Listopadové létání

Vybrat v jedné zemi více dobrých inscenací pro festival sezóny není snadné a všichni organizátoři takových akcí to vědí. Ti, kdo sestavují program Přeletu nad loutkářským hnízdem se o to snaží každý rok a záslužné je, že zvou programově také divadlo z jiné země na znamení, že se nebrání kontaktům se zahraničím. Letos navíc ještě proběhla mezinárodní konference na téma Loutkové divadlo pro dospělé.

Konala se zde tedy řada událostí, které stojí za to si zapamatovat. Já sám si odnáším dojmy z několika představení, která jsou důkazem existence originálního tvůrčího myšlení v našem postmoderním světě. Platí to pro představení jak pro děti, tak pro dospělé.

V prvním případě jsme měli dobrý příklad toho, jak rozvíjet stará témata a nápady v inscenaci Hotel Beránek aneb Pozor, za dveřmi je vlk. Rozpoznali jsme v ní okamžitě schéma staré pohádky o koze, kůzlátkách a vlkovi, a to vynikajícím způsobem nově interpretované. Z hlediska vztahu agresora, který si brousí zuby na své oběti – v tomto případě ovce, se zde sice nic nezměnilo, ale charakter je jiný, současný, „v postgangsterském“ světě. Ocitáme se tedy v Hotelu pro ovce a jiná mírná zvířata, ale za jeho dveřmi číhá veškeré zlo tohoto světa. Soubor LS Střípek z Plzně zahrál s pomocí klasických loutek vynikající „černou gangsterskou komedii“ s dvojicí hrdinů bez vůle, které děj přivede ke šťastnému konci. Ve hře nakonec nikdo nebyl sněden.

Podobně hru na starý námět uvedlo Divadlo DRAK. Štěně nebo špenát je úprava příběhu o modrém pejskovi, který zpopularizoval maďarský režisér Gyula Urbán. Změna barvy pejska-nalezence z modré na zelenou poskytla příležitost k řadě nových gagů, i když děj probíhá podle tradičního příběhu. Základem je zde „hra s loutkou“. Vidíme loutku pejska Špenáta, ale víme, protože to vidíme, že tuto postavu hraje roztomilá Ivana Bílková, která na scéně vykonává ještě mnoho dalších funkcí. Výrazových prostředků je samozřejmě více – stíny, předměty, pohyblivé plátno apod. Všechny jsou výborně použité. Je zde znát ruka vynikajících profesionálů. Ale překvapení jako v případě Hotelu Beránek se nekonalo.

Podobně nebylo žádné překvapení v představení Kašpárek a indiáni Divadla Alfa z Plzně. Tomáš Dvořák je už známý svou věrností klasické loutce, je tedy samozřejmé, že si zvolil klasické téma. Kašpárek opouští své domácí, vydává se do Ameriky, kde se stane dohazovačem. Dává dohromady mladé, řeší konflikty, zkrátka činí mnoho dobrého, a cestou do své vesnice pomáhá v případě nutnosti i dalším lidem. Výborně! Vynálezem při příležitosti této americké cesty byl podivuhodně dlouhý pohyblivý horizont (jak to udělali?). Znamenitou vložkou k jednání dospělých byla spojená skupina indiánských dětí. Zato jejich otcové, náčelníci a šamani byli příliš groteskní. A patrně neodpovídající současným požadavkům politické korektnosti. No ano, ale bez toho by to nebyla komedie.

Nicméně lze konstatovat, že české adaptace starých témat a motivů jsou na naší dobu velice ohleduplné. V jiných zemích, včetně Polska, se v literatuře i v divadle neobyčejně často setkáváme s naprostým popíráním hodnot dávných pohádek a mýtů.

Nebylo samozřejmě všechno dokonalé, i když kritika se může zaměřit hlavně na inscenaci Richarda 3 podle Williama Shakespeara. Přitom se tu nejedná o princip „komické variace na téma zlo“. Shakespearovi žádná adaptace nemůže ublížit. Jinak tomu bývá v případě interpretů. V tomto představení jsme měli Herce, dvě (živé) asistentky a několik špatně viditelných loutek. Herec byl absolutně narcistický. On a jenom on. Asistentky se rovněž pokoušely vlísat („vlísat se“ je termín Heinricha von Kleista z jeho traktátu o marionetách), ale vedle Herce neměly šanci. Snad ještě kdyby byly nalíčeny? Pak, kdo ví?

A tak jsme se ocitli v oblasti představení pro dospělé. Byla zde zastoupena zajímavě a důstojně. Druhé označení se týká hlavně problematiky inscenací.

Host z Německa, vynikající výtvarník, animátor a režisér Frank Soehnle uvedl představení Salto.lamento. Sám animoval všechny loutky (dva asistenti obsluhovali převážně hudební nástroje). Scéna byla zastavěna skříňkami, zaplněna šňůrami, byla územím, které animátor prozkoumává. Jak v případě krále Midase, jehož dotek proměňoval všechno ve zlato, tak v případě Soehnleho, každé proniknutí do nějakého předmětu v něm odhalovalo přítomnost smrti. Pochmurná i když pravdivá vize světa, která se nám vůbec nelíbí. Okamžitě se nám vybaví básníkovo varování:

„Dítě opatrně nese květ…

Neříkejte dětem o pomíjivosti světa.

Dítě opatrně nese květ…

Neříkejte dětem, že květiny znamenají smrt.“

Nejsme samozřejmě děti, ale iluzí je škoda. Franka Soehnleho naštěstí smrt neděsí. On se smrtí hraje. Zvykl si na ni. Ovládl ji s neobyčejným mistrovstvím. I když určitě jenom na scéně…

Klobouk, hvězdy, neštovice aneb Rozhovory s nenarozenými dětmi souboru Divadla Continuo je příkladem práce alternativního divadla. Mladí herci sice používají nevelké dřevěné loutky v roli dětí čekajících na narození, ale v podstatě jsou zaujati vlastními těly ve fyzických jednáních. Scény s loutkami odehrají pěkně, avšak nebyly zde zachovány logické proporce mezi sémantikou obrazů (s loutkami) a sémantikou akrobatického pohybu. Řeč je však o věcech technických. Inscenace ve skutečnosti vypovídá o obavách mladých lidí před vstupem do „dospělého“ života. Na příkladu dosud nenarozených dětí. „Narodit se, či nenarodit? – To je, oč tu běží.“

Jsme tedy svědky uvažování mladých lidí. Vyvolávají (mnohojazyčně) útržky vzpomínek ze života jejich matek a babiček. Pokoušejí se o různorodá porovnání se skutečným životem. Dávají se do zoufalého tance. Znehybňují v tichu zadumání. Moudré představení. Tím spíš, že je to moudrost… mladých. A navíc tak blízká univerzální lidské zkušenosti. V takové situaci přestáváme myslet na to, k jakému žánru toto představení patří. Zaujme nás jeho smysl.

Podobně tomu bylo i v případě Bitvy u Lipan Divadla Polárka z Brna. Tato inscenace provokuje mnoho otázek kulturního charakteru. Vedení divadla oznamuje, že představení je určeno pro diváky od deseti let. To svědčí o dobrých znalostech historie u mladých Moravanů. Já sám jsem se musel znovu podívat do historických prací, abych se vyznal v charakteristice bojujících stran od táboritů po české kalvinisty a utrakvisty. A k tomu navíc teologické nuance… V textu hry se možná nachází vysvětlení oněch náboženských hnutí z 15. století, ačkoli o tom lze pochybovat, neboť hra je hrána neobyčejně dynamicky a se sklonem ke komedii.

Seznamujeme se tedy s božím bojovníkem Janem Tlamkou, který po prohrané bitvě a vlastní smrti přijde do nebe. Nepoznává tam nebeskou hierarchii ani samotného Ježíše Krista, poněvadž ho zaměstnává otázka, jaké je království nebeské? Vypráví příběh svého života, netrápí posluchače svou zásadní otázkou. Vyvolává také události, které ho přivedly až do stavu úplné ztráty orientace. Ale jeho jediným pozorným, soustředěným a zaujatým posluchačem v nebi je pouze Ježíš Kristus.

Upřímně řečeno, jsou v tomto představení důležité jenom tři postavy, které doopravdy udržují styl. Jan Tlamka, který se nedokáže osvobodit od své otázky. Mařenka, matka jeho syna, a Ježíš Kristus, ztracený v chaosu lidských činů. Všichni ostatní herci a animátoři loutek hrají lidovou, improvizovanou komedii, jak sami říkají – ve stylu Daria Fo – přilepují si vousy a dělají výhrůžné grimasy obvyklé v politických nebo bojových situacích. Papež, císař, jednooký Jan Žižka nošený na plošině čtyřmi siláky, aby viděl a byl vidět. Vypadají jako herci z „jesliček“ (szopki), z lidové hry o svaté Dorotě nebo Cara Maxmiliána. A přitom se dobře vyznají v náboženských otázkách: uvalují klatby a obecenstvu udělují přijímání podobojí, chlebem i vínem. A samozřejmě se zabíjejí v bratrovražedných bojích. Loutky potřebují, aby mohli demonstrovat principy válečného umění, které vynalezl Žižka. Tento postup Žižka používal proti rytířům kopiníkům v těžkém brnění. Své pěší bojovníky umístil na selské vozy a když se rytíř ocitl v blízkosti, pěšák za něj zaútočil z výše vozu mocnými údery cepem. Takto odehrané scény vypadaly jako nevinná zábava. Pro zasmání. Jak už to tak s loutkami bývá.

Ale jak jsem řekl, nebyla to hra ani pro Mařenku, ani pro Jana, ani pro Ježíše. Jan Tlamka se neustále dožaduje odpovědi na svou otázku. Položil by ji Ježíši, kdyby ho potkal, ale i když my diváci postavu Ježíše jasně vidíme, Tlamka ho není schopen uvidět. Ztratil svého Ježíše. Přesto se nepřestává ptát: Jaké má být to království nebeské a kde se nachází? Pro něj neviditelný Ježíš Kristus má pouze jedinou odpověď. Vykonává krásný rituální tanec, sbírá v sobě sílu, shazuje oděv, uchopí shora spuštěný kříž a polonahý se vydává na svou křížovou cestu k lidem. Schází do přízemí a po opěradlech sedadel přebíhá prostředkem hlediště k posledním řadám.

A na této cestě k lidem se Kristus Divadla Polárka stává poprvé… groteskní.

A tak jsme se zde ocitli ve světě eschatologických úvah, v němž převládají otázky po smyslu života z pohledu našich slabostí i našich obav. Je to zajisté hlas nové generace umělců, jejichž potřeba zabývat se vážnou problematikou je silnější než věrnost výrazovým prostředkům.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 6/2008]

Henryk Jurkowski, 15. 12. 2008

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

28. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.