Není sporu o tom, že téměř synonymem a první asociací, když se v českém kontextu řekne „loutkové divadlo“, jsou automaticky marionety. Závěsné loutky, zprvu poměrně robustní, které mají velkou výhodu – dokážou na jevišti velmi dobře imitovat lidskou postavu. To je charakteristika, která především ovlivnila jejich nejstarší existenci v evropském divadle. Od 17. století, kdy se k nám dostaly z Asie, bývaly využívány jako zástupná varianta hereckých protagonistů s velmi přirozenou schopností sdělovat artikulovaný dialog. Ruku v ruce s jejich příchodem