Výhoda nadměrných velikostí i extrémních dioptrií

Na 14. ročníku soutěžního Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně (během prvního listopadového týdne) se mezi oceněnými objevila i „pobočná“ scéna zdejšího divadla, loutková Bajka, konkrétně s pohádkou Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kterou se souborem připravili Hana a Tomáš Volkmerovi. Ona je autorkou libreta, on inscenaci nastudoval a na příjemném vyznění nenásilné morality o přátelství a toleranci se podílel i jako výtvarník.

Děti jsou hned zkraje konfrontovány se dvěma učitelkami, ta přísná v černém (Dorota Grycz) je hned napomíná, aby se ztišily, ačkoliv zvědavá a natěšená drobotina ani nedutá. Však hodná paní učitelka Miluška (Jolanta Polok), celá v bílém, podle pravdy namítá, že „děti jsou hodné“. Hned nato se na jevišti objeví tři kumpáni, kteří se už dlouho neviděli, Alexandr Dlouhý (Wanda Michalek), Hugo Široký (Jakub Tomoszek) a Jevgenij Bystrozraký (Marian Mazur). Pětice herců je tedy kompletní, nepříliš vytáhlá dáma na Dlouhého aspiruje spíš latentně, zato nezpochybnitelně pyknický protagonista, často na jevišti třímající v zubech nakousnutou klobásu, je pro roli Širokého jako stvořený. Nejmladšího představitele Bystrozrakého tvůrci inscenace stylizují do role vidoucího přísně výběrově (při běžném kontaktu vidí kamarády totiž špatně a naráží do nich, zato na velikou dálku je opravdový borec – to vše vlastně v logice oftalmologie). „Jsou to často těžké chvíle/ snad to není náhodou/ naše nohy, břicho, brýle/ mohou být i výhodou“. Kamarádi se dají na cestu a brzy se dostanou ke králi a princi (Široký Tomaszek si přibere roli krále, Bystrozraký Mazur prince), tady ovšem už přicházejí ke slovu i akci papíroví manekýni, s nimiž lze vyvádět veselé kousky: Dlouhého povytáhnout do výšky, Širokého jako harmoniku do šířky. Bystrozraký vlastní především modrá „laserová“ kukadla, jimiž cvičně zlikviduje princův meč, když nezkušený mladíček zapochybuje (již potřetí) o mimořádných schopnostech svých nových kamarádů. Král vyzývá prince k ženitbě, nabízí mu portréty čtyř princezen a radí, ať pátý nechá raději zahalený a „na pokoji“. Portréty krásek, s nimiž princ není spokojený, vystřihne ve výstižných mimických zkratkách černá paní učitelka, tu kýženou a zapovězenou pak pochopitelně milá Miluška. Tato snová dívenka je ovšem v moci zlého čaroděje a princ ji získá jedině tehdy, nalezne-li ji třikrát (do kuropění) v různých variantách zakletí. Princovi pomocníci si na začátku výpravy pro povzbuzení zazpívají: „Jede jeden/ láskou veden./ Jedou dva/ paráda./ Jedou tři/ tři bratři./ Jedeme, jedeme/ ať nám cesta rychle běží/ jedeme, jedeme,/ pro milou ve tmavé věži.“ Čaroděje ztvárňuje přísná pedagožka, Dlouhý, Široký i Bystrozraký postupně pomohou princeznu v různých formách (kupříkladu žalud či perla) vyhledat i vysvobodit. Ten první je schopný dělat mílové kroky i dosáhnout na vysoké větve, druhý zase díky svému apetýtu a mohutnému zažívacímu ústrojí může vyzunknout třeba i moře, třetí bystrým zrakem propálí skálu. Čaroděj partičku před řešením úkolu vždy uspí: poprvé chutnou krmí, podruhé překvapivě posilovacím nářadím, potřetí pohádkovými knížkami. Moralita tedy vyznívá tak, že se to nemá přehánět ani s přejídáním, ale ani s přepjatým cvičením, a dokonce snad ani s nezdravě dávkovanou četbou (či studiem?). Miluška, princezna-učitelka, nabádá při buzení borců, kteří ji pak osvobodí, dětské diváky, aby kohoutím pokřikem „kykyryký“ kumpány aktivizovaly. Podaří se poprvé, podaří se i podruhé, potřetí však budíček nezabere a smutná princezna zapěje lyrickou píseň, která situaci zachrání. Skrývá se v tom možná poučení, že něha někdy zmůže víc než usilovný křik.

Tomáš Volkmer pracuje s nepodbízivým textem příkladně dynamicky, kontakt herců s publikem působí spontánně, žádné pitvorné dožadování se spolupráce, Jolanta Polok jako Miluška nemá s aktivizací dětí pražádné potíže, ty sportovně, ba s radostí přijmou i okolnost, když si Jakub Tomoszek v roli Širokého jde na pár minut sednout do publika a kluky na lavici vedle sebe poněkud „zdrcne“. Papíroví manekýni jsou půvabní, vesele barevní, jde jimi prostrčit ruce i schovat za ně tvář. Stylizaci lesa, lukulských hodů i další situace zase Volkmer evokuje „lepicími“ vystřihovánkami výrazného, nikoliv titěrného výtvarného gesta. Nadšení mezi dětmi i dospělými diváky (členy festivalové poroty) vzbudil „obousměrný“ kůň (stačí o 180 stupňů otočit hlavu a je z ní ocas, na druhé straně obdélníkovitého zvířete zase ocas, a je z něj hlava, a kůň může uhánět opačným směrem).

Inscenace se hraje také v polštině, pro většinou protagonistů jde totiž o mateřštinu. Čeština na jevišti byla ovšem zcela bezchybná.

Těšínské divadlo – Scéna Bajka. Hana Volkmerová: Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Režie, scénografie a loutky Tomáš Volkmer, hudba Zbigniew Siwek, překlad do polštiny Urszula Baron. Premiéra 30. května 2014. Psáno z reprízy 4. listopadu 2014.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2014]

Jan Kerbr, 22. 12. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: