Šlechtová, Ema: Zatím jsme na cestě

Studoval Střední školu umění a designu v Brně, Vyšší odbornou školu restaurátorskou, činoherní herectví a scénografii na JAMU. Několik let strávil v hereckém angažmá v Národním divadle moravskoslezském a jako výtvarník spolupracoval s mnohými divadly (Národní divadlo v Praze, Národní divadlo Brno, Slovenské národné divadlo, Moravské divadlo Olomouc, Divadlo Petra Bezruče, Divadlo na Orlí nebo Stará Aréna). Nový umělecký šéf Divadla Spejbla a Hurvínka David Janošek je tvůrčí osobností renesančního ražení. K loutkám však měl vztah od útlého dětství a právě tahle fascinace ho nikdy doopravdy neopustila. Co tedy čeká diváky v Divadle S+H pod jeho taktovkou?

V rozhovoru pro Divadelní noviny (7. 10. 2020) jste řekl: Mám rád divadlo, které se nebojí být zranitelné a zraňující, kruté svým nadhledem, hravé a magické, nekompromisní. Našel jste právě takové divadlo v S+H?

Chci ho najít ve větším a programově. Zatím jsme na cestě, věřím ale, že je možné jej najít. V tvorbě S+H existuje mnoho momentů a dílčích scén či situací, při kterých mě v hledišti mrazilo. Fascinuje mě, jak loutky umí nahlížet na nás lidi. Vždycky mě velmi zraňuje, když Hurvínek mluví o tom, jak by si přál zažít svobodu i přesto, že ví, že ji bez člověka rozhodně zažít nemůže. Celkově jsou pro mě úvahy loutek o svobodě a citu velmi křehké a magické. Momenty, kdy loutky balancují na hranici života a smrti, jednoho střihu nůžek pod vahadlem. V tvorbě S+H, zejména v té pro dospělé, je mnoho opravdu velmi jemných momentů. Jejich celé bytí je jednou velkou magií, už jen v tom, že takový fenomén žije takovou dobu. Ti naši dva hrdinové naštěstí nejsou krutí, doufám ale, že se nám v nějaké inscenaci povede krutost reflektovat, a doufám, že se nám to povede právě v tom nadhledu, kterým jsou jejich životy opředeny. Máme stále ještě co objevovat a doufám, že i objevíme.

Máte za sebou rozmanité studium i divadelní kariéru – jste scénograf, herec, tanečník a nyní umělecký šéf loutkového divadla. Existuje poloha, která vám vyhovuje nejvíce, v níž jste nejvíce sám sebou? Necítíte se někdy příliš rozpolceně, anebo vám naopak mnohooborovost pomáhá v kariéře i v životě?

Celý život jsem tvořil na více úrovních paralelně. Vždycky jsem cítil, že se ve mně všechny cesty hluboce prolínají a protínají a jedna úzce ovlivňuje druhou. Ona mnohooborovost mi dává vrstevnatější pohled na tvorbu, můžu divadlo vnímat z více stran. Rozpolceně jsem se v tomto ohledu naštěstí nikdy necítil, vždy jsem měl dojem, že je ona komplexnost spíš velké plus. V každém případě nejvíc se cítím sám sebou v tvůrčím prostoru s lidmi, pro které je tvorba a divadlo vším, s tvůrci, kteří jsou tvorbou pohlceni a nedá jim spát. S lidmi, s nimiž jsme na stejné tvůrčí vlně, které baví být spontánní, pokorní, skromní a fascinovaní světem hry, kde je všechno možné. Vzhledem k tomu, že jsem dost temperamentní, mám rád prostor pro spontaneitu, hravost, tvůrčí svobodu. Rozhodně neumím říct, jestli se cítím být víc hercem, scénografem, tanečníkem, loutkářem, zpěvákem, nebo něčím jiným, myslím, že tyhle škatulky nic nedefinují. Zásadní pro mě je být tvůrčí a odevzdávat inscenacím maximum. Vlastně nežiju ničím jiným než divadlem, a tak musím říct, že momentálně mě tvorba provází vším dobrým i zlým, co mě v životě potkává, a mnohdy mě opravdu drží nad vodou.

V Národním divadle moravskoslezském jste hrál velké činoherní role. Loutky vás však zajímají od dětství. Jak jste si k nim nakonec našel v dospělém životě cestu? V čem vás nepřestávají překvapovat?

