Foto:

Začátky byly nesmírně zajímavé

Jaroslava Vidlař je nekorunovaný král a doyen loutkářů, kteří svůj život spojili s televizní tvorbou pro děti. Následující rozhovor vznikl u příležitosti jeho letošních 80. narozenin.

Jaroslava Vidlař je nekorunovaný král a doyen loutkářů, kteří svůj život spojili s televizní tvorbou pro děti. Stál u vzniku takřka všech loutkových postaviček, které děti vysíláním provázely, podílel se třeba i na oblíbených Včelích medvídcích, Broučích a Krkonošských pohádkách a dával život postavám Jů a Hele ze Studia kamarád nebo Františkovi a Fanynce z Kouzelné školky. Následující rozhovor vznikl u příležitosti jeho letošních 80. narozenin. (red)

Jak vlastně začala vaše loutková divadelní cesta?

Můj dědeček byl řezbář a od roku 1920 tvořil loutky pro loutkové divadlo v Hejčíně, což je dnes předměstí Olomouce, které založil František Čech a ve kterém začínal například František Štěrba nebo Jan Spáčil. Můj otec navázal na dědečkovo loutkářské umění a já se tak díky rodině dostal k loutkám už v raném dětství. Chodíval jsem do loutkového divadla povinně každou neděli, protože tam rodiče účinkovali. Jednou za mnou přišel režisér a říkal, že nepřišel oponář. Tak jsem šel k oponě. V sedmi letech mi byla nabídnuta první role vodníka, kterou jsem ovšem nezvládl. Když jsem s vodníkem vylezl, tatínek stál vedle mě a hned mi dal pohlavek, protože viděl, že vodník je dvacet centimetrů nad louží. Musel jsem klesnout, říct repliky a zalézt zpátky. Po představení za mnou přišel pan režisér Štěrba a řekl: „Víš co, Jarine? Běž raději ještě k oponě.“

Ale u opony jste nezůstal…

Kdepak, měl jsem chuť hrát, takže jsem s loutkami pilně cvičil a v souboru brzy uznali, že už to umím. Hrál jsem pak s nimi až do svých patnácti let. Pak jsem odešel na gymnázium a do školy dojížděl, takže na hraní nebylo moc času.

Po maturitě jsem nevěděl, co dál. Tatínek byl voják a chtěl ze mě mít vojáka. Já jsem mu však říkal, že u armády nemají loutkové divadlo, tak mne nutil, abych šel k vojenské hudbě nebo na medicínu. Naštěstí se v Olomouci v té době konaly loutkářské semináře, na které se sjížděli zájemci z celé Moravy. To víte, Olomouc byla v té době Mekkou loutkářů. Na jednom ze seminářů byl Vojtěch Cinybulk a mimo jiné pronesl, že se bude v Praze zakládat loutkářská katedra. Řekl mi také, že pokud mám k loutkám vztah, ať zkusím přijímací zkoušky.

A já jsem byl přijat. Stále jsem tíhnul k marionetám, čímž jsem si získal náklonnost svého pedagoga Zdeňka Raifandy a ten mi samozřejmě nakládal stále těžší úkoly. Na jedny zkoušky mě nutil zpracovat monolog Hamleta, což mi vůbec nešlo. Tvrdil, že on by zahrál Hamleta i se špalíčkem dřeva, ale nikdy ho nezahrál, i když byl vynikající marionetář, respektive více než loutkovodič byl technik a všechny své výstupy měl úžasně promyšlené. Dělal například výstupy s loutkou hudebníka Ferďáska, s kterou měl do detailu vymyšlenou a propracovanou hru na housle. Popisoval, jak byl na několika koncertech mistra Ivana Kawaciuka, že s ním vedl debatu o technice hry, a to potom využil při přípravě výstupu s marionetou. V této oblasti byl vynikající.

Byl to právě on, kdo vás přivedl do Československé televize?

Televize začala v roce 1953 a já vůbec netušil, že se budu na jejím vysílání podílet. Poprvé jsem se do vysílání dostal ještě ve škole, když jsme s doktorem Malíkem připravili drobný loutkářský výstup a ten pak v televizi odehráli. Po ukončení DAMU mě a Naďu Munzarovou Musílkovou oslovil právě Zdeněk Raifanda, který byl tehdy pověřený sestavením loutkářského studia pro dětskou redakci ČT. S Naďou Munzarovou jsme byli první, kteří přišli do redakce jako loutkoherci, a se Štěpánkou Haničincovou jsme se podíleli na prvních loutkových pořadech.

Jaké byly loutkoherecké začátky v Československé televizi?

Před námi se pro televizi připravovalo vysílání z různých divadelních představení, ale my jsme tehdy začali dělat krátké loutkové pohádky pro mateřinkové vysílání.

Začátky byly nesmírně zajímavé, protože se ve spojení loutkářství a televize musely objevovat nové tvůrčí postupy. Věděli jsme, že na prvním místě je loutka, takže se už tehdy různě leželo pod stolem nebo se krčilo pod nějakou dekorací a museli jsme se přizpůsobit všem prvkům tak, abychom nebyli vidět.

Televize v začátcích vysílala pouze živě, což bylo náročné na přípravu i provedení. Připravený scénář se několikrát zkoušel a pak se hrálo v přímém přenosu. Nebyla záznamová technika, takže se hrálo o svátcích, třeba i na Štědrý den odpoledne.

Z dětství si pamatuji Štěpánku i čertíka Bertíka. Vy jste byl u zrodu této postavy…

Já měl veliké štěstí, že mne v televizi brali, takže jsem byl u zrodu všech loutek. S Bertíkem přišel dramaturg Milan Nápravník. Hledal loutku, která by byla kontaktní. Oslovil tehdy vynikajícího výtvarníka Iva Houfa, a ten Bertíka navrhnul. Věděli jsme, že by ho měl mluvit ženský hlas. Zkušenosti jsme měli s Jiřinou Jiráskovou, s Jiřinou Bohdalovou a také s Janou Preissovou a Drahomírou Fialkovou, ale protože všechny dost často hrály, usoudili jsme, že by žádný z těchto známých hlasů nebyl dobrý. Bertíka zkusila mluvit Eva Klepáčová a byla tak skvělá, že u něj zůstala napořád.

Ale první loutkou, která vznikla pro vysílání, byl pantomimický maňásek medvídek Emánek. Měl úspěch a sledovanost byla vysoká, protože to byla úplná novinka – nejen televize sama o sobě, ale i loutka v pořadu pro děti. Po medvídkovi Emánkovi přišla loutka čertíka Brčka, kterého mluvil Karel Höger, a postava Kačenky, kterou hrála a mluvila Naďa Munzarová a poté Ajka Stránská.

Na jaké postavy vzpomínáte nejraději?

Možná byste si myslel, že nejvíce vzpomínám na Včelí medvídky, Broučky, Jů a Hele, ale já nejvíce vzpomínám na lidi, s nimiž jsem se potkával. Například při práci na původním seriálu, který se jmenoval Příhody kocoura Bobka, jsem se potkal s Jiřím Krejčíkem, který v té době nesměl pracovat na Barrandově. Jiří Krejčík byl vyhlášený svou precizností, svědomitostí a pracovitostí a my očekávali, že s ním bude těžká práce. Jeho preciznost nás však motivovala k maximálním výkonům a seriál podle mého patřil k těm nejpovedenějším. Záhadou zůstává, kde záznam seriálu skončil. I když se vysílal, v archivu ČT není k dispozici.

Ale jak říkám, vždycky jsem si především považoval toho, s kým se při práci setkám, a byla to plejáda skvělých lidí. Třeba natáčení Pinocchiových dobrodružství s Ladislavem Peškem bylo úžasným zážitkem. Při jedné zkoušce jsme seděli v ústraní, jak to bývá u loutkářů zvykem. A pan Pešek se na nás obrátil a zeptal se: „Tak co, páni kolegové, co tomu říkáte?“ To, že nás nazval kolegy, bylo pro nás tenkrát pohlazením a velikým uznáním.

Od osmdesátých let minulého století spolupracuji s hercem Jiřím Lábusem, který je jedním z protagonistů Jů a Hele. Má skvělý cit pro loutku, je to člověk, se kterým jsme už tak sehraní, že vím, kdy něco řekne a kdy může mít svou improvizační část. Další lidé, s nimiž jsem byl v absolutní symbióze, byla herečka Eva Klepáčová nebo Tomáš Juřička.

Jste především marionetář. Nelitoval jste někdy, že jste odmítl nabídku Miloše Kirschnera, který vám hned po škole nabízel angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka?

Ne, toho jsem nelitoval nikdy, ale vždycky jsem toužil zahrát si s Hurvínkem, kterého bravurně ovládal tehdejší vodič Boja Šulc. A jednou se mi to podařilo. Divadlo Spejbla a Hurvínka odjelo na zahraniční zájezd v době, kdy Libuše Koutná natáčela seriál Znovu u Spejbla a Hurvínka, a protože oni tady nebyli, požádala mě, jestli bych s ní nenatočil úvodní sekvenci, kdy Hurvínek jezdí na koloběžce. Takže jsem měl to štěstí, že jsem si sáhl i na Hurvínka, ale Boja Šulc o tom asi neví dodnes.

Takže vám kontakt s publikem nechyběl?

To víte, že chyběl. I když sledovanost pohádek v televizi byla vysoká, chtěli jsme si ohlas u dětského publika někde vyzkoušet. A tak jsme v osmdesátých letech vymysleli a uspořádali zájezdová představení s Jů a Hele a s dalšími loutkami. V televizi jsme neměli možnost vidět reakci dětí, takže jsme si při zájezdových představeních ověřovali, co se dětem líbí, kde se smějí a kdy naopak nereagují. Těšilo nás, že loutky měly a stále mají mezi dětmi obrovský ohlas. Co mne však mrzí je, že jsme byli opomíjeni kritikou a teoretiky. Pamatuji si pouze několik málo recenzí na televizní loutkové inscenace. Psal je myslím Jiří Středa a Jindřiška Patková Marešová, ale bylo toho žalostně málo. Něco takového absolutně chybělo a stále chybí, takže odbornou reakci na to, co děláme, nemáme vlastně dodnes žádnou.

Jaroslav Vidlař

Narozen 10. ledna 1935. Pochází z Olomouce, kde hrál svá první loutková představení a získával zkušenosti v tamním ochotnickém souboru. Vystudoval loutkoherectví na DAMU a dlouhou dobu na fakultě i přednášel. Po ukončení studia získal zaměstnání v začínající Československé televizi, kde se podílel na většině natáčení pořadů s loutkami. S Českou televizí dodnes spolupracuje, pomáhá v různých loutkářských amatérských souborech a pravidelně hraje v Národním divadle marionet v Praze v inscenaci Don Giovanni.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2015]

Michal Drtina, 22. 12. 2015

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.