Na 14. ročníku soutěžního Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně (během prvního listopadového týdne) se mezi oceněnými objevila i „pobočná“ scéna zdejšího divadla, loutková Bajka, konkrétně s pohádkou Dlouhý, Široký a Bystrozraký, kterou se souborem připravili Hana a Tomáš Volkmerovi. Ona je autorkou libreta, on inscenaci nastudoval a na příjemném vyznění nenásilné morality o přátelství a toleranci se podílel i jako výtvarník.
Děti jsou hned zkraje konfrontovány se dvěma učitelkami, ta přísná v černém (Dorota Grycz) je hned napomíná, aby se ztišily, ačkoliv zvědavá a natěšená drobotina ani nedutá. Však hodná paní učitelka Miluška (Jolanta Polok), celá v bílém, podle pravdy namítá, že „děti jsou hodné“. Hned nato se na jevišti objeví tři kumpáni, kteří se už dlouho neviděli, Alexandr Dlouhý (Wanda Michalek), Hugo Široký (Jakub Tomoszek) a Jevgenij Bystrozraký (Marian Mazur). Pětice herců je tedy kompletní, nepříliš vytáhlá dáma na Dlouhého aspiruje spíš latentně, zato nezpochybnitelně pyknický protagonista, často na jevišti třímající v zubech nakousnutou klobásu, je pro roli Širokého jako stvořený. Nejmladšího představitele Bystrozrakého tvůrci inscenace stylizují do role vidoucího přísně výběrově (při běžném kontaktu vidí kamarády totiž špatně a naráží do nich, zato na velikou dálku je opravdový borec – to vše vlastně v logice oftalmologie). „Jsou to často těžké chvíle/ snad to není náhodou/ naše nohy, břicho, brýle/ mohou být i výhodou“. Kamarádi se dají na cestu a brzy se dostanou ke králi a princi (Široký Tomaszek si přibere roli krále, Bystrozraký Mazur prince), tady ovšem už přicházejí ke slovu i akci papíroví manekýni, s nimiž lze vyvádět veselé kousky: Dlouhého povytáhnout do výšky, Širokého jako harmoniku do šířky. Bystrozraký vlastní především modrá „laserová“ kukadla, jimiž cvičně zlikviduje princův meč, když nezkušený mladíček zapochybuje (již potřetí) o mimořádných schopnostech svých nových kamarádů. Král vyzývá prince k ženitbě, nabízí mu portréty čtyř princezen a radí, ať pátý nechá raději zahalený a „na pokoji“. Portréty krásek, s nimiž princ není spokojený, vystřihne ve výstižných mimických zkratkách černá paní učitelka, tu kýženou a zapovězenou pak pochopitelně milá Miluška. Tato snová dívenka je ovšem v moci zlého čaroděje a princ ji získá jedině tehdy, nalezne-li ji třikrát (do kuropění) v různých variantách zakletí. Princovi pomocníci si na začátku výpravy pro povzbuzení zazpívají: „Jede jeden/ láskou veden./ Jedou dva/ paráda./ Jedou tři/ tři bratři./ Jedeme, jedeme/ ať nám cesta rychle běží/ jedeme, jedeme,/ pro milou ve tmavé věži.“ Čaroděje ztvárňuje přísná pedagožka, Dlouhý, Široký i Bystrozraký postupně pomohou princeznu v různých formách (kupříkladu žalud či perla) vyhledat i vysvobodit. Ten první je schopný dělat mílové kroky i dosáhnout na vysoké větve, druhý zase díky svému apetýtu a mohutnému zažívacímu ústrojí může vyzunknout třeba i moře, třetí bystrým zrakem propálí skálu. Čaroděj partičku před řešením úkolu vždy uspí: poprvé chutnou krmí, podruhé překvapivě posilovacím nářadím, potřetí pohádkovými knížkami. Moralita tedy vyznívá tak, že se to nemá přehánět ani s přejídáním, ale ani s přepjatým cvičením, a dokonce snad ani s nezdravě dávkovanou četbou (či studiem?). Miluška, princezna-učitelka, nabádá při buzení borců, kteří ji pak osvobodí, dětské diváky, aby kohoutím pokřikem „kykyryký“ kumpány aktivizovaly. Podaří se poprvé, podaří se i podruhé, potřetí však budíček nezabere a smutná princezna zapěje lyrickou píseň, která situaci zachrání. Skrývá se v tom možná poučení, že něha někdy zmůže víc než usilovný křik.
Tomáš Volkmer pracuje s nepodbízivým textem příkladně dynamicky, kontakt herců s publikem působí spontánně, žádné pitvorné dožadování se spolupráce, Jolanta Polok jako Miluška nemá s aktivizací dětí pražádné potíže, ty sportovně, ba s radostí přijmou i okolnost, když si Jakub Tomoszek v roli Širokého jde na pár minut sednout do publika a kluky na lavici vedle sebe poněkud „zdrcne“. Papíroví manekýni jsou půvabní, vesele barevní, jde jimi prostrčit ruce i schovat za ně tvář. Stylizaci lesa, lukulských hodů i další situace zase Volkmer evokuje „lepicími“ vystřihovánkami výrazného, nikoliv titěrného výtvarného gesta. Nadšení mezi dětmi i dospělými diváky (členy festivalové poroty) vzbudil „obousměrný“ kůň (stačí o 180 stupňů otočit hlavu a je z ní ocas, na druhé straně obdélníkovitého zvířete zase ocas, a je z něj hlava, a kůň může uhánět opačným směrem).
Inscenace se hraje také v polštině, pro většinou protagonistů jde totiž o mateřštinu. Čeština na jevišti byla ovšem zcela bezchybná.
Těšínské divadlo – Scéna Bajka. Hana Volkmerová: Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Režie, scénografie a loutky Tomáš Volkmer, hudba Zbigniew Siwek, překlad do polštiny Urszula Baron. Premiéra 30. května 2014. Psáno z reprízy 4. listopadu 2014.
[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2014]
Jan Kerbr, 22. 12. 2014
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS