Méliès pro nejmenší

Děti z mateřské školky se měly přijít v úterý ráno podívat na inscenaci Jiřího Havelky Mission X.

Z technických důvodů ale došlo ke změně programu a hrál se místo toho Poslední trik Georgese Mélièse. Byla to má třetí návštěva tohoto titulu. Na festivalové představení jsem se šla podívat, protože mě zajímalo, jak se inscenace změnila poté, co byla hlavní role přeobsazena (místo Dušana Hřebíčka hraje Mélièse Luděk Smadiš). Ukázalo se však, že se představení muselo přizpůsobit tak, aby mohlo zaujmout dnešní nebývale mladé publikum (normálně bývá inscenace určena dospělým a dětem od devíti let). O přínosech či ochuzeních spojených s přeobsazením proto nemohu soudit. Přesto byla návštěva netradičního představení osvěžující zkušeností.

V předchozích dvou uvedeních balancoval Méliès Dušana Hřebíčka na hranici mezi dvěma polohami. Často byl nestárnoucím „rošťákem“, který bude i na smrtelné posteli budit dojem, že má v sobě víc chuti do života než většina mladých lidí dohromady. Oproti tomu ve scénách, kdy musel Méliès opustit svět své fantazie a vrátit se do svého starého a nemohoucího těla, budil doopravdy dojem fyzické slabosti. A to i navzdory tomu, že jeho pohyby Hřebíček silně stylizoval. Každá z mnoha Mélièsových smrtí měla potenciál publikum emočně zasáhnout, způsobit, aby na chvíli, byť podvědomě, uvěřilo, že Méliès doopravdy zemřel.

Obě roviny hry měly společný věcně chladný odstup od publika (Havelkova inscenace se i v tomto ohledu přizpůsobila filmovému jazyku). Kombinace těchto poloh jitřila emoce diváků – nemohli se plně oddat ani existenciálně úzkostné náladě, ani potěše z toho, že mohou sledovat, jak z Mélièse životní síla přímo prýští. V prožitku tohoto citového „tření“ spočíval z velké části smysl celého díla. Inscenace divákům dokázala „zamotat hlavu“, odvést je od příliš jednoduchého vnímání vztahu mezi životem a smrtí.

Přítomnost školkových dětí si dnes vynutila jistou rezignaci na „filmový“ odstup od diváků. Luděk Smadiš v průběhu představení stále více vypouštěl místa, v nichž by jeho postava působila doopravdy fyzicky nemohoucně a budila zdání, že by mohla skutečně zemřít. Když se v druhé polovině Méliès schovával před „smrťáky“, kteří ho pronásledovali, Smadiš dával dětem najevo, že jenom předstírá, že se schovává, že je vše ve skutečnosti hra a nemusejí se o něho bát. Také ostatní herci se ke konci představení občas pozastavili a předvedli dětem vtip (třeba legrační obličej nebo komické povytažení šatů), a děti jej vděčně přijaly. Těchto několik málo míst jsem vnímala vyloženě jako nadbytečnou hru na publikum, která děti spíš rozjívila, než soustředila.

Snad všechny komické momenty vyplývají v této inscenaci z faktu, že smrt nemůže Mélièse dohonit. Herci dnes tuto rovinu obzvlášť posílili, a proto představení tentokrát vyznívalo jako jakási oslava Mélièse – mytické postavy, jejíž životní energie se nikdy nevyčerpá. Celkový dojem ze hry se dnes velmi blížil působení loutkových rakvičkáren, které často stojí na tom, že se sice hraje o vážných existenciálních tématech, ale způsob podání vzbuzuje smích.

Glosa byla publikována ve festivalovém zpravodaji Hadrián 22. 6. 2016.

Barbora Etlíková, 23. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: