Slavíčková, Sarah: Loutkové divadlo nejsou jen pohádky

Cyklus, který v redakci pracovně nazýváme „sourozenci v loutkovém divadle“ uzavírají dva všestranní divadelníci, kteří zasahují i do mnoha mimodivadelních sfér – Kateřina Bohdalová a Martin Bohadlo. Oba stáli u zrodu souboru Geisslers Hofcomoedianten, který tento rok slaví dvacet let, pracuje s odkazem barokního divadla a snaží se jeho odkaz zasazovat do současnosti. Jak také Bohadlovi říkají: Baví nás interpretovat historii nově, jinak, z pohledu dnešního člověka – a u toho diváka pobavit. Tento směr pak sami označují jako „nové baroko“.

Váš otec Stanislav Bohadlo – muzikolog a profesor Univerzity Hradec Králové – je velice renesanční člověk plný mnoha talentů a zájmů. Dostali jste se k divadlu díky němu? A jak moc jste jím byli ovlivněni v dětství?

Kateřina: Rodiče nás odmala vedli spíš k hudbě a kultuře a umění obecně. Z dětství si moc divadelních zážitků nepamatuju, snad jen velké loutkové divadlo, které jsme dostali pod stromeček. O divadlo jsem se začala intenzivně zajímat až těsně po gymnáziu v souvislosti se vznikem Geisslerů, respektive tehdy ještě Arnoldiho divadelní společnosti, která ke svému 200. výročí uvedla obnovenou premiéru Jüngerova Únosu v Náchodě (1999). Tuhle „hurá akci“ inicioval táta, protože chtěl připomenout divadelní dějiny Náchoda, a tak jsme dali narychlo dohromady ansámbl, z něhož později vzešli dnešní Geisslers Hofcomoedianten. Prostě nás pro to nadchl, to on umí skvěle.

Martin: Ano, na prvním místě u nás byla spíš hudba. Hrál jsem na housle a sestra na klavír. Pak mě s houslemi bral na různé vernisáže, kde jsem s ním hrál. Když jsem byl s rodiči ve Státech, kde táta rok učil, dokonce o nás otiskli článek v místním plátku jako o hudební rodince, protože jsme měli všichni tři koncert, a pak jsme vystoupili i na Vánoce v kostele. Divadelně mě vyloženě neovlivnil, ale jeden divadelní zážitek s ním mám, když mě vzal v Náchodě poprvé na Ypsilonku, protože se zná s Jendou Jiráněm, a já v ní pak dostal angažmá. Táta mě vždycky naváděl, radil a pomáhal mi – třeba ještě než jsem začal s divadlem, zaujal mě film a táta se mnou, to mi bylo asi patnáct, natočil můj první videoklip. Dokonce pořád existuje! K divadlu jsem začal pronikat hlavně přes recitační soutěže už na základce, kde učila máma. Hlavním zlomem však bylo setkání s Petrem Haškem na náchodském gymnáziu. Když mě pak přijali na KALD, táta už byl „divadelně akční“ a roztáčel celý ten „kukský orloj“.

A jaká byla vaše cesta k loutkám?

Kateřina: S loutkami jsem se postupně začala seznamovat prostřednictvím Geisslerů. Většina souboru studovala na KALD DAMU, loutky byly jejich každodenní realitou, a i do našich inscenací se proto logicky dostávaly. Většinou to byly spíš loutky-objekty, jak to má rád režisér Petr Hašek, které jsou nositelem mnoha znaků a dvoj- i trojsmyslů: loutka – krejčovská panna, loutka-poleno, loutka – banánová krabice a podobně. Čistě loutkové inscenace jsme ale nedělali, vždy to byli herci a loutky dohromady.

Nejblíže loutkám jsem se dostala těsně před covidem, a to ze dvou důvodů: Táta ve spolupráci s řezbářem Jirkou Nachlingerem vymysleli projekt Braunova socha loutkou, cyklus padesáti loutek inspirovaných Braunovými sochami, které našly domov ve zrekonstruované stodole v Kuksu zvané Comoedien-Haus.1 Impulsem bylo z velké části zapsání českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2016 a také záznam o loutkáři Neumannovi, který v Kuksu v roce 1697 hrál Polizinella, tedy neapolskou verzi Pulcinelly. O tu kolekci unikátních loutek se od roku 2020 staráme jako spolek Theatrum Kuks. Během rezidence Veroniky Poldauf Riedlbauchové, Jana Čtvrtníka, Geisslerů a dalších spřízněných umělců k ní vznikla audioinstalace s úžasnou binaurální technologií, které říkáme Theatrum mundi Kuks. Vznik loutek i samotné inscenace dokonce zdokumentoval Miloslav Kučera v dokumentu Braunova socha loutkou.

S částí této sbírky – zejména s loutkami neřestí a ctností – jsme s Geisslery vytvořili inscenaci Jedem s medem. Scénář napsala dramaturgyně Helena Koblischková a zrežíroval ji Petr Hašek. Ve třech částech inspirovaných barokním lidovým divadlem se vystřídá asi dvacet loutek.

Martin: Moje plnohodnotné přátelství s loutkami vzniklo na DAMU. Seznámil jsem se se všemi možnými variantami loutek, mohl jsem si je osahat a naučit je vodit. Na škole jsem se také seznámil s Matijou Solcem, který mě naprosto uchvátil tím, jaké loutky si vyrábí, s čím vším jako s loutkou hraje a jak je používá. Jinak s marionetami hraju už léta v pohádce Nejlokomotivovatější lokomotiva, s níž před čtyřiceti lety dobýval festivaly ve Švýcarsku Zdeněk Pospíšil. A pak už následovaly loutky u Geisslerů – mé oblíbené inscenace jsou Dvě komedie v komedii a Jedem s medem – a zmiňovaná nová kapitola spojená s Galerií loutek Jiřího Nachlingera v Kuksu.

Specializujete se na barokní divadlo. Proč vás oslovila právě tato umělecká epocha?

Kateřina: Geisslery jsme založili v Kuksu v roce 2002. Zase v tom měl prsty náš táta, který „na zkoušku“ zorganizoval nultý ročník festivalu Theatrum Kuks. Samozřejmě ani on netušil, že oba projekty se dožijí dvaceti let. Každoročně jsme v Kuksu trávili měsíc o prázdninách a zkoušeli novou inscenaci. Úplně nás to pohltilo a baroko, které je tam všude kolem, se stalo nedílnou součástí nejen našich inscenací, ale i našich životů. Začala jsem se o baroko zajímat i během svého studia germanistiky a italštiny, přirozeně jsem inklinovala k zájmu o italskou commedia dell’arte a německojazyčné barokní divadlo a hledala průsečíky s dobou hraběte Šporka, Kuksem a původními Geisslers Hofcomoedianten. Pro Geisslery jsem i v rámci studia objevovala inspirační zdroje a překládala původní texty. S většinou z nich ale přicházel táta, který se do Kuksu zbláznil ještě před námi a okamžitě nás nakazil.

Baroko je divadlo a divadlo, i to současné, je ovlivněné barokem. Alespoň to evropské. Je to období multikulturalismu, mezižánrových experimentů, okázalých dvorských slavností, divadla na ulici jako součásti liturgického roku, období kontrastů a překvapivých zvratů ve společnost i na jevišti. Je to fascinující období kreativity a její barevnosti a rozmanitosti ve všech uměleckých disciplínách.

Jaké je barokní – nejen loutkové – divadlo?

Martin: Hlavně je přímočaré, komické, zábavné a pro lidi.

Ale zároveň je i chmurné a melancholické.

Martin: Například téma všudypřítomné smrti, barokní memento mori, je zvlášť dnes velmi aktuální…

Kateřina: Baroko je prostě bezedná studnice námětů ve všech uměleckých oborech. Tím, jak se snažilo pojmout výklad světa, v opozici k renesanci, dotklo se všech rovin bytí, toho pozemského i toho po smrti. Baroko bylo hodně přemýšlivé, řešilo univerzální témata člověka a otázky jeho existence tady na zemi. Ty otázky jsou aktuální i v dnešní době. Současnost také ráda experimentuje a překvapuje, spojuje původně nespojitelné, má ráda barevnost, rozmanitost okázalost. Důležité je ale říct, že se nesnažíme rekonstruovat barokní inscenace a dělat takzvanou poučenou interpretaci, jak se říká v hudbě. Baví nás barokní odkaz posouvat dál, využívat současné inscenační postupy, experimentovat s formou, nabízet odpověď na současná témata příkladem z historie, interpretovat historii nově, jinak, z pohledu dnešního člověka – a u toho diváka pobavit. Říkáme tomu „nové baroko“. Výsledné dílo je nové, atraktivní, hravé, plné emocí a zkrátka jedinečné. Je to fúze minulosti a současnosti, starého a nového, vysokého a nízkého, vážného a komického, akademického a lidového…

V inscenacích často volíte nějaký scénografický objekt a pak s ním různě metaforicky pracujete. V Zelenavém ptáčkovi jste v různých kontextech využívali např. PET lahve a tašky, v Lásce ke třem pomerančům zase ovoce nebo krabice od banánů. Hovoří se o vás jako o souboru, který využívá loutkové principy a postupy. Co vás k tomu inspiruje?

Kateřina: Tohle je otázka spíš na Petra Haška, který má rád loutky a tyhle režijní principy vnáší i do geisslerovských inscenací. Doplnila bych k nim i principy commedia dell’arte, která se do loutkového divadla dostala právě v baroku. Jsou to zkratky, využití temporytmu, komických prvků lazzi a podobně.

Martin: Vždy se jedná o společný znak, který vychází z textu, scénografie a současné doby. Scénografie musí být funkční, aby s ní herec mohl hrát a nestala se jen pouhou kulisou. Snažíme se využít každou věc na scéně a vymyslet s ní, co tu ještě nebylo. Samozřejmě bez nadsázky se to neobejde.

Jak už jste oba dva zmiňovali, v roce 2019 jste také uvedli Jedem s medem, kde využíváte marionety. Hrajete s loutkami – ať už figurativními, či nefigurativními – rádi?

Kateřina: Jsem spíš příležitostná herečka a v Geisslerech mám teď na starosti méně kreativní věci, např. fundraising, ačkoli občas je to také docela umění. Ale jak už jsem zmínila, máme rádi loutky všeho druhu, vždy záleží na inscenačním pojetí režiséra. Geissleři si vždycky k loutkám najdou vztah a mají je rádi. Loutky rozšiřují herecké možnosti, fungují esteticky jako součást scénografie, ale jsou vždy multifunkční a jejich přítomnost je odůvodněná. I nejnovější inscenace Pudl a pudr pracuje se skvělými loutkami-kůžemi-lebkami z dílny naší scénografky Jitky Nejedlé.

Martin: Loutky nejsou ve všech našich inscenacích, a proto jsou vždy svátkem i výzvou. Kromě Jedem s medem nepoužíváme klasické loutky. V inscenaci Dvě komedie v komedii Jitka Nejedlá vytvořila loutky, které když se přetočí, jsou z nich masky commedia dell’arte. To je pak vysloveně radost si s touhle variabilitou hrát. V inscenaci Don Juan aneb Strašlivé hodování jsme loutky vytvářeli přímo na jevišti z rekvizit, jako je peří nebo párky, s nimiž jsme v představení hráli. Loutky vždy vnímám jako parťáky, se kterými je hodně legrace.

Už jsme také zmiňovali festival Theatrum Kuks, na kterém ale byla tento rok „premiéra“ loutkové verze Malé inventury.

Kateřina: V roce 2016 jsme založili spolek Theatrum Kuks, který převzal organizaci stejnojmenného festivalu. Tentýž spolek je partnerem v českém kulturním networku Nová síť, která mimo jiné pořádá známý pražský festival nového divadla Malá inventura. Od partnera Nové sítě se očekává aktivní podpora živé kultury v regionech, například ozvěny Malé inventury. Vzhledem k našim rozšířeným aktivitám v Galerii loutek mě napadlo, že by naše ozvěny mohly být loutkové. Malá loutková inventura tedy propojuje současné loutkové inscenace z pražského výběru s lokálními profesionálními i amatérskými inscenacemi a dalším doprovodným programem. Navazujeme na loutkáře Neumanna a kukskou loutkářskou tradici a přinášíme sem poslední květnový víkend nové loutkové divadlo. Příští Malá loutková inventura v koprodukci s Novou sítí se koná 27.–28. 5. 2023. Přijeďte!

Martin: Loutkové divadlo neodmyslitelně patří k baroku a rozhodně k multižánrovému divadelnímu festivalu. Je to nejen obohacení, ale zároveň důkaz, že loutkové divadlo nejsou jen pohádky a nepatří pouze dětem.

Tento rok slavíte velké dvacetileté výročí. Jak probíhají oslavy? Co máte v plánu?

Kateřina: Festival Theatrum Kuks oslavil své jubileum už loni. Byl to skvělý ročník, oslava života, ohňostroj, umělci i hosté z prvních ročníků, krásná setkání, různé projekty… Geissleři svou výroční sezonu letos na Theatru ukončili. Vytvořili opravdu ambiciózní inscenace jako 27 a Pudl a pudr, site-specific inscenaci na hřbitově Tanec smrti, pouliční inscenace Dryáčnice a Huberte!. Covid jsme vzali jako výzvu, a když nebylo možné hrát, natočili jsme CD Napříč s písničkami z inscenací posledních deseti let, vyrobili venkovní hru Hero of the White Hill: Ten, který tam byl k výročí druhé pražské defenestrace, bitvy na Bílé hoře i popravy sedmadvaceti pánů a připravili výroční publikaci Let’s baROCK!, kterou jsme ale bohužel nestihli vydat. Knížka je netradičními dějinami barokního divadla na půdorysu geisslerovských inscenací. Bude to výtvarně bohatá interaktivní publikace z pera více než dvaceti nejen českých divadelníků, umělců, teatrologů, kritiků či kunsthistoriků. Zrovna spouštíme crowdfundingovou kampaň na její vydání a měla by být pokřtěna na příštím festivalu Theatrum Kuks (23.–27. 8. 2023).

Jaké je mít svého sourozence i v branži?

Kateřina: Na jevišti jsme se potkávali spíš dřív, v současnosti pouze v Jedem s medem, moje role v Geisslerech se posunula více směrem k managementu. Tam mám navrch já, kdežto na jevišti jednoznačně dominuje on. Je prima pocit mít za bráchu dobrého herce.

Martin: Ještě spolu hrajeme Orbis pictus! Ale samozřejmě vím, že je Kačka na tom správném místě a bez ní a několika dalších pilířů bychom si ani my, „dobří herci“, neškrtli.

Poznámky

1 Odkaz na druhé nejstarší divadlo v českých zemích z roku 1702. Budova je určená exkluzivně k provozování divadla. První bylo založeno o rok dříve v Praze. Obě založil mecenáš umění hrabě Špork.

Loutkář 4/2022, s. 66–68.

Slavíčková, Sarah: Loutkové divadlo nejsou jen pohádky

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás