Kostička pro pravou chvíli

Přesně v den dvoustého třetího výročí narození Charlese Dickense, 7. února 2015, uvedlo Naivní divadlo Liberec premiéru pohádky Čarovná rybí kostička – jediné pohádky, kterou tento slavný anglický romanopisec a dramatik napsal.

V Naivním divadle se s touto pohádkou setkávají již potřetí. Poprvé to bylo v roce 1979, kdy ji v činoherním provedení nastudovala Markéta Schartová. V roce 1998 ji jako loutkovou hru připravil režisér Petr Nosálek a Alenku si v té době zahrála Markéta Sýkorová, která je režisérkou současného nastudování této pohádky. První dvě uvedení v Naivním divadle si vybrala jako základ dramatizaci Ivy Peřinové. Markéta Sýkorová si pro svou režii pohádku dramatizovala sama.

Příběh nás zavádí do chudého království, kde už dávno nejsou peníze na výplaty dvořanů a služebníků, a tak z královského hradu odchází jeden služebný za druhým. Zůstává pouze nešťastný král, který musí každý den chodit do úřadu, kde však za svoji práci nedostává žádný plat, královna, jejich dcera Alenka a také sedmnáct Alenčiných mladších sourozenců, o které se musí starat. Takové starosti nejsou pro princeznu vůbec jednoduché, ale s pomocí úsměvu a dobrého srdce se dá zvládnout skoro každá těžká chvíle.

Naštěstí se v království zjeví dobrá víla Bábrlína a věnuje Alence kouzelnou rybí kostičku, která umí splnit jakékoliv přání. Jenže pouze jedinkrát a jen tehdy, když je použita v pravou chvíli. Alenka si však nezoufá. I v těžkých situacích si totiž vždycky ví rady. Přestože má čarovnou kostičku, nepoužije ji při prvních problémech, s kterými se setká. Vlastně přirozenou dětskou inteligencí stále tuší, že ji použít nemusí, třebaže ji k tomu mnohokrát pan král ponouká. Princezna ale dobře ví, že po kouzlech se sahat nemusí, pokud si umí poradit.

Ale přijdou ještě horší chvíle. Maminka onemocní, Alenka se „zakouká“ do chlapce ze sousedství, z království odejde poslední služebná a sourozencům není co dát k jídlu. Alenka pozná, že pro použití kouzelné kostičky nastal správný okamžik.

Inscenace se odehrává na malém stolku, který se pomocí kulis mění na ulici nebo královský zámek. Nad hracím prostorem je z dřevěných latí postavena konstrukce připomínající obrysy prostého domu, zadní část této konstrukce je potažena papírovou stěnou, kterou oživuje stínohrou král a jeho práce v úřadu.

Příběh začínají herci písničkou s tanečním výstupem, při kterém si vyměňují klobouky. Ty, jak v průběhu zjišťujeme, tvoří znaky dramatických postav. Klobouk krále, barevný slamák vílu Bábrlínu a slaměný klobouk královnu. Jsou tedy znakem určujícím dramatickou postavu. Bez nich se stávají herci animátory zhruba 25centimetrových manekýnů.

Principiálně je nastolený znakový systém srozumitelný, kromě případu, kdy je použit stejný čepec pro postavu služebné i kuchařky. V pohybové choreografii jsou totiž jejich odchody z království udělány schematicky totožně, takže je divák stejným znakem postavy zmaten a zákonitě se ptá, proč odchází ze zámku podruhé jedna a táž služebná. Pouhé slovní rozlišení postav je v tomto případě nedostatečné.

U zhlédnutého představení došlo ještě k jedné nepřesnosti, která nebyla vysvětlena. A to při ukončení romantické scény, kdy se princezna zahledí do mladíka. Divadelně je krásně využita visící lampa, na jejíž okraj jsou za ruce zavěšeny loutky prince a princezny, v jemném kolíbání s hudebním podkresem vytváří na zadním prospektu letící stíny, a divák vnímá jejich postupné zamilování. Lampa se přetočí a loutku princezny bere zpět do ruky herec, loutku prince herečka. Oba z neznámých důvodů začnou komolit své hlasy a rázem z romantické scény vytvoří frašku.

Bohužel není jasné, zda jde v tomto případě o režijní záměr, vtip, nebo o okamžitý nápad herců na jevišti. Těm bych však chtěl složit poklonu, protože svým nasazením zachraňují v podstatně jinak velmi nedramatický příběh, v němž chybí u mnoha postav motivace k jednání a především patřičně akcentovaný důvod k použití kouzla rybí kostičky. Zřetelné není ani to, proč kostička splní přání hned několik: uzdravení královny, peníze pro krále a „prince“ pro princeznu.

Třebaže pohádkový příběh Charlese Dickense patří do zlatého fondu moderních pohádek, není jeho dramatizace Markétou Sýkorovou zcela vydařená, a to především v neujasněných motivacích jednotlivých postav. Přesto se domnívám, že si diváci díky hereckým výkonům a hudbě J. B. Novotného najdou v tomto lyrickém příběhu zalíbení.

Naivní divadlo Liberec

Charles Dickens: Čarovná rybí kostička

Autor: Markéta Sýkorová, režie: Markéta Sýkorová, výprava: Markéta Sýkorová, hudba: Jan B. Novotný

Psáno z premiéry 7. února 2015

[tento článek vyšel tiskem v čísle 1/2015]

Michal Drtina, 1. 3. 2015

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.