Přelet nad loutkářským hnízdem
Jan za chrta dán, ZIP, ZUŠ Chlumec nad CidlinouFoto: Michal Drtina

Loutkářská a dětská divadelní přehlídka 2016

Toto spojení se stává už tradicí, protože v Královéhradeckém kraji je řada dětských loutkářských souborů, které usilují jak o postup na Loutkářskou Chrudim, tak i Dětskou scénu.

A skvělé zázemí našla tato přehlídka před několika lety v Divadle Drak, kde jsou k dispozici výborní a vstřícní technici a kde může být pro děti připraven program v Labyrintu v době, kdy si jejich vedoucí povídají s lektorským sborem. Ten zůstal v téměř stejném složení jako vloni, protože se velmi osvědčil: Nina Malíková, Anna Hrnečková, Jakub Hulák, Tomáš Jarkovský a Kamil Bělohlávek (chyběl jen Petr Hašek, který měl povinnosti jinde). Letošní přehlídka proběhla ve dnech 16. – 17. dubna a viděli jsme celkem 17 představení, z toho 5 se snažilo o postup na LCH, 4 na obě přehlídky a 8 jen na DS.

Začnu inscenacemi, které se snažily jen o postup na LCH. Představení Pulcinella? Pulcinella! souboru Barunááá, ZUŠ F.A.Šporka, Jaroměř bylo autorským (spolu s Jarkou Holasovou a v její režii) sólovým vystoupením Barbory Maxymovové, kdy jde o snahu pracovat s tradiční maňáskovou figurou a reálnými rekvizitami a se zvukem tvořeným piščikem (který je hlasem kuřete, které Pulcinella spolkne). Některé situace se zdařily lépe (například hraní si na schovávanou se smrtkou), jinde trochu vázl temporytmus a celku by jistě prospěl pomocník, který by Barboře pomohl podávat věci či pomohl se zvukem. V každém případě ale jde o úctyhodný výkon, který lektorský sbor ocenil cenou za herecký výkon.

Soubor Děvčátko a slečny, ZUŠ F.A.Šporka, Jaroměř nastudoval pohádku Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách (dramatizace, úprava a režie Jarka Holasová a soubor). Na scéně vidíme vlevo domeček, v pozadí širou zasněženou krajinu (látka s průchody vespod), vpravo kolo a pultík, u něhož sedí mladý muž, který obstarává zvuk a světla a současně hraje všechny měsíčky. V domečku se hraje maňásky, ale výrazněji nás zaujaly hlavy dívek, které s nimi hrály a komunikovaly mezi sebou. A když vyhodí Marušu z domečku, tak vyhodí dívku i s loutkou. Líbila se práce s kolem, s nímž se točilo při změnách měsíců a stalo se vlastně svým způsobem kolem osudu. Ale jinak převážila spíš stereotypnost a opulentnost, která přebila hravost a smysluplný výklad příběhu.

Soubor JAKKdo, ZUŠ F.A.Šporka Jaroměř připravil společně s Jarkou Holasovou podle různých inspiračních zdrojů inscenaci Kdes holubičko, lítala? A byl to rozhodně silný zážitek. Sedíme v hledišti a za námi se ozve hudba na klarinet a také slyšíme dívku, která se modlí. Po chvíli ji přinesou dopředu na plošině z neopracovaných prken osoby zahalené v černých kápích a na prknech spolu s dívkou jsou i jednoduché loutky na drátě, rovněž z neopracovaných špalků, které jsou později využity mimo jiné v podstatě také jako mučicí nástroje. Začíná se poezií a je od začátku jasné, že půjde o obrazy šikany a mučení žen a vnímáme, jak se vše v podstatě vyvíjelo od historických čarodějnických procesů až po problémy dnešní doby. Vše v podstatě začne svlečením obviněné ženy do naha a pak jen oblečením tenké košile, což je v daném kontextu silným obrazem. Metaforou dívky je ta holubička, o které se průběžně hovoří a jejíž obraz je posílen drobnou loutkou holubičky. Nátlak a mučení se stupňuje, až dívku donutí podepsat přiznání toho, co neprovedla. To pak ona (bez ohledu jak dopadne) v závěru odvolá s tím, že vše podepsala v bolesti. Inscenace řeší silná témata, která by mohla sklouznout do patosu, ale to se tady nestává. Představení, které jsme viděli, mělo silnou atmosféru, k níž přispívají i dobře zvolené scénické a výtvarné prostředky a také kontrast jemných písní s hrubým jednáním. A rozhodně má význam, že hrají jen samé dívky, protože pak je to v podstatě metafora nejen o soudních praktikách (a zde je vazba na některé moderní procesy a současnost velmi zřetelná), ale navíc i o tom, že vědí, co všechno se může dívkám a ženám stát a co jim mohou provádět muži. Lektorský sbor udělil souboru cenu za inscenaci a nominoval ji k přímému postupu na LCH.

Násilí řešil také soubor ZUŠ Česká Lípa, který přivezl autorskou inscenaci Lenky Adamcové (a v její režii) nazvanou V zajetí strachu. A rozhodně je sympatické, že se snaží zabývat problémy současné doby, ale protože používají všechno možné, od znakových principů až po realismus, tak sdělení pro nás bylo nečitelné. A také mezi jednotlivými epizodami se vždy na scéně objevil zametač, ale málokdo si všiml hned od začátku, že má vždy na zádech rok, kdy se určitý příběh děje.

Tradičně dorazil také soubor Maminy Jaroměř, opět s autorskou hrou Jany Dvořáčkové (s použitím motivů z místních českých pověstí a v její režii) Jak Rózička štěstí našla. Využili pro ně tradičních prostředků, hráli malými marionetami na stole a na dvou malých stolečcích po stranách. Ale moc jsme se v příběhu neorientovali, bylo v něm v podstatě několik pohádek dohromady a zřetelně nic hlavního a víc se mluvilo, než hrálo (loutkami spíš jen ilustrovalo).

A už se dostávám k inscenacím, které se snažily o postup na LCH i DS. Soubor Convivium, ZUŠ F.A.Šporka, Jaroměř nastudoval v úpravě a režii Jarky Holasové pohádku K.J.Erbena Douhý, Široký a Bystrozraký. Pro tuto klasickou pohádku si soubor sám vyrobil loutky a ty jsou opravdu půvabné i funkční. Hraje se částečně marionetami na drátě (krásný je například král, který se pohybuje současně s křeslem, v kterém sedí) a částečně manekýny (D+Š+B) a je například krásné, jak se Dlouhý natáhne, až přesahuje portál marionetového jeviště a vůbec vidíme řadu funkčních výtvarných vtipů, například když při putování prince sledujeme jen pohyb vahadla loutky. Putování je pěkné, ale pak trochu chybí gradace při hlídání zakleté princezny, protože nalezení princezny se neodehrává většinou před námi, sledovat můžeme jen vypití moře Širokým. Temporytmus retarduje také časté spouštění opony (například při přivedení a odvedení princezny čarodějem). Z dramaturgického hlediska jsme také postrádali v úvodu obvyklý motiv, kdy král upozorní prince, když ho pošle prohlédnout obrazy princezen, že na zakrytý obraz se nesmí podívat, takže nebylo jasné, jak princ ví, že jde o zakletou princeznu a rozhodne se ji vysvobodit. A figura čaroděje se nám jevila poněkud nedohraná. V inscenaci jsou i písničky, k nimž si soubor napsal texty (hudba Miloš Dvořáček) a zpívá je za doprovodu tahací harmoniky a kytary. I přes uvedené připomínky jde rozhodně o inscenaci zajímavou a hodnotnou (a jak soubor známe, bude na ní určitě podle připomínek ještě dále pracovat), a lektorský sbor udělil souboru cenu za kolektivní herecký výbor a inscenaci doporučil na LCH i DS.

Soubor Blechy Jaroměř zahrál Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce (dramatizace, režie, scénografie a loutky Jana Dvořáčková). Hráli v obvyklé scéně (uprostřed na stole, dva postranní „domečky“ využity v podstatě nebyly) hadrovými loutkami kočičky a pejska. Nejvíc byla dodělaná první pohádka o mytí podlahy, i když tam některé konkrétní věci chyběly (špinavá podlaha, pěna u huby pejska když sežere mýdlo…), a určitě by celku prospělo, kdyby se soustředili především na tuto jednu pohádku, protože pak už nebyly další pohádky moc udělané. V představení, které jsme viděli, nejlépe zafungovalo, když se něco pokazilo: například když kočičce upadl košíček s myšmi a pejsek jí ho nepodal, ale přeskočil.

Čtyřlístek, ZUŠ Chlumec n. C. se představil s kolektivní inscenací podle známých pohádek Jak princ hledal princeznu (režie Romana Hlubučková). Děti v tomto souboru jsou začínající a vystupují spolu prvně, ale to na výsledné inscenaci není vůbec znát. Je vidět, že to děti baví, působí uvolněně, spolupracují a na svůj věk mluví dobře i za postavy, které představují. Dozvěděli jsme se, že všechno vzniklo tak, že si děti hrály a že si také předtím hrály s vařečkami a to je inspirovalo k tomu, že si samy vyrobily vařečkové loutky, s nimiž hrají. A stejně hraním si vznikla na motivy známých pohádek i tato inscenace. Děti si na scénu kromě loutek přinesou také barevné polštářky a s nimi, stejně jako pomocí svých těl a uskupení vytvářejí terén cesty (skály i moře) pro putování prince za princeznami. A polštářky se v závěru zúročí i tím, že princ konečně nachází opravdovou princeznu, která se nemůže vyspat na hrášku. Použité motivy se tak účelně spojí. V inscenaci také výborně pracují se zkratkou a celek má odpovídající temporytmus. Lektorský sbor udělil souboru cenu za autorské zpracování pohádkových motivů a doporučil inscenaci na LCH i DS.

Jak princ hledal princeznu, ČtyřlístekFoto: Michal Drtina

Zip, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou nastudoval pověst v úpravě V. Horyny Jan za chrta dán. K této pověsti se Romana Hlubučková po delší době vrátila v práci s dětmi už potřetí (vždy s jinou skupinou), což je pochopitelné vzhledem k tomu, že jde o pověst týkající se místa, kde žijí a to jistě děti zajímá. Hrají marionetami (autor Štěpán Vávra) ve scéně, kterou si soubor vyrobil z papírových lísek a krabic a malováním a je rozhodně nápaditá a práce s touto scénou funguje výborně. Také loutky ovládají dovedně a hezkým, byť nechtěným zpestřením bylo zvláštní pokulhávání loutky Ondřeje, které vzniklo jejím špatným navázáním. A zdařilá byla například hned úvodní scéna, kdy chrt odtahuje Jana od dívky, protože nechce, aby se měli rádi. Nebo také scéna honu na jelena. Působivá a loutkářsky dobře vyhraná byla scéna (či spíše etuda) zdolávání terénu dívkou a Ondřejem před Moreninou slují, ve které vězní Jana. Příběh předávají děti srozumitelně a s chutí, i když ne vždy je každá akce přesně čitelná a ne vždy dotažené motivace postav a vztahů (například vztah otce a dcery). Ale i přes všechny připomínky jsme rozhodně viděli příjemné a zábavné představení a lektorský sbor udělil souboru cenu za výtvarné řešení inscenace a doporučil ji na LCH.

A teď už k inscenacím, které se snažily pouze o postup na DS. A dostávám se tak k další pověsti Václava Horyny Býd a Žov, kterou na přehlídku přivezla HeŠ (Herecká Školička), ZUŠ Nový Bydžov a týká se založení města, takže není divu, že to děti zajímá. Ale bohužel je příběh pro divadlo zpracován dost nedramaticky, není zde žádný konflikt a chybí zde jakýkoliv děj a motiv, o kterém by šlo hrát. Je to jen jednotvárné putování, v němž se jen těžko orientujeme. Také stínohra (hlavy dětí za plátnem) nepřináší nic navíc.

Dramatický kroužek ZŠ Železnická, Jičín vycházel z předlohy Pavla Šruta v inscenaci Malý John a Krvavý koleno (Prcek Tom a Dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky. Carmen 1993)v dramatizaci a režii Richarda Koníře a Pavla Horáka. Lektorský sbor ocenil, že si přizpůsobili literární předlohu, aby to vyhovovalo dětskému souboru: vynechali dospělé postavy a zachovali sourozence. Zatímco u Šruta je John osmý, zde je až desátý, aby se zapojilo více dětí. Byla oceňována výstavba situací nevyhýbající se akcím, práce se zvukem a rozfázování, i promyšlené vybudování příběhu. Jen u Krvavého kolena jsme si kladli otázku, co to je: Je to příběh z jiného světa? Nebo je to jen hra, kterou chtějí sourozenci chlapce postrašit? Ale v každém případě děti výborně zpívaly písničky, které rozhodně byly obohacením celku. Hlavní problém byl ale s rámcem (staví se v něm do kontrastu americké pohádky s českými), který sám o sobě má sice vtip, ale působí poněkud násilně a didakticky. Ale i tady prý bylo důvodem zapojení všech dětí. Jenže problémem bylo i to, že některé děti z rámce v okamžiku, kdy slezly s jeviště a zůstávaly po stranách pod ním, vypadávaly ze hry a tvářily se neúčastně (ale dozvěděli jsme se od pedagogů, že když se vejdou na jeviště a mohou tam být po celou dobu, tak ve hře zůstávají). I přes uvedené připomínky udělil lektorský sbor souboru cenu za interpretaci literární předlohy a doporučil inscenaci na DS.

Studio Šrámkova domu Sobotka přivezlo na přehlídku dvě inscenace. Nejdříve jsme viděli představení Slabikář pirátům nikdy nechybí, kterou podle knihy Václava Čvtrtka (Podivuhodné vyprávění piráta Kolíska) zdramatizovala a režírovala Lada Blažejová. Ale celek působí poněkud didakticky a jako agitka, aby se děti věnovaly četbě a rámec, který k tomu v inscenaci vymysleli (otec v tomto směru buzeruje své syny), tuto didaktičnost ještě potvrzuje. Z počátku jsou děti přirozené, když v úvodní scéně hrají karty, ale to se pak vytrácí a působí poněkud řízeně a také jsme trochu tápali v tom, co je realita a co sen. A také není šťastná dohra, kdy se chlapec probouzí ze snu, protože to už byl v podstatě druhý konec po scéně, kdy velryba všechny ostatní spolykala. Druhá skupina ze Sobotky se představila se svou první autorskou inscenací nazvanou Smrt na plátně, v níž si hráli s tématem stříbrného plátna a pokusili se o zkratkovité provedení třech filmů – černobílé němé grotesky „Za pět minut láska“, westernu „Tenkrát na východě“ a hororu „Sobooth story“. Nejlépe se vydařila groteska, ale další žánry nejsou vystiženy přesně a zůstávají zde rezervy. Poněkud křečovitě působí také rámec, v němž spolu hovoří hvězdy filmového plátna o tom, zda jsou či nejsou nesmrtelné, a co způsobují nové technologie. Je to rozhodně zajímavý pokus, který ale zůstal nedotažený.

Soubor Třesky plesky, ZŠ a MŠ Prasek připravil inscenaci O rybářovi a staré botě aneb malá recyklační komedie, kterou podle předlohy Jiřího Žáčka upravila Eva Kaprálová a režírovala spolu s Martinou Holmanovou. Děti nacházejí na pískovišti hromadu odpadu a v ní si pak nacházejí věci pro hraní pohádky. Tato Žáčkova předloha ale není bohužel dobrá a není moc o čem hrát, protože se příběh a jeho smysl poněkud vytrácí a to pak vede na jevišti k určitému stereotypu. A děti jsou přitom rozhodně šikovné (především dívky, které hrají rybářku a botu), ale bylo by třeba jim vymyslet divadelní situace.

Dále jsme ještě viděli tři inscenace připravené Jiřinou Krtičkovou. Nejdříve soubor Klokan (1. A 2. Ročník LDO) ZUŠ Střezina, Hradec Králové a jeho představení Šimon chce být krotitelem (autorem předlohy je Robin Král, úprava Jiřina). Na scéně jsou židle, které pak děti používají jako scénické prostředky a s chutí skandují a deklamují básničky a je vidět, že je to baví. A dobré je i to, že každé z dětí se někdy dostane ke slovu a má na chvíli „hlavní roli“. 3. ročník LDO ZUŠ Střezina pak připravil Živočichopis podle předlohy Miloše Macourka. Pracují s bílou látkou, která se v úvodu stává tabulí při výkladu učitelky biologie a pak už se s jeho pomocí ztvárňují jednotlivá zvířata a jejich příběhy – u některých pointy vycházely hezky (například u motýla), jinde méně, ale i tady je vidět, že to děti baví. I když sestavení textů je víceméně nahodilé (podobně jako u Šimona) a najednou to prostě přestane. Se souborem Utržení ze řetězu 1. – 3. Ročník LDO ZUŠ, Třebechovice pod Orebem připravila Jiřina Macourkovu Dračí hlavu. Po úvodní honičce (kdy asi chtějí ukázat, že co se škádlívá, rádo se mívá) se oblékají do obručí se zelenou látkou – do dvou vždy několik dívek, do jedné několik kluků (všichni mají také zelené kšiltovky) a stávají se dvěma dračicemi (v původní předloze je jen jedna) a drakem a dochází k pokusům o námluvy, ale protože jedna hlava draka se ženit nechce, tak všechno ztroskotá. S kruhy moc nepracovali, takže všechno je víceméně popisné, ale občas se nějaký nápad vynoří. V každém případě jde u inscenací připravených Jiřinou shrnout, že jsou děti uvolněné a tvar je připraven tak, aby jim to umožnil.

Tak jsme i letos velmi nabitou přehlídku přežili a bylo to tradičně velmi příjemné a inspirativní setkání. A rozhodně se sluší poděkovat také Studiu Q 10, které působí při divadle Drak a které se v Klubu Divadla Drak staralo o bar, abychom hladem ani žízní nezhynuli. A nezhynuli jsme!

Alena Exnarová, 29. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Spejblova syna

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.