České loutkové divadlo – tradice, legenda a skutečnost

V divadelní sezóně 2013/2014 uspořádal Institut umění – Divadelní ústav (IDU) sérii kulatých stolů věnovaných současnému stavu různých segmentů české divadelní kultury nahlédnuté převážně z pohledu praktické dramaturgie.

Iniciátorem čtveřice setkání, která se uskutečnila pod názvy Česká dramaturgie: radikalita versus realita, Současná česká scénografie: Poločas rozpadu, Lokální komunita versus globální umělec: Fenomén, funkce a možnosti scénického umění v regionech a České loutkové divadlo – tradice, legenda a skutečnost, bylo Oddělení mezinárodní spolupráce a PR IDU ve spolupráci s řadou partnerů (Divadlo Archa – festival Akcent, Česká organizace scénografů, divadelních architektů a techniků, festival Divadelní Flora Olomouc, Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství a město Hradec Králové). Inspirací pro tento cyklus byla konference věnovaná dramaturgii slovenských kamenných i nezávislých divadel, kterou v loňském roce uspořádal slovenský Divadelní ústav v rámci festivalu Nová Dráma. Zajímalo nás, zda čeští dramaturgové řeší stejné dilema jako jejich slovenští kolegové, kteří si ve valné většině postěžovali, že s kontinuálním úbytkem finančních prostředků na divadelní umění, potažmo kulturu obecně, postupně z jejich „agendy“ stále více ubývá dramaturgie jako kreativní umělecké činnosti a vytlačují ji bytnějící marketingové, komunikační, produkční a fundraisingové povinnosti. Neméně důležitou motivací pro uspořádání série kulatých stolů bylo dále téma výzkumu a rozvoje publika prolínající se různými projekty IDU a kontinuální mapování terénu současného českého divadla spojené především s aktivitami v oblasti propagace českého divadla do zahraničí.

Kulatý stůl zaměřený na české loutkové divadlo byl rozdělen do tří tematických bloků uvedených „rozehrávacími“ příspěvky Miloslava Klímy, Kateřiny Leškové-Dolenské a Roberta Smolíka . V prvním bloku nazvaném Dramaturgie v rámci tvůrčího procesu se diskuse stočila převážně k problematice tématu v dramaturgii současného českého loutkového divadla, na oscilaci mezi podbízivostí a líbivostí, českým humorem a neochotě (nebo obavě?) společensky, ba dokonce politicky se skrze divadlo angažovat. Na tyto úvahy snad přímo kauzálně navázaly úvahy nad stavem kritické reflexe českého loutkového divadla, která se na straně jedné zúžila na obranářství oboru, na druhé straně trpí nejen nezájmem masových médií, ale především mladé generace studentů uměnovědných oborů. Dramaturgie z pohledu divadelního provozu a pořádání divadelních akcí byla nahlédnuta v druhé části diskuse zejména z hlediska výhod a nevýhod dětského publika, které je většinovým „odběratelem“ loutkové produkce a které do jisté míry také limituje kapacitu řady souborů v tvorbě pro dospělé diváky, a to ať už při budování vlastní poetiky, tak finančně. Možná překvapivě byla v této souvislosti probírána akutní potřeba kultivace pedagogů z nejnižších vzdělávacích stupňů, tedy zdaleka ne jen nutnost pořádat umělecko-vzdělávací projekty s cílem, aby děti zážitkovou formou nacházely vztah k divadlu. Na vzdělávací téma plynule navázal poslední diskusní blok věnovaný Dramaturgii z pohledu přípravy na profesi, během nějž diskutující konstatovali podobný stav jako v divadelní teorii: minimální zájem studentů o loutkové divadlo a hledání rovnováhy mezi tvůrčí a praktickou (rozuměj produkční) náplní studia.

Na první pohled by se mohlo zdát, že i české loutkové divadlo se točí v začarovaném kruhu, kde peníze jsou vždy až na prvním místě. Problém je však složitější. Divadlo je v Česku – zdá se – zkrátka špatný „brand“ jak pro publikum, tak pro tvůrce, tak v neposlední řadě pro poskytovatele finanční podpory. A to loutkové je ještě horší. Tento provokativní názor nevyplynul pouze z výše zmíněného příspěvku Roberta Smolíka a debat během kulatého stolu České loutkové divadlo – tradice, legenda a skutečnost, ale byl jaksi latentně přítomen i v ostatních diskusích. A to jak těch zaměřených na loutkové divadlo a scénografii coby segmenty českého divadla zatíženého tradicí „rodinného stříbra“, tak na oblast činoherního a experimentálního/fyzického divadla a sociálně-komunitních či multidisciplinárních aktivit v oblasti scénických umění v ČR razantně a s novátorským elánem vstupujících do neomezeného prostoru nových možností po roce 1989.

Je však situace skutečně tak beznadějná? Trápí současné české divadlo skutečně takový strach a bezmoc vůči jeho zřizovateli/chlebodárci a je skutečně nevyhnutelným trendem maskovat divadelní programy raději jinou kulturní, společenskou nebo zábavnou akcí, abychom zbytečně neplašili diváka? Musí být program skutečně bezbarvým dramaturgickým pelmelem snažícím se zavděčit neexistujícímu „průměrnému publiku“? Platí u nás skutečně pravidlo relativity, že úspěšným se peníze berou a neúspěšným se nedávají, což logicky vede k tlaku na to, zařadit se do šedivého průměru?

Faktem je, že z jednotlivých diskusí vyplynulo několik problémů, které jednotlivé segmenty sdílejí a často se protínají právě na dramaturgově stole. Úbytek financí na „základní“ uměleckou tvorbu doprovází únava z kumulace funkcí divadelního personálu redukovaného na minimum a honby za příležitostmi z grantových výzev, které často s uměleckou tvorbou nijak nesouvisejí. Divadelníci napříč žánry a druhy pociťují (podobně jako celá oblast kultury) pokles společenské prestiže vlastního oboru, kterou dostatečně nepodporuje ani jeho teoretická reflexe, ani výchova nového a mladého publika, přičemž důvody tohoto stavu leží jak na straně divadel samotných, tak na straně vzdělávacího systému, jenž s kultivací publika má co do činění – přičemž dalším paradoxem je, že sociologicko-demografický profil divadelního publika v České republice ani neznáme, neboť kromě statistik návštěvnosti českých divadel a dílčích průzkumů na toto téma neexistuje oproti jiným oborům žádná relevantní studie. Potíží je však také samotná uzavřenost oboru: nepříliš velká a v zahraničí standardní ochota umělců o své práci diskutovat, prezentovat a obhajovat ji, nedostatek propojení, komunikace a spolupráce napříč uměleckými obory i obecně společenského rozhledu a příliš úzce zaměřený fokus na lokální publikum bez potřeby konfrontace nejen se zahraničními oborovými špičkami, ale i divákem.

I když v rámci série kulatých stolů účastníci z řad dramaturgů, kurátorů, teoretiků, kulturních manažerů i umělců zmiňovali i řadu – jak se dnes říká – příkladů dobré praxe, je pro český kontext příznačné, že převládl spíše kritický duch. Titulek tohoto článku však slibuje pragmatický, nikoli jen pesimistický pohled. Jak je patrné z úvodu tohoto textu, netrápí výše pojmenované problémy pouze divadlo, popř. scénická umění v České republice. Podobné zjištění, ale také jeden z návodů, jak této nepříliš příznivé situaci čelit, nabídla konference The Future Is Not What It Used To Be, kterou v dubnu tohoto roku uspořádala mezinárodní síť kulturních center Trans Europe Halles, kde se manifestoval nový trend v postoji evropských umělců a kulturních manažerů: prosazování aktivního vstupu do politiky namísto revoltující strategie „být proti všemu a všem“. Co jiného, než právě proběhlé komunální volby v České republice, které tak markantně ukázaly odtrženost naprosté většiny „profesionálních“ politiků od života normálních lidí, by nás o této jediné zbývající možnosti mělo přesvědčit. Nakonec je to i české divadlo, které před 25 lety rovněž vstoupilo do svobodného demokratického prostoru, takže by k tomu mělo být nejen stářím zmocněné, ale i zralé.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 5/2014]

Martina Černá, 5. 11. 2014

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.