Přelet nad loutkářským hnízdem
Z expozice lublaňského muzeaFoto: Muzeum loutek Lublaň

Nejmladší evropské muzeum loutek

Loutkářské muzeum v Lublani má za sebou teprve rok života, ale má se čile k světu.

Na „bílou Lublaň“, jak se hlavnímu městu Slovinska říká, shlíží muzeum z vršku nad městem, kterému vévodí lublaňský hrad. Lepší místo si pro propagaci loutkového divadla nelze asi nejen ve Slovinsku představit a vnitřní vkusnou instalaci a architektonické řešení (projekt byl podpořen grantem Evropské unie) lze skoro závidět. Nejen, že výtečně zapadá do starých prostor památného hradu, ale svou atmosférou podporuje magické kouzlo, které je s loutkovým divadlem spjato snad ve všech koutech světa.

Muzeum se stálou expozicí nazvanou Podoby slovinského loutkářského umění 1910–1990, které bylo vytvořeno ve spolupráci lublaňské loutkové scény (Lutkovno gledališče Ljubljana) a dalších slovinských loutkových divadel, čítá na 3 000 sbírkových předmětů (loutek, dekorací i dalších scénických elementů).

Dvoupodlažní prostor uvnitř historické části hradu má vnitřním schodištěm spojené dva samostatné ochozy. První část výstavy v nižším patře je poctou zakladateli slovinského loutkářství – výtvarníku Milanu Klemenčičovi, „mistru scénické iluze“, a jeho komornímu loutkovému divadlu s akcentem na slavného Doktora Fausta, inscenaci z roku 1938, kterou v historické rekonstrukci znovu uvedlo před časem Lublaňské loutkové divadlo.

Z expozice lublaňského muzeaFoto: Muzeum loutek Lublaň

Další etapa zahrnuje produkci spolkových a sokolských divadel a pokračuje ukázkou práce partyzánského loutkového divadla v letech 1943–1945, které tvoří předěl mezi tradicí a modernou. Historická část expozice končí u tvorby zakladatele moderního slovinského loutkového divadla Jože Pengova a jeho nejvýraznějších inscenací (Zlatá rybka, 1953; O hvězdičce, která zaspala, 1955), které jsou dodnes opravdu obdivovaným a uznávaný „zlatým fondem“ slovinského loutkářství.

Nečekané pro mne bylo nejen úzké sepětí s hnutím českého Sokola a éry československých sokolských divadel, ale překvapení jsem se nemohla ubránit při obdivném vztahu, který ve Slovinsku chovají ke hře Jana Malíka Míček Flíček. Pokládají ji zde ve slovinské loutkářské tvorbě za součást svého kulturního dědictví a tento titul znají dodnes všechny generace diváků – od malých dětí po prarodiče. Legendární inscenace Míčka Flíčka v režii Jože Pengova z roku 1951 je ve své původní podobě na repertoáru Lublaňského loutkového divadla dodnes a je i v samostatném edukativním programu divadla inspirací pro pravidelné dětské výtvarné dílny. Historické česko-slovinské kulturní vazby vztahující se k naší první republice a pokračující programově až do současnosti jsou těsnější, než je u nás obecně známo. Ostatně výrazný podíl spolupráce českých a slovinských výtvarníků a režisérů (ze slovinské strany je třeba zmínit např. výtvarníka Silvana Omerzu, performera Matiju Solceho, režírující herečku Martinu Maurič a z české strany Pavla Poláka, nezávislou skupinu Športniki a naposledy Jiřího Havelku a Marka Zákosteleckého…) na podobě moderního loutkového divadla není ani zdaleka uzavřen.

V první, historické části expozice jsou zajímavé prostředky instalace dokumentárních materiálů. Návštěvník si může k inscenacím, osobnostem, ale i přehledně informativně zpracovaným historickým souvislostem sám najít ukázku (část záznamu inscenace, filmu atd…) či dokument, a to všechno umně schované a zabudované do výstavních panelů a doprovodných vysouvacích skřínek. Je to opravdu moderní příklad interaktivity mezi exponáty a návštěvnicko-diváckou zvídavostí i šikovností v tom nejlepším slova smyslu.

Poněkud chaotičtěji působí část věnovaná modernímu a současnému slovinskému loutkovému divadlu. Není divu, už samotný výběr nebyl jednoduchý (každý významný výtvarník je zde většinou zastoupen jen jedním či dvěma artefakty), stejně tak jako snaha přinést alespoň rámcový přehled o vývoji moderní slovinské loutkářské scénografie. Na tak velkorysou koncepci nebylo asi příliš šťastné spojit moderní scénografickou retrospektivu a prostorově neméně rozsáhlou interaktivní část. Ta má podobu několika jevišťátek (či spíše malých loutkových divadel) vybavených pro možnost hraní marionetami, maňásky, technikou stínového divadla i spodovými (hůlkovými) loutkami. Ke každému „domečku“ patří i loutky odpovídající danému technologickému typu, a tak opravdu můžete svým přátelům či náhodným divákům sami něco zahrát.

Z expozice lublaňského muzeaFoto: Muzeum loutek Lublaň

Kromě přehledu technik loutkového divadla je předmětem této druhé části expozice výběrová tvorba slovinských profesionálních loutkových divadel 70.–90. let 20. století. Kromě lublaňského loutkového divadla (vzniklo roku 1948) je zastoupena v tvorbě řady výtvarníků také mariborská loutková scéna (druhé slovinské profesionální loutkové divadlo bylo založeno v r. 1974) i loutková televizní tvorba. Představeni jsou zde nejen nejvýznamnější slovinští loutkářští výtvarníci (Agata Freyer, Breda Varl, Silvan Omerzu, Barbara Stupica) a režiséři (Edi Majaron), ale pozornost je věnovaná i „klasickým“ slovinským autorům loutkových her pro děti (Svetlana Makarovič), které jsou stále na repertoáru slovinských loutkových divadel.

Prohlídka loutkářského muzea, na které jsou slovinští loutkáři právem hrdi, byla součástí programu setkání a konference evropských odborníků zabývajících se loutkářskými sbírkami nazvané All Strings Attached (27. 2.–4. 3. 2016). Kromě toho, že její účastníci představili jednotlivé sbírky i předměty svých bádání v oblasti kulturního dědictví loutkového divadla, hledali také odpovědi na otázky ohledně jejich prezentace veřejnosti. Samozřejmě, že se v diskuzích řešily problémy, jak vystavovat živé umění, které je bez divadelní inscenace a interakce mezi jevištěm a hledištěm jen přehlídkou sebedůmyslněji prezentovaných artefaktů, ale i nutnost častějších setkání těch, kteří se v této netypické muzejní oblasti pohybují a jejich zkušenosti jsou často nejen inspirativní, ale i zcela prostě užitečné.

Lublaňské divadlo si kromě velmi široké řady aktivit zahrnujících vlastní divadelní produkce určené předškolákům, mládeži i dospělým, edukativní workshopy pro děti a pořádání mezinárodního loutkářského festivalu Lutka přibralo i starost o kulturní program nově vzniklého muzea. Je vidět, že se slovinští loutkáři popularizaci loutkového divadla rozhodli vzít do ruky. A další projekty svědčí o tom, že rozhodně nežijí jen historií.

Z expozice lublaňského muzeaFoto: Muzeum loutek Lublaň

Nina Malíková, 30. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.