I jihomoravské loutkářství má svou prehistorii. Na Moravu přicházeli kočovní loutkáři od západu z Mohuče, Hannoveru, Pruska, od severu z pruského Slezska či Livonska a z jihu Vlaši, Savojané, Piemontané, loutkáři ze Štýrska, Vídně…
Prvním zaznamenaným vystoupením profesionální společnosti v Brně (v taverně na Horním náměstí) je r. 1668 vystoupení společnosti provazochodce Carla Wöllmayera z Antverp, která předváděla též cvičená zvířata a nejspíš i loutkové divadlo. Časem přicházeli i češtiny znalí příslušníci loutkářských rodů z Čech. Za (poněkud pozdního) otce moravského loutkářství označuje Jaroslav Blecha Josefa Šimka (1870–1953), jehož loutkářští předkové doložení už od konce 18. století pocházejí z Pardubicka, Chrudimska či Rychnovska; on sám hrával od Břeclavi po Chrudim, ale domovským právem příslušel do Svitávky u Letovic. Šimkové byli příbuzensky spjati mj. s loutkářskou rodinou Flachsů, jejíž nejstarší známý člen Jan, pocházející z Vlásenic, působil na Táborsku už v 30. letech 19. století, a potomek této větve Jan Flachs mladší se nakonec usadil v Modřicích u Brna.
Záhy se loutkářstvím nakazili i zdejší amatéři, zakládající spolková, školní i rodinná loutková divadla. Nejstaršími doložitelnými soubory se jeví být v 90. letech 19. století ivančické LD, brněnské LD v Útulně z r. 1898, jevišovické LD z r. 1899 či rovněž Divadlo pro děti v Úprkově domě Vesny (1900); v prvých letech 20. století jsou známy loutkářské soubory v Boskovicích či Hodoníně (1907), v dalším desetiletí v Letovicích, 1912 ve Vyškově, 1915 v Břeclavi či 1916 v Tišnově, 1920 ve Šlapanicích, v 20. letech pak ještě v Podivíně, Adamově, Hustopečích, Strážnici, Znojmě a 1928 v Ivanovicích na Hané, 1930 v Pohořelicích, 1934 v Bzenci, 1937 v Omicích a ve 30. letech i v Bučovicích či Židlochovicích.
Uměleckou úrovní a snahou o současnou tvorbu vynikly mezi jihomoravskými soubory dvě Radosti.
Po prvotních pokusech Matice břeclavské z r. 1917 začal loutkové divadlo v Břeclavi rozvíjet učitel Vladimír Matoušek (1900–77) od r. 1922 nejprve s Družinou Matěje Kopeckého a kmotra Alše při místním gymnáziu. 1927 založil LD V říši loutek, jež ovlivněno Josefem Skupou začalo usilovat o moderní divadlo, hrálo i pro dospělé a pořádalo kursy pro moravské loutkáře. 1931 se divadlo působící při Městském osvětovém sboru/svazu přejmenovalo na Radost; hráli každou neděli s 60cm marionetami v avantgardní scénografii s expresivním svícením a voicebandem. Rok 1938 začal otevřením nové scény, ale skončil německým záborem Břeclavi, rozpadem souboru a odchodem Vl. Matouška do Zlína, kde založil další Radost, a po válce, r. 1947 i tu brněnskou, která se o dva roky později profesionalizovala (Vl. Matoušek ji vedl až do r. 1954, aby pak v letech 1958–65 byl prvým ředitelem nově založeného hradeckého DRAKu). Břeclavská Radost obnovila činnost 1946 v městské knihovně, později pod ČSM a ZK Cukrovaru, 1950 se rozpadla, 1955 znovu povstala, ale zakrátko skončila definitivně. Od r. 1983 začala nová Radost působit při Domu kultury ROH a existuje dodnes.
Loutkové divadlo Radost v Husově domě v Brně-Králově Poli, proslulé postavami stréčka Křópala z Břochovan a Joséfka Melhoby (návrh loutek Ondřeje Sekory) založil r. 1929 a do 30. let vedl Valentin Šindler, jenž také navazoval na Skupovo pojetí, včetně loutkových revue. Kašpárka hrál tehdejší učitel v Lomnici na Tišnovsku Karel Höger.
V Brně vzniklo do 2. světové války celkem 18 loutkářských souborů. Po nepravidelné činnosti od 1924 s rodinným divadlem v Lužánkách zakládá Vojtěch Jestřáb při brněnském TJ Sokol i LD, hrající nejprve na Stadionu, později na Veveří od října do března v neděli dopoledne a odpoledne. Začínají s marionetami na drátě, od 1935 na nitích a od 1955 i spodovými loutkami. Po zákazu z r. 1941 zahajují opět r. 1948 už pod názvem Jitřenka, jejímž zřizovatelem se stává 1951 ZK Závodů Jana Švermy, později DK ROH Zbrojovka. 1962 se divadlo stěhuje do Tučkovy ulice a V. Jestřába střídá Jaroslav Šenk, 1966 František Řitička a 1967 František Písek (1917–2007). Ten sem přešel roku 1960 ze souboru Mez-Vývoj, s nímž se v letech 1952, 54, 55, 57 a 1960 dostal na LCH (Nejkrásnější holubička, Čínská pohádka, O velkém Ivanovi, Kouzelný kvítek a O chaloupce z marcipánu). Jitřenka je se svými 24 účastmi v hlavním programu LCH nejúspěšnější v kraji a (nepočítáme-li hradeckou ZUŠ Na Střezině, kde však jde o bezmála 20 různých souborů 7 různých učitelů) druhý v celé republice. Prvé byly na LCH r. 1968 inscenace dětského souboru Na vandru a Vdávalo se motovidlo, pravděpodobně nejvydařenější 1982 Posvícení v Hudlicích, poslední 1996 Sněhurka a sedm trpaslíků. Typické bylo velké plátno od prostoru, přes počet hrajících, často přesahující 20 účinkujících, až po velikost loutek a jevištní gesto, většinou významný podíl hudební složky. Střídaly se druhy loutek, inscenační principy i poetika. Žánrově vycházela Jitřenka střídavě z moderní a z lidové pohádky, většinou ve zpracováních již ověřených státními divadly. Šlo o typický provozní soubor, jehož hlavním cílem byla produkce představení. Přínosem byla v řadě případů dobrá řemeslná úroveň jednotlivých složek, do značné míry podmíněná i finančními možnostmi souboru, který vždy závisel na spolupráci s profesionály. Od 1996 jej vedla Pískova dcera Pavla Foralová. Soubor zanikl r. 2000; v jeho působišti hraje profesionální soubor Polárka.
Také po druhé světové válce vzniklo v kraji několik desítek loutkářských souborů, o nichž svědčí i jejich účast na LCH: 1951 Ajdivadlo Školy uměleckého průmyslu Brno a jeho Loutkové hrátky, 1958 Okénko Šakvice s drobnůstkami Vysvědčení, Kulíšek a Míša nezbeda, 1960 Vojenská akademie Brno Tluče bubeníček, 1968 Kladívko SKP Zastávka u Brna Šašulda a sluníčko, 1976 Klubíčko SZK Hodonín Muzikanti a vítr nebo 1986 Domino OKVS Brno I. Smrt panenky.
Z hlediska účasti na LCH je druhý nejúspěšnější v kraji Divadelní a loutkářský soubor (DaLS) Blučina. 1963 jej založila a po celou dobu vede Hana Kratochvílová a za dobu své existence vytvořil na 50 premiér. Většinou jej tvoří děti, v některých případech hrála sama H. Kratochvílová či její syn Marek. 1970–1976 byl odnoží DaLS i Dětský soubor při ZŠ Blučina, 1977–1986 Skupina 1a1, zaměřující se na drobnější útvary. Do hlavního programu LCH se propracoval celkem devětkrát: 1991 Jak si pejsek šlapal na jazyk, 1994 Jak šlo kotě na ryby, 1998 Neplač, muchomůrko, 1996 Šípková Růženka, 1998 nejúspěšnější Doňa Lucia de la Packa, 1999 Na jednom vršku a O ptáku vzácném, 2000 Tobiáš a naposledy 2002 O slepičce kropenaté.
V Podivíně pěstovali loutkové divadlo Sokolové již od 20. do 40. let. Na ně navázal r. 1983 LS Hvězda, který si r. 1988 začal říkat Podivíni z Podivína. Pod tímto názvem se stal svými čtyřmi inscenacemi 2.-3. nejčastějším jihomoravským účastníkem LCH: 1994 sympaticky naivistický Doktor Bolíto, 1995 a 2011 rozverná Skákavá princezna, 2003 Jak se Petruška ženil a 2007 Š. D. B. Zakladateli a vůdčími osobnostmi byl scénograf Michal Mikulič a režisér Vlastimil Ondrišík. V 90. letech používali i název Stars. Podivíni hrají s marionetami, manekýny a maňásky pro děti od 4 let i pro dospělé 1 inscenaci ročně, v posledních letech jednou za dva roky. Na přelomu 80. a 90. let měli pod Městským domem pionýrů a mládeže i dětský soubor, jenž v 90. letech nesl název Hvězdička.
Po sametové revoluci se objevily další soubory. Na LCH 1992 to byly dámy z KUK Ratíškovice s inscenací O škaredé princezně, D-dílna Studia Dům sehrála na LCH 1999 úspěšně Robinsona, aby se její jádro vzápětí profesionalizovalo coby Divadlo Líšeň. Tomáš Machek co účast na LCH, to jiný název souboru – 2003 Bateteba Brno: Před lesem, za lesem, 2004 Divadelní společnost bratří Machků Brno: O princezně na drraačkuu (po přesídlení do Skleného pak ToTeMM, o němž byla řeč v souvislosti s Krajem Vysočina). Podobně kyjovský Petr Moudrý 2006 se souborem Ruce nohy na špagátě zahrál na LCH Kecafána neb Hacafána, 2010 coby Hinomaru individuální drobničku Broskevníček Momotaró. A příjemným překvapením bylo na LCH 2007 i Stínové divadlo pro krásnou Lin v podání ZUŠ Veselí nad Moravou.
LD Bedruňka založila při Salesiánském středisku mládeže v Brně-Žabovřescích 1994 textilní výtvarnice Ida Maxová. Od té doby vytvořilo na třicet inscenací, z nich dvě se propracovaly na LCH: 2009 Kašpárek detektivem a 2014 O draku Bylinkovi. Soubor, vedený Ladislavem Mikou, se snaží o divadlo, které by bavilo děti i jejich dospělý doprovod. Hry si píše či upravuje sám a sám si i vyrábí loutky a scénu. Má též dětskou část (7–15 let), zvanou Malá Bedruňka či Happy Theatre a v letech 2005–57 při něm působil i Divadelní občasný spolek Ferdinand, hrající pro dospělé.
Spolek loutek Loutkino vznikl při Soukromé mateřské a základní škole Brno, Rozmarýnová ulice r. 1999. Děti (v jednu chvíli jich bylo až 25) ve věku 5–12 let hrají spodovými loutkami na jednoduchém, ale proměnlivém paravanu. Vedoucí Radomír Prokop se s nimi propracoval už čtyřikrát na LCH: 2002 Král v kukani, 2003 Věci slepičí, 2013 O želvákovi a 2014 Vánoční ostrov.
Celkem lze v Jihomoravském kraji nalézt 17 fungujících souborů. Co do velikosti i počtu obyvatel 4. největší kraj je v účasti na LCH 1951–2014 šestý, v poměru k počtu obyvatel osmý, z čehož tvoří brněnské soubory více než dvě třetiny.
Jihomoravský kraj vlastní postupovou přehlídku amatérských loutkářů nemá; zdejší soubory se zúčastňují Třebíčského loutkářského jara.
Dětští loutkáři se mohou zúčastnit i Dětské scény Jihomoravského kraje. Ta nejbližší se odehraje v brněnském SDV Labyrint 18.-19. dubna 2015. Spojení: Emilie Machálková, Studio dramatické výchovy Labyrint (pobočka SVČ Lužánky), Švermova 19, 625 00 Brno-Bohunice: 547 354 383, 608 381 555; emca.labyrint@luzanky.cz
Festival Radosti složený ze sedmi inscenací stejnojmenného brněnského divadla se letos odehrál 18.-23. listopadu v sídle Radosti.
Statutárním divadlem je brněnská Radost. Vladimír Matoušek ji založil r. 1947 v bratislavské ulici jako amatérské divadlo. 25. října 1949 se scéna profesionalizovala, v prvém roce jako pobočka Malíkova Ústředního loutkového divadla v Praze. S loutkami, bohužel, už řadu let příliš nepracuje. Dnes sídlí na adrese Cejl 29, 602 00 Brno: 545 321 273; divadlo@divadlo-radost.cz; www.divadlo-radost.cz
V Jihomoravském kraji lze nalézt také 11 profesionálních nezávislých divadel + 1 „nadkrajovou“ filiálku, z toho 4 hrající s loutkami jen občas.
Nejvýznamnější loutkářské sbírky v Jihomoravském kraji vlastní Moravské zemské muzeum, jehož vedoucí oddělení dějin divadla Jaroslav Blecha provádí též výzkum, dokumentaci a vyvíjí hojnou publikační činnost. Spojení: Moravské zemské muzeum – Oddělení dějin divadla, Kapucínské náměstí 8, 659 37 Brno: 533 435 256, jblecha@mzm.cz
Muzeum historických loutek ze sbírek Milana Knížáka bylo otevřeno r. 2011 v Státním zámku Lednice. Nabízí více než 900 exponátů českého i zahraničního původu a kompletní divadlo lidových loutkářů. Spojení: Státní zámek Lednice, Zámek 1, 691 44 Lednice: 519 340 128; lednice@npu.cz; www.zamek-lednice.com
O vybudování muzea loutek z chátrající fary vážně uvažují v Sebranicích (mezi Kunštátem a Boskovicemi). Svou rozsáhlou sbírku starých českých loutek by zde rád vystavil známý sběratel loutek Pavel Jirásek.
Masarykovo muzeum v Hodoníně má v depozitáři 97 položek (ručně vyřezávané loutky, rekvizity, různé doplňky loutek, kulisy a plakáty z 19. až první poloviny 20. století), které daroval muzeu potomek loutkářské společnosti Flaksa (Flachsa, Flaxa) – Berousek, která působila převážně na Hodonínsku.
Muzeum loutek Divadla Radost sídlí v Bratislavské ulici 32, 602 00 Brno.
Práce s loutkou se okrajově dotýká Ateliér divadlo a výchova a Ateliér výchovné dramatiky neslyšících DIFA JAMU, Mozartova 1, 662 15 Brno; http://difa.jamu.cz
Loutkami se zabývají i některé základní umělecké školy v kraji; vynikla např. ZUŠ Veselí (Náměstí Míru 1676, 698 01 Veselí nad Moravou: 518 309 677; zusveseli@o2acative.cz, zus.veseli@ho.orgman.cz; http://zus-veseli.cz)
V letech 1971–1975 vydávalo brněnské Krajské kulturní středisko v redakci Zdeňka Hartmana několikrát do roka metodický zpravodaj formátu A4 Loutkářské listy.
Už zmíněny byly tisky Moravského muzea vydávané dnes zásluhou velmi aktivního Jaroslava Blechy.
Roku 1920 bylo v rámci tehdy oblíbeného rodinného loutkového divadla vydáno pozoruhodné kubizující České loutkové divadlo brněnského architekta Miroslava Koláře.
Pokusil jsem se zmapovat, jak je na tom dnes amatérské loutkářství v jednotlivých krajích, z čeho kde vzešlo a v jakém širším kontextu existuje. Tři roky jsem prošťourával vše od adresářů, archivních materiálů, výročních brožurek souborů, vzpomínek, historických shrnutí, Databáze amatérského divadla až po internetové zprávy či webové stránky jednotlivých souborů. Jakýsi základní obrázek toho, jak historie ovlivnila dnešek a jak na tom dnes jsme, snad vznikl.
Nebylo samozřejmě možné (ani cílem) byť i jen zmínit každý nalezený soubor, a i u těch stěžejních byl prostor sotva na základní údaje, které by umožnily něco si pod jeho názvem představit: zda ho tvoří pět, patnáct nebo čtyřicet lidí, jestli hrají jednou do měsíce, nebo dvakrát každou sobotu a neděli, spodovými loutkami či marionetami…; a aby bylo možné soubor identifikovat i v minulosti, bylo třeba uvést také měnící se názvy, vedoucí souborů či místa, kde hrával a hraje. A přestože Loutkářskou Chrudim nepovažuji za pupek světa, přeci jen neznám v posledních třiašedesáti letech relevantnější měřítko kvalit souborů než to, že na ni byly krajskými porotami jejich inscenace vybrány a nějak tam dopadly. Čísla a faktografie nejspíš málokoho uchvátí – žádány jsou zajímavosti, názory, postřehy… Názorů je mnoho, znalostí méně; a postřehy nezaložené na faktech jsou spíš ke škodě než k užitku.
Znovu je třeba zopakovat, že dopočítat se existujících či fungujících souborů je těžké a s absolutní jistotou nemožné. Situace připomíná pověstné tekuté písky: soubor, který existoval před rokem (možná i před měsícem), už může být jen vzpomínkou, zatímco nové mohly mezitím vzniknout. Součet amatérských loutkářských souborů, jejichž existenci jsem pozitivně zjistil, nelze tedy brát jako absolutní. Domnívám se však, že jejich počet bude spíše větší: mnohé o sobě nedávají vědět ani na internetových stránkách, ani Artamě, ani různým sdružením loutkářů či divadelníků…; vzniknou, dělají loutkové divadlo ve své domovské obci, případně v nejbližším okolí rok, dva či řadu let a necítí potřebu informovat širší okolí.
Mnohdy je také těžké říci, kdy určitý soubor začíná a kdy končí; čím se přitom řídit: změnou názvu? změnou zřizovatele? zásadní obměnou osazenstva? změnou dominantního vedoucího? A někdy ani změna obce není nesporná. Jestliže si soubor dal dva tři roky pauzu, poté přišla polovina nových lidí, přejmenoval se, dostal jiného zřizovatele, případně se přestěhoval do vedlejší vsi či čtvrti a změnil vedoucího, je to pořád týž soubor? Nebo ne, i když ve všem podstatném navazuje?
Zjištěné soubory jsou velmi různorodé co do velikosti, frekvence činnosti a intenzity práce i co do cílů, které si kladou, a smyslu jejich bytí. Na jedné straně existují divadla založená především na mnohaleté tradici pravidelného provozu s cílem nabídnout místním dětem onu příslovečnou „zábavu a poučení“, soubory většinou větší (byť aktivně pracuje třeba jen část členů), často se stálou scénou; díky svému letitému trvání bývají viditelnější. Na druhé straně jsou soubory, které vidí těžiště v tvořivém uplatnění se, soubory, jejichž hlavním cílem je vyjádření se, tvorba sdělení, soubory programově autorské, které hrají příležitostně tam, kde mohou, ale třeba i častěji než divadla provozní. Nebo také školní či kroužkové soubory, jejichž hlavním cílem je strávit smysluplně čas, pobavit se, vyzkoušet si něco, nebo se i něco naučit, a zahrají třikrát, pětkrát, desetkrát…
Rozložení nalezených amatérských loutkářských souborů v rámci republiky je značně nerovnoměrné: nejvíce (30- 40) je jich v Praze, Středočeském, Královéhradeckém a Pardubickém kraji, nejméně (15–19) v kraji Ústeckém, Jihomoravském a Olomouckém, v Karlovarském kraji dokonce jen 5. Snad nikoho nezmůže přehledná tabulka:
Praha 39
Středočeský 39
Hradec Králové 36
Pardubický 30
Liberecký 25
Plzeňský 24
Zlínský 22
Moravskoslezský 20
Vysočina 20
Jihočeský 20
Ústecký 19
Jihomoravský 17
Olomoucký 15
Karlovarský 5
Je tato nerovnoměrnost věcí tradice – tedy návaznosti už na kočovné „lidové“ loutkáře? Ne tak úplně. Jedna z jejich kolébek – Jihočeský kraj – je dnes co do počtu souborů na začátku poslední třetiny, a vyjdeme-li např. z účasti na LCH, byla druhá z kolébek – kraj Královéhradecký – až do 80. let sotva průměrná a teprve od 90. let počet jejích účastí prudce stoupl (zvlášť díky množství drobniček hradecké ZUŠ Na Střezině).
Patrná je samozřejmě souvislost s lidnatostí toho kterého kraje – ale zdaleka není rozhodující: jak třetí, tak čtvrtý nejlidnatější kraj – Moravskoslezský a Jihomoravský – mají méně souborů než co do lidnatosti předposlední kraj Liberecký…
V příhraničí je jednou z příčin slabšího počtu válečný přeryv a poválečná obměna obyvatelstva, tedy mnohde start od nuly. Ani to však není automatické: platí to zejména v kraji Karlovarském, ale i Ústeckém, Jihomoravském, Olomouckém či Moravskoslezském; např. Liberecký kraj se ale svými 25 soubory i při malé rozloze a lidnatosti tomuto předpokladu vymyká.
Hlavní příčinou je zřejmě existence osobností: ve Svitavách se objeví Karel Šefrna, v Turnově Jarda Ipser s Dádou Weissovou, v Žamberku Olga Strnadová, v Třebíči Miloš Blaha, v Plzni Ivana Faitlová či Zdena Vašíčková – a rázem je na světě místní líheň a centrum amatérského loutkářství celorepublikového významu. Týká se to kupodivu jak divadel autorského typu, tak divadel tradičních. Když naopak tahoun odejde, je mnohdy i letitá existence souboru ohrožena – což se kdysi přihodilo kraslickému Loupáku, nedávno třebíčskému Zdravíčku a do jisté míry i brněnské Jitřence.
Druhou příčinou je vzdělávání a metodická péče v tom kterém kraji. To, co zasel Jan Dvořák v bývalém Východočeském kraji, co udělaly lidové konzervatoře v Plzni či semináře při Loutkářských Chrudimích, je patrné dodnes. Je za tím systematická práce byvších krajských kulturních středisek (z nichž zbyl jen hradecký Impuls) a někdejšího ÚKVČ (nyní ARTAMA). Někde pomohla rozmachu amatérského loutkářství i spolupráce s místními profesionály: kromě zmíněného Jana Dvořáka, Jana Pilaře, Zdeňka Říhy a dalších členů DRAKu ve východních Čechách to bývalo k vidění za časů Mirko Matouška (ml.) i na jižní Moravě či (spíše v „bilaterální“ spolupráci) v Plzni (Ivan Nesveda a Divadlo V Boudě)…
Co se Loutkářské Chrudimi týká, počet účastí jednotlivých krajů v posledních 63 letech víceméně odpovídá jejich lidnatosti. Největší výjimku tvoří nejlidnatější Středočeský kraj, který je v přepočtu účastí na LCH vzhledem k počtu obyvatel předposlední a kraj Zlínský, který je osmý nejlidnatější, ale až čtrnáctý, tedy poslední co do účasti.
Na 783 inscenacích hlavního programu LCH 1951–2014 se jednotlivé kraje podílely takto:
Praha 128
Hradecký 105
Pardubický 73
Plzeňský 69
Liberecký 67
Jihomorav. 61
Moravskosl. 58
Jihočeský 51
Ústecký 42
Středočeský 42
Olomoucký 33
Vysočina 22
Zlínský 19
Karlovarský 14
Dominantní postavení na LCH mají vůči svým krajům jejich metropole: z Moravskoslezských 58 účastí v 63 ročnících LCH připadá na Ostravu 22 (neboli 38 %) (a na Opavu dalších 18 – dohromady tedy téměř 70 %), z 33 inscenací Olomouckého kraje dodala sama Olomouc 17 titulů (52 %), mezi 105 tituly z Královéhradeckého kraje bylo 57 (54 %) přímo z Hradce, z jihomoravských 61 inscenací jich 38 (67 %) přišlo z Brna a mezi 69 inscenacemi Plzeňského kraje jich ze samotné Plzně bylo dokonce 57 (83 %). Naopak nejméně „chrudimských“ inscenací – po jedné – přišlo z Karlových Varů a z Pardubic, ze Zlína (tehdy Gottwaldova) 2, z Jihlavy 3, z Českých Budějovic 4; Ústí nad Labem hrálo větší roli jen v éře tamního Drápku na přelomu 60. a 70. let (4 inscenace), k nimž se přidala jedna r. 1992; v Pardubickém kraji hrají roli „metropole“ Svitavy se 48 a Žamberk se 14 inscenacemi z celkových 73, ve Zlínském kraji Říše loutek Kroměříž s 9 účastmi z 19.
Vzestupný trend co do účasti na LCH v posledních 25 letech byl patrný v kraji Královéhradeckém, Libereckém, Plzeňském a Pardubickém.
Celkově se mi podařilo najít v České republice zhruba 330, možná 340 amatérských loutkářských souborů, které o sobě dávají vědět. Oproti začátku 30. let minulého století jde zhruba o desetinu, ale ve srovnání s posledním známým údajem z roku 1977 (410 souborů) a při započtení zásadních společensko-ekonomických změn, ke kterým za oněch 37 let došlo, je to číslo velmi slušné, které nám stále může závidět celý svět.
Luděk Richter, 16. 12. 2014
Zdeněk Lepšík (6. 12. 1924)
Jiří Bláha (7. 12. 1939)
Lenka Kotmelová (16. 12. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS