Přelet nad loutkářským hnízdem

Hledáme společnou poetiku

Rozhovor s Jakubem Vašíčkem a Tomášem Jarkovským.

Od rozhovoru s kmenovým režisérem Divadla DRAK Jakubem Vašíčkem a zdejším dramaturgem Tomášem Jarkovským jsem očekávala, že si budeme povídat o jejich vztahu k hradeckému publiku. Pod pojmem „divácké divadlo“ jsem si totiž vždycky představila právě to jejich. Zajímalo mě, jak to dělají. Překvapilo mě, když jsem si během rozhovoru uvědomila, že těmto umělcům není taktizování ohledně diváků vůbec vlastní…

V DRAKu teď působíte druhý rok. Předtím, než jste sem nastoupili, jste už získali zkušenosti v jiných divadlech a nezávislých skupinách. Můžete tedy srovnávat. V čem je Divadlo DRAK osobité?

V: DRAK měl před dvaceti, třiceti lety světovou úroveň a lidé ze zdejšího souboru si to vědomí pořád nesou s sebou. Tady se nedělají kompromisy. Inscenace se nezkouší proto, aby se vykryla díra v repertoáru. Nikdo sem nechodí „od devíti do dvou“.

J: Má to také hodně konkrétních aspektů. Jednak je soubor velmi hudební. Taťa (pozn. B.E.: Jiří Vyšohlíd) je perfekcionista a současně vytváří něco neskutečně talentovaného, co je vedle té dřiny zároveň políbené. Zadruhé je důležité, že jsou tu všichni zvyklí být neustále na jevišti bez ohledu na to, jak velkou roli v inscenaci hrají. Takový Vašek Poul, jeden z bardů tohoto divadla, by se klidně nechal zavřít na jevišti do krabice a tahal v ní osmdesát minut za provázek. Na zkoušce bude pořád, protože i v té krabici bude věřit, že je to důležité. A to platí vlastně pro všechny. Pak jsou tu také všichni schopni pracovat velmi autorsky. V tom smyslu, že kdybychom to po nich chtěli (ale nechceme), byli by si schopní udělat inscenaci takřka sami. Což opravdu není běžné.

V: A současně to není na překážku, protože tu nikdo nemá potřebu se prosazovat za každou cenu.

JV a TJFoto: Divadlo DRAK

Co DRAKu přináší váš tvůrčí přístup?

V: Nepřenášíme sem nějakou „vostrou“ režijní poetiku, do které bychom chtěli kolegy našroubovat. Snažíme se tu vytvářet divadlo, které by mohlo vzniknout jenom tady. A DRAK je hodně speciální prostředí. Tady jsou všichni zvyklí ctít formu, dolaďovat ji až k dokonalosti a plně se jí podřizovat. Takže herci například netouží po rolích, nezabývají se tím, kdo co bude hrát, protože je tu zkrátka hluboce zakořeněná představa tvorby jako kolektivního úsilí. Na druhou stranu my věříme v určitou otevřenost tvaru, v jeho život.

J: Často jsme raději, když herec na jevišti jenom tak je a jedná v situaci, která se může proměňovat, než když precizně plní to, co je nazkoušené. Já mám třeba docela rád chyby. Nebo přesněji řečeno momenty, kdy se ta inscenace sama sobě tak trochu vymkne z rukou. Také například naše práce s temporytmem je daleko volnější, než je tu zakořeněno. A to je právě navzájem obohacující, protože my objevujeme přesnost, na kterou bychom si jinde těžko sáhli, ale sami naopak provokujeme k nepřesnosti a větší svobodě. Ale jestli se ptáš na nějaký konkrétní cíl, nebo ideální program, předem definovanou poetiku, které bychom chtěli docílit, tak tu nemáme. Máme jen směr a vůli ovlivňovat i nechat se ovlivňovat.

Máte podle všeho potřebu „čistě“ loutkové divadlo pro děti přesahovat. V čem spočívá?

J: Zajímá nás nosit do divadla pro dětského diváka nebo pro mladé lidi silná témata. V loutkovém divadle obecně se často klade příliš velký důraz na formu. Dává se publiku najevo: „Hele, co ještě umíme udělat!“ ale dramaturgie témat jako by byla v pozadí. Chápu, že v nějakém divadle, kde se pořád hrají dokola víceméně ty samé pohádky, je těžké zůstat přesvědčený, že něco sděluješ. Ale my si myslíme, že je potřeba hledat silná témata.

V: Loutkáři často hledají témata, která jsou vhodná pro loutky, a když jsou dobří, tak navíc řeší, v čem jsou loutky jiné než lidé. My to tak neděláme. Loutky použijeme, když je to potřeba, ale nehledáme primárně materiál pro loutkové divadlo.

Podle čeho si vybíráte hostující režiséry?

J: Kritérií je několik, ale základní spočívá v tom, že jsou hosté důležití především z hlediska přínosu pro soubor. Potřebujeme, aby udělali něco, čeho my nejsme schopní, nebo zůsobem, jakým my pracovat nedokážeme. Abychom se vyhnuli stereotypu. Jirku Jelínka jsme například pozvali proto, že víme, že umí udělat zajímavé a inspirativní zkoušení. Je daleko intuitivnější než my, slyší na jiné podněty.

Máte nějaké téma sezóny?

J: Než jsme přišli do DRAKu, byli jsme s Kubou na volné noze a neměli jsme žádný konkrétní program. Ani během těchto dvou sezon jsme se nijak jednoduše neprofilovali. Tematické sezony ani dělat nechceme. Nechceme nic násilně kloubit do nějakého dobře znějícího názvu.

V: Nejsem typ člověka, který by si věci dopředu moc plánoval. Co se bude hrát, nám hodně určuje samotný život toho divadla. Jeho momentální nálady a potřeby. Témata navíc vždycky hledáme velmi dlouho, a když zjistíme, že nás neinspiruje to, co už je naplánováno, klidně to změníme.

J: V tomhle nás u vedení divadel po zásluze nepředchází nejlepší pověst. Ale myslíme si, že to za to stojí.

Rozhovor byl publikován ve festivalovém zpravodaji Hadrián 19. 6. 2016.

Barbora Etlíková, 20. 6. 2016

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.