Dědictví v Kanadě

Možná, že jsem vás titulkem navnadila, ale o žádné mé osobní dědictví se nejedná. Šlo o první třídenní pracovní setkání výboru Komise pro dědictví UNIMA (Commission du Patrimoine de l’UNIMA – UNIMA’s Heritage Commission), které se konalo koncem července v Saguenay v Kanadě.

Pokud trochu sledujete práci UNIMA, pak možná víte, že jeho exekutiva řídí činnost několika komisí, z nichž komise právě dokončující anglickou verzi Světové loutkářské encyklopedie či Komise pro vědecký výzkum a Komise pro festivaly jsou jedny z nejaktivnějších a mohou se pochlubit řadou konkrétních výstupů v podobě odborných seminářů, informativních přehledových CD či publikací.

Návrh na vytvoření Komise pro dědictví UNIMA (přesněji řečeno pro kulturní dědictví související s loutkovým divadlem) podal před časem bývalý generální sekretář Miguel Arreche a po jeho náhlé smrti se tohoto zatím příliš nedefinovaného úkolu ujal stávající generální sekretář Jacques Trudeau. Ten se rozhodl – ve spolupráci s festivalem FIAM v Saguenay – pozvat zástupce z nejrůznějších konců světa (od Evropy přes Kanadu, USA až po Afriku), kteří se tímto tématem zabývají, ke společné debatě o činnosti i poslání této komise. Z deseti členů komise a osmi členů dopisujících se nás po tři dny v městě Chicoutimi v oblasti Saguenay na východě Kanady sešlo sedm: Jacques Trudeau z kanadského Montréalu, divadelní historik a teoretik prof. Henryk Jurkowski z Polska, divadelní historička a spolupracovnice muzea Puppetry Arts v Atlantě Nancy Staub z USA, ředitel a kurátor muzea v Holandsku Otto van der Mieden, Boniface Kagambega organizující festivaly a akce související s obřími loutkami vycházejícími z afrického folkloru, Dimitri Carter ze Seatlu v USA, který spravuje muzeum zabývající se převážně asijským loutkářstvím, a já, která jsem měla hlavní trumf v rukávu – cílené úsilí o zápis česko-slovenského loutkářství mezi nehmotné kulturní statky UNESCO.

Foto: Archiv Niny Malíkové

První den setkání, po vzájemném představení se a ukázkách z práce související s tématem, nastal pochopitelně čas pro definování pojmu „tradice“, se kterým se právě v různých zeměpisných šířkách pracuje velmi flexibilně. Výsledkem vzrušené debaty bylo rozhodnutí oslovit – ve spolupráci s Komisí vědeckého výzkumu, všech teritoriálních komisí – především všech 98 center UNIMA a požádat je o vyplnění dotazníku, který by se pojmu tradice a jejího současného traktování v té které oblasti týkal. Materiál by měl stručně mapovat tradici loutkového divadla v jednotlivých zemích, její kořeny, formy, obsah a význam a měl by být propojen také s oblastí sociální, religiózní, antropologickou, filosofickou i psychologickou. Zároveň by měl podat i přehled o tom, jestli ještě existují mistři tohoto oboru a jak je mladá generace zaujatá rozvíjením tradiční formy či jejího dalšího invenčního posunu. Součástí tohoto výzkumu by měla být zpráva o formách tradičního loutkového divadla, které mizejí, nebo jsou v dané oblasti v ohrožení.

Druhým krokem v jednání komise bylo jednomyslné rozhodnutí shromáždit všechny základní informace (archivní materiály, fotografie a videa), která jsou v souvislosti s uznáním a zápisy jednotlivých států a krajin do seznamu kulturního a nemateriálního dědictví UNESCO v daném momentě soustředěny v jeho archivech.

Členové komise také odsouhlasili další výzkum a pátrání v různých loutkářských muzeích, centrech a u soukromých sběratelů, aby se mohla sestavit co nejúplnější databáze tradičního světového loutkářství, kterou chce komise zkompletovat, sestavit do přehledného katalogu a publikovat na webových stránkách UNIMA.

Jako jeden z dalších námětů pro práci komise jsem předložila návrh vytvořit k 90. výročí založení UNIMA projekt (studii a publikaci) týkající se historického významu UNIMA jakožto organizace, která se výrazně zasadila během 20. století o uznání a obhajobu loutkového divadla jako významného divadelního druhu i jako prostředku k posílení uměleckých a humanistických tendencí tak, jak jsou obsaženy i v preambuli zakládající listiny UNIMA.

Posledním bodem, kolem kterého byla živá diskuse, byla možnost udělit speciální ocenění mistrům, kteří zasvětili svůj život – ať už v praxi, nebo ve vědeckém díle – různým formám tradičního loutkového divadla nebo invenčnímu znovunalezení a obnovení starých loutkářských postupů a forem. Toto speciální ocenění by mělo sloužit k většímu uznání jejich práce a eventuálně iniciovat k následné finanční podpoře nejrůznější fondy a instituce. I v těchto případech komise počítá s návrhy na tato ocenění ze strany jednotlivých center UNIMA.

I když přehled práce naší komise může působit trochu suše, bylo to setkání pro všechny nesmírně zajímavé a cenné. Vidět a slyšet osmaosmdesátiletého Henryka Jurkowského, jak při setkání s účastníky festivalu přednáší o svých výzkumech v oblasti vánočních her ve střední a východní Evropě, Boniface Kagambegu hovořícího o znovuobnovení tradice tančících obrovských loutek inspirovaných vesnickým africkým folklorem nejen v jeho zemi, ale následně i na festivalech v Evropě, Ottu van der Mieden o jeho unikátním muzeu, kde udělal v poslední době krásnou výstavu věnovanou Pullcinelovi, a také kultu indonéského wajangu, stále nadšenou a výtečně informovanou sledovatelku dění v loutkářském světě Nancy Staub informující o otevření nových prostor pro loutkářské sbírky muzea v Atlantě… To všechno mě naplnilo radostí a nakonec hrdostí i na naši tradici, o které jsem také mohla promluvit a jejíhož významu si doma možná až tak nevážíme.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 4/2015]

Nina Malíková, 7. 9. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.