Balvínová, Malvína: Sledovat, co udělá loutka v kombinaci s digitální animací

V dalším díle našeho seriálu o českých filmařích, kteří ve své tvorbě využívají loutkovou animaci, se zaměříme na režiséra Jana Míku. Ten s oblibou kombinuje loutky voděné či animované s dalšími přístupy – s hranou akcí či digitální animací. Nedávno navíc dokončil autorský film Husa.

Jan Míka je absolventem bakalářského studia hrané režie na pražské FAMU a magisterského studia vizuálních efektů a klasické animace na Filmové akademii Miroslava Ondříčka (FAMO) v Písku. Pod značkou Filmofon produkuje krátké filmy, reklamní spoty a promo videa, ale také autorské filmy. Cíleně se přitom zaměřuje na výrobu animovaných a kombinovaných filmů, za něž získal několik ocenění na tuzemských i mezinárodních festivalech.

Studium v Písku absolvoval v roce 2016 kombinovaným filmem Jsme přece lidi. Ten vypráví o strastech jednoho zajíce: během kruté zimy je vystaven mrazu, čelí hladu a nebezpečí ze strany lovců a predátorů. Při honičce s liškou se dostane k obydlí lidí a zjistí, jak dobrý, pohodlný a bezpečný život vedou domácí králíci. Zajíc se rozhodne pro zásadní změnu a začne žít v králíkárně… Jenže, jak časem zjišťuje, situace domácích králíků není také nejlepší. V kontextu nových zkušeností z králíkárny spojí s příchodem jara síly se svým dřívějším nepřítelem – liškou – a společně se dávají na útěk. Hlavní hrdina zajíc se pohybuje jakoby na tenkém ledě (i když při natáčení nenapadl sníh a museli ho tam tvůrci vytvořit až v postprodukci) – zjišťuje, že všechno je relativní, pocit bezpečí v králíkárně může být iluzorní a z odvěkého nepřítele se může stát zachránce.

Film nezvyklým způsobem zasazuje voděné i animované maňásky do reálného prostoru lesa, pole i zahrady. Asi největším mezinárodním úspěchem tohoto téměř sedmnáctiminutového filmu (o němž se podrobnosti dočtete v následujícím rozhovoru) byla v roce 2018 Cena diváků na festivalu 30. Premiers plans d’Angers ve Francii. Zde byl film i následně také distribuován. Dalších ocenění se dočkal v Japonsku, Španělsku a hlavně v ČR (Hlavní cena festivalu na Mezinárodním festivalu krátkometrážních filmů Kraťasy 2017, cena za Nejlepší animovaný film a Nejlepší technologické ztvárnění na MFSF Písek 2017).

Nedávno dokončil Jan Míka po několika letech další autorský film. Tentokrát dvanáctiminutový snímek pro dětské publikum s názvem Husa, jehož finální podobu ovlivnila francouzská koprodukce. Malý chlapec v něm sní o tom, že bude jednou slavným fotbalistou a bude hrát na velkých stadionech. Nejprve ale musí vyhrát zápas doma na dvorku proti obyčejné huse. Té se chlapcův fotbalový míč zalíbí a z chlapce a husy se stanou velcí rivalové. Jejich spor o fotbalový míč může rozřešit pouze jediný rozhodčí – rázná babička, která se na rozdíl od chlapce husy nebojí. Chlapec ale časem také navazuje s husou bližší vztah, ačkoliv o tom do posledního okamžiku ani neví…

Technologické řešení, v němž se loutková animace kombinuje s 3D počítačovou (aniž by na výsledku byla znát hranice, kde končí loutka a začíná digitál), popisuje Jan Míka také v rozhovoru. A stejně tak svůj připravovaný projekt Kill, Kokeš, Kill!, v němž by opět měly nějakým způsobem figurovat loutky.

Jaká je vaše zkušenost s loutkami z dětství?

Jako dítě jsem chodil s rodiči na loutková představení v Opavě, ale byl jsem hodně malý a nepamatuji si to. Ale loutky jsme si doma se sestrou vyráběli vždycky. Jednoduché, z hadříků, voděné na špejli. To mělo určitě vliv na můj pozdější život. I když si myslím, že si je podobně dělá většina dětí.

Co jste pak s těmi loutkami dělali?

Hrávali jsme s nimi představení. Měli jsme doma loutkové divadlo, takové, co se prodávalo v dřevěné krabici. Vytáhla se z ní scéna, která se dala otáčet a měnilo se tím prostředí. K tomu patřily loutky na drátkách, voděné seshora. Hrávali jsme s nimi pohádky. Když přišla návštěva, musela se povinně dívat – teď vidím to samé u svých dětí. Pořád připravují nějaká představení. Ještě nemají smysl pro tempo a rytmus, ale to je samozřejmé, je to jenom čirá radost z toho něco předvádět. Myslím, že podobně si hraje mnoho dětí. Já mám štěstí, že si můžu hrát i dneska, a ještě ke všemu mě to živí.

Setkával jste se s loutkami během vysokoškolského studia na FAMU v Praze nebo na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku?

Při studiu na FAMU ne, ale zpětně si uvědomuji, že ve většině hraných filmů jsem vždycky, nebo téměř vždycky, měl nějakou animaci. Můj úplně první film, který jsem si ještě dělal sám doma, byl kreslený. K loutkám se člověk těžko dostal, kreslená animace byla dostupnější. Dnes už existuje spousta návodů, jak si podomácku umotat loutku z drátků, jak s ní hrát… Navíc loutka je cokoliv, co se vezme do ruky, to nemusí být nutně postavička. Může se pracovat s jakýmkoliv objektem.

A v Písku?

Po studiu hrané režie na FAMU jsem točil komerční zakázky a nějaký čas jsem žil v Brightonu v Anglii, kde jsem si vydělával na kameru. Když jsem se vrátil, začal jsem učit na FAMO a na Vyšší odborné škole v Písku. A když už jsem tam pravidelně jezdil, tak jsem se chtěl také něco víc dozvědět o animaci a začal jsem na FAMO studovat magisterské studium, obor vizuální efekty a klasická animace. To jsem v roce 2016 ukončil absolventským filmem Jsme přece lidi, který vznikl v koprodukci s mým studiem Filmofon.

Jak jste technicky řešil kombinování hrané akce a loutek ve filmu Jsme přece lidi?

Je to kombinace hrané akce, voděných loutek v detailech a animace digitální plošky ve velkých celcích. Pro plošku jsem používal loutky složené z vystříhaných fotografií skutečných maňásků nafocených z různých úhlů. Výsledek je takový, že v některých záběrech jsou loutky voděné loutkohercem na ruce, v některých seshora na silonech a v některých jsou to animace jejich fotografií. Tehdy bylo mým záměrem, aby změna technologie nebyla poznat. To s sebou však přineslo problém, kdy mnoho festivalů náš film odmítlo s tím, že není animovaný. Avšak animace je tam spousty. I tak se film objevil na předních světových festivalech, např. v Annecy, ve Stuttgartu, byl na švýcarském Fantoche a mnoha dalších a získal významná ocenění.

Kde byli loutkovodiči?

V detailech byli mimo záběr. Když jsme točili, jak zvířata probíhají makovým polem, tak jsme použili loutky voděné na tyči na silonech nebo jindy zas byly navlečené na tyčce a voděné zespoda, přičemž tyčka nahrazovala ruku.

Ve vašem posledním filmu Husa se k loutce vracíte, tentokrát animované. Jak film vznikal?

Když jsem točil film Jsme přece lidi, kde se kombinuje maňásek v blízkých záběrech s animací v celcích, tak jsem si říkal, že je to vlastně zajímavý princip, který by bylo hezké použít pro loutku. Když jsem začal vyvíjet Husu, věděl jsem, že na ni nemusím získat peníze. A tak jsem chtěl vymyslet film, na který stačím sám. Že si postavím dekoraci u sebe v ateliéru a vytvořím si 3D postavičky na počítači. Ale problém 3D animace je často ten, že může vytvářet počítačový dojem, zvlášť když se neudělá dobře. Chybí tam lidský dotek. Ze zkušenosti se „Zajícem“ jsem věděl, že můžu technologie kombinovat. Byla přece možnost udělat si figurku ve 3D pro celky, ale v detailech použít reálnou loutku, na níž jsou vidět struktury a materiál, ze kterého je loutka vyrobená. Takhle se ty dvě technologie mohou doplnit. Říkal jsem si, že to bude jednoduché na výrobu, loutky by nemusely být plně funkční ani mít šroubovací nožičky. Zároveň jsem chtěl postavit skutečnou loutkovou dekoraci. Prostě 3D počítačové postavy v reálných kulisách kombinované s reálnými loutkami v detailech. To byl můj původní záměr, to byl start.

A pak?

Pak jsem projekt prezentoval na CEE Animation Forum, kde jsem se spojil s Michalem Podhradským ze studia Animation People. Zároveň jsem už v té době měl domluvenou francouzskou koprodukci se studiem Autour de Minuit. Za českou stranu jsem přenechal producentskou část Michalovi Podhradskému s tím, že se natáčelo u nich v ateliéru. Všechno se vyrobilo znovu, i loutky, ale většina postav v tom filmu jsou 3D. Při natáčení to totiž fungovalo tak, že jsme v Praze natočili vždy blocking v reálné dekoraci, což animoval pan Alfons Mensdorff-Pouilly, který má obrovské zkušenosti, a následně se sjel tentýž záběr bez loutek. Oba dva záběry jsme poslali do Francie, animátoři je dali přes sebe, vsadili tam 3D postavu a odehráli s ní podle blockingu naší loutky finální akci.

Jaký máte z natáčení a z toho postupu dojem?

Bylo neobyčejně zajímavé osahat si tu technologii a vidět, co to udělá. U natáčení jsem byl, tam to bylo dobré, a od francouzských animátorů jsem chtěl, aby animovali okno po okně, aby s 3D postavou pracovali jako s reálnou loutkou a ručně nastavili každou fázi. Tím vznikl dojem, že je film animovaný stop-motion. Je v tom určitá nedokonalost, která je však velice lidská. Běžně se postupuje tak, že animátor nastaví dvě klíčové fáze a animační program následně animaci mezi sám dopočítá. Což je pohodlnější. Bylo také složité oba animátory sladit, aby byl finální výstup jednotný. Ale oba byli fantastičtí a měli se mnou trpělivost. A hlavně odvedli dobrou práci, protože na výsledku není poznat, že je animace digitální.

Husa je film pro děti. Jak na projekcích reagují?

Zatím proběhla jedna zkušební projekce, tam bylo hodně dětí, ale bylo to koncipované jako slavnostní uvedení. Mě zajímalo, co na to řeknou, ale na akci tohoto typu vám lidi nikdy nepoví, co si doopravdy myslí. Spíš mě bavilo sledovat publikum během filmu, jestli se děti dívají, nebo vrtí. A líbilo se mi, že děti byly pozorné, lekaly se tam, kde se měly leknout, že se smály, kde se mohou smát, a že jim to rychle uteklo. To znamená, neměly čas se nudit. Film není pro úplně malé děti. Jsou tam složité návraty ze snů a představ do reality, jsou tam určité skoky, které menší děti mohou mást. Film byl myšlený pro publikum od sedmi let, možná se ta hranice posunula ještě o rok nahoru.

Co bude s filmem dál?

O festivalovou strategii a distribuci se stará francouzská strana. Nejprve se vytipují festivaly, kam se film přihlásí. Festivalová životnost je přibližně dva roky, také záleží, na kdy se oficiálně nasadí premiéra. Zvažuje se také nasazení do distribuce v rámci pásma filmů pro děti, to by pak mělo pásmo distribuční premiéru jako celek.

Plánujete nějaký další loutkový film?

Ano. Opět to bude kombinace dvou technologií. V detailech budou živí herci a v celcích plošková animace, možná dokonce nedigitální – ploška v prostoru postavená ve scéně jako loutka. Film se jmenuje Kill, Kokeš, Kill! a teď jsme ho zrovna prezentovali na CEE Animation Foru. Akorát je tam technologický zádrhel, jak plošku animovat v dekoraci, aby stála a bylo to bez skla. Kdybychom na to nepřišli, museli bychom zase zvlášť natočit dekoraci a plošku animovat v postprodukci.

O čem má film být?

Je to velice volná adaptace povídky Karla Michala. Ještě než emigroval, napsal krásnou povídkovou sbírku Bubáci pro všední den, která byla za minulého režimu zakázaná. Náš film je podle povídky, která se jmenuje Kokeš. Je o holičovi Kotlachovi, který má problémy se zákazníkem Hroudou, a ty se kupí a kupí, až se jednoho dne tenhle čistotný, pořádkumilovný Kotlach dostane do špinavého, smradlavého kanálu. Tam potká trpaslíka Kokeše, který mu nabídne, že kdykoliv bude potřebovat někoho zabít, tak může trpaslíka zavolat a ten se svojí paličkou celý problém vyřeší. Naprosto bez rizika. Holiče nabídka láká, ale odmítne a vrátí se z kanálu zpět na zem. Jenže problémy neustávají, naopak, a tak Kotlach nakonec Kokeše zavolá. Kokešovi se však zlomí palička a ta má pak jen poloviční účinnost. Takže Hrouda má sice uraženou hlavu, ale žije dál, a Kotlach musí situaci nějak vyřešit. Jako holič vyrobí Hroudovi novou, veselou hlavu, čímž se Hrouda promění v zábavného, milého člověka, jakého jeho syn a žena vždycky chtěli mít.

V jaké fázi výroba filmu je?

Vývoj je uzavřený, dostali jsme na něj podporu ze Státního fondu kinematografie a mohli jsme se mu tedy pečlivě věnovat. Teď jsem byl s filmem na CEE a sháním kontakty stran mezinárodní koprodukce a distribuce. O podporu na výrobu budu žádat v lednu. Tak držte palce!

Loutkář 4/2022, s. 97–99.

Balvínová, Malvína: Sledovat, co udělá loutka v kombinaci s digitální animací

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás