Milý pane Muffine…

Pan Muffin žije sám ve svém modrém domku s poštovní schránkou, kterou s oblibou pravidelně časně zrána kontroluje. Poté se usadí do svého houpacího křesla a jen přemýšlí o svém prožitém životě, své manželce a čtyřech dětech, které se už dávno odstěhovaly z domu.

Vzpomíná na jejich společné chvíle, rodinné dobrodružství až na samý konec světa, při kterém pak zbaběle omdlel, a také na své prožité mládí, kdy byl tím největším silákem v celém širokém okolí. Zvolna se houpe ve svém křesle a občas si k jídlu dá své oblíbené mandle. Docela pěkný život na sedmileté morče.

Podle švédského knižního bestselleru Ulfa Nilsona Nashledanou, pane Muffine vytvořily v koprodukci divadelní společnosti Teater Refleksion a De Røde Keste stejnojmennou inscenaci o životě a smrti zbožňovaného domácího mazlíčka. Pan Muffin je zprvu energická malá bytost, poněkud opelichaně odpudivá a přitom stále rozkošná loutka-manekýn, která se chová jako každé morče – zprvu je plaché, při vyhlídce lahodných mandlí se však náhle osmělí. Jako zakulacené, dobře živené zvířátko se pak obtížně kolíbá do malého kopečku nebo už hůře vstává z houpacího křesla. Jednoho dne ho však zachvátí bolest bříška a po návštěvě veterináře je již jasné, že mu bude v takto pokročilém věku obtížné pomoci.

Přiznaný loutkoherec Claus Mandøe pak celý příběh uvádí z pozice několika postav, které odlišuje různými polohami hlasu – vypravěče, veterináře nebo malého chlapce, který uvažuje o smrti a zasílá morčeti dopisy. Oproti původní pohádce tak vytváří mezi loutkou a sebou permanentní živý dialog, škádlící i shovívavý zároveň. Muffina animuje se sugestivní přesností a když se pak zvíře ponoří do svých snů, všímá si Mandøe například i odporu vodního proudu. Muffinovy vzpomínky jsou zobrazeny pomocí maličkých papírových loutek a svým komickým pojetím rozbourají tesklivé hlavní téma inscenace, a tohle vše za průvodu violoncella v podání Else Anker-Møller.

S nádechem lehké ironie o morčecích touhách po hebkosti a rekordu v uzvednutí největší okurky, spěje představení ke svému melancholickému rozuzlení. Rozkládací domeček pak navozuje intimní atmosféru pro okamžik, kdy je v jediném gestu puštění hlavičky obsažen celý skon malého hlodavce.

Neobvyklý námět s jasným poselstvím je na celé inscenaci nejspíše tím nejpřitažlivějším, zaujme nejen dospělé diváky svým půvabným a citlivým ztvárněním života malého zvířátka, který sledujeme od začátku až do konce. Je jen škoda, že neúplný český překlad možná natolik do hry nevtáhl nejmenší diváky, kterým bylo představení primárně určeno.

Tereza Kosáková, 5. 9. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.