Horký, Luděk: Nebýt jen muzeální vzpomínkou

Na závěr přinášíme rozhovor s novou kmenovou režisérkou Divadla Spejbla a Hurvínka Jankou Ryšánek Schmiedtovou. Někdejší umělecká šéfka ostravského Divadla Petra Bezruče není v loutkářském světě neznámá – několikrát režírovala v brněnské Radosti i v ostravském Divadle loutek. Tituly, pod nimiž je podepsaná, jsou velmi často batolária, jež označuje za „miminí“ divadlo. Tím ostatně debutovala i na své současné domovské scéně.

Jak se vám pracovalo v Divadle S+H?

Během doby covidové marnosti to byla pozitivní vzpruha – koncentrovaná práce na smysluplném projektu, to je pro mě vždy privilegium a příval energie.

Co dalo k té spolupráci impuls?

Do Divadla S+H mě přivedl David Janošek, se kterým jsme se poprvé setkali v Brně a naše cesty se později osudově zkřížily v mé milované Ostravě. Pravidelně od té doby spolupracujeme, a to v absolutní důvěře, a přitom za vysokých nároků – nikdy se ani jeden nechceme spokojit s polovičatostí, a přitom má jeden v druhém absolutní podporu a respekt; to je pro mě – a myslím, že i pro Davida – absolutně výjimečné. Ředitelka S+H Denisa Kirschnerová pak na základě Davidových doporučení přišla na pražskou hostovačku mojí inscenace Maryša a rovnou řekla, že se chce bavit o spolupráci. Celé to bylo takové normální, obyčejné a přirozené.

Kdo přišel s nápadem realizovat v Divadle S+H inscenaci pro batolata?

To jsem byla já. Prostředí Divadla S+H jsem ještě dobře neznala, necítila jsem se dostatečně „pevná v kramflecích“, abych začala pracovat hned na velké inscenaci s niťovými marionetami. Kromě toho jsem už na základě dřívějších zkušeností věděla, jak moc je „miminí“ divadlo žádaný a nedostatkový žánr, u něhož nakonec žádné divadlo nelituje, že ho má na repertoáru. Zpětně tuhle svou volbu hodnotím jako šťastnou – nejenom, že se nyní reprízy opakovaně vyprodávají v řádu hodin, ale lépe jsem díky tomu poznala Divadlo S+H zevnitř. Navíc bylo možné nazkoušet drobnější tvar i během stále se měnících covidových opatření.

Byla vaše spolupráce s týmem Divadla S+H v něčem jiná než vaše spolupráce s týmy Divadla loutek nebo Radosti?

Svým způsobem byla. O co víc jsou herci Divadla S+H zkušenější v hraní s marionetami, o to složitěji se hledali v přímém kontaktu s diváky. Neměli to lehké, tři ze čtyř herců v našem týmu byli navíc nováčci, najednou stáli před skupinou batolat, měli hrát na hudební nástroj, s loutkami a rekvizitami a mezitím reagovat na nevypočitatelné chování nejmenších diváků a jejich rodičů. V inscenaci se ke všemu naživo zpívá a Mario Buzzi neskládá úplně lehoučké písničky… Svým způsobem to byla zkouška ohněm, které nepomohlo, že někteří kolegové bez větší znalosti dopředu „miminí“ divadlo odmítli jako žánr, který není pro Divadlo S+H vhodný. I s tím jsem se však už dříve setkala, jsou lidé, kteří žijí v přesvědčení, že děti do tří let mají být doma a nemá cenu jim hrát. Je to ale jen předsudek z neznalosti, a s tím se nedá dělat nic jiného než se ho pokusit překonat.

S čím přicházíte do angažmá v Divadle S+H? Jaká jsou vaše očekávání a jaké vaše plány a sny, představy?

Přicházím se zásadním úkolem: vzít legendu, s respektem, ale i odvahou ji oprášit a zkusit najít její místo v 21. století.

Co soudíte o dělené interpretaci?

V rámci pravidelného hraní Divadla S+H se mi jeví jako jedna z možností, jak tato instituce může fungovat, aniž by byl vyvíjen tlak na určité herce. Osobně bych ale možnosti vodění loutek a jejich mluvení ráda kombinovala dle typu inscenace, myslím, že neexistuje jen jedna správná cesta. Za zásadní považuji také hraní naživo, tedy ne ze zvukového záznamu, a vládnutí herce textem, který umí zpaměti, tedy ho „jen“ nečte.

Doposud jste pracovala hlavně s postavou Žeryka. Jakou roli pro vás plní v divadle Spejbl? A jakou Hurvínek? Co si slibujete od ikonických postav? Jakou funkci budou mít ve vašich inscenacích?

K celé rodince si postupně tvořím osobní vztah, intenzivně o každém z nich přemítám a snažím se při tom nepodporovat zažité stereotypy: Bábinka nemusí v každém příběhu uklízet, péct a vařit, Mánička poučovat a Spejbl mi taky někdy přijde už zbytečně hloupoučký… Zatím pro mě není jednoduché rozlišovat důležité charakterové rysy a tendenční interpretace, ale beru to jako výzvu. Ta rodinka je předně legendou – a ta znamená stejným dílem požehnání i odpovědnost. Domluva s vedením Divadla S+H však zní jasně – já jsem v týmu proto, abych rozbíjela ustálené představy a stereotypy – a oni mi řeknou, když už to bude moc. Takže do budoucna si myslím, že v nových inscenacích se z rodinky objeví jen jeden, či jen někteří její členové, celým obsazením bych šetřila.

Jaké by měly být texty, které budete inscenovat? Kdo by je měl psát? Zajímají vás konkrétní témata?

Je zásadní, aby Divadlo S+H začalo hrát nejen pohádkově laděné tituly, ale opět se etablovalo v repertoáru, který reaguje na současný svět. Aktuální nabídka divadla oslovuje nejvíce školkové děti, první stupeň a dospělé. Na cestu „miminího“ divadla jsme se už vydali a ukázala se jako správná, ale je potřeba, aby se na jevišti začaly řešit vážně, ale s nadhledem i humorem, problémy, které považují za zásadní starší děti a dospívající. Chtěla bych, aby vznikaly rodinné inscenace, kam mohou přijít rodiče se sedmiletým i čtrnáctiletým potomkem a všichni si odnesou zážitek, něco k přemýšlení. Hned mě napadají témata jako strach z jinakosti, nepřehledný svět plný informací, historické milníky a postavy nejen z minulosti naší republiky. Velmi by se také mělo zapracovat na fantaskní lince jevištních příběhů – umím si třeba představit, že Spejbl, Hurvínek, Mánička, Bábinka i Žeryk hrají v inscenaci o zkáze lodi Titanic, v hudební férii postavené na dada humoru a poezii nebo doku inscenaci zpracovávající život před rokem 1989, Sametovou revoluci či nějakou méně známou pražskou legendu. Ohledně psaní textů bych ráda dostala do Divadla S+H nové osobité autory – třeba Alenu Kastnerovou nebo Tomáše Dianišku, psát se ale budu snažit i já.

Co v Divadle S+H momentálně chystáte vy osobně?

Nyní pracuji na nové vánoční inscenaci, která by se měla nazkoušet začátkem další sezóny a v hlavě se mi také rodí originální divadelní zpracování životního osudu závodnice Elišky Junkové. Zásadní změnou pro divadlo je a i nadále bude zvaní nových režisérů, kteří bývají mnohdy spoluautory nazkoušeného materiálu – chci a chceme prostě Divadlo S+H maximálně otevřít světu, najít jeho nové místo, aby mohlo naplno zazářit a nebýt jen muzeální vzpomínkou.

Loutkář 4/2022, s. 55–57.