Přelet nad loutkářským hnízdem
z přehlídky LounyFoto: Michal Drtina

Přehlídka amatérských loutkářů Louny

Když jsem byla oslovená, abych přibyla do poroty zasloužilých loutkářských bardů – Honzy Péma a Mirka Ryšavého, netušila jsem, jak napínavý, emocemi nabitý příběh bude letošní kolo loutkářské krajové přehlídky skýtat.

Kromě čtyř představení, o nichž ještě bude řeč, byl pro mě nejsilnější vjem při návštěvě Loun pocit, který číhal na skoro každém místě lounského loutkového divadla. Volal z holých, jednoduše vymalovaných stěn, připomínal se při pohledu na plastové kelímky, do nichž se naléval čaj, káva i guláš, připravený v provizorním baru, agresivně se leskl na laku nových židlí, skříní a stolů, a nostalgicky uklidňoval při pohledu na stovky historických nahrávek představení na páscích ve sklepních prostorách, kterým se naštěstí nic nestalo. Bystrý čtenář již tuší. Lounským se vytopilo divadlo. V červnu minulého roku prasklo topení a horká voda, kterou kotel neustále vyráběl až do té chvíle, než na průšvih loutkáři přišli, zničila vše, co se dalo. Škoda byla obrovská. Atmosféra „přežili jsme, ale co bude dál“ byla cítit ve vzduchu a hovor loutkářů se k ní stočil v různých obměnách téměř při každé diskusi. Ačkoli jsem v Lounech v loutkovém divadle byla poprvé v životě, tato „okolnost“ se i mě velice dotkla. O to víc byl ze všech zúčastněných poznat pocit sounáležitosti, pochopení a hlavně fandění lounským, aby se nevzdávali a přes nepřízeň osudu pokračovali ve své divadelní činnosti. Celé setkání se neslo v přátelském duchu a ve stejném stylu jsme přistupovali i k představením, která nebyla dokonalá, ale každý věděl, že o to tady v tuto chvíli nejde.

Přehlídku otevřela pohádka Spolku loutkářů v Lounech „Kašpárek v pekle“, kterou napsal Jiří Hampl. Dějem byl jednoduchý příběh o čertech, pekle, Luciperovi, který dává vykutálené hádanky a zejména o Kašpárkovi, kterého jeden z čertů přinese do pekla (čert neuhodl Luciperovu hádanku, a tak musel získat pro peklo duši). Popletený čert si ale od Kašpárka nenechal podepsat úpis peklu, a tak ho musí zase vrátit na zem. Dotyčný čert se umí proměňovat v draka (co mě překvapilo bylo, že v draka papírového, jaké děti na podzim pouští na polích) a Kašpárka unese v této podobě. V ději je ještě zajímavá peripetie, čert nejprve Kašpárka odnese na severní pól, ne přímo do pekla. Kašpárkovi je zde ale zima a přeje si někam do tepla. A tak mu čert nabídne, že mu přání splní. A už je jasné, kde se Kašpárek ocitne. Představení se neslo ve veselém duchu, bylo prolnuté písničkami (živou hudbou dvou muzikantů na okraji jeviště), nicméně v mnoha oblastech by na něm bylo potřeba dál zapracovat. Problematická se jeví zejména technická stránka práce s loutkou, představení spíše připomínalo rozhlasovou hru, protože (pěkným) marionetám často chyběl výraznější pohyb a působily na jevišti staticky. Sporná je také dramaturgická stavba, s níž souvisí i některé nelogičnosti příběhu (např. Kašpárek nejprve na severním pólu naříká, že mu tam je zima, že potřebuje, aby ho někdo zachránil a odnesl do tepla. Když ho čert později z pekla vrátí – opět na severní pól – Kašpárek najednou situaci ohodnotí jinak, že mu vlastně zima nevadí, protože je dřevěný. A tak se v klidu vrátí po svých zpátky domů.) Vzhledem k tomu, že lounští loutkáři mají v současné době „po potopě“ skutečně jiné starosti, jsou tyto nedostatky představení pochopitelné a porota ocenila zejména fakt, že soubor dále v činnosti pokračuje a opět začíná divadelně pracovat.

Po „Kašpárkovi“ jsme viděli „Diamantovou sekeru“ – představení na motivy pohádky baltských národů, kterou upravila Ivana Kallusová a hrál Maňáskový soubor Želvička Teplice. Vzhledem ke komorní, téměř rodinné atmosféře přehlídky jsme i o tomto představení věděli několik zákulisních, adrenalinových informací – zejména fakt, že představitelka zásadní role „skřítka“ představení odehrála nemocná a v horečce, aby ostatní kolegy nenechala „ve štychu“. Porota však musela k „Sekeře“ přistupovat objektivně, a proto se i zde objevuje několik doporučení, jak dále na představení zapracovat. Dějem provázejí diváka dvě živé herečky – Vánice a Meluzína, které příběh uvádějí a „glosují“. Samotná pohádka je realizována formou maňáskového divadla. Jednoduchý, téměř anekdotický příběh je o čestnosti chudého chalupníka, který si vybere železnou sekeru, ačkoli mu kouzelný skřítek nabízí zlatou a stříbrnou, a o chamtivosti bohatého kupce, který sice zahodí sekeru železnou, ale jen proto, aby mohl skřítkovi tvrdit, že ztratil diamantovou. Lakomec je pak za svoji lež po zásluze potrestán (skřítek mu sice diamantovou sekeru slíbí, ale už se neukáže a lakomec čeká tak dlouho, až v lese umrzne). V další loutkářsko-divadelní práci bylo souboru doporučeno zaměřit se zejména na práci s temporytmem inscenace (což v sobě zahrnuje i urychlení přestaveb atd.), poměrně výrazný je také kvalitativní rozdíl mezi hereckým/hlasovým projevem jednotlivých členů souboru, který by bylo potřeba sladit. Naopak, nejen porota, ale i dětští diváci s nadšeným ohlasem přivítali práci s „opravdovou vodou“, která se objevuje při každém skřítkově ponoření do jezera (a dostříkne až do prvních řad).

Odpolední blok přehlídky zahájila vodnická pohádka „O vodníku Pivodovi“. Tu na motivy Františka Langera upravil Miroslav Zachariáš a hrál LS Klubíčko Cvikov. Zde jsme mohli vidět téměř ukázkovou práci s marionetou, loutky byly energické, živé, na jevišti skutečně jednaly „tělem“ a byla radost je pozorovat. O to větším problémem se, bohužel, ukázala volba předlohy. Text, který si soubor vybral, je i přes důkladné seškrtání stále velmi upovídaný, rozvleklý, neumožňuje vystavět divácky zajímavou divadelní situaci, konflikt. Podstatnou část představení pozorujeme idylický život vodnické rodiny, posloucháme jejich diskusím o krásách Prahy a Karlova mostu, rozhovory se sousedem vodníkem, písničkové vstupy (s živou hudbou). Na vše se příjemně dívá, ale po chvilce už divákova pozornost klesá. Situaci, která v sobě skrývá zřejmě největší dramatický potenciál z celého příběhu, není věnovaný dostatečný prostor a díky způsobu, jakým je na jevišti ztvárněna, jí (nejen) dětský divák nevěnuje takovou pozornost, jakou by si zasloužila. (Pivoda touží po dušičkách, ale když zjistí, že by je získal nemorální cestou – podminováním lodě – rozhodne se, že mu za to duše nestojí a naopak zlu „plýtvání lidských životů“ zabrání tím, že vlastním tělem výbuch miny zastaví.) Bylo by dobré, aby se soubor zamyslel nad tím, jaké téma chce ve svém představení akcentovat, o čem a pro koho vlastně hraje. Otázkou zůstává, jestli by jednodušší cesta nebyla sáhnout po jiné, aktuálnější předloze, než původně rozhlasové hře z 50. let. Vzhledem k velmi dobré loutkářsko-herecké práci všech členů souboru se domnívám, že takto si zbytečně házeli „klacky pod nohy“.

Loutkářské setkání uzavřela pohádka „O zakletém hadovi“, kterou na motivy Boženy Němcové upravil Rudolf Krause a hraje LS Spojáček Liberec. Představení mělo na přehlídce v podstatě premiéru, působilo ještě syrově, nedotaženě, ale přesto v sobě nese velmi dobrý divadelní potenciál, a proto se jej porota rozhodla doporučit do užšího výběru na národní přehlídku v Chrudimi. Při další práci na představení doporučujeme zejména zapracovat na temporytmu, hlasové složce projevu (více projevit emoce, vztahy k jiným postavám a situacím, výraz), vyladit technické problémy (dlouhé přestavby, oblečení vodičů, zvukový plán) a pozměnit jevištní realizaci některých situací, které ve stávajícím provedení působí kontraproduktivně a představení ubírají na výpovědní hodnotě (konec zlé královny, setkávání milenců).

Co závěrem? Je dobře, že se loutkářská přehlídka v Lounech uskutečnila. Myslím si, že zde více než kde jindy platilo, že přehlídky nejsou nějaké bojování o ceny, ale spíš společné setkávání a přátelení lidí podobně (divadelně) naladěných. Přeji lounským, aby se jim v jejich divadelní činnosti dařilo a aby měli hodně sil a elánu do uspořádání dalších přehlídek.

Eva Suková, 29. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.