Vítejte u stolu!

Uprostřed prázdného jeviště ponořeného do tmy je velký nasvícený stůl. Do prostoru vstupují tři herci (Mark Down, Sean Garratt a Laura Caldow) s loutkou. Tato loutka, jak se dozvídáme, byla oslovena hrát příběh o Mojžíši.

Nejdříve nám však chce ukázat, co všechno stůl symbolizuje a kde se na něm co nalézá. Tak sledujeme zahradu, na které možná vyrostou brzy mrkve, nebo se můžeme s loutkou podívat na její oblíbený roh, či změřit kolika kroky stůl přejde. Podélně jí stačí tři kroky a kousek, úhlopříčně však také. Své jednání okomentuje slovy – „Matematicky to nedává smysl, ale je to český stůl, takže proč ne!“

Loutka má velkou kartonovou hlavu a bílé látkové tělo s výraznými rukavicemi a černými botami. Představuje muže neurčitého věku, který zarputile brání svůj stůl a své názory. Působí někdy až groteskně, když pohybuje zadkem a snaží se tím upoutat divačky. Díky třem animátorům je pohyb loutky přesný. Mark Down, který ovládá hlavu, jí také propůjčuje svůj hlas. Hned na začátku představení nás však upozorní, že titulky za jeho zády se mohou odlišovat od toho, co se v představení říká, neboť v něm jsou malé improvizované části.

Poutavou součástí představení je popis pohybu loutky. Aby její hraní vypadalo co nejrealističtěji, musí být loutka ve středu pozornosti. Toho vodiči docílí především svými pohledy soustředěnými na ni. Toto tvrzení demonstrují na příkladu, kdy nechají loutku v rohu stolu a hrají s imaginárním tělem, na které však upínají své pohledy. Divák má pocit, že tam loutka je. Dále je pro ni důležité dýchání, které se musí rozfázovat na nádech, zadržení dechu, výdech a malou pauzu. Když s loutkou vodiči manipulují do rytmu dechu, její pohyby jsou pevné, zároveň však ne křečovité. Poslední důležitou součástí správného vedení je pevný bod, který umožňuje chůzi. Každý krok potom působí, že loutka je přitahována gravitační silou.

Do předvádění se neustále dostává příběh Mojžíše adaptovaný do dnešní doby; objevují se v něm auta nebo facebook a tak dále. Loutka popisuje příběh Mojžíše svýma očima, v rozpravě mezi Bohem a Mojžíšem zpřítomňuje dokonce obě postavy. Loutka působí komicky, zvláště ve chvílích, kdy se témata a situace v představení objevují opakovaně. Loutka se vrací do své zahrady nebo se na stole občas objeví vítr, který ji sfoukává.

Inscenace je vtipná, svižná a domyšlená do detailů. Díky interakci s publikem a improvizovaným částem se do něj dostávají nové významy podle místa, kde se hraje. Loutka komentuje například český stůl nebo mluví o plzeňských květinách. Otázka, kterou si představení klade – čemu věříme? – nechává diváky ve zvláštní nejistotě. Na stole není zahrada, ale my ji však spolu s loutkou sledujeme. Chvílemi dokonce skutečně věříme, že loutka je Mojžíš nebo Bůh, přestože má kartonovou hlavu a celé představení odehraje na stole.

Karolína Krajčová, 6. 9. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.