Přelet nad loutkářským hnízdem
Tradiční marionetyFoto: Archiv

České loutkové divadlo – tradice, legenda a skutečnost očima posluchačů KALD DAMU

V souvislosti se zkoumáním stavu současného českého loutkového divadla jsme oslovili i nejmladší loutkářskou generaci – posluchače KALD DAMU a přinášíme vám výběr z jejich odpovědí týkajících se vztahu k české loutkářské tradici a představám o ní, a také proč a čím je (nebo není) pro ně přitažlivé loutkové divadlo.

- Dnešní tradici vnímám spíš jako nezávislá divadla, co si loutky dělají takříkajíc na koleně, jezdí po festivalech a bojují o přežití v době, která loutkám zrovna nepřeje (v takovém prostředí se rodí zajímavé věci, v kamenných scénách pro mě jen výjimečně).

- Vidím to jako určité řemeslo, které, mám bohužel dojem, se v posledních letech dost vytrácí. Myslím si, že v dnešní době už se bohužel klasické loutkové divadlo málokdy vidí. A taky se obávám, že tento styl loutkárny, mohu-li to tak nazvat, dnes už málokdo umí. Hra s marionetou, javajkou nebo třeba marionetou na dlouhých nitích se považuje za něco už přežitého a zastaralého. Přitom si myslím, že je to vlastně umění, dokázat zacházet s takovou loutkou, tak jak si zaslouží a dokázat využít všechny její přednosti, které nabízí. Umět loutku vodit, tak aby udělala plynulý pohyb, nebo aby se naopak pohnula rychle a střihem, dokázat si s javajkou nebo maňáskem věrohodně sednout. A přitom technologie loutek byly velmi nápadité a složité a myslím, že dnes by daly ledaskomu dost zabrat.

- Českou loutkářskou tradici, pokud se oprostím od historických faktů, vnímám neuzavřeně. Dle mého názoru se nikdy neuzavřela a neustále se utváří… Ano, změnil se způsob zacházení s loutkami. Loutky jsou vnímány v dnešní době trochu jinak. Termín „Česká loutkářská tradice“ by ale měl být stále otevřen a přijímat nové a nové podněty, aby tato tradice nikdy neskončila, pouze se členila na určitá období, což by nám pomohlo v orientaci. Zkrátka a dobře nezavírejme něco, co ještě doposud neskončilo.

- Přestože i přední umělci dnešního českého loutkového divadla uznávají, že je české loutkové divadlo na ústupu, je stále vystopovatelná jeho specifičnost, kterou se k nám jezdí učit ciznci z celého světa, aby nás ji pak paradoxně „učili zpátky“, protože my jako Češi už ji dokážeme špatně reflektovat a obtížně si hledáme svou pozici v moderním loutkovém divadle.

- Je zajímavé sledovat, jak se (stejně jako většina ostatních loutkových scén v republice) hraje s loutkami jako takovými méně a méně, což jen potvrzuje slova, že na současný vývoj loutkového divadla neumí naše země s dlouhou tradicí reagovat, a za druhé je zde patrná nízká úroveň takových představení, pokud už nějaká skutečně vzniknou. Česká loutková scéna se pohybuje v začarovaném kruhu, kdy s ní nechtějí spolupracovat lidé, kteří by ji mohli obohatit o nové tvůrčí pohledy, protože do této sféry neputují žádné finance. Granty jsou totiž zpravidla přidělovány jen na loutkové show, která jsou sice spektakulární, ale plytká a prázdná, takže je nikdo s novým tvůrčím pohledem nechce dělat. Vznikne-li tak nějaké „klasické“ loutkové představení, má zmíněnou nízkou úroveň, protože loutky „v něm jsou jenom proto, aby tam byly“, nemají z toho důvodu žádné vnitřní opodstatnění ani poetiku a disponují tristním výtvarným provedením.

- Dnešní loutkové divadlo otevírá mnohem více možností, více mě zajímá a baví, když má lidské vlastnosti igelitový pytlík než vyřezaný panáček. Myslím, že to, co z české loutkové tradice zbylo, jsou sice krásné, precizně vyřezávané a malované marionety, ale léty zaprášené…

- Pojem česká loutkářská tradice chápu jako dlouhotrvající neutuchající zájem o to oživit předmět na jevišti a nebýt tam sám za sebe. Možná že to, že mají loutky u nás takovou tradici, souvisí i s českým celonárodnostním charakterem. Je to skvělá příležitost pro politickou satiru (protože dřív patřilo loutkové divadlo hlavně k pouličnímu umění), lidé si mohli utahovat z pupkatých radních a vesele se tomu smát. Loutky si totiž vždycky našly nějakou cestičku, jak říct to, co bylo lidem zakázáno. Dnes si ovšem nepřipadám jako v kolébce loutkářského řemesla. Tato tradice podle mě dnes akorát působí rozpaky a nikdo pořádně neví, co si s tím má počít.

- Výtvarná stránka je pro mě u loutkového divadla přitažlivá. Loutka je uměleckým dílem. Pomocí loutek je daleko jednodušší vytvořit nějaký nový svět. Je krásné pozorovat, jak loutky ožívají, a přitom někdy stačí málo. Umožňuje nadsázku, rychlý střih, řekla bych i odstup.

- Čím je pro mě loutkové divadlo přitažlivé? Řekla bych hlavně jistou nostalgií. Ale pak je to samozřejmě i fakt, že skrze loutky je možné se vyjádřit naprosto odlišnými způsoby než v činoherním divadle. Loutka dokáže věci, které bychom si na činohře nemohli dovolit. Zároveň mě baví, jakou nabízí loutky možnost vizuální stylizace a možnost práce s hlasem nebo i s pohybem.

- Na loutkovém a předmětovém divadle mě fascinuje symbolika a svět metafor, ve kterém se pohybuje. Pomocí loutky se dá ztvárnit jakékoliv téma beze strachu. I když se zdá, že v dnešní době je loutkové divadlo tvarem spíše umírajícím, nemyslím si, že je to až tak pravda. Jen svět momentálně nabízí témata, která loutkám až tak nesluší. Kdo by se taky pustil do loutkové metafory ukrajinské krize či terorizmu? Avšak se mi zdá, že bychom toto období měli překonat a loutky v této době trochu podpořit, aby se nám neztratily nadobro. Jejich čas ještě úplně neskončil.

- Klasická podoba loutky dnes nestačí, a proto, aby si jich lidé všimli, je musím několikanásobně zvětšit, nebo úplně opustit jejich standardní vzhled. Někdo to nazývá pokrokem, někdo „faulem“. I přes to všechno si snad ještě divácké oko na sobě udrží.

- Pro mě je zajímavý jazyk, kterým loutkové divadlo mluví k obecenstvu. Je jistým způsobem velmi specifický, ale ne tak moc odlišný od jiných druhů divadel. Funguje v něm zkratkovitost, repetice, gradace, grotesknost i již zmíněné absurdity. …Divák vždy bude podvědomě vědět, že loutka je skutečně jen loutka, kus dřeva nebo plyše a to ho (i když si to třeba ani neuvědomí) odradí od úplného napojení s osudem loutky… podvědomě zapomene, že je to skutečně jen iluze a zcela uvěří. Myslím si také, že to by měla být podstata loutkového divadla. Snažit se přesně o tyto momenty zapomnění, že jde „jen“ o loutku.

- Zdaleka nejzajímavější je pak pro mě posun učiněný u nás v druhé polovině dvacátého století, kdy byl loutkář na scéně „přiznán“. Jeho interakce s loutkou tak dostala nevyčerpatelnou škálu nových možných situací. Na některé – pro klasickou činohru mezní – pozice (smrt, létání, mučení, mizení) je loutka nesmírně efektivní prostředník, na další je naopak vhodnější živý herec (vyjadřování emocí, prudkých proměn nálad, dlouhých konverzačních výměn). Toto jejich spojení je tak pro mě zajímavé a přitažlivé právě proto, že se s ním dá stále pracovat a hledat jeho nová uplatnění.

- U loutkového divadla mě přitahuje jeho variabilnost, funkčnost a nezávislost – svoboda (pokud tedy umíte animovat).

- Loutkové divadlo komunikuje především obrazem, který diktuje význam méně striktně než kauzalitou svázaný příběh. Loutkové divadlo, které je si těchto svých předností vědomo a umí je využít, je to artaudovské divadlo krutosti. Baví mě, že loutkové divadlo svádí k filozofování.

- Co mě na loutkovém divadle nepřitahuje? Jeho současný (ne)vývoj u nás. Zastydlý opožděný loutkářský punk (ledabylost, zábavnost, plochost) a pseudopostmoderna (barbíny a plyšáci maskovaní pod vznešeným termínem „ready-made“, ignorace „řemesla“). Nebaví mě u nás (a bohužel i u nás na katedře) tak rozšířené zneužívání objektů; cokoliv může zahrát cokoliv. Není snad více zásadní otázka, proč vůbec hrát Červenou karkulku cukřenkou, než že to takzvaně lze? Není na klacku důležitější a zajímavější to, že je to právě klacek, než to, že jej mohu animovat jako tučňáka?

(Otázky ve studijním roce 2013/2014 posluchačům KALD DAMU položila a jejich odpovědi do zkrácené verze zpracovala Nina Malíková)

[tento článek vyšel tiskem v čísle 5/2014]

Nina Malíková, 5. 11. 2014

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.