Švecová, Veronika: Divím se, že nejsme víc braní za loutkáře

Už dvacet let existuje na divadelní mapě soubor Geisslers Hofcomoedianten. Uskupení s nezvyklým názvem oživuje tradici barokního divadla, mísí přitom nejrůznější výrazové prostředky a v jejich tvorbě lze nalézt nejrůznější žánry. V Praze působí jako rezidenční soubor ve Vile Štvanice, ale s jejich dílem se lze setkat v mnoha dalších koutech republiky. Druhým domovem jim je Kuks, kde tradičně na konci léta pořádají multižánrový barokní festival Theatrum Kuks. O historii, současnosti i vyhlídkách do budoucna jsem si povídala s uměleckým šéfem Geisslerů Petrem Haškem.

Lví podíl na vzniku a fungování Geisslers Hofcomoedianten má rodina Bohadlových, tam zjevně láska k baroku koluje v krvi. Kde se nadšení pro spojení současného a barokního divadla vzala u tebe?

Možná spíš než dědičná je ta láska k baroku nakažlivá. Bohadlovi ji na mne zkrátka přenesli. S Martinem a Kačkou Bohadlovými se známe už od střední školy, kde jsme společně studovali na gymnáziu v Náchodě a také se již zabývali divadlem pod hlavičkou Divadla Dred a Arnoldiho herecké společnosti. A Stanislav Bohadlo – tatínek mých divadelních kolegů – si v roce 2001 pořídil objekt bývalé zámecké kuchyně ve východočeském Kuksu s přilehlou stodolou, což je naše nynější scéna Comoedien-Haus. Zároveň se rozhodl navázat na bohatou a velmi významnou kulturní tradici bývalých barokních lázní založením festivalu barokního umění Theatrum Kuks. Objevil při té příležitosti text, který se prokazatelně na Kuksu v jeho nejslavnější éře za působení významného barokního mecenáše a kavalíra hraběte F. A. Šporka uváděl, a po nás chtěl, zda bychom ho pro nultý ročník festivalu nezinscenovali. A inscenace Amor Tyran (2002), to je počátek Geisslerů. Společné a velmi intenzivní letní zkoušení na Kuksu nás velmi bavilo, tak jsme se rozhodli, že opět něco barokního připravíme i na další, už oficiálně první ročník festivalu. Tak vznikla v roce 2003 experimentální a myslím, že i velmi loutková inscenace Škola Kristova a škola Světa na motivy benediktinské školské hry z Broumova určené studentům rétoriky. Vytvořili jsme z ní předvolební populistickou kabaretní show dvou myšlenkových frakcí, světské a duchovní, kdy pak sami diváci rozhodli – zahlasovali –, komu bude patřit a jaký bude samotný závěr inscenace. Toto výrazné autorské uchopení původní předlohy pak předznamenalo naše svobodné zacházení a reinterpetování historických pramenů – „hraní si s barokem“ – i v dalších našich inscenacích. Díky Standovi Bohadlovi a jeho dlouholeté badatelské činnosti, k níž se postupně přidala svými překlady starých textů z němčiny a italštiny i Kačka Bohadlová, jsme měli k dispozici řadu velmi zajímavých materiálů hodných „oprášení“. Geissleři začínali v čistě amatérských podmínkách každoročním letním soustředěním v Kuksu, ale postupně jsme začali všichni divadlo studovat a profesionalizovali jsme se a tím i svou činnost částečně přesunuli do Prahy, stále však s výraznou vazbou na domovský Kuks.

Takže počátky Geisslers Hofcomoedianten můžeme hledat přímo na Kuksu!

Ano, a kromě Bohadlových mě k baroku asi také táhl i můj rodný kraj. Já pocházím ze Dvora Králové nad Labem. Kuks a jeho okolí jsou pro mne hrozně důležité. Označují se jako tzv. komponovaná barokní krajina. Takže pro mne je působení na Theatru jakýsi návrat domů. Později jsem sám také začal objevovat nové náměty. Upřímně jsem si původně myslel, že se ten úzký záběr pouze na baroko brzy vyčerpá. A hle, po dvaceti letech mám pocit, že je toho naopak čím dál tím víc.

Kdo vlastně byli původní Geisslers Hofcomoedianten, jejichž jména jste se ujali?

Geisslerovi dvorní komedianti, nazvaní podle svého principála Antona Josepha Geisslera, byli divadelní skupina fungující na dvoře F. A. Šporka. Lázeňskou sezónu trávili na Kuksu téměř každodenním hraním divadelních kusů různých žánrů pro lázeňské hosty a přes zimu hodně cestovali a působili v Praze ve Šporkově divadle – první divadelní scéně v Čechách určené pro veřejnost. Takže my kopírujeme i ten způsob fungování. Je pravda, že jsem za ta léta nesčetněkrát slyšel dotazy, proč se tak jmenujeme. Že to je nezapamatovatelné, nikdo to neumí napsat… V Polsku nás například kdysi překřtili na „gejslers homokomedianten“. Řadě lidí to dělá problémy, ale už pod tou značkou fungujeme značnou řádku let a k odkazu našich předchůdců se hlásíme dále, takže jméno měnit nebudeme.

Rozumím. Čím přesně tě baroko inspiruje?

Obecně duchem té doby. Baroko bylo hodně teatrální, mám na něm rád jeho vizualitu, kontrast, vizualizaci stavů lidské duše, silný důraz na ohromení a strhnutí recipienta. Dále muzikálnost barokního umění. Je toho spousta. Zajímavé je, že se stále jedná o takovou historickou popelku. V dějinách českého divadla se baroko často přeskakuje s tím, že se tu nedělo nic zajímavého. Ale není to pravda. Mám za to, že si doba baroka zaslouží být znovuobjevována. Ale nejsme to jenom my, našli jsme v našem okolí již řadu spřízněných umělců, kteří z baroka silně čerpají a revitalizují ho pro současného diváka. Společně tak razíme nový termín, vystihující naše tvůrčí úsilí: „nové baroko“.

Podle čeho ale konkrétně vybíráš jednotlivé texty? Co musí předloha obsahovat, aby tě zaujala nejen z badatelského hlediska, ale i divadelně?

Domnívám se, že na všem se dá najít něco zajímavého. Nejdůležitější je pro mě chuť, pak už se vždycky nějak domluvíme. Někdo něco zajímavého objeví, zaslechne, nebo se blíží nějaké výročí a jakmile se do toho ponoříme, tak se ten výběr sám obhájí. Období rešerší mám velmi rád. Vyplave na povrch spousta souvislostí, mnohdy se třeba úplně odkloníme od původního textu, jdeme cestou tématu, nebo původní předlohu skutečně inscenujeme, ale hodně autorsky. Vždy si najdeme vlastní motivaci, co tím chceme sdělit. Bývám na začátku často skeptický, námět se mi zdá příliš vzdálený od reality, nesrozumitelný nebo překombinovaný, ale v drtivé většině případů stejně něco objevíme. A to námi nalezené téma určí formu i to, kolik z původního zdroje ponecháme. Často třeba vůbec nic. Jen jakousi esenci. Takže zprvu skutečně vybíráme podle badatelského hlediska, že byl původní text něčím přelomový, novátorský, historicky spjatý s našimi „otci zakladateli“ – Šporkem, Kuksem, Rademinem, Geisslerem, českým teritoriem apod., ale pak samotný inscenační proces pojmeme zcela po svém… Několikrát se již na úvodních zkouškách k nové inscenaci stalo, že jsme si společně přečetli dobovou předlohu a pak jsem řekl hercům, že nyní tento text odložíme a už se k němu nevrátíme. Byl to případ inscenace V borůvčí, která vznikla na motivy na svou dobu velmi myšlenkově emancipované pastorály Mirtilla od slavné herečky Isabelly Andreini. Tuto předlohu jsme totiž zinscenovali jako lesní erotickou němohru, tudíž téměř beze slov. Rozhodně neděláme historické rekonstrukce, to vůbec. Neskromně si myslím, že v průběhu naší dvacetileté tvorby jsme pro českého diváka znovuobjevili pěknou řádku divadelních osobností, ať již třeba významný rod divadelních reformátorů (trilogie Opus Andreini – Dvě komedie v komedii, Magdalena lascivní a kajícná, V borůvčí), nebo dílo významného rakouského komediografa Heinricha Rademina (Amor tyran, Atalanta – královna Tegeantů, Ani muk! Nepomuk!, Římská Lukrécie), případně první uvedení doposud nepřeložené Molièrovy hry Amor a Psyché (inscenace Krása střídá nádheru), inscenace Fitzli Putzli vznikla dokonce na základě rytiny, kterou vytvořil dvorní rytec F. A. Šporka Heinrich Rademin. Inspirační zdroje jsou nejrůznější povahy.

Inscenace Geisslers Hofcomoedianten byly vždy muzikální. V poslední době se ale vaše tvorba hodně přiklání k hudebnímu divadlu. Je to vědomá volba?

Ano, hudba byla vždy výraznou složkou našich inscenací. V současné době je soubor Geisslers Hofcomoedianten velmi dobře muzikálně vybaven a i v širším okolí se naskytla spousta šikovných hudebníků. Jak už jsem zmiňoval, baroko inscenovalo stavy duše a hudba k tomu dokáže předat věci, které se nedají popsat slovem. To je možná důvod, proč ji hodně využíváme. Hudba je to nejkrásnější, co člověk vymyslel. Tak jí dáváme prostor.

I v hudbě kombinujete současné s minulým?

Ano, je to hodně dáno i podklady, které máme k dispozici. Například jsme našli operní libreto Redeminovy Římské Lukrécie bez notového zápisu. Takže už v prvotním konceptu je nutnost vytvořit něco nového. Jindy například používáme původní hudební fragmenty a dáváme jim současné hudební aranžmá (Magdalena lascivní a kajícná, Krása střídá nádheru).

Objem aktivit Geisslers Hofcomoedianten je zejména v poslední době úplně enormní. Pořádáte festivaly, vznikal podcast, interaktivní outdoorová hra, komplexní inscenační tvorba, vlastní video archiv atd.

Velká část vyjmenované činnosti vznikla během koronavirové pandemie. Cítili jsme velký přetlak i velkou chuť tvořit, i když byla divadla zavřená. Tak vznikla spousta doprovodných aktivit (outdoorová hra po místech spojených s českým stavovským povstáním s názvem The Hero of the White Hill, Spotify podcastový kanál Geisslers on Air s řadou zajímavých epizod s nadhledem rozvíjející naši inscenační tvorbu – např. Vaření s katem Mydlářem, Adventní koncert z vatikánské baziliky sv. Petra, O původu Geisslers a další, natočili jsme CD Napříč mapující dekádu hudebních inscenací Geisslerů, natáčeli jsme profesionální záznamy našich inscenací, založili na našem webu GHTV s krátkými videi – tzv. Antivirovými vakcínami). Ale není to jen pandemií, v poslední sezoně vznikly inscenace čistě z herecké iniciativy. Ať již to byla imerzivní inscenace Tanec smrti inspirující se stejnojmenným souborem fresek z kukské špitální chodby, kterou pravidelně uvádíme na Malostranském hřbitově, nebo Dryáčnice Michaely Váňové a Claudie Eftimiadisové s tradičními koženými maskami podle jednoho ze scénářů commedia dell’arte ze sbírky Flaminia Scaly z počátku 17. století, načež Petr Šmíd, Martin Bohadlo a Aleš Pospíšil zareagovali tím, že by chtěli na chůdách zinscenovat šporkovskou loveckou legendu o sv. Hubertovi. Vznikla tak maskulinní chůdařská eko moralita pro celou rodinu s názvem Huberte! (2022). Je skvělé, že máme kolem sebe spoustu tvůrčích lidí, kteří mají chuť něco dělat, a my se je v tom snažíme podporovat. „Grantujeme“, co to dá, abychom mohli tvorbu alespoň nějak zabezpečit, což už je ovšem o něco horší. Je pravda, že postupně směřujeme k vlastní instituci, která by nám poskytla větší nezávislost. Interně tomu zatím říkáme „Nově barokní institut“. Takže ano, naše aktivity se neustále rozrůstají, a ne a ne se vyčerpat. Máme další a další plány do budoucna.

Značná část těchto vašich aktivit se odehrává i mimo Prahu, než se dostaneme zpátky k východním Čechám, musíme zmínit i vaše moravské působení.

Na Moravu jezdíme již přes deset let a naše každoroční letní moravské mini turné zahajujeme vždy v Mikulově na festivalu Moravský parnas. Ten vznikl tak trochu náhodou, když jsme jedno léto hráli v Mikulově, příští rok jsme dostali pozvání znovu a místním se to zalíbilo, až založili festival, který se nyní rozrostl v třídenní událost. A má již za sebou jedenáct ročníků. Pravidelně tak v Mikulově míváme předpremiéru nové inscenace a navazují na ni i další osvědčené moravské štace před spřízněným publikem, kde máme jedinečnou možnost si náš nový kus vyzkoušet, jak komunikuje s publikem, a ještě můžeme „ladit“. Jsou to jedinečné chvíle, kdy celý inscenační tým tráví intenzivní týden se svým novým dítětem na cestách – je to taková „kavalírská cesta“ skoro každé naší nové inscenace. Další každoroční příležitostí ke společnému kočování je náš putovní Festival zámeckých a klášterních divadel, v němž oprašujeme tradici barokních divadel. Ať už klášterních, šlechtických, školských – jako třeba jezuitských nebo piaristických. Prostor už často ani neexistuje, ale naším hraním tu tradici přece jen trochu oživujeme. Máme už síť míst, kam se vracíme. V minulosti jsme se vždy zaměřili na jeden z krajů ČR a vydali se po tamních stopách této zvyklosti. Od toho už trochu upouštíme, v současném už 13. ročníku se pravděpodobně zaměříme na památky, které jsou nově evidovány jako národní kulturní památka. Celkem nás jich čeká sedm. Vrcholem naší letní sezóny je pak na konci srpna festival Theatrum Kuks.

A nyní tedy zpátky do východních Čech. Kromě zmiňovaného Theatra Kuks se letos uskutečnil i první ročník Malé loutkové inventury. V Kuksu také funguje Galerie loutek. Jak je to se vztahem Kuks a loutky?

Historicky na Kuks loutky patřily, protože se dochovala zmínka v Seemanových denících, což byl správce panství a tajemník hraběte Šporka, o loutkových představeních s komickou figurou Polizinellem hraných loutkářem Neumannem již v roce 1697. A nyní ten současný ahistorický důvod: Geisslers Hofcomoedianten původně začínali v Comoedien-Hausu na Kuksu. Sousedské vztahy ale nebyly ideální, postupně nám bylo znemožněno tam zkoušet a hrát. Přemýšleli jsme, jak prostor využít jinak než jako rezidenci souboru. A objevil se nápad oslovit řezbáře Jiřího Nachlingera, mého spolužáka z DAMU, aby vytvořil kolekci loutek inspirovanou Braunovou sochařskou výzdobou barokních lázní, abychom současnému divákovi zprostředkovali genia loci Kuksu z před více než třemi sty lety. Vznikla unikátní kolekce padesáti artefaktů na pomezí sochy a loutky. Oslovili jsme Veroniku Riedlbauchovou a Honzu Čtvrtníka, zda by tuto expozici neoživili nějakou zvukovou kompozicí za využití prostorového binaurálního zvuku.

Vznikla tak zcela jedinečná zvukově inscenovaná expozice Theatrum Mundi Kuks určená vždy pouze pro současně čtyři návštěvníky, kteří tak mají možnost velmi intenzivně a všemi smysly zažít, jak mohly bývalé kukské lázně působit se svojí veškerou výzdobou, společenským ruchem a celkovou promyšlenou koncepcí barokní krajiny na svého návštěvníka v době své největší slávy na počátku 18. století. V Comoedien-Hausu také vystavujeme listinu o zapsání českého a slovenského loutkářství na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Považujeme Kuks tedy svého druhu za pramen nejen východočeského loutkářství a připomínáme, že tradice loutkového divadla je zde přítomná. A i proto jsme se rozhodli, že námi pořádaná Malá inventura, kterou organizujeme ve spolupráci s Novou sítí, bude věnována loutkovému divadlu. A dalším čistě prozaickým důvodem je moje slabost pro loutky.

Ta se vzala kde?

Vystudoval jsem KALD pod vedením profesora Krofty, který mě naučil mít loutky rád. Loutkám tedy jako programový ředitel festivalu věnuji velký prostor i v rámci pořádání Theatrum Kuks, v listopadu ve Vile Štvanice pořádáme festival VILOmeniny pro rodinného diváka, kde má loutkové divadlo silné zastoupení.

Ostatně loutky nebo loutkové principy jako jeden z mála režiséru často používáš i v inscenacích pro dospělé.

Nevím, jestli jako jeden z mála, ale používám je rád. Považuji je za bytostně divadelní záležitost. Naučil jsem se využívat předměty, jejich metaforičnost a symboliku. Kolikrát se divím, že nejsme víc braní za loutkáře, protože k loutkovému divadlu máme naší poetikou a inscenačním výrazivem velmi blízko. Loutkám se věnuji i v inscenacích pro dětského diváka v Malém divadle v Českých Budějovicích, kde jsem uměleckým šéfem. Namátkou jsou to Karel – táta vlasti, Ztracený svět na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově nebo nejnověji Ten, který vylezl na kopec a rozhlédl se). Zabývám se však loutkovým divadlem v tom nejširším slova smyslu, nejenom využitím tradičních typů loutek. Osobně moc nerozlišuji mezi tvorbou pro děti a dospělé, to mne také naučil Krofta. Chtěl bych, aby se bavily obě skupiny. Cílovou skupinu nejvíc určuje téma.

Kdo je tedy ideální divák Geisslers Hofcomoedianten. Vyžadujete nějakou znalost kontextu?

Mám rád hru a hravost, rozehrávání, situačnost. Takže na našich inscenacích pro dospělé se baví i děti a naopak. I divák poučený, ale také zcela nepolíbený barokem. Poučenost je jen přidaná hodnota. Radost mi udělá, když to naopak našeho diváka navede k tomu, aby se dál o téma zajímal a dostane se více do hloubky. Tento záměr sdílíme s barokním divadlem, které chtělo diváka vychovávat. Nechci, aby to zavánělo nějakou přehnanou didaktičností, ale je zkrátka fajn, když se i něco dozví. Co je ale ještě důležitější, je nadhled. „Náš“ divák by neměl divadlo brát přehnaně vážně.

I přes zřetelnou linku humoru ale nerezignujete na politicko-společenská témata, která často pojednáváte i poměrně kriticky.

Snažíme se, aby naše inscenace byly vícevrstevnaté, na první pohled mohou působit přímočaře, ale často se snažíme k něčemu odkazovat, něco postihnout, zaujmout postoj, sledovat téma… Veškeré konání na jevišti musí mít nějaký smysl. Pořád divadlo vnímáme jako médium komunikace, takže rozhodně chceme něco sdělovat, ale pokud možno zábavnou formou. V ideálním případě by měl divák dojít ke katarzi skrze smích. Opět barokní princip kontrastu.

Máte za sebou dvacet let. Na jaký moment nejraději vzpomínáš a kdy naopak Geissleři čelili největší krizi?

Je toho strašně moc. Geissleři jsou moje srdeční záležitost – druhá rodina, hodně intenzivně s nimi všechno prožívám. Úžasnou zkušeností byly naše zahraniční výjezdy. Jednak měsíční turné po Spojených státech v roce 2012, které nám zprostředkovala Kačka Bohadlová, která tam určitou dobu žila. Nebo pak i náš výjezd na loutkářský festival na ostrov Sachalin, úplně na východ Ruska, v roce 2017. Pro mě osobně byl v historii Geisslerů významný rok 2013, kdy vznikala inscenace Romeo a Julie (ve)dle Romia a Juliety, protože jsme se výrazně otevřeli novým vlivům a zejména spolupracovníkům. Naše hodně semknutá Geisslers rodina otevřela náruč a začaly se rozšiřovat její řady, ať již členské, tak i divácké. Tímto rokem se pro mě uzavřela dekáda amatérského působení a skočili jsme s veškerou vervou do vod nezávislého profesionálního divadla. Výrazným mezníkem v historii Geisslerů byl náš vstup do Vily Štvanice roku 2014. Dlouho jsme usilovali o vlastní prostor, obzvláště po peripetiích s Comoedien-Hausem v Kuksu. Krize samozřejmě byly, jsou a budou, ale ty vždy rychle vytěsním, takže už je s odstupem času jako kritická období ani nevnímám.

Loni jste slavili dvacet let festivalu Theatrum Kuks, v této sezóně slavíte dvacetiny jako soubor Geisslers Hofcomoedianten. Nadělíte si i nějaký dárek?

Dárkem je chystaná výpravná publikace Let’s baROCK. Za dobu našeho působení jsme se zabývali všemi možnými formami barokního divadla. Knihu jsme tedy pojali jako historii barokního divadla v Čechách na půdorysu naší tvorby. Oslovili jsme kolem dvacítky odborníků na baroko, aby nám napsali studii na téma, které jsme propojili s našimi inscenacemi. Měla by tak vzniknout hravá a i výtvarně zajímavá kniha. Chtěli bychom, aby si čtenář mohl vždy najít vlastní cestu, jak tu knížku číst, takže tam budou různé průniky, odkazy, tematické vrstvy a podobně. Ke knize vznikne i doprovodný web se záznamy inscenací i doplňujícími informacemi, které se do knihy nevešly. Taková „Geisslers badatelna“, kterou budeme postupně rozšiřovat.

Geissleři jsou hodně navázáni na stálé tvůrčí jádro. Počítáte s nějakou kontinuitou? Dokážeš si představit, že bys třeba za dalších dvacet let někomu předal žezlo?

Tuhle otázku si možná i v souvislosti s jubileem v poslední době docela klademe. Určitě si chceme najít pokračovatele. Ale já věřím, že se vygeneruje z našich vlastních řad. Spolek se vlastně neustále přirozeně omlazuje. Není to zatím žádný velký revoluční nástup nové generace, ale vždycky se objeví někdo, kdo nás „občerství“. Jednou určitě přijde někdo, kdo bude chtít převzít otěže, a já už se jenom povezu. Jsem na to připravený, počítám s tím a moc bych si to přál, protože by to znamenalo, že Geissleři budou žít dál. Baroque’s Not Dead!

Loutkář 4/2022, s. 62–65.

Švecová, Veronika: Divím se, že nejsme víc braní za loutkáře

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás