Přelet nad loutkářským hnízdem

Už 19. ročník společné přehlídky profesionálních divadel, nezávislých skupin a amatérských souborů proběhl ve dnech 7. -8. listopadu na obou scénách Divadla Minor za obstojného zájmu pražského publika. Vzhledem k omezeným finančním možnostem byl letos poněkud skromnější (například jsme museli oželet zahraničního hosta), ale i tak byly k vidění zajímavé inscenace a jako každoročně bylo součástí přehlídkového programu udělení „loutkářského Oskara“ zvaného Erik za nejlepší inscenaci uplynulé sezóny.

V předvečer přehlídky pak proběhlo setkání členů Českého střediska UNIMA s přípitkem k 80. výročí založení UNIMA a s promítnutím filmu Poslední maringotka (scénář Ida Hledíková, režie Peter Beňovský, 2008), který zachycuje osudy několika loutkářských komediantů a potomků loutkářských rodů působících na Slovensku, v Česku, Německu a Maďarsku. Jde o působivý a cenný dokument – o to cennější, když si uvědomíme, že tři z hlavních aktérů dnes už nežijí.

Sobotní program zahájilo Divadlo Minor na Malé scéně inscenací Jirky Jelínka nazvanou Konžert aneb Výchova dítek v Čechách, která měla premiéru teprve nedávno. V úvodu Jirka komunikuje s dětmi a učí je, jak se chovat na koncertě – pochopitelně ne na tom klasickém, kde se vzorně sedí a poslouchá, ale na takovém, kde se tančí a vykřikuje. Po tomto úvodu se postupně seznamujeme se třemi sourozenci – Kamilem, Karlem a Žužinou, jejich rozdílnými povahami (jeden je ranní ptáče, druhý rád spí a ona sní všechno, na co přijde a vůbec se nemyje), vzájemnými šarvátkami a naschvály, až k společnému smíření, kdy si všichni vzájemně napíšou dopis, že se mají rádi a společně odjíždějí do Prahy na koncert. Ale takhle přímočaře a čitelně to nefunguje. Jsou využívány loutky typu muppets, výtvarně evokující komiks, ale celek se tak docela neodehrává v duchu komiksu – například úvodní pasáže o spaní či vstávání jsou nekomiksově zdlouhavé a dlouho netušíme, o co vlastně půjde a kam bude všechno směřovat. Jiné situace jsou nápadité a půvabné, například objevení se Žužiny pod hromadou odpadků. Ale řada nápadů odezní nějak do ztacena – třeba rozehraná koupelna (molitanové umyvadlo) s chybějícím mýdlem (kam se podělo, snědla je Žužina nebo ne? A umyla se vůbec?). Sled situací působí trochu náhodným dojmem. Krásná je ovšem cesta sourozenců na koncert, kdy jsou divákům promítnuty loutky vyfocené v různých reálných prostředích, až doputují do Minoru, kde koncert začíná a sourozenci (zde loutky ve velikosti dětí předškolního věku) tancují spolu s dětmi i rodiči. A protože herci Petr Reif, Petr Stach a Barbora Kubátová jsou dobří muzikanti, byl pro mne závěrečný koncert (hudba Zdeněk Král) nejzdařilejší částí představení.

Inscenace Za každým rohem Jeskyňka souboru Čmukaři z Turnova uspěla jak na Loutkářské Chrudimi, tak i na Jiráskově Hronově a už o ní bylo v Loutkáři nemálo napsáno. Tak jen zopakuji, že jde o propojení motivů tří známých pohádek (Perníková chaloupka, O Smolíčkovi, Červená Karkulka) a že ji odehrají Romana Zemenová s Dádou Weissovou a že je obdivuhodné, jak ve dvou všechno zvládají. Nedá mi to, abych neocitovala úryvek z recenze Jana Císaře, která vyšla ve Zpravodaji Jiráskova Hronova: „Mají smysl pro pohyb a humor maňásků stejně jako pro hereckou zkratku a výraz těla, dovedou prodat slovní vtip, aby jej vzápětí vystřídala herecká mimoslovní akce provedená se stejnou dávkou lehkosti, jemné ironie.“ Viděla jsem inscenaci počtvrté a také při představení v Minoru se bavili dětští diváci i jejich rodiče.

Krvavé koleno souboru Tate Iyumni z Prahy bylo vrcholem letošní Loutkářské Chrudimi a troufám si napsat, že bylo i vrcholem (nebo jedním z vrcholů) letošního Přeletu. Také o této inscenaci – hororu (nebo spíš „horůrku“, jak uvádí soubor) inspirovaného známou dětskou hrou – bylo v Loutkáři napsáno výstižně a mnoho (odkazuji na podrobné hodnocení Luďka Richtera, Loutkář č.4, s.183–4). Obě představení na Malé scéně se odehrála před nabitým hledištěm, které v závěru nešetřilo potleskem. A kvalitu inscenace rozhodně dokazuje i skutečnost, že v souboji o Erika zůstala jen o pouhý bod za vítěznou Pohádkou o Raškovi Naivního divadla Liberec, kterou jsme bohužel na Přeletu pro účinkování souboru v zahraničí nemohli zhlédnout. Obě inscenace se umístily před dalšími adepty navrhovanými na cenu s velkým odstupem. (Ale to jsem poněkud předběhla časový sled událostí.)

Letošní absolvent KALD DAMU Karel Kratochvíl vystoupil s autorským představením pro dospělé diváky nazvaným Své dny, vytvořeným na námět Samuela Becketta. Herec použil v inscenaci minimum výrazových prostředků – kromě vlastního těla a hlasu jen oheň zápalek, svíčku a něco jako loutku – jakousi ponožku s očima (vybavenou uvnitř jakýmsi přístrojem reprodukujícím některé repliky). Přiznám se, že i přes hercovo soustředěné vyprávění a nesporné charisma jsem měla zpočátku problém s orientací v příběhu (Beckettovu předlohu neznám). Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, že herec představuje postavu ženy a loutka muže a že to v komunikaci mezi nimi nějak vázne, ale příčiny mi unikly. Takže jsem spíš v obecné rovině tušila, že žena řeší svůj vztah s mužem a postoj k životu. Ale hlouběji jsem nepronikla.

A pak už nastal večerní program spojený s předáním Erika. Obstarali jej Hanka Voříšková a Muziga, jmenovitě manželé Vedralovi. K některým valašským lidovým písním v jejich interpretaci připravila Hanka loutkové a obrázkové klipy a pořad uvádějí pod názvem V širém poli hruška. Už jsem tento pořad viděla několikrát a vždycky mě znova potěší. Kromě výborné muziky jsou klipy takové, jak Hanku známe: miniaturní, nápadité, poetické i úsměvné. Po skončení pořadu převzal potěšený Stanislav Doubrava Erika a Tate Iyumni aspoň květiny, když byli jen tak velmi těsně druzí. A kdo měl chuť a energii, mohl se ještě bavit při jazzovém koncertu skupiny Paradžas.

Nedělní dopoledne proběhlo ve znamení Šípkové Růženky Spolkového loutkového divadla V Boudě Plzeň. Přes některé dramaturgicko-režijní problémy (o nichž se už v Loutkáři rovněž psalo) jsou „Bouďáci“ jedním z mála amatérských (a možná nejen amatérských) souborů, který velmi dobře ovládá hru s marionetou, a proto je vždycky potěšení je vidět v akci (a přimouřit oko nad některými samoúčelnými fórky).A je fakt, že se při jejich představeních baví obvykle děti i dospělí, a tak tomu bylo i na Přeletu.

Loutkáři už většinou vědí, že pod svérázným názvem souboru Vyrob si své letadýlko z Prahy se skrývá Anička Duchaňová a jí přizvaní spolupracovníci, protože Anička už vystupovala na řadě amatérských i profesionálních přehlídek. Tentokrát spojila své síly s Michalem Němcem z hudební skupiny Jablkoň a v inscenaci Království předvedli příběh malé holčičky Emy, která se toužila podívat pod zem do království květin a co všechno se jí a okolo ní přihodilo. Jde v podstatě o sled epizod, poetických i humorných, tu více tu méně nápaditých, někdy s překvapujícím výtvarným či hudebním nápadem. (Podrobněji o ní píše Kateřina Lešková-Dolenská v Loutkáři č. 4, s. 174.)

V předposledním představení přehlídky se představilo královéhradecké Divadlo DRAK s inscenací Doremifa sůl nad zlato, pod jejímž scénářem jsou podepsáni Josef Krofta a Jiří Vyšohlíd a kterou se Josef Krofta loučí s DRAKem před svým odchodem do důchodu. V Praze jsme viděli první reprízu, hned den po premiéře. V této úpravě se pohádka odehrává v Království hudby, kde svými hudebními schopnostmi odpovídajícími královým představám nejlépe vyhovuje a rozumí Maruška. A když ji král vyžene, protože ho má ráda jako sůl, jde to s hudbou v království od desíti k pěti – přes a pro pokusy Maruščiných sester o nejrůznější styly a klišé a zábavné povrchnosti… Maruška zatím rozezpívá prince ve vedlejším království, a protože je zaměstnaná v kuchyni, tak hudebními nástroji jsou skleničky, lžíce a další kusy nádobí. Takovouhle muziku Jirka Vyšohlíd umí a Josef Krofta toho vždycky uměl využít, stejně jako kvalitního a muzikálního hereckého souboru. Takže jsme v podstatě viděli to, co DRAK ovládá, a diváci se bavili a také to ocenili potleskem. Přesto se nemohu zbavit určitých rozpaků, které ve mně inscenace zanechala. Především je mi líto síly původního tématu, kdy král vyžene Marušku kvůli soli a pak si uvědomí, že právě ta sůl je pro život nezbytně důležitá. Tady král vyžene Marušku kvůli soli, ale pak už o sůl vůbec nejde (slánka je zde jen jedním z hudebních nástrojů). Možná bych tento problém vnímala o něco méně, kdyby šlo o přiznanou „právě vznikající“ hru (jako tomu bylo v inscenacích Jak si hrají tatínkové a Zlatovláska podle M. D. Rettigové) a ne o pohádku situovanou do Království hudby, kde jsou postavy, byť výrazně stylizované, předem dány – nebo alespoň se domnívám, že tomu tak je. I když na druhou stranu scéna (výprava Jana Bačová-Kroftová) představuje jakési divadlo s lóžemi po stranách nad sebou. V těchto lóžích jsou hlavy loutek představující v počátku diváky králova koncertu. Ale pak občas glosují některé události a situace, což mě, přiznám se, trochu mátlo. Ale možná je to jenom můj problém. Protože jak už jsem napsala výše, diváci inscenaci ocenili nemalým potleskem.

S pražským souborem Cirkus Žebřík jsem se, pokud mne paměť nemýlí, setkala poprvé a jeho představení Polévka stydne aneb Vzlety mysli Mistra Leonarda považuji rozhodně za zajímavé. Postihuje renesanční osobnost Leonarda da Vinci – od jeho zrození jako nemanželského dítěte, přes objevení výtvarného talentu, malování, prvotřídní znalost anatomie i pokusy technického rázu… Činí tak nejen se zaujetím pro tuto osobnost, ale i s laskavým humorem. Před námi stojí otáčecí hranol s různými okénky, který je jevištěm pro maňásky, herce i kombinaci obou, vše se děje za doprovodu živé hudby, která, jak píší v programu, je inspirovaná notovými zápisy z Vinciho deníků. Výrazové prostředky se většinou nápaditě střídají a kombinují. Za jednu z nejhezčích situací považuji tu, kdy Leonardo-loutka maluje obraz – obličej herečky. A protože jde o známý obraz „Dáma s hranostajem“, doplní pak herečku loutka hranostaje, která je od počátku inscenace průvodcem a glosátorem Leonardova života. Představení bylo rozhodně důstojným zakončením letošního Přeletu. A už teď se můžeme těšit na ten příští – jubilejní!

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2009]

Alena Exnarová, 20. 12. 2009

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.