Ony si mě ty loutky nějak samy přitáhly. Helena Štáchová vždycky říkala, že Spejbl s Hurvínkem jsou takoví malí upírci, kteří, jak se na vás jednou přisají, už vás nepustí… A měla pravdu. Ty dvě bytosti mají tak výjimečnou energii, že i když se od nich člověk na chvíli vzdálí, vždycky ho zase vyhledají a ozvou se. A v ten moment většinou zavolá i někdo z divadla, stejně jako tomu bylo naposledy. Mám pocit, že ani nemohu říct, že jsem k nim v dospělém životě musel hledat cestu. Šli jsme společnou cestou vedle sebe už od toho dětství, jen jsme se vždycky v různých vlnách vzdálili a na chvilku přiblížili. Když jsem odešel z Národního divadla moravskoslezského, byl jsem chvilku na volné noze. Tehdy mi volala Denisa Kirschnerová s nabídkou na místo loutkoherce, zkusil jsem to, ale po jedné sezoně jsem musel z rodinných důvodů odejít opět na volnou nohu. Potřeboval jsem časovou svobodu nejen pro práci, ale i pro život. Zůstali jsme ale ve spojení a pak najednou přišla nabídka na místo uměleckého šéfa. Vzhledem k tomu, že jsem v ten moment měl pocit, že bych snad svou tvorbou, zkušeností a působením mohl divadlu nějak pomoct najít nový směr, tak jsem se zase vrátil a teď se snažíme společně hledat.

Říkal jste, že jste se Spejblem a Hurvínkem šli společnou cestou vedle sebe. Co si pod tím máme představit?

Divadlo S+H jsem objevil asi ve dvanácti letech díky nahrávkám a televizním pořadům. Tehdy jsem se do toho fenoménu zamiloval, začal jsem vyrábět loutky a napsal jsem Heleně Štáchové do divadla naivní dopis s tím, že jestli budou nějakou loutku vyhazovat, že bych si ji vzal. Sice mi napsala, že divadlo loutky nevyhazuje, zároveň mě ale pozvala, ať se přijedu do divadla podívat. Mohl jsem tehdy nahlédnout do zákulisí a zjištění, jak se to celé kouzlo realizuje, mě absolutně pohltilo. Loutky jsem tehdy vyráběl ještě víc a čas od času jsem do divadla přijel a něco okoukal, zkonzultoval, vyzkoušel, prozkoumal. S Helenou jsme se potkávali a mluvili o mnohém. Už tehdy přišla s myšlenkou, že jestli se budu dál takto rozvíjet v uměleckých řemeslech, tak bychom mohli v budoucnu uvažovat o případné spolupráci, protože budou velkým předpokladem pro práci v divadle. Mezitím jsem se seznámil i s Denisou a Mikim Kirschnerovými, kteří mou práci také paralelně sledovali, a já si naopak udržoval přehled o tom, co se děje v divadle. V každém případě S+H patří do mého života od útlého dětství, kdy mi poslech jejich nahrávek a vyrábění si loutek a loutkových divadýlek dost výrazně pomohly přestát školní šikanu a absenci kamarádů na základní škole. Našel jsem v téhle partičce fiktivní kamarády, do jejichž světa jsem rád unikal.

Obě loutky svou výtvarnou podobou, hlasovým ztvárněním i ustálenými charaktery představují v českém prostředí velký mezigenerační fenomén. Jaký máte osobně k S+H vztah? Máte oblíbenou postavu, text, nebo inscenaci třeba ještě z dětství?

Mým milovaným textem je originál scénáře hry Dějiny kontra Spejbl, také původní verze muzikálu Spejbl versus Dracula a do třetice rozličné dialogy Josefa Skupy: nezřízeně živelné a temperamentní. Velmi mi konvenují i opulentní příběhy z dílny Mikiho Kirschnera, který se nebojí objevovat pole neprobádaná. Zajímá mě jeho přístup. Laskavé zalíbení nacházím samozřejmě hlavně v postavě Hurvínka, který je pro mě malým dobrosrdečným a rafinovaným rošťákem se smyslem pro každou lumpárnu. Neméně je mi ale milá celá rodinka, každý člen v ní má své nezastupitelné místo a každá postava za svou dobu prokázala, že je smysluplným článkem. A je to rodinka roztodivně nesmyslná! Otec Spejbl, který měl Hurvínka v šesti letech, matka neznámá, s nejlepší kamarádkou Máničkou, která má taky jen Bábinku, to vše korunuje kradený pes Žeryk, no skutečně vyvedená sešlost… Mám dojem, že z tohoto tématu ještě nebylo vytěženo dost.

Divadlo S+H je nejen populární dětskou divadelní scénou, ale také v sobě nese velkou tradici a možná i očekávání. Existuje podle vás balanc mezi inovací a tradicí?

Věřím, že balanc najít lze. V poslední době se na Divadlo Spejbla a Hurvínka nahlíží víc právě jako na onen fenomén a už se malinko opomíjí, že je to stále divadlo. Všichni řeší, jaké divadlo bylo, ale málokdo hledá, jaké by být mohlo. V mnoha ohledech je divadlo svázáno velkou tradicí, je to trochu podobné jako s Národním divadlem, kde každý přesně ví, jak by měla ta která inscenace vypadat, protože je to přece náš národní poklad. I přesto, že je to legenda, tak je třeba ji rozvíjet. Legenda je jedna věc, ale živá legenda je věc druhá a živé divadlo je věc třetí. Myslím, že je zásadní onu legendárnost nepopírat, ale také je důležité se jí nebát, aby nesvazovala ruce. Divadlo Spejbla a Hurvínka je především divadlo, které je stále tady a teď a mělo by reagovat na dění kolem sebe. Zásadní pro mě tedy je, aby Spejbl a Hurvínek mluvili k dnešnímu člověku jazykem, kterému rozumí, nebo se snažit hledat takovou jevištní řeč, která bude i nadále současného diváka zajímat. Velmi podstatné pro mě ale také je, aby divadlo tvořili lidé, umělci, kteří svým přístupem přesahují pouhé loutkoherecké řemeslo a snaží se svými výrazovými prostředky spojovat, rozvíjet a přinášet mnohovrstevnaté významy do jevištního dění. Je pro mě zkrátka velmi důležité, aby byl i umělecký soubor multifunkčně vybaven k tomu, aby onu loutkovou tradici obrazně řečeno nesl na křídlech svého umu a abychom se v souboru nacházeli na stejné tvůrčí vlně. V tom je asi i odpověď na otázku ohledně jisté inovace.

V Divadle S+H jste tedy začínal jako loutkoherec – jak jste se posunul až do pozice uměleckého vedení?

Nastoupil jsem jako loutkoherec, ale pomáhal jsem i s produkcí nebo jako výtvarník, zároveň jsem zajišťoval věci, které bylo potřeba vyrobit nebo sehnat. Postupně jsme na základě této praktické spolupráce zjistili, že nám to funguje také organizačně a že jsem platný pro „rozhazování sítí“ směrem k veřejnosti a ke kontaktům, které jsem si vytvořil díky svému působení po divadlech v celém Česku. To celé že má pak smysl i pro fungování dovnitř.

Do toho se Denisa snažila divadlo otevřít externím spolupracím, a tak jsme vytvořili s Jankou Ryšánek Schmiedtovou první miminí inscenaci, nyní velmi úspěšnou hru pro nejmenší, Žeryčku, hop!. Tedy si myslím, že jsme k nabídce šéfování dospěli úplně přirozenou cestou.

Kde vidíte budoucnost S+H? S jakou vizí jste se o tu pozici tedy ucházel?

S vizí, že udělám maximum pro to, aby se divadlo otevřelo dnešku. Aby se nebálo hledat nové cesty svého vyjadřování, aby se nebálo třeba i chybovat, aby bylo hledající a tím pádem i nacházející. Aby se opět stalo centrem české marionetářské tradice, ne ve smyslu živého muzea, ale laboratoře hledající, jak ony marionety posunout ve výrazu dál. Velmi důležitá je pro mě i ona marionetářská škola loutek na nitích, vzhledem k tomu, že se tato dovednost již málokde dá naučit, mám pocit, že je naše budoucnost i v oné „edukativní“ sféře, v níž můžeme tyto zkušenosti a dovednosti předávat nejen u nás, ale i v zahraničí. Moc bych si přál, aby se Divadlo S+H stalo jakýmsi centrem marionetového divadla, kde se lze setkat s tímto uměním na nejvyšší možné úrovni a kde můžeme žasnout nad dokonalou iluzí oživlého lipového světa. Sním o spolupráci s loutkáři z celé republiky, o propojení loutkových divadel, o festivalu, o otevřené platformě pro marionety, o nečekaných setkáních v kontextu doby a mezidivadelní spolupráce, o tom, aby Divadlo S+H nezaniklo, ale žilo dál i za dalších alespoň třicet let a stále bavilo malé i dospělé…

Dneska je marionetářská zdatnost spíš vzácností. Kdo ji u vás předává nastupující generaci umělců?

Je to hlavně starší část souboru, jako jsou bardi Renda Hájek a Květa Plachetková, určitě jsou to Michal Barták, Michaela Jandlová, Alena Macháčková a Richard Maška, kteří jsou pro mě v souboru zásadní právě svým umem v práci s loutkou. Našim nováčkům předávají neskutečnou spoustu informací a v každé volné chvíli se jim věnují, tráví hromadu času ukazováním, vysvětlováním. To jsou takoví stěžejní důstojníci v předávání řemesla a patřil mezi ně samozřejmě donedávna i Martin Klásek. Já loutky vodil poměrně dlouho coby samouk, v souboru mě pak vedl Martin Klásek a umím s nimi, myslím si, poměrně dobře, soudě i z toho, že mě Martin školil na vodění Hurvínka, ač zkušeností na lávce mají starší kolegové samozřejmě podstatně více, jelikož mají značně víc, jak já říkám, „nalítáno“. I přesto ale na začátku mladší kolegové prochází výukou ode mě. Pak už se dál vše řeší za pochodu a musí nabírat zkušenosti voděním, chybováním a provozem. Je to pro ně neskutečný dril, aby se co nejrychleji vyšvihli na co nejvyšší loutkářskou úroveň.

A co zmiňovaný Martin Klásek? Odešel z divadla definitivně, nebo si ponechal aspoň úlohu mistra předávajícího své umění žákům? Kdo ho vlastně v souboru nahradí, když odešel i jím připravovaný Ondřej Lážnovský?

Je mi opravdu líto, že to dopadlo takhle, protože jsem si myslel, že vedle sebe budeme normálně fungovat. Že Ondra zůstane hlavním interpretem ještě x let a že k němu posléze najdeme mlaďocha, kterého si vychová jako svého nástupce. A pokud se ptáte, co bude teď dál, tak máme v souboru moc šikovného Martina Trechu, který je velmi talentovaný, má dar improvizace a dokáže v těch figurách myslet. Chodí na konzultace za Martinem Kláskem, ale není to oficiálně pod hlavičkou divadla, jelikož se Martin Klásek rozhodl pro definitivní odchod do důchodu. V každém případě má Martin Martinovi značně co předat, a tak ono pomyslné předávání z mistra na žáka probíhá i takto dál.

To, na čem to divadlo stojí a padá, je autorské herectví, především ve figurách Spejbla a Hurvínka. Kouzlo toho autorského herectví netkví jen v marionetářském mistrovství, ale také ve zvláštním způsobu myšlení těch figur…

Přesně tak, rozhodně je zásadní, aby ten člověk, který Spejbla a Hurvínka vytváří, za ty figury autorsky myslel. Musí fungovat v nějakém módu, v dané estetice… Když se s tím úplně neztotožní, v ten moment přichází náraz.

V divadle dostali v posledních letech šanci pracovat i lidé mimo kmenový tým – zmiňovaná Janka Ryšánek Schmiedtová, která už je dnes také jeho součástí, a Jiří Jelínek. Máte nějaké další autory za lubem, zejména pokud jde o text? Kdo pro vás bude psát v nejbližším roce?

Další věc, kterou budeme zkoušet, je Hurvínek a král blecha, kterou píše Miki Kirschner a bude tedy navazovat na svou tvůrčí linku. Ale samozřejmě oslovujeme i nové autory, které bychom chtěli pro divadlo objevovat. Jednám zhruba se šesti lidmi, kterým jsem zadal napsat dialog pro Spejbla a Hurvínka. Až texty budu mít, podíváme se na ně v našem tvůrčím týmu a řekneme si, kdo podle nás potenciál, aby pro S+H psal, v sobě má. Napsat pro ně dialog není úplně snadné a spousta autorů na tom úkolu pohořela, jelikož některé věci nejsou v našem divadle přes nitě technicky realizovatelné. Oslovený je mimo jiné například Rudolf Merkner, který píše scénáře například pro dětské televizní pořady. Stejně tak bych velmi rád oslovil pro psaní her pro děti i Janku, zajímala by mě Alena Kastnerová, která je také spisovatelkou dětské tvorby, a další.

To jste zmiňoval potenciální tvůrce her pro děti. Ale proč pro tituly určené dospělým nezkusíte oslovit třeba zavedené břitké satiriky, jako jsou Petr Kolečko nebo David Drábek?

To jsou samozřejmě lidé, s nimiž bych velmi rád spolupracoval, ale musím se přiznat, že je teď momentálně můj fokus zaměřen hlavně na dětskou linku vzhledem k tomu, že jsme primárně dětské divadlo. Každopádně jmenovaní pánové, ale třeba i Tomáš Dianiška a další, by toho určitě byli schopni. Večerní linka inscenací není totiž tak pevně svázaná pravidly pro psaní her pro dětského diváka, které umí mnoho i velmi schopných tvůrců svázat tak, že je výsledný tvar neinscenovatelný. U her pro děti zároveň všichni očekávají dialogové jednání a slovní hříčky, ale večerní forma může být daleko alternativnější, spontánnější a otevřenější. Na druhou stranu i pro náš interní tvůrčí tým jsou večerní představení tvůrčí reflexí našich postav v jiném kontextu a tím pádem i my chceme tuto linku naplňovat a rozvíjet v domácí dílně. Tedy určitě ke spolupráci s výraznými režijními osobnostmi dojde.

Ještě bychom se mohli krátce vrátit k načasování vašeho nástupu do divadla S+H. Není v něčem až děsivé postavit se do čela umělecké instituce s dlouholetou historií, a ještě během pandemie? Měl jste momenty, kdy jste to chtěl vzdát a vrátit se ke kariéře scénografa nebo herce?

Doba pandemie absolutně podrazila nohy veškerým uměleckým a provozním snahám o všechna zlepšení, která bych si přál podniknout. Ocitli jsme se uprostřed tornáda a jen jsme se snažili zachránit, co šlo. Tím pádem se den co den měnily všechny plány, které člověk vytvořil, vznikal chaos a rozčarování. Zároveň všechny v divadle provázela velká únava a nedůvěra v to, zda má vůbec divadlo smysl, dnes a denně jsme byli na pochybách, zda to, co děláme, někoho zajímá. Mám dojem, že po každém kroku kupředu následovaly tři zpět. Proto jsem se tehdy rozhodl, že tohoto zvláštního bezčasí využiji k přípravě, k práci, která není na první pohled úplně viditelná, ale je velmi zásadní – k pozorování, postupnému přenastavování interních mechanismů, k domlouvání projektů a spoluprací do budoucna. Myslím, že si nikdo v divadle neumí představit, jak obrovské úsilí se muselo vynaložit pro to, aby vše běželo alespoň v takových kolejích, v jakých běželo i za cenu velké ztráty pracovního komfortu. Aby bylo do maxima, i přes tlak úspor, zachováno všechno převážně tak, jak bylo do té doby zažito. A samozřejmě vždy, když se objeví v divadle nový umělecký šéf, přichází změny, ať jde o covid, nebo ne. V našem případě jsou to jisté změny provozní a i umělecké, které taky potřebují čas, než se zcela projeví a než se všechno ustálí a vychytá natolik, aby se soukolí, do kterého jsem vstoupil, roztočilo tím směrem, kterým já chci a ve kterém všichni pochopí, že to má smysl, jen se nestane zázrak ze dne na den. Tím pádem se občas něco zadrhlo, občas jsem měl pocit, že je všechno marné a zbytečné, občas nám „nestihly přijít správné součástky a někdy bylo třeba některé vyměnit“. To vše ale jen proto, aby celek posléze lépe a efektivněji fungoval. Myšlenky na vzdávání se tedy úplně nepřišly a věřím a doufám, že po tomto křtu ohněm snad už ani nepřijdou.

Loutkář 4/2022, s. 52–54.

Šlechtová, Ema: Zatím jsme na cestě

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás