Švecová, Veronika: Blesk z čistého nebe

Letošní držitel ceny Thálie v oboru loutkové divadlo je tak trochu opředen tajemstvím. Upozornil na sebe právě rolí jednoho z bratrů Kopeckých v nesmírně úspěšné inscenaci Bratři naděje v Divadle Minor. Jméno Gustav Hašek do té doby nepatřilo k těm nejskloňovanějším napříč loutkářskou komunitou. Může za to ale možná i fakt, že nejčerstvější laureát více slyší na úplně jiné jméno. Následující rozhovor snad alespoň trochu poodhalí, kdo je onen tajemný Kevin, a nabídne i v lecčem překvapivý pohled do zákulisí zkoušení Bratrů naděje.

Kde začala vaše herecká dráha?

Za mou cestou k divadlu stojí moje spolužačka ze střední průmyslové školy, kam jsem šel kvůli kamarádovi, s nímž jsem hrával Dračí doupě. Před maturitou jsem přemýšlel, co dál se životem a spolužačka mi doporučila, ať zkusím hereckou školu. Tak jsem se šel na DAMU zeptat, jak se připravovat na přijímací zkoušky, ale v tu dobu už bylo na DAMU dávno po přijímacím řízení. Zkusil jsem tedy Vyšší odbornou hereckou, na kterou jsem se dostal s notnou dávkou štěstí.

Jak to?

Ujal se mě můj budoucí profesor. Prohlásil, že si mě vezme k sobě, jinak bych se nedostal. A klasickou motivací bylo i to, že jsem se nechtěl učit matematiku, takže ČVUT a podobné obory, kam šli moji spolužáci, byly v mém případě úplně mimo hru.

A proč ve vás spolužačka viděla herecký talent?

Byl jsem třídní šašek, ukecaný vtipálek. Například když naše třída maturovala, natáčela se u nás televizní reportáž o zahájení maturit. Paní učitelka oslovila slušného jedničkáře, aby promluvil před komisí. Jenže on se strašně styděl, takže jsem se tohoto úkolu ujal já a díky tomu se mi povedlo odmaturovat, ačkoliv jsem o ložiskách nevěděl ani zbla.

Po škole jste nastoupil do angažmá v Divadle v Šumperku. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Strašně rád. Byl jsem ze třídy osloven jako jeden z posledních, ale vůbec mi to nevadilo. Strávil jsem tam necelé tři roky. Úžasná zkušenost hned po škole, malé město, hezké divadlo. Do práce se dalo doběhnout za půl minuty, když jsem zaspal. Relativně brzy se nám pak narodila holčička, takže jsem se na volnou nohu do Prahy vydal z rodinných důvodů, abychom měli poblíž babičky. V Šumperku jsem si tedy odkroutil jenom tu „civilku“.

Na volné noze jste doteď. Kdy a jak jste navázal spolupráci s Divadlem Minor, kde pravidelně působíte?

V Minoru jsem od roku 2006. V Šumperku jsem spolupracoval s režisérem Davidem Drábkem a ten mě pak oslovil do Minoru na inscenaci Sněhurka – nová generace. Dostal jsem roli psa, který se promění v Harryho Pottera. Celé představení jsem běhal po čtyřech v chlupatém kostýmu Bernardýna i s čumákem. Následující spolupráce byl Ostrov pokladů Arnošta Goldflama, stále jako host, pak jsem dostal poloviční úvazek, pak přibližně dva roky na plný úvazek a pak se úvazky opět zrušily.

Bratři naděje, za něž jste byl oceněn, jsou stejně jako Hon na Jednorožce nebo ZÁ-TO-PEK založeny na reálných příbězích. Jakým způsobem vzniká taková inscenace?

Všechny inscenace režíroval Janek Jirků. Na začátku zkoušení přinese spoustu materiálů o osobě, o níž inscenace pojednává. Tím se postupně probíráme, ale jednotlivé scény vznikají formou improvizace. Když máme text v den premiéry, tak jsme skutečně šťastní. Všechna ta zkoušení byla dost šílená. Jednorožec se týden před premiérou kompletně překopal.

Je vůbec možné takhle pracovat? Jak si to má člověk představit?

Je to dlouhé tápání, pořád se neví kudy, panuje velká nejistota, až to najednou do sebe všechno zapadne. Ale ještě pak chvíli trvá, než si vše sedne. Na premiéře jsme rádi, když umíme text a víme, jestli máme jít vlevo, nebo vpravo. U Zátopka se týden před premiérou měnila scénografie, najednou přibyl lajnovač, a zpětně už si to nelze představit jinak.

Neslo se zkoušení Bratrů naděje v podobném duchu?

Příběh této inscenace je vůbec nejpozoruhodnější. Zkoušení bylo jedno z nejrozsypanějších, až už nás to pak i dost frustrovalo, ještě na premiéře jsme byli úplně zmatení. Zpočátku ani diváci moc nechodili a jako herci jsme si výsledným tvarem nebyli moc jistí. Ale najednou začali Bratři naděje sbírat jedno ocenění za druhým a publikum si kus oblíbilo. „Zevnitř“ to nemohu moc objektivně posoudit, určitý vztah k tomu samozřejmě mám, ale vlastně mne ten úspěch i docela překvapil. Když se ohlédnu na to zkoušení, tak mi to přijde až úsměvné, jaký oblouk jsme opsali.

Ale určitě dostáváte pozitivní divácké reakce, nebo se pletu?

Nejnadšenější byli diváci po Zátopkovi. Když za mnou po představení někdo přišel neříkal klasické: To bylo hezké představení, děkuji za něj! ale úplně zářil nadšením a už z dálky volal Ty kráso, TO – BYLO – SUPER!

Říkal jste, že značná část inscenace vzniká improvizací, na celku se tedy podílíte všichni?

Ano, třeba do Honu na Jednorožce jsme dostali za úkol si sami napsat písničky. A jelikož jsem já s ničím nepřišel, tak jsem vyfasoval roli Maďara, který nemluví a jen tak hotentotsky mumlá. Janek jako režisér to ale samozřejmě složí dohromady a dá celku patřičné grády. Velikánské štěstí, které v Minoru máme a co dodá každé inscenaci osobitou energii a přidanou hodnotu, je zdejší kapela. Když se k mluvenému slovu přidá živý zvuk, dostane to najednou úplně novou úroveň a vše šlape o sto šest.

Jaké to je hrát reálné postavy?

Já nejsem zrovna přemýšlivý typ, takže během zkoušení si to moc neuvědomuji. Ale často mě to dožene. Nedávno byl na Zátopkovi příbuzný Jana Haluzy – což je reálná postava, kterou hraji. Nebo za ředitelem Minoru přišla návštěva a šli se podívat na Bratry naděje. Ukázalo se, že bratranec bratrů Kopeckých, onen akrobat, jehož smrt je v inscenaci zmíněna, je příbuzný té paní. Vůbec netušila, na jaké představení jde, a pak přišla s tím, že hrajeme o jejím strýčkovi. To jsou silné momenty. Člověka by to asi mohlo svazovat, kdyby si to uvědomoval. U Bratrů naděje je to ještě specifické tím, že pojednávají o rodině našich kamarádů. Když byli na představení a já jsem věděl, že hraju dědečka své kamarádky… Ale naštěstí se jim naše výkony líbily.

Ve svých výkonech kombinujete různé typy loutek. Jaký k nim máte vztah? Předpokládám, že na herecké VOŠ není úplně loutková průprava.

To máte pravdu. Při zkoušení Ostrova pokladů mne Arnošt Goldflam zastavil se slovy: Kevine, vy asi nemáte DAMU, že?

No a nejde se nezeptat: Proč se vám říká Kevin?

Je to přezdívka, kterou vymyslel Lukáš Hejlík na seznamovacím kurzu před začátkem Vyšší odborné herecké. Všichni si myslí, že to je Kevin ze Sám doma. Ale je to podle Kevina Costnera. Ptají se mě na to lidé celý život, ano, není to vtipné, ale připadal jsem mu drsný jako Kevin Costner v Bodyguardovi.

Nevede to k určité schizofrenii?

Říká mi tak 99 % lidí. Bylo jednodušší to přijmout. Ale je to zdrojem mnoha zábavných historek. Kdekdo mi nevěří, že se doopravdy jmenuju Gustav, mají pocit, že si z nich dělám legraci. Nebo mne podezírají, že si nechám říkat Kevin, protože nemám rád své jméno. Mnohdy mé občanské jméno lidé ani neznají a pak se diví, kdo je ten člověk v obsazení, kterého celou dobu nepotkali.

Aha, rozumím, tak zpátky k vašemu vztahu k loutkám.

První ryze loutková inscenace, která mne nadchla, byl Bruncvík a lev. Až díky ní jsem v dospělosti vzal loutky na milost. Umění loutkoherectví zcela upřímně neovládám, i když samozřejmě za dobu svého působení v Minoru jsem k loutkám přičuchl. A líbí se mi, čeho jsou loutky schopné, co se pomocí nich dá odvyprávět. Klíčovým slovem je pro mne hravost, kterou Divadlo Minor útočí na dětského i dospělého diváka. Spíše než Thálii za loutkoherectví tedy říkám, že jsem získal Thálii v oboru loutkové divadlo.

Další inscenací, na níž se v Minoru podílíte, je To byl jen vtip. Pracujete metodou divadla fórum. Není to adrenalin, když kvůli zapojení diváků nemáte vývoj představení pevně v rukou?

V rukou jsme to neměli při Bratrech naděje. To byl jen vtip je oproti tomu v pohodě, menší formát na Malé scéně. Je to má první zkušenost s metodou divadla fórum a jsem nadšený. Je úžasné, jak jsou děti vnímavé a bystré. Čtou dané situace velmi citlivě, jejich postřehy mne leckdy překvapí. A když pak přímo vstupujeme do interakce s diváky, je to opět ohromně zajímavé. Leckteří frajírci pak ve světlech reflektorů dost vyměknou, nebo naopak přijde holčička, u níž si říkám, že nesmím otevřít hubu, aby se nerozplakala, ale chyba lávky. Sice drobná, tichá, ale prostě řekne NE! a neuhne ze svého postoje ani o píď, je silná. Je to úžasná inscenace, moc mne baví a myslím, že má velký smysl. Někdy dohrajeme ten příběh, vyjdeme před děti a vidíme, že pláčou. Jde se skutečně na dřeň.

Vnímáte nějaký rozdíl mezi hraním pro dětského a dospělého diváka?

Nedělám v tom rozdíly. Rozhodně neplatí, že když se hraje „jenom“ pro děti, tak že by to bylo nějak jednodušší, na půl plynu nebo tak. Musíte to stejně napálit. Naopak děti jsou vlastně krutější, nic vám neodpustí. Ale obecně nevnímám velký rozdíl mezi diváky různých divadel.

Setkala jsem se s názorem, že je čím dál tím těžší děti zaujmout. Divadlo musí konkurovat rychlejším platformám, jako jsou youtubová videa atd.

Takhle to nevnímám. Hraju v inscenacích, které jsou poměrně dlouhé a kladou na diváka značné nároky, a děti jsou stejně pozorné po celou dobu. Neregistruji, že by se ke konci začaly nějak ošívat nebo nudit. Mám možná štěstí, že hraji ve formátech, které je pohltí a nepustí.

Jak vnímáte samotnou existenci Thálie speciálně pro loutkové divadlo?

Myslím si, že je to dobře. Loutkové divadlo má v Česku velkou tradici a samostatnou kategorii si určitě zaslouží. Stejně tak to přeji i alternativnímu divadlu.

Nakousnul jste tradici loutkového divadla, je pro vás stále živá? Přežije loutkové divadlo i v 21. století?

Určitě. Stoprocentně. Kdyby to mělo zaniknout, už by se to stalo dávno. Je to prostředek komunikace, který jen tak nezmizí.

Povedete svoje děti k divadlu?

Ne! U dcery už se mi to povedlo, ta bude zvěrolékařkou. Synátor pořád hraje divadlo se sousedkou, ale snad se v něm probudí i jiné zájmy.

A obligátní otázka: Máte nějakou vysněnou roli?

Nikdy jsem neměl. Můj sen je nepadat. Nezhoršovat se. Dokud je tendence aspoň stagnující jsem spokojený. Taky jsem to zatím nikam moc nedotáhl, takže prostor k padání ani moc velký není. Nebo dobře, získal jsem Thálii, tak teď si vlastně nemůžu stěžovat. Ale to přišlo jak blesk z čistého nebe. Je to jako vyhrát závod, kde jsem nebyl ani na startu. Ani jsem nevyběhl a už jsem vyhrál.

To už je asi třetí zmínka o běhání. Našel jste si vztah k běhání díky Zátopkovi?

Já původně do Zátopka ani nebyl obsazen, došoupnul mě tam ředitel, což mne překvapilo a polichotilo mi to. Na první zkoušku jsem si zkusil doběhnout. Z Braníku do Minoru, pět kilometrů. Janek po nás pak chtěl, abychom si vyzkoušeli zaběhat. Takže během zkoušení jsme si občas porovnávali své výkony. Nikdy jsem nebyl velký běžec, ale je pravda, že od této inscenace myslím sportovněji.

Vážně?

Rozhodně. Za ty dva roky, co to hrajeme, tak už jsem byl běhat asi patnáctkrát. To je velký úspěch.

Loutkář 4/2022, s. 91–93.

Švecová, Veronika: Blesk z čistého nebe

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás