Královská labutí píseň Ivy Peřinové

Loutková hudební komedie Labutí jezírko, kterou Iva Peřinová napsala na motivy baletu P. I. Čajkovského, se hned při své říjnové premiéře zařadila do rodokmenu těch nejlepších titulů zrozených na scéně libereckého Naivního divadla. V popremiérovém mumraji, když dozníval smích a nadšený potlesk, však byl cítit jistý závan smutku. Přeci jen nebývalo zvykem, aby autorka svou premiéru vynechala… Ale ať již lidé v divadle a okolo něj věděli či tušili, proč tomu tak je, samotné premiérové představení to nijak nepoznamenalo. Stopy nemoci, se kterou Iva Peřinová bojovala, ostatně nejsou patrné ani v textu její poslední hry. Zato v ní nechybí základní atributy jejího autorského rukopisu: hravost, humor, fantazie a ironický nadhled.

S nápadem na adaptaci baletu Labutí jezero prý přišla už někdy před deseti lety, když s Tomášem Dvořákem plánovala další společný projekt pro liberecké divadlo. Tehdy však dostalo přednost Zvířecí divadlo a na Čajkovského došlo až nyní. Pro ty, kdo tanečnímu umění holdují jen vzácně a název baletu jim evokuje nanejvýš tak půvabné tanečnice v bílém ladně cupitající na špičkách, je dobré připomenout, že je Labutí jezírko vystavěno opravdu na půdorysu klasického baletního libreta z 19. století. Tedy na pohádkovém příběhu lásky Prince k dívce Odetě, kterou čaroděj Rudovous zaklel do labutí podoby. Ovšem Iva Peřinová ho rozpracovala po svém, včetně happyendu, a obohatila navíc o písničky, nové postavy a motivy. V její verzi tak Rudovous čerpá magickou sílu z brusinek (sic!), které pro něj sbírá divoženka Aranka. Ta se v plesové scéně promění v Odilu, dvojnici Odety, a posléze na ni čeká ještě proměna v Sovu. A lesnímu skřetovi Haťapovi, tedy další postavě, na kterou byste v Národním divadle čekali marně, pak čaroděj dočasně přisoudí podobu kbelíku, do nějž Aranka sbírá brusinky.

Jakkoli jsou hra i její inscenace na hony vzdáleny otrockému způsobu pseudoadaptace, v němž by nebohé loutky mechanicky poskakovaly v rytmu hudby, zůstává Labutí jezírko se svou baletní inspirací neoddělitelně spjato. A to v prvé řadě skrze Čajkovského hudbu. Vratislav Šrámek z Labutího jezera vybral základní témata, ale ani on nepostupoval metodou přímočarého kopírování předlohy – kupříkladu španělské téma Odily tak nahradil polonézou z jiné scény. Hudebnímu doprovodu vtiskl klavírní podobu, která evokuje atmosféru baletní zkušebny a zároveň umožňuje jemné prolínání scénické hudby do písniček, respektive sborového či sólového zpěvu a capella. Nově sestavenou skládačku labutích motivů doplnil v duchu stylu svého kolegy a navíc přidal i úderné „seversky“ laděné číslo Aranky, kterým divoženka svolává brusinky: „Čki – čki, porto makiki…“ Výsledná hudební podoba Labutího jezírka je natolik kompaktní, že by se slušelo mluvit spíš než o pouhé úpravě partitury o rovnocenném spoluautorství Vratislava Šrámka s Petrem Iljičem…

Labutí jezírko ovšem nabízí i mnohé další baletní odkazy, citace či parafráze, které jsou přirozeně zakomponovány do celku vtipné pohádkové komedie. Kdo je obeznámen s baletem, ten si tahle místa vychutná dvojnásob – zvláště, když místo tanečnic na špičkách předvedou ústřední labutí číslo „skutečné“ labutě; zde namísto klasického pas de trois v choreografii pas de quatre. Zkrátka ale nepřijdou ani ostatní diváci, neboť půvab tančících labutí – marionet funguje i sám o sobě a nelze se do nich nezamilovat. Baletní svět se opakovaně připomíná i mezi jednotlivými výstupy, kdy loutkoherci přestavují scénu. Ta je sestavena ze tří obdélníkových panelů otáčejících se kolem své osy, které doplňuje pár kulis – za pár vteřin je tak možné přenést se od romanticko-pohádkového lesního jezírka do honosné zámecké síně a odtud zase do tajemného Rudovousova sídla. Během každého kulisáckého intermezza se herečky v černých šatech a herci v černých kalhotách, košilích a vestách (a s černými motýlky!) ladně míhají v rytmu hudby a krokovými variacemi, držením těla a pohyby rukou připomínají baletní ansámbl. A k baletu odkazuje i závěrečná replika hry, kterou pronese Královna: „Ach! Já mít baletní střevíčky, předvedla bych vám tu teď na špičkách velice radostnou piruetu…“ Původní verze hry zde sice končí, ale režisér Tomáš Dvořák a výtvarník Ivan Nesveda sem připojili ještě taneční epilog v podobě loutkařského pas de deux. Ovšem ani tady nejde o pouhý ilustrativní ornament a baletní pár zůstal věrný laskavě parodickému nadhledu, když inscenátoři nechali tanečnici zvednout svého partnera.

Finále Labutího jezírka přitom není zdaleka jediným místem, ve kterém lze ocenit, jak Tomáš Dvořák se svým týmem dokázal rozvíjet autorčin text. Během mnohaleté spolupráce se jejich divadelní myšlení propojilo natolik, že i věci vymyšlené a domyšlené během příprav a zkoušení působí stejně samozřejmě, jako by je Iva Peřinová napsala. Platí to třeba hned o prvním výstupu – režisér ho nechal rozehrát samotné herce, kteří za zpěvu lovecké písně střílejí z dětských flintiček a na scénu hází svou kořist: gumové pískací ptáčky. A teprve po chvíli vystoupí zpoza kulis k hromadě své ptačí kořisti loutky – Princ a Starý a Mladý lovec. A typicky „peřinovské“ je i závěrečné vypointování dialogu hlavních hrdinů a labutí. Na Prince a zachráněnou Odetu se obrátí jeden z labuťáků s pragmatickou otázkou „A rohlíček by nebyl?“ a zbytek hejna se přidá skandovaným pokřikem „Nalámat! Nalámat!“ Ovšem Odeta po svém vysvobození ztratila schopnost rozumět jejich řeči, a tak na Princovu otázku, co může znamenat labutí otvírání zobáků, odpoví: „Asi nám přejí hodně štěstí…“

Labutím jezírkem se završila volná série zahájená Bezhlavým rytířem, v níž se Iva Peřinová, Tomáš Dvořák a Ivan Nesveda vraceli ke klasickým loutkám. A nikoliv poprvé tak připomněli, že ještě nenastal čas posílat marionety do výslužby. Nesvedovy loutky obdařené pohádkovou noblesou, roztomile groteskním výrazem i ostře řezanými rysy vypůjčenými od masek a sošek tajemných kmenů jsou z rodu těch, které nenahradí ani sebedokonalejší 3D animace. Nemluvě o tom, jaký efekt může přinést i v 21. století připomenutí dnes již málo používaných loutkářských fíglů. Čili loutky zvané „dupák“ pro skřeta Haťapu, který si tak může natahovat a zkracovat tělo, a zejména „trikové“ loutky pro Odetu. Ta se díky tomu jako mávnutím proutku mění před zraky diváků z dívky v labuť a zase naopak.

Důležitou součástí této živé loutkářské tradice je ovšem i soubor Naivního divadla, pro který také Iva Peřinová napsala většinu svých her. A jehož členové, včetně těch nejmladších, dovedou kromě precizní animace loutek své party rozehrát v nejrůznějších polohách – od něžně romantických postav Odety a Prince (Veronika Khomová a Tomáš Holý) přes komické či smutně-komické postavy Královny, Haťapy a Aranky (Markéta Sýkorová, Filip Homola a Miroslava Bělohlávková) až po padoušsky-groteskního Rudovouse (Marek Sýkora). A stranou není možné ponechat ani kvarteto Helena Fantlová, Michaela Homolová, Tomáš Bělohlávek a Ondřej Švec, kteří svým labutím hejnem (a dalšími výraznými, byť vedlejšími postavami) připomněli, že i v loutkovém divadle může platit rčení o malých rolích…

Výše popsané řešení scény, jež kryje herce pouze do pasu, režisér využívá i k tomu, aby nasvícením účinkujících zvýraznil emocionální sílu vybraných výstupů. Jedním z nich je například let Odety – labutě, kdy vznášející loutka a půvabná herečka vytvoří křehce poetický obraz. A monolog o Princově zradě, jenž představitelka Odety odzpívá tváří v tvář představitelce Aranky, je naléhavým voláním překypujícím smutkem a zoufalství. Zachycení temnějších momentů umocňuje kontrasty v inscenaci, zlo zosobněné Rudovousem je díky tomu konkrétnější a najednou již nemá jen onu komediální, zdánlivě neškodnou groteskní podobu.

Labutí jezírko patří nepochybně k těm šťastným titulům, kde není zapotřebí přemítat o tzv. divácké věkové adrese. Je stejně přitažlivé a zábavné pro děti i dospělé, ovšemže trošku z jiného „úhlu pohledu“. Pohádkový příběh, jehož zpracování obohacuje svými nuancemi základní princip boje dobra se zlem, je napsán a inscenován s důrazem na inteligentní humor, napětí, obrazovou atraktivitu a originalitu. Tedy přesně tak, jak se od tandemu Peřinová – Dvořák očekávalo. O variaci na Čajkovského balet prý Iva Peřinová mluvila jako o své labutí písni. A v této předpovědi se bohužel nemýlila – pár týdnů po premiéře přišla z Liberce zpráva o tom, že již žádnou další komedii nenapíše. První dáma českého loutkového divadla se s publikem i svými kolegy rozloučila způsobem vskutku královským – skvělou hrou, jednou ze svých nejlepších, která se dočkala mistrovského nastudování v režii Tomáše Dvořáka.

Zdeněk A. Tichý

Naivní divadlo Liberec

Iva Peřinová: Labutí jezírko

(Loutková hudební komedie na motivy baletu P. I. Čajkovského)

Režie: Tomáš Dvořák, výprava: Ivan Nesveda, hudba: P. I. Čajkovskij – Vratislav Šrámek, dramaturgie: Vítek Peřina

Psáno z premiéry 9. 10. 2009.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2009]

Zdeněk A. Tichý, 20. 12. 2009

Komentáře k článku:

1. 11. 2011, 19.37 hodin, fb.dan

Já jsem na tom byl. Sranda! Nejlepší byl Haťapa. Rudovous se ptá:„Co z ní chceš udělat? Haťapa odpovídá:“Bagr!" Tomu se všichni smáli!

Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.