, kteří v rodinných loutkových divadlech spatřovali spíše produkty hračkářského průmyslu, aniž by věnovali pozornost divadelním aspektům a jejich nepopiratelnému dobovému významu pro formování českého moderního loutkářství.

Jaroslav Blecha si ovšem plně uvědomuje i další významy rodinných loutkových divadel, které jsou sice mimo oblast vlastního teatrologického zaměření, jež ovšem nelze nijak pominout ani bagatelizovat, a tím je jejich působení na dětské diváky. Ve vzpomínce na své dětství se vyznává s jakou „opravdivostí, lehkostí a nadhledem jsem tvořil a jakou bezbřehou imaginaci v mé dětské mysli toto prosté loutkové divadlo vzbuzovalo. Maloval jsem, jistě neuměle, chybějící dekorace, zhotovoval loutky, rozličné rekvizity, vymýšlel příběhy, které jsem pak v loutkových improvizacích s pocitem náramné vznešenosti a uspokojení sveřepě vnucoval sestrám a kamarádům z ulice“. Ano, loutková rodinná divadélka patřila k hračkám, které děti dostávaly k narozeninám či pod stromeček a mnohým se brzy omrzely a skončily někde na půdě. Ale v mnoha, mnoha případech byly zdrojem podnětných zážitků, otevíraly dětem svět imaginace a představivosti, a poskytovaly jim příležitost k vlastní kreativitě, zejména k výtvarné, literární či herecké tvorbě. Asi je škoda, že autor nevyužil ohromné množství vzpomínek mnoha významných výtvarníků, herců, hudebníků či literátů, kteří přiznávají mimořádně silný vliv zážitků z domácích loutkových divadélek a vlastních divadelních pokusů na těchto malých scénách na svůj vztah k umění a další uměleckou orientaci.

Po přečtení knihy pociťuji společně s autorem nostalgickou lítost, že éra rodinných loutkových divadélek je již záležitostí minulosti vzdálené více než půl století. Proto mne potěšilo, jak autor uvádí, že je řada lidí v zahraničí i u nás, kteří se k rodinným loutkovým divadlům vracejí a pokoušejí se znovu využít jejich nesporný potenciál. Je však pravděpodobné, že takové hnutí, jaké se rozvinulo v první polovině 20. století, kdy domácí loutková scéna patřila téměř do každé rodiny s dětmi, už asi nezažijeme. Přesto si myslím, že je to škoda. Samozřejmě, když dnes posadíme dítě před televizi, video či počítač, určitě zhlédne loutkovou pohádku nebo jiný loutkový pořad na nepoměrně vyšší výtvarné, literární i herecké úrovní, než jakou by mu mohl zahrát nezkušený tatínek, dědeček nebo tetička. Ale ten krásný, neopakovatelný pocit, že dnes hraje s loutkami tatínek, maminka nebo někdo blízký pouze pro mne, ten pocit, který utužuje vztah dítěte k jeho blízkým, ten mu televize, film či internet poskytnout nemůže. A to je další důležitý aspekt domácích divadélek, pro který bychom se měli nad touto možností zamyslet. Takže díky Jaroslavu Blechovi za jeho knihu plnou barvou hýřících loutkových divadélek i loutek z dávných časů, které nás jeho prostřednictvím mohou znovu oslovit.

Alice Dubská

Jaroslav Blecha: Rodinná loutková divadélka – skromné stánky múz Moravské zemské muzeum, Brno 2009.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2010]

Alice Dubská, 14. 5. 2010

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Bábkarská Bystrica Tour 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.