Odešel Henryk Jurkowski – přítel českého loutkového divadla

„Byl jsem šťastný člověk. Vstoupil jsem do světa loutkového divadla, kde jsem potkal řadu přátel a lidí, kteří mi pomáhali. Myslím, že žiji díky loutkářům. Děkuji vám, mockrát vám děkuji.“ (prof. Henryk Jurkowski na slavnostním setkání, které se loni konalo na jeho počest během Mezinárodního festivalu loutkářského umění v Saguenay)

Zdá se to neuvěřitelné, ale na to, že se s Henrykem Jurkowským setkávám všude, kde se něco děje kolem loutkového divadla – ať už to bylo v Evropě, či za mořem – jsem si zvykla. A úplně jsem přestala vnímat roky, které ubíhají nejen všem kolem něj, ale také jemu. Věděli jsme všichni, že není úplně zdráv, ale jeho životní optimismus i energie nám úplně zastírala fakt, že Henrikovi je už hodně přes osmdesát. Přesně 88 let, 19. ledna by mu bylo 89.

Díky svému otci jsem znala Henryka Jurkowského několik desetiletí – dokonce ještě jako bruneta, který se ve znovuobnovené UNIMĚ připojil k mladé reformující generaci reprezentované tehdy Margaretou Niculescu, Meher Contractor, odbojným a provokujícím Michaelem Meschkem a dalšími. Členem exekutivy byl od r. 1959. V době, kdy ze zásahu vyšší moci musel po roce 1969 generální sekretariát UNIMA zmizet nejen z Prahy, ale i z Československa, se jako nový generální sekretář (1972–1980) ujal jeho osmiletého přesunu do Varšavy a posléze do Charleville-Mézières, kde UNIMA našla vlídnou přátelskou náruč a profesionální zázemí.

Historie Henrykova působení ve funkci generálního sekretáře UNIMA, viceprezidenta (1980–1984) a později prezidenta (1984–1992) UNIMA je dlouhá. Henryk dokázal s diplomacií a šarmem sobě vlastním vybalancovat všechna úskalí stále ještě existujícího rozdílu mezi Východem a Západem (jakkoli UNIMA ve svém statutu zdůrazňuje, že není organizací politickou, ale politika se dodnes nezapře ani v nepolitickém UNESCU, které UNIMU zastřešuje) i v mnohdy problematickém členství zemí nazývaných oficiálně „zeměmi na cestě k rozvoji“. Myslím, že tahle Henrykova role zůstala nedoceněná.

Málokdo z loutkářského světa si vzpomene, že to byl právě Jurkowski, kdo byl prvním iniciátorem a hlavním redaktorem Světové loutkářské encyklopedie/Encyklopedie mondial des Arts de la Marionnette. Jeho materiály a kontakty posléze převzala další redakční skupina a zejména zkušené francouzského vydavatelství Entretemps, které také v roce 2009 toto dílo, připravované Henrykem řadu let, úspěšně dokončilo.

Cesta Henryka Jurkowského k loutkovému divadlu nebyla přímočará. S moderním profesionálním loutkovým divadlem se seznámil ještě jako ministerský úředník na polském ministerstvu kultury (1952–1972) a několikrát na svou cestu k loutkám vzpomínal. Naposledy loni v létě na setkání Komise pro kulturní dědictví UNIMA v kanadském Saguenay:

„Loutky mě začaly zajímat a přivedly mě k nekonečné řadě životních dobrodružství. Viděl jsem zajímavé věci v Americe, Africe i v Asii, setkal jsem se s báječnými lidmi, starými mistry a mohl zblízka vidět jejich práci i sbírky. Vůbec jsem na počátku netušil, že se loutky stanou mým osudem i vášní.“

Jeho zájem začínal pochopitelně u polského loutkového divadla, ale už jeho první velká historická práce zahrnula třísvazkové Dějiny světového loutkového divadla (v polštině vyšly v letech 1970–1984, v roce 1996 na tuto práci navázal ve dvoudílném anglickém vydání A History of European Puppetry).

Světové loutkářství ostatně sledoval jako historik po celý život a jako teoretik pomáhal i v hledání definice jeho proměn, a to jak svým pojmem „třetí druh“ někdy počátkem sedmdesátých let, kdy se výrazy alternativní loutkové divadlo či divadlo předmětů ještě zdaleka neobjevily, tak systematickým zájmem o výrazové prostředky loutkového divadla, o „jazyk loutky“, její specifika a v poslední době i o překračování hranic tohoto divadelního druhu.

Jeho zájem o historii loutkového divadla byl široký – od prvních divadelních projevů (zde byl celoživotním centrem jeho zájmu příběh o narození Krista ve všech jeho podobách – od tradiční polské šopky, ukrajinské betlejky, ruského vertěpu, ale i dalších vazeb na obřady spojené s klíčením života, včetně těch, které v poslední době našel v brazilském mamulengu), přes hlubokou sondu do loutkového divadla v období modernismu ve všech vazbách na kulturní kvas první třetiny dvacátého století. Neméně záslužná byla i jeho třídílná antologie věnovaná dějinám dramatické literatury loutkového divadla, včetně portrétů významných literátů, kteří se zabývali loutkovým divadlem, a ukázek či kompletních překladů jejich nejvýznamnějších děl.

Nezůstával však jen u dávné historie – jeho studie o loutkovém divadle na přelomu tisíciletí či studie o metamorfózách loutkového divadla 20. století jsou vzácně uceleným pohledem na proměny toho divadelního druhu.

Zvláštní kapitolou by byl vztah a propojení Henryka Jurkowského s českým loutkářstvím – ať už to je v pečlivém, jasnozřivém, kritickém i obdivném sledování tvorby Divadla DRAK a speciálně tvorby Josefa Krofty a jeho přínosu pro světové loutkářství, stejně jako pozornost, kterou věnoval osobnosti Karla Makonje, jehož teoretické studie i režijní práci ve Vedeném divadle ve svých pracích popularizoval.

Také časopis Loutkář si bez článků a studií Henryka Jurkowského nelze představit. Byl respektovanou osobností a jeho přehled, se kterým informoval prostřednictvím svých prací české čtenáře o světovém dění, o proměnách světového i českého loutkářství, jakým způsobem trefně uměl pojmenovat roli tradice i její úskalí, diváckou adresu tohoto divadelního druhu nevymezovanou jen dětským publikem, jeho úvahy o satiře, alegorii a politické angažovanosti loutkového divadla a zejména objevné dílo týkající se vztahu E. G. Craiga a loutkového divadla podepřené důkladnou znalostí unikátních materiálů a Craigových rukopisů, patří do „zlatého fondu“ tohoto časopisu. Jeho knížky a studie, vydávané v polštině, francouzštině, angličtině, němčině, češtině, slovenštině, srbštině, ukrajinštině a dalších jazycích, ovlivnily myšlení o loutkovém divadle nejen v Evropě.

To všechno byl Henryk jako teoretik, historik, komentátor, ale také autor nejen studií, ale i divadelních her, a dokonce (i když na tuto svou činnost pohlížel s kritickým úsměvem) jako režisér. To byl Henryk vědec, Henryk osobnost, ale jaký byl Henryk Jurkowski člověk?

Henryk měl přirozený šarm, ve vzácné kombinaci s taktem a smyslem pro diplomacii uplatňovaných při oficiálních i neoficiálních příležitostech. I když se tmavovlasý Henryk proměnil lety ve lva s bílou hřívou, zůstával stále stejně skromný, vtipný, ochotný naslouchat a živě se zajímat o vše kolem sebe. Naposledy jsem byla svědkem této jeho schopnosti při našem kanadském setkání, kdy poprosil kolegu z Burkiny Faso, aby nám něco řekl ve své rodné řeči a ne ve francouzštině. Zareagoval tím citlivě na zmínku o tom, že svou rodnou řeč nesměli ve škole používat a byli za to dokonce trestáni.

Jurkowského jeho postavení i oficiální role několikrát konfrontovaly s politikou – ale přes veškerou diplomatičnost nikdy charakterově neuhnul. Někde uvnitř v něm stále byl kluk odchovaný skautem, kluk, který hájí za všech okolností čest a spravedlnost a pomáhá druhým. Svůj občanský postoj prokázal i v Polsku v období Solidarity, kdy se musel dokonce pod tlakem na nějaký čas stáhnout do ústraní.

Jurkowski měl pedagogický talent a schopnost předávat své vědomosti srozumitelně a přesvědčivě. Ostatně těchto jeho znalostí si užívali studenti nejen na vysokých školách v Polsku (v Krakově, ve Varšavě a naposledy ve Vratislavi a v Białystoku), ale kromě vysokoškolských posluchačů i odborná a laická veřejnost ve Španělsku, Anglii, Bulharsku, Německu, ve Francii, v Česku, na Slovensku, ale i za mořem. Působil jako dramaturg, byl šéfredaktorem a dlouholetým redaktorem i autorem řady studií v polském odborném časopise Teatr lalek.

Henryk byl jednou z posledních žijících osobností, které formovaly vnímání loutkářství ve 20. století – a to jak vlastní činnosti historickou, teoretickou i společenskou. Jeho vědomosti a vlastní komentáře a úvahy o loutkovém divadle jsou inspirující dodnes a jejich význam bude platný i pro další generace.

Henryk Jurkowski zemřel 3. ledna 2016 tiše, uprostřed aktivní práce a plánů, s knížkou v ruce. Den předtím napsal paní Nancy Staubové: „Studuji teorii o smrti v různých kulturách a chci o tom něco napsat. Můj zájem je adekvátní mému věku. 19. ledna vstoupím do devadesátého roku života.“ Nechce se mi napsat, že nám bude chybět – bude nám chybět jeho živoucí přítomnost. Ale suma jeho vědomostí, které tak štědře rozdával ve svém díle i při osobních setkáních, s námi zůstanou.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2016]

Nina Malíková, 20. 4. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.