Charleville? Charleville!

Reportáž ze Světového loutkářského festivalu v Charleville-Mézières.

Skoro obligátní otázka na toho, kdo se právě vrátil z nějakého prestižního festivalu od těch, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohli zúčastnit, a přesto nemohou překonat zvědavost je: „A jaké to bylo?“.

Většinou tázající chtějí nějakou stručnou a výstižnou odpověď a moc je nezajímají detaily o zhlédnutém, natož s tím spojené problémy. Takže pro ty, kteří už moc nechtějí číst dál: Světový loutkářský festival v Charleville-Mézières, který se konal letos v září (18.-27. 9.) žádné zásadní zážitky ani překvapení nenabídl, a to ani pro ty, kteří se z jeho programu už dlouho před jeho zahájením snažili na základě předchozích zkušeností, prověřených hodnot i informací pečlivě vybírat.

Teď jsem možná k organizátorům festivalu trochu nespravedlivá, protože se – vzhledem k jeho barokní rozbujelosti (každé bienále se rozrůstá nejen o oficiální představení, ale i jeho off a ještě více neoficiální off-off program probíhající zejména na ulicích a nejrůznějších zákoutích a pláccích celého Charleville i poněkud opomíjených prostor ve sdruženém Mézières) – jako celek opravdu ani odpovědně posoudit nedá. Z té přemíry akcí, aktivit, diskusních klubů, představení, performancí i sebeprezentací lze soudit jen na to, že „obyčejné“ loutkářské umění doslova prorostlo do všech dalších divadelních disciplín, a že mezi ně lze dnes počítat i důmyslná technická show (není to vlastně práce s objektem?), výtvarné prezentace (je to práce s objektem!), panoptikálně aranžované výjevy a vlastní práci s objektem, vedle kterých se tak trochu – jako připomínka dávných časů – krčí přehlídka tradičních loutkářských technik a typů, tentokráte znovu prezentovaná na několika pódiích na hlavním charlevilleském náměstí. Takže nic se předem odhadnout nedá a jediné, co se dá, je riskovat a zkusit orientaci v přebohaté nabídce víceméně na vlastní pěst. Takže zase stručně, na základě poněkud povrchní několikadenní zkušenosti: ve výsledku představení realizovaná tradičními loutkářskými technikami byla spíše v defenzivě, vévodilo opět trochu módní „divadlo předmětů“, což v daném momentě znamená v našich krajích spíše stolové, nebo komorní divadlo s animovanými předměty či hračkami. Skutečně velkým ansámblovým inscenacím, které jsme kdysi znali nejen ze Sovětského svazu, ale také z Francie, zřejmě odzvonilo. Nejen z ekonomických důvodů, ale to by byla komplikovanější otázka zahrnující loutkářskou prognostiku a bůhví co ještě.

Není žádných tajemstvím, že absolutní adorovanou hvězdou letošního festivalu byl Eduardo Paiva Souza. Už premiéra jeho životopisného opusu Blind měla obrovskou publicitu, stejně tak jako jeho další režijní vklady do inscenací spojených s jeho jménem (např. Albedo brazilského souboru Compagnie de danse Siameses a mimo jiné i do inscenace ostravského Divadla loutek Marvin, uvedené v první, výrazně prestižnější polovině festivalu). „Sázkou na jistotu“ byla pro zkušené festivalové borce nová inscenace Nevilla Trantera Král/The King, kterou jsme měli možnost vidět s ambivalentním ohlasem i u nás na Skupově Plzni, ale i obnovená úspěšná hodně starší inscenace belgického souboru Taptoe’s Erf Nebe/Ciel inspirovaná tvorbou René Magritta. Tolik pro ty, kteří v orientaci v programové nabídce předem kalkulovali se známým jmény, což ve výsledku vůbec neznamená, že se právě tahle malá festivalová flexibilnost nemusí vymstít.

Foto: web

Jela jsem do Charleville absolutně nevyzbrojená vstupenkami, ani jejich rezervacemi, a přesto se mi podařilo právě díky náhodě vidět představení, která stála zato. Made in China byla premiéra inscenace, která vznikla v mezinárodní spolupráci Compagnie A, kterou tvoří francouzští a čínští umělci. Překvapila mě svým humorem, kterým v několika propojených etudách tvůrci komentují nejen příznačný čínský pracovní dril a odhumanizovaný pracovní proces, složité zaměstnanecké poměry v mezinárodní korporaci, v níž se zaměstnanci potýkají s čínskou tradicí a evropskou kulturou, a konečně i záplavou věcí, kterými je náš svět s importem „made in China“ přesycen. Vtipná a srozumitelná nepolitická satira vypovídala nejen o orientálním světě, který se snaží dorovnat svým americkým i evropským vzorům, ale i o ztrátě komunikace, sebevědomí i o bezhlavé destrukci tradic. Smutně-ironické příběhy o naší současnosti. Inscenace byla anoncována jako „divadlo předmětů“, ale šlo jen o reklamní trik – inscenace byla víceméně činoherní a předměty byly jen výrobky „made in China“, které přišly ke slovu skoro až v samotném závěru.

Foto: web

Inscenace, či spíše projekt nazvaný Rothko Chapel/Rothkova kaple se odehrávala v zákristii charlevilleského kostela v bezprostřední blízkosti festivalového informačního centra. Už tím, že jsem lístky na představení dostala bez problémů, jsem očekávala všechno jiné, než nesmírně soustředěný, čistý a bez patosu vyprávěný příběh nejen života světoznámého výtvarníka rusko-židovského původu Marka Rothka inspirovaný jeho tvorbou, ale zároveň i příběh o osamělosti, o svobodě, o cestě za ní. Komorní inscenace pracující s různými technikami (včetně stínohry, detailní manipulace s malými drobnými trojrozměrnými figurami i filmových dotáček) byla o Rothkovi, ale také o holocaustu. Bylo to pokorné, v tom nejlepším slova smyslu služebné představení sloužící základnímu výtvarnému nápadu, pocta velkému umělci (nizozemská skupina Sjaron Minailo/Feikes Huis), navíc se zřetelně formulovaným názorem na současný svět vyjádřený v závěrečné větě psané hlavním protagonistou na centrální plochu jednoho ze tří hracích pláten: „Po každé válce musí někdo uklidit!“

Foto: web

Barevná freska Šité srdce/Coeur cousu inspirovaná stejnojmennou literární předlohou Carole Martinezové byla divadelně převyprávěným příběhem hlavní hrdinky hledající sebe samu. Její dlouhá životní historie zahrnovala problematické dětství poznamenané hrdinčinou zvláštní schopností pomocí kousku červené nitě sešít a opravit srdce lidských bytostí i zvířat, svatbu, nepodařené manželství s dominantní tchýní a submisivním deviantním manželem, další milostná zklamání, vyhnání i s jejími třemi malými dětmi z vesnice, setkání se vzbouřenci a jejich krvavé potrestání zpupným diktátorem, až po životní rozhodnutí postavit se znovu na nohy, uvědomění si vlastní svobody i další následné samostatné cesty. Trochu jako by zde šlo o kombinaci Matky Kuráže, či osudů Gruši Vachnadze z Kavkazského křídového kruhu. Výtečná byla především scénografie, která si musela poradit nejen s proměnami řady prostředí (jako živé kulisy zde několikráte fungoval i chór vesničanů, který si část mobiliáře nesl doslova na svém těle, nebo na prázdné scéně „výpravu“ s jejími základními znaky svými seskupeními vytvářel). Chór svým líčením i pohyby – zejména v úvodní scéně – připomínal figuríny, s nimiž byl na počátku dokonce v těžko rozeznatelné výtvarné symbióze. Zde byla patrná inspirace Kantorovou Mrtvou třídou, i figurami známými z produkcí Philipa Gentyho i Paivy Souzy. Inscenace měla sice někde až příliš čitelné, skoro plakátové hlavní téma, byla však díky výtečné herecké a pohybové stránce a již zmíněné vynalézavé a spektakulární scénografii i přes převahu textu odměněna velmi dobrým ohlasem i u nefrankofonního publika.

Na konec své zprávy o krátkém pobytu v Charleville jsem si nechala přehlídku „pulcinelliád“ na charlevilleském Place ducale, která probíhala denně v zakrytém zrcadlovém šapitó Magic Mirrors celé dvě hodiny od pěti do sedmi odpoledne. Přes veškerou dobrou snahu organizátorů to nebyl úplně dobrý nápad nechat hrát vynikající evropské sólisty jednu „pulcinelliádu“ za druhou – nejen proto, že se zde bastonády a schémata jednotlivých episod opakují (není divu, všechny vycházely více méně z episod tradičního Pulcinelly), ale i publikum takovouhle nálož prostě nevydrželo, a i když se v pořadí jednotliví sólisté denně střídali, ten poslední měl vždycky smůlu. Viděla jsem tenhle maratón dvakrát a pokaždé mě o svém výtečně vypracovaném sólu přesvědčil maďarský János Palyi, kterého jsme před léty obdivovali v Praze i na Chrudimi.

Překvapením byl pro mne Gianluca di Matteo z Neapole, který by se svým Pulcinellou na festivalech mohl směle konkurovat Salvatoru Gattovi nebo Brunovi Leone, jistou exotikou byl i Eric Zongo z Burkiny Faso, ale snad nejvíce mě potěšil Ariel Doron z Izraele. Jeho komediální příběh sice v základu vycházel z prvků pulcinelliády, ale jeho hlavní hrdina Pinhas (po představení jsme se dohadovali, nakolik si toto jméno vymyslel a nakolik vychází z Pinkase, kterého u nás spojujeme třeba s pražskou synagogou a její historií) byl pro mne zjevením. Pihasův příběh začínal zcela nevinně jeho malými přestupky, nedopatřeními i zlomyslnostmi, aby jeho činy gradovaly trápením samotného Ježíše (scéna, kdy ho „nevědomky“ přibíjí na kříž, byla tragikomická v tom nejširším slova smyslu, navíc s celou řadou konotací). Posléze je Pinhas po právu odsouzen Hospodinem k pekelným mukám, ze kterých se vykoupí potrestáním a likvidací svého spolupekelníka Hitlera. To bylo „rozvíjení tradice“ hodné zaznamenání, uznání a určitě i výzva k pozvání na nějaký další loutkářský festival. Bylo zde všechno – od historie dávné i nedávné, odkazy k bibli, k jejich apokryfickému výkladu i hrdinovy prohřešky i zbabělosti, které tak souznějí s našimi vlastními, že bych byla na místě určitě nenápadné inscenaci Ariela Dorona Les Aventure de Pinhas udělila vlastní hlavní cenu.

Tolik tedy o tom, co se dalo ve třech dnech v Charleville, kdy bylo počasí po čertech tak strašné, že dokonce zcela poškodilo zahajovací ceremoniál (novocirkusová show musela 15 minut počkat, až se proudy deště natolik uklidnily, že mohli akrobaté použít zvlhlá lana) a v následujících dnech i náladu pouličních loutkářů i jejich publika.

Co z toho všeho vyplývá? Nebojte se Charleville! Zkuste to vyjet a pokusit se dostat na jakékoli volné představení v nabídce. I o nocleh se můžete u organizátorů ucházet několik měsíců předem, obyvatelé Charleville i Mézières, kteří nabízejí prostřednictvím organizátorů „bed and breakfest“, jsou mimořádně vstřícní (považují dokonce tuto nabízenou službu za čest, a řada z nich pracuje během festivalu jako dobrovolníci – řidiči doprovázející hrající skupiny, v distribuci vstupenek, v informacích, jako průvodci atd…). Chce to jen zorganizovat si cestu a mít finanční rezervu na vstupenky, i když řada představení – nejen pouličních – je často i gratis. Ať už vás programová skladba zklame či nadchne, určitě budete mít lepší přehled o současné podobě loutkového divadla ve světě než z ukázek na You Tube, nebo ze zaslaných videí. U pořadatelů našich festivalů bych to považovala dokonce za nezbytnost.

Nina Malíková, 7. 12. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.