V půli léta v zemi indiánů

Reportáž z loutkářského festivalu v Saguenay v Kanadě.

Pozvání k účasti na první schůzce Komise pro dědictví UNIMA s možností zhlédnout mezinárodní loutkářský festival v Saguenay v Kanadě přišlo jako blesk z nebe. Přiznám se, že po divadelně nabitém červnu i červenci v Čechách jsem jednu chvíli dokonce svou účast na festivalu zvažovala, ale jsem moc ráda, že jsem pozvání přijala. Nejen pro inspirující setkání Komise pro kulturní dědictví UNIMA, které bylo hlavním důvodem mé cesty, ale i pro možnost navštívit festival s rozmyšlenou koncepcí a výraznou uměleckou ofenzivou.

Festival v Saguenay/Jonquière v nové koncepci

Festival v Saguenay (známe ho z minulosti jako festival v Jonquière, což je součást regionu Saguenay s městy Chicoutimi, Jonquière a Saqueneay asi 500 km na východ od Montrealu) pro nás není neznámou. Nejen, že zde byla v roce 2004 velká česká reprezentace (výstava a workshop Petra Matáska, přednáška o současném českém loutkovém divadle a hostování Naivního divadla Liberec se Shakespearovou Bouří), ale už dříve se zde české loutkové divadlo několikrát prosadilo. Při festivalu v Jonquière se také zrodil nápad na další česko-kanadskou spolupráci s Théâtre Illusion z Montrealu. Setkávali jsme se zde s montrealskými loutkáři – Jacquesem Trudeauem, Louisou Lapointe, Claire Voisard a dalšími přáteli, které známe z práce v UNIMA i z jejich účasti na našich festivalech.

Festival má po krátké pauze způsobené finančními problémy novou koncepci a vedení. Změnil také termín z podzimního na provozně pro organizátory výhodnější letní čas (festival se konal od 21.–26. 7. 2015). Jedním ze dvou uměleckých ředitelů je spolu s Benoit Lagrandeurem Dany Lefrançois, jehož jméno si možná někteří připomenou z inscenace Kiwi, která si v r. 2009 odnesla z ostravského Spectacula Interesse Cenu Galerie Chagall. Letošní ročník přinesl především řadu inscenací pro dospělé, tradičně dva diskusní stoly (jeden se týkal současného kanadského loutkářství, druhý činnosti komise pro kulturní dědictví UNIMA, která byla čestným hostem festivalu) a vedle prezentace nejrůznějších druhů i žánrů loutkového divadla měl – opět tradičně – i edukativní rovinu, která probíhala na univerzitě přímo v Sagueneay (ateliér práce s gigantickými loutkami a kurz nazvaný Manipulovat a být manipulován týkající se nejrůznějšího využití textilu a papíru při výrobě jednoduchých loutek). Kromě toho, že organizátoři zajistili návštěvu dílen a zkušeben celkem sedmi divadelních souborů, z toho dvou loutkářských, které působí pod ochrannými křídly kraje a města Saguenay, jsme mohli navštívit i École national d’apprentisage de marionnettes (v překladu by to byla Národní škola vyučování loutkovému divadlu, ale jde spíše o ateliér podobný naší ZUŠce), kde v rámci sociálních programů pro psychicky handicapované probíhá terapie loutkou. Nesmírně zajímavé bylo představení, pokud se tak daná ukázka dá nazvat, Le voyageur sans visage/Cestující bez tváře jedné z frekventantek kurzů, vycházející z jejích vlastních frustrací a strachů. Muž bez obličeje – to byl zápas mezi dvěma duchy, dobrým a zlým, kteří ho provázejí a pokoušejí. Díky konfrontaci s nimi a okolím najde nakonec tento podivný hrdina své uši, oči i ústa, získá zpět svůj obličej a interpretka zároveň ozdravující sílu svůj příběh předvést.

Překvapením byl pro mne na festivalu nejen velký počet představení pro dospělé, včetně nočních kabaretních, ale opravdu mimořádný divácký ohlas ve všech vyprodaných sálech. S festivalem souvisely i dvě výtvarné instalace – jedna označující vystavené objekty jako „díla na půli cesty mezi instalací a uměleckou performancí“ Marcelle Hudonové s názvem Le pavillon des immortels heureux/Pavilon šťastných slaměnek, předvádějící něžné mechanické loutky ozvučené jejich vlastními konstrukcemi. Druhou byla výstava Sous une mer d´étolies/Pod mořem hvězd mladého amerického umělce Kevina Titzera tvořícího nyní v Jonquière. Právě jeho dřevěné objekty, figuríny a androidi vzbudili zájem návštěvníků, ze kterého vzešla následně nabídka na divadelní spolupráci.

Divadlo předmětů – loutkové divadlo snadno a rychle?

Mezinárodních loutkářských festivalů nejrůznějších velikostí je v poslední době v Evropě víc než dost, a i v Kanadě jsou v poslední době hned dva – ten v Saguenay/Jonquière s delší tradicí a druhý v Montrealu věnovaný dětskému publiku. Letošní ročník v Saguenay bych mohla charakterizovat jako kralování divadla předmětů, a to v jeho nejrůznějších podobách a materiálech. Často inscenace připomínaly etudy či základní cvičení známé snad ze všech loutkářských škol včetně naší (předměty denní potřeby jsou vděčným materiálem na loutkářských scénách už léta, tentokrát jsem viděla zahranou Žebráckou operu kanadského souboru T.O.M.M. s vidličkami, noži, otvíráky na víno, šejkry a různými skleničkami z barového pultu). Ve svých etudách nazvaných Petit Pierre, gros bureau/ Petříček z velké kanceláře pracoval Jérémie Desbiens zase s kancelářskými předměty (sponkami, gumičkami, tužkami i papíry), málokdy šla ale invence nad první nápad oživení předmětu v odkryté manipulaci na jednoduché scéně. Smysluplnější práce s předmětem mě zaujala především v Kavkazském křídovém kruhu souboru La Tortue noire, kde byla plně v souladu s brechtovským zcizováním emotivně silného příběhu.

One man show v mini i maxi vydání

Jedním z charakteristických znaků mezinárodních festivalů bývá také převaha one man show – ať už jsou pro to důvody ekonomické, či umělecké. Ani v Saguenay tomu nebylo jinak, a tak byla v programové nabídce představení „velkoplátnová“, jako třeba Diagnóza: Hamlet Miguela Callarda ze španělského souboru Pelmanec či Swift! – sólo Paola Cardona z francouzské skupiny Skappai et Associés. V tom prvním, nesporně ovlivněném pracemi Nevilla Trantera (je neskutečné, jak se práce s manekýnem v životní velikosti spojená v posledních letech především s jeho tvorbou rychle rozšířila do Evropy i za moře), šlo nejen o inspiraci Shakesperovým dílem, ale i Calderónovou hrou Život je sen – celý příběh se odehrával v psychiatrické léčebně, kde tráví své dny mladík s obsesivní představou, že je Hamlet. Druhé představení bylo působivou výtvarnou variací na Gulliverovy příběhy využívající kombinací stínohry a filmových dotáček pro zvětšeniny i zmenšeniny hlavního hereckého protagonisty v proměnlivých prostředích. Nešlo však jen o efektní mix výtvarných prostředků, ale i působivou existenciální výpověď o osamělosti, někdy i marnosti pokusů a lidského snažení.

Vedle těchto podívaných odehrávajících se na velké činoherní scéně místního kulturního centra mě pobavilo noční kabaretní komorní vystoupení nazvané L’homme content de rien/Muž spokojený s ničím belgického loutkáře, či spíše performera Stéphana Georise, který v roli pohřebního obřadníka rozžil všechny předměty připravené pro studený bufet pohřební hostiny. Černý humor jeho popleteného úředníka, výtečný kontakt s publikem daný bohatými zkušenostmi z pouličních vystoupení – to všechno bylo přesně takovým představením, které bych si přála vidět i u nás. Škoda, že řada vtipů byla slovních nebo spojená s výtvarně-slovní metaforou. Zato druhou miniaturu, drobničku francouzského sólového loutkáře nazvanou La mort en cage/Smrt v kleci o vesničanovi, pro kterého si přijde Smrtka, vycházející z komediálních situací staré dobré rakvičkárny, bychom si měli dopřát i na některém českém festivalu. Gilles Debenet je absolventem charlevillské školy a hraje tenhle jednoduchý příběh s úspěchem už řadu let, která ale nic neubrala na svěžesti point i provedení. Oslovila mě i inscenace dvoučlenného německého souboru Steinitz+Hollin s názvem Ils s’en fichent/Kašlou na to. Jde o romanci tlusté paní, hubeného pána a jejich psí protějšků, kteří se dají i přes nepřející komentáře svého okolí dohromady. Milý, srozumitelný příběh s využitím papírového divadla (Hance Voříškové a jejím příznivcům by se určitě moc líbil) a s hudebním doprovodem, který by jistě rezonoval i u nás.

Festivalové plusy

Hudební doprovod tvořící neodmyslitelnou součást zejména sólových produkcí byl ve všech případech velmi dobrý. Muzicírovalo se citlivě a na nejrůznější nástroje – od violoncella, přes housle, kytaru, harmoniku či klavír. Znovu jsem si uvědomila, jak právě hudební složka k loutkovým představením patří a jak je příjemné, když jsou loutkáři zároveň i dobrými muzikanty.

K vidění byli na festivalu také manekýni v nejrůznější škále rozměrů od lidské velikosti po běžnou „panenkovskou“, gigantické loutky i miniatury, ale velmi málo klasických technik a forem, tedy marionet či maňásků. Výbornou práci s loutkou (masky kombinované s prstovými loutkami a manekýni v iluzivním, téměř černodivadelním prostoru) předvedl hned na počátku festivalu francouzský soubor Drolatic industry v inscenaci Insensé?/Nesmyslné? inspirovanou Alenkou za zrcadlem Lewise Carrolla. Pokud jde o vkus publika, je cítit, že se zde festivalové publikum kultivuje a že k jeho očividně pozitivnímu vnímání moderního loutkového divadla (které není jen pro děti!) napomáhá dobrá úroveň domácích i zahraničních festivalových představení. Viděla jsem opravdu velmi málo nevkusu, spíše mě zarazily inscenace, které byly jaksi zapouzdřené samy v sobě a svědčily spíše o exhibici svých tvůrců skryté do důmyslně se tvářícího experimentu. Takovým příkladem za všechny pro mne byla mexicko-québecká koprodukční inscenace Memento mori Luny Moreno a mého oblíbeného souboru La Tortue noire, a to přes veškeré herecké nasazení všech zúčastněných.

Mezinárodní loutkářský festival v Saguenay mě rozhodně nezklamal. Jeho umělecký ředitel Dany Lefrançois bude letos i na Spectaculu Interesse a už teď mě zajímá, co si vybere z naší české nabídky pro další ročník festivalu v roce 2017.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 5/2015]

Nina Malíková, 11. 11. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.