Loutkar.online

Slavíčková, Sarah: Materiály mají kvality a vlastnosti stejně jako my

Maria Komarova, Anna Romanova a Světlana Silič jsou členkami souboru PYL. Ve své tvorbě se pokouší aplikovat současné filosofické směry, zkoumají možnosti objektového divadla a usilují o interdisciplinární přístup. Scénografky z KALD DAMU uzavírají seriál inspirativních a talentovaných mladých tvůrců a přináší další ze zajímavých pohledů na loutku a loutkové divadlo, přestože se samy za loutkářky nepovažují.

Vaše uskupení vzniklo v roce 2018 na KALD DAMU, kde jste studovaly. Jak k tomu došlo?

Máša: Daly jsme se dohromady během vzniku Čeburašky (ČBRŠK, 2018, Proces), na které jsme pracovaly ve svém volném čase na DAMU. Nejprve jsme začaly spolupracovat se Světlanou, poté jsme do projektu přizvaly Aničku. V průběhu práce na následujících projektech se součástí PYLu stali další lidé jako Theresa Schrezenmeir a Veronika Svobodová. Postupně se jako soubor rozšiřujeme.

Anna: Doplnila bych, že takovou „předmluvou“ PYLu byla ještě inscenace, která vznikla v prvním ročníku na DAMU ve spolupráci s Ondrou Menouškem. Jmenovala se Thank you / Spasibo (2017) podle designu na pytlíku, který „hrál“ v představení. V rámci hodin inscenační tvorby s Tomášem Procházkou a Lukášem Jiřičkou jsme byli na procházce po Výstavišti Holešovice a inspirovali jsme se tímto místem. Posbírali jsme nějaké věci a pak vznikl tzv. „objektový cirkus“. S Mášou jsme byly ve stejné skupině, která v tu chvíli náhodou vznikla. Každá z nás měla svoje nápady, pak nás to ale spolu začalo bavit. Jednalo se totiž o jednu z prvních našich prací s objekty.

Jak jste se dostaly k loutkám?

Máša: Věděla jsem, že chci studovat scénografii ještě na konci střední školy, a postupně jsem pochopila, že mě zajímá scénografie loutkového divadla. Vybírala jsem si mezi školami v Petrohradu a Praze a navštívila jsem obě z nich. V Praze jsem se setkala se Světou, na kterou jsem dostala kontakt od kamarádky. Pamatuji si, že divadlo, které mi ukazovala Světa, mi tehdy přišlo sice zvláštní, ale poutavé. Tak jsem se nakonec rozhodla přihlásit na DAMU.

Světlana: V Minsku jsem viděla nějaké pražské inscenace, které mě hodně zaujaly. Divadlo jsem totiž předtím nesnášela a neměla jsem pocit, že mě může zajímat. Ale právě několik inscenací, které pracovaly s objekty, loutkami a projekcemi, mě přesvědčily o opaku. Když jsem se dostala na DAMU, první větu, kterou mi řekli, bylo: My už tady loutky neděláme. Přece jenom jsem se ale dostala ke zkoumání objektů a materiálů. Hodně mě inspirovaly záznamy petrohradského „inženýrského“ Divadla AKHE. Také mě určitě ovlivnila i spolupráce s kamarádkou ze sochařského ateliéru na UMPRUM, objevila jsem spoustu nových zajímavých materiálů.

Anna: Do Prahy jsem se dostala v podstatě náhodou asi před sedmi lety. S manželem jsme hledali, kde bychom mohli jít ještě studovat. Znali jsme FAMU a DAMU jsme postupně objevovali. Já jsem ani neuměla česky. Na KALDu jsem se dostala do stejného ročníku s Mášou. Přiznám se, že jsem předtím viděla málo dobrého loutkového divadla. Loutky mě nejvíc začaly zajímat až během studia a co mě nejvíce zaujalo, je hledat rozdíly a nuance mezi objektovým a loutkovým divadlem.

Je právě ohledávání rozdílů mezi objekty, materiálem a loutkami jádrem vaší tvorby?

Máša: Cílíme hlavně na to, aby se situace, které vytváříme, daly interpretovat různě. Možná proto raději používáme slovo „objekt“, protože obnáší ve své podstatě právě jenom věc samotnou. Vnímáme věc tak, jak je, a až na základě různých situací se mění její význam. Když jsem psala bakalářskou práci, našla jsem u Jurkowského odpovídající termín „opalizace“, který právě popisuje tuhle změnu vztahů, které objekty tvoří mezi sebou.

Světlana: Je pro mě těžké se ztotožňovat se slovem „loutkářka“, podle mě je příliš svazující. Často se totiž inspirujeme nějakým vzájemným vztahem mezi různými předměty. Spojujeme je na základě našich osobních asociací, které pro nás vytváří nějakou jednu konkrétní situace, a zároveň může být divákem interpretována jinak.

V Čeburašce ale pracujete s figurativními loutkami.

Světlana: Loutka Čeburašky byla vystřihnutá z plastové PET lahve. Chvíli jsme ji tedy využívaly jako postavu Čeburašky, chvíli jako PET lahev nebo filtr na lampu. Měly jsme také masky. Celkový záměr byl spíš použít materiály, které nás obklopují, ke kterým máme vztah, a prozkoumat, co všechno se z nich dá udělat.

Máša: Myslím, že je to zatím naše nejloutkovější inscenace. Jde ale opět o možnosti, co všechno se dá udělat s jednou věcí – o proměnu její funkce.

Světlana: Různě jsme pracovaly i s mandarinkami. Chvíli fungovaly jako loutka, potom jako vzor na leopardově srsti a pak jsme je snědly.

Anna: Figurovala tam i obyčejná hračka, která ztvárňovala jednu z postav. Máša ji úžasně animovala za vlasy. Pokud potřebujeme do inscenace hračku a má tam své místo, také ji využijeme.

O vaší nejnovější inscenaci Reality Surfing spousta lidí psala, že se jedná o výtvarnou instalaci a intermediální projekt. Jak fungují předměty, objekty a hračky v tomto případě oproti Čeburašce?

Máša: Materiál i zde vypráví příběh, přestože není narativní a lineární. Spíše vzbuzuje pocit a náladu. Na začátku jsme si řekly, že chceme docílit toho, aby scénografie a objekty na scéně měly stejnou hodnotu jako tělo performerek.

Světlana: Když jsme začínaly, inspirovaly jsme se myšlenkovými školami, jako jsou „Objektově orientovaná ontologie“ nebo „Temný vitalismus“, které popírají privilegium lidské existence nad existencí ne-lidských bytostí. Zkoumaly jsme, jak se dá nahlédnout na svět jinou perspektivou. Je jasné, že si například nemůžu promluvit s pomerančem, ale můžu si představit, co by mohl prožít. Zkoušely a experimentovaly jsme s předměty hravým a ironickým způsobem.

Máša: Inscenace vznikla jako jeden z veřejných výstupů uměleckého výzkumu, jenž měl více vrstev a byl prezentovaný v různých formátech. Pro časopis CED jsme například sepsaly manifest Scénografie bez hranic (CEDIT 07: Nehierarchická organizace). Měly jsme také prezentaci ve formátu performance, instalace a dílen. Každý z nich si žije vlastním životem.

Co se snažíte přesně zkoumat?

Máša: Snažíme se nechávat čas a prostor materiálu, tak aby mohl vyznít, hrát si s ním, vymýšlet pravidla této hry a pak je proměňovat. Stejně tak vytvářet prostor pro představivost a hravost jiných lidí – takový svět PYLu, v němž všechno funguje jinak než v běžném životě.

Anna: Občas jsme hodně překvapené z toho, jak na nás různé objekty působí a jak komunikují mezi sebou. Na to chceme diváky upozornit.

Světlana: Sice se nemůžeme obrátit na pomeranč, ale tohle přemýšlení ukazuje nějakou subtilitu a citlivost vůči světu okolo a každodennosti. Přesouváme pozornost na nenápadné věci, které obvykle nevidíme. Baví mě nesourodost objektů, přijetí různých zvláštností materiálů. Přijde mi to jako antipatriarchální přístup, protože už není jediné centrum, které vše řídí, ale respektují se všechny zvláštnosti a vše jede po vlastní ose. Také bych zmínila termín homo ludens – což pro nás znamená objevovaní vlastností předmětů a jejich vztahů přes hru, kde se pravidla objevují a zase mění.

Máša: Skrze naši práci také hledáme, jak jinak spolu můžeme fungovat a komunikovat – tedy hledáme neverbální způsoby dialogu a spolubytí. Když jsme pracovaly v dílnách, sledovaly jsme, jak každý člověk přistupuje k předmětům úplně jinak. Lidé se prostřednictvím věcí snaží vyprávět vlastní historii a ve způsobu, jak s objekty zacházejí, se odráží jejich nálada i identita. Objekt může pro performera sloužit také jako maska.

Všechny se podílíte na vzniku projektů, často v nich performujete, ale vystudovaly jste scénografii. V minulém čísle jsem vedla rozhovor s Dášou Gostevou, a ta mimo jiné říkala, že když loutky vyrobí, vytvoří si k nim vztah a nechce je pak předat někomu jinému. Jak to máte vy a z čeho pramení vaše potřeba performovat?

Světlana: Performování pro mě není moc příjemné. Pokud se můžu za něco schovat, je to mnohem lepší. Myslím, že si s objektem vytvořím osobní vztah, funguji přes něj, pomáháme si navzájem performovat, a nějak prezentuji, co v něm vidím. Když ho ale předám někomu jinému, vytváří spolu jiný vztah a souvislosti. Pro mě je tedy nakonec jednodušší vzít si předmět sama a přesně sdělit naši vzájemnou komunikaci, ukázat, co mě na tom objektu baví.

Máša: Obvykle je herecká jevištní přítomnost velmi výrazná, přitahuje pozornost a sama o sobě vyvolává silný pocit. Pro naši praxi je vhodnější přítomnost nenápadná; přirozené, nebo dokonce introvertní chování. Občas vystupujeme jako „pečovatelky“ věcí, kdy se technická akce stává součástí performativní situace.

Máte ve svém souboru rozdělené nějaké funkce a role? Nebo záleží na vaší náladě a co vás na daném projektu inspiruje?

Anna: Považujeme se za Devised Theatre.

Světlana: Nemáme vyloženě rozdělené funkce a všechno děláme dohromady. Známe se dobře a uvědomujeme si své silnější a slabší stránky i zájmy. Je to jako u práce s materiálem. Víme, že určité materiály umí tohle a mají takové vlastnosti a kvality. To samé můžu připodobnit třeba i k Aničce, která lépe než já zvládá dramaturgii. O všem se ale bavíme a komunikujeme spolu.

Máša: Myslím, že ale stále víc narážíme na to, že potřebujeme tzv. „třetí oko“. Když pracujeme, díváme se na videa, a to je poměrně svazující. Chtěly bychom do budoucna najít způsob, jak se s tím vypořádat.

Kdo nebo co jsou vaše inspirace? Co vás v divadle nebo jiném umění zajímá?

Světlana: Hodně mě inspiruje výtvarné umění, sochařství a performance. Zmínila bych sochařku Sáru Sze, která pracuje se širokou rozmanitostí materiálů, Anu Mendietu, která propojuje tělo a přírodu, nebo Cristinu Maldonado. Dále bych zmínila Lauru Provoust – umělkyni, která pracuje s videem, performancí a sochařstvím hodně poetickým způsobem, v jejích výstavách je cítit určitá promyšlená prostorová dramaturgie. Nejradši mám, když se pracuje s různorodými materiály a médii. Baví mě hravost a nechci se ničím omezovat. Anička mě také hodně inspirovala knihou Dynamika slizu od Bena Woodarda. Více než divadlo mě také inspirují různá YouTube videa nebo veřejné diskuze na Facebooku. Mám ráda stránku „Ruská smrt“, kde se postují opravdu bizarní a temné zprávy z Ruska, a také třeba Theories of Deep Understanding of Things. Je to celé vlastně hodně divadelní, a kdybych chtěla udělat nějaký performativní komentář lidstva, inspirovala bych se právě tady.

Anna: Teď mě inspiruje můj dvouletý syn. Hodně si hraje s objekty a materiály a umí dobře improvizovat hlasem. V současné době chodím málo do divadla, protože mám malé dítě, je válka a nemám na to sílu. Být divákem je také práce. Ale zase studuji inspirativní knížky o zvuku a hudbě od Fishera nebo Goebbelse. Inspiruje mě také samotný prostor a vlastně cokoli, co mám občas na svém stole. Často takhle i pracujeme. Přineseme na zkoušku odpadky a věci, co jsme našly u popelnic. To je vlastně velká část naší scénografie. Někdy totiž přemýšlíš, co by se do inscenace hodilo, a potom to najdeš, když jdeš po ulici. Je to úplně přirozené.

Máša: Ráda si zajdu na dobrý koncert a hodně mě inspiruje četba. Nedávno jsem objevila práci antropologa Tima Ingolda a také mám v poslední době ráda sci-fi: tvorbu Octavie Butlerové nebo Coryho Doctorowa. Ovlivnili mě Handa Gote a moji pedagogové ze školy – jedním z nich je například i Karel Makonj, kterého jsem ještě měla štěstí na DAMU zažít. Do divadla chodím spíše příležitostně, často mě více než umění inspirují procházky. Před několika dny jsem se šla v noci projít v Bruselu a viděla jsem takovou výstavu odpadu. Odpad se zde recykluje podle druhu do pytlů určitých barev a vynáší se ven jen v určité dny. Pozorovala jsem, jak jsou různé věcí zabalené a jak se celá čtvrť pokryla krabicemi různých rozměrů. To byl asi jeden z mých nejsilnějších estetických zážitků z poslední doby.

Co plánujete do budoucna?

Anna: Poslední dobou mám opravdu ráda workshopy. Je v nich spousta prostoru pro výzkum spojený s prací s objektem, ale i divákem. Pro nás je vždycky překvapivé, jak budou lidé reagovat a jak to všechno dopadne. Je to hra. Během pandemie vznikl také jeden online projekt Zátiší s notebookem, krokodýlem a pomerančem, který mi přišel právě díky zvolené formě moc zajímavý.

Světlana: Začínáme pracovat na projektu Jak přesvědčit lustry, aby shodily parohy, který čerpá z estetiky YouTube tutorialů a trendu „life hack“. Měly jsme týdenní rezidenci v Tep-39 a momentálně probíráme různé formy, které by mohl projekt mít, od instalace, performance, série video tutoriálů… Zkoumáme tedy, jak jedno téma může fungovat v různých prostorech, pro různé publikum. I v tomto projektu bychom chtěly zachovat hravost a formální otevřenost.

Označily byste se tedy za loutkářky?

Světlana: Pro mě je lepší nás neškatulkovat, ale nechat si více otevřených cest. Když totiž chceme použít video, tak to uděláme. Když chceme pracovat s loutkou, tak to také uděláme.

Anna: Když o mě někdo mluví jako o loutkářce, tak se stydím, že toho v loutkářském ohledu neumím tolik. Loutkám se ale rozhodně nebráníme, protože považujeme za loutku cokoli, co můžeme animovat.

Loutkář 4/2022, s. 94–96.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.