Lékařem (bez loutek) proti své vůli?

Zvolený titul Molièrem sice oblíbené, ale v kontextu jeho tvorby nikterak výjimečné hry Lékařem proti své vůli vzbuzuje v plzeňské Alfě dramaturgickou volbou i provedením řadu otázek i očekávání.

Při bližším pohledu však odpověď na otázku: „Proč zrovna tento titul a proč loutkami?“ není odpověď zdaleka tak složitá, jak by se mohla na první pohled zdát.

Molière vycházel ve svém textu zcela evidentně z charakterů i vděčných situací komedie dell’arte a Sganarel se svým kulinářsko-erotickým apetitem nemá daleko k loutkovému Polichinellovi či Punchovi, jeho dětmi obdařená žena je z rodu Polichinellovy partnerky Madame Gigogne či Punchovy Judy, ale jsou tu i další oblíbené gagy řady tržištních jednoduchých loutkových komedií.

Poněkud chatrný děj založený na léčení domněle nemocné dcery zoufalého a trochu zmateného otce (má kromě dcery na vdávání a patrně i nezáviděníhodné finanční situace na krku i nemluvně s kojnou) člověkem k tomu zcela nezpůsobilým, spojuje Molièrova témata, která se objevují i v jiných jeho hrách. Jsou to trampoty mileneckého páru, který statečně a s vtipem čelí nepřejícnosti osudu reprezentované dívčiným otcem a Molièrovy výpady proti pochybným léčebným metodám i lékařům-šejdířům, s nimiž si to vyřídil především ve stavebně mnohem dokonalejším Zdravém nemocném. Na první pohled je patrné, že má hra především jeden cíl: pobavit.

Molièrova komedie Lékařem proti své vůli však v sobě právě svou jednoduchou stavbou skrývá potenciál, který by mohl být vděčným základem pro akční loutkovou frašku. Nejsou to jen četné „vyplácecí“ bastonády, známé spíše z maňáskové než marionetové komedie, ale i sympaticky-nesympatický hlavní hrdina vydávajícího se proti své vůli na základě „pádné“ domluvy holí za někoho jiného než je, komediální záměny a nedorozumění a konečně i několik scének z manželského života, které bývají kořením nejen Molièrových komedií. To všechno by do sebe dobře zapadalo, kdyby se režisér Tomáš Dvořák – tento mág českého loutkového divadla – nerozhodl použít loutky jen sporadicky. Neporadil si přesvědčivě ani s jejich významovým aranžmá v jevištním prostoru a v nevíře v jejich rezonování u mladého publika odehrál dobré dvě třetiny inscenace činoherně.

Loutky-marionety jsou zde sice několikráte použity a jejich výměna za identické herecké protějšky s využitím rozdílných dimenzí je zprvu působivá, ale po úspěšném entrée se s tímto principem už moc dále nepracuje. Scéna (i loutky Ivan Nesveda) je jedním velkým všeobjímajícím gestem stylizované zvětšené figury pana Molièra, v jehož útrobách a pod protektorstvím jeho rozepjatých paží se příběh odehrává. Loutkám pro jejich akce „divadla na divadle“ je vyhrazen vzdálenější prostor zadního proscénia, činoherně se hraje kolem loutkového jevišťátka a zejména před ním. V tomto režijním aranžmá pak jsou herecké party proti loutkám viditelně v přesile. Občasné využití loutek v jejich stínové podobě za oponou divadélka slouží někdy jako vizuální doprovod k písničkám, či jako ilustrace pro dokreslení delších monologů či dějových zkratů, ale je to bez zjevného důvodu a systému jen výtvarné gesto.

Inscenace je tedy převážně činoherní a herecké příležitosti tu má především pánská část souboru – zejména dominující Petr Borovský v roli Sganarela. Má nejen onu zmiňovanou punchovskou poživačnost, ale kromě plebejské vychytralosti i docela lidské porozumění pro trampoty lásky. Dokonce i hrubozrnnější akce, jíž je trestání vlastní ženy holí, vypadá jako součást rodinných radovánek tím spíše, že si partneři nedají do vedení své „italské domácnosti“ nikým mluvit.

Nepříliš vděčnou rolí je trochu tumpachový Geront, kterému se vedení domácnosti vymyká z ruky, ale Martin Bartůšek obdařil svou figuru pochopením i sympatiemi pro trampoty čerstvého vdovce. V několika scénách sekunduje Borovského Sganarelovi dokonce tak, že se zdá, že by se z jejich vzájemně inspirativního jevištního partnerství mohla v Alfě zrodit nová a dobrá komická dvojice.

Další role jsou spíše figurkami a zdroj komiky u Gerontova sluhy Valéra (Robert Kroupar) a Lukase (Josef Jelínek), muže kojné Žakelíny, jsou dány nejen v rozdílech ducha – těžkopádný žárlivec vs. ochotný špicl domácího pána –, ale i jejich tělesnými rozměry. Oba herci využívají pro charakteristiku svých postav především jemné pohybové partitury. Lukas je charakterizován rozmáchlým gesty s nezbytnou sukovicí v ruce a křehký hubeňour drobnými tichošlápkovskými krůčky.

Už v samotném Molièrově textu nemá milenecká dvojice příliš příležitostí, a tak se u těchto partů samozřejmě počítá jak s půvabem jejich představitelů, tak i s jistým klišé, které je právě u těchto rolí součástí vžité představy o klasických hereckých oborech milovníků a milovnic. Gerontovu dceru Lucindu hraje v tomto duchu Lenka Válková Lupínková, jejím partnerem v roli Leandra je Petr Vydarený, kterému možná jeho přestrojení za apatykáře přece jen poskytuje trochu více prostoru pro komediální nadsázku. Mladou kojnou, která nejen svým zaměstnáním vzbuzuje zájem Sganarela, a tím stupňuje i žárlivecké utrpení svého manžela, hraje nová členka souboru Andrea Ballayová.

Blanka Josephová Luňáková jako Sganarelova žena Marčelína si svou semetriku s lidskými momenty vychutnává, ale i ona sáhla do svého „šuplete“ podivných hudrmanic, kterých vytvořila v poslední době celou řadu. Ozvláštněním je snad jen její song „Neviděli jste mého Sganarela?“, se kterým v závěru přichází z boční strany hlediště doslova ověšená svými dětskými ratolestmi. Režisér ani výtvarník jí v inscenaci hereckou práci příliš nezjednodušili, i když první Marčelínin vstup na počátku inscenace je slibný a je do značné míry metaforou charakterizující situaci Sganarelovy ženy. Součást hereččina kostýmu totiž tvoří dvojice dětí/loutek ve stylu muppet visících jí za krkem, jednou rukou herečka navíc po většinu svých výstupů cloumá kočárkem s miminem (ve scénických akcích jsou děti skrytě pomocně vedeny zezadu), a herečka je tak v pohybu nejen jednou provždy determinována, ale i omezena. Blanka Luňáková svou razantní studii manželovými kousky unavené ženy obdařuje i jistou jímavostí, která svědčí o tom, že její vztah se Sganarelem není tak problematický, jak by se podle jejích nadávek i konstrukce celé zápletky na počátku mohlo zdát.

Největším kladem inscenace je svižná autorská úprava Anny Vášové, která dotahuje a zpřehledňuje Molièrův text. Nejde jen o nutné škrty, ale i nové a nečekané spojení figury Gerontova souseda a jen zmiňovaného Lucindina obstarožního ženicha do nové postavy Horáce, ze které se posléze „vyklube“ Leandrův otec, je poučeno i jinými Molièrovými zápletkovými komediemi. Kromě větší dějové přehlednosti tak úprava dává i hereckou příležitost představiteli Horáce (Bohuslav Holý), který udělá z gerontologického výstupu své postavy (v jednom momentě se pověsí Horác Sganarelovi na krk a usne) pěkně vypointovanou scénku. Je v ní obsažena Horácova stařecká chtivost, ale i bezbrannost. Tato až dětská příchylnost a důvěra jsou metaforou jeho osamělosti a dělají z figury Horáce, která by mohla být jinak jen směšnou, postavu až dojemnou.

Anna Vášová je také autorkou písňových textů. Mohly by být retardujícím prvkem, ale celá zápletka je tak prostinká, že písničky nejsou jen nutným prodloužením minutáže, ale pro herce možností přece jen obohatit charakteristiku svých postav (viz Gerontova píseň „Jak je těžké vdovcem býti“, loutkovou stínohrou ilustrovaná píseň paroháče Lukase, již zmíněný song Marčelíny i sumarizující závěrečné Sganarelovo finále). Nepominutelnou devizou inscenace je živá hudba zprostředkovaná – kromě dvou profesionálních muzikantů – všemi zúčastněnými herci.

A o čem se v Alfě v této úpravě v Lékaři proti své vůli hraje? Určitě o lásce a problémech s ní – ať už jde o lásku manželskou, rodičovskou či mileneckou. Sganarel zde léčí ve jménu lásky, a tak kritika lékařství i léčitelství zůstává ve prospěch lidských vztahů a slabostí stranou.

Divadlo Alfa, Plzeň

Molière: Lékařem proti své vůli

Autorský přepis: Anna Vášová s použitím překladu Hanuše Jelínka, režie: Tomáš Dvořák, výprava: Ivan Nesveda, hudba: Vratislav Šrámek, j.h., dramaturgie: Pavel Vašíček, Petra Kosová, texty písní: Anna Vášová

Psáno z reprízy a premiéry 13. 5. 2016.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2016]

Nina Malíková, 29. 6. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.