Dolenská, Kateřina: Tři dekády s Divadlem Continuo

Dalším divadlem, kterému je záhodno věnovat větší pozornost, je malovické Divadlo Continuo, které svou uměleckou cestu zahájilo jako loutkářský soubor. Letos oslavilo třicet let od svého založení a během nich se ve svém hledání uměleckého výrazu nikdy nezastavilo. Prostě Continuo.

Jeho zakladateli jsou absolventi činoherní scénografie DAMU Pavel Štourač a Helena Štouračová (Halasová),1 kteří se vydali cestou „chudého“, nicméně výtvarně neobyčejně zajímavého divadla s častým využitím starých opotřebovaných věcí, jako jsou okenní rámy, dveře, oprýskaný nábytek, zavařovací sklenice se svíčkami, omšelé kufry, staré oděvy a obuv, uschlé listí, papír nebo sypající se písek. Continuo je šetrné. Co si bere, zušlechtěné vrací. Nemá odpad, jímž by znečišťovalo přírodní či duchovní prostředí, protože v něm funguje jakási recyklace: získané zkušenosti se neodkládají. Dávají se znovu do oběhu […], ale způsobem na hony vzdáleným tříštivým efektům postmoderny. Odložené věci dostávají novou šanci. A nic z toho není z vypočítavosti, kalkulující s módností trendu, s „prostotou“ typu Krásná jizba. Je to z nezbytí. Proto ze všech děl Continua září především poctivost.2

Continuo je zároveň divadlo-laboratoř, které programově působí mimo kulturní centrum. Velký vliv na ně měla česká propagátorka díla polského divadelníka Jerzyho Grotowského Jana Pilátová a nezanedbatelná je také inspirace Barbovým Odin Teatret3 nebo idejemi režiséra a výtvarníka Tadeusze Kantora. Štouračovi pojali svou divadelní dráhu jako způsob života a postupně vybudovali vlastní rezidenci Švestkový dvůr v jihočeské vesnici Malovice. Lidé, kteří tady bydlí, musí být samozřejmě trošku skromnější a nemohou počítat s nějakým luxusem. Ale koneckonců my těm lidem, kteří přicházejí, chtějí spolupracovat a jsou nadšení tou zdánlivou romantikou, vždycky říkáme, že já cítím jako svůj úkol odrazovat lidi od divadla, protože to je strašně nepohodlný způsob života. A až teprve ti, kteří se bez toho opravdu neobejdou, by to divadlo měli dělat. Což pro ně ovšem znamená trošku i rezignaci na to, čemu se říká konzum a komfort. Myslím si ale, že je to tak vlastně v pořádku.4

Pro Continuo je typické nikdy nekončící divadelní hledačství. Po etapě rozvíjení principů loutkového divadla (například v inscenaci Mrakavy; 1995) se začalo několik let cíleně zabývat tehdy ještě nepříliš rozšířenými novocirkusovými technikami a akrobacií kombinovanými s prvky fyzického divadla (např. Cirkus Vitae; 1998). Bylo také průkopníkem letního hraní v exteriéru (viz například slavné Kratochvílení realizované v letech 1997–2006 na státním zámku Kratochvíle) a v letních site-specific projektech pokračuje dodnes.5

V důmyslném chameleonství pokračovalo Continuo i po „etapě“ novocirkusové, kdy se přeorientovalo spíše k fyzickému a dokumentárnímu divadlu, velmi apelativnímu až společensky angažovanému, kterého je na českých scénách jako šafránu. Příznačné ale je, že se Continuo zároveň nikdy nevzdalo zkušeností ze svých předchozích vývojových stádií. Proto se třeba k loutkám nebo maskám stále vrací (například v inscenaci Den osmý, 2014, nebo Hic sunt dracones, 2020). Dalším unikátním rysem je jeho mezinárodní rozkročenost od národnostně pestrého týmu až po dlouholetou pedagogickou práci Pavla Štourače na zahraničních divadelních školách.

Pražské oslavy třicetin

Slavilo se velkolepě a hned na třech scénách – v Divadle Archa, v Divadle Ponec a v Divadle X10 – téměř celý týden, přesněji ve dnech 19.–24. září 2022. Uvedeny byly inscenace Please Leave a Message, Poledne (představení se zúčastnil i Jaroslav Gorbaněvský, syn Natalie Gorbaněvské, jedné z protestujících proti invazi do Československa v r. 1968, která je i autorkou knihy Poledne), Hic sunt dracones (v představení mimořádně vystoupila i členka legendárního Odin Teatret Roberta Carreri) a Monstrum and Here I Am Blind. Kromě toho se během maratonu oslav v Arše konala i vernisáž fotografií z historie i současnosti divadla (kurátorkou byla Denisa Šťastná) nazvaná Tělo/hmota – loutka – prostor, která návštěvníkům nabídla více než sedmdesát fotografií na třech desítkách panelů. Dále proběhly workshopy pro studenty, konference věnovaná vzniku nezávislé scény u nás a s tím související křest knihy Divadlo a svoboda vydané v letošním roce Institutem umění – Divadelním ústavem, v níž se o Continuu pochopitelně také píše.

Tak všechno nejlepší, milé Continuo!

Poznámky

1 Rozhovor s nimi naleznete na následujících stránkách.

2 Pilátová, J.: Nejmenší divadelní společnost, Loutkář, 1995/7, s. 163.

3 Podrobněji viz studie Marka Turošíka na s. xx–xx.

4 Dolenská, K.: Divadlo Continuo aneb Trojí zastavení na Švestkovém dvoře, Loutkář, 2006/4, s. 185–187.

5 Podrobněji např. Dolenská, K.: Proměna českého loutkářství po roce 1989, in: Pecková Černá a kol.: Divadlo a svoboda (První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989), Praha 2022, s. 241–243.

Loutkář 4/2022, s. 72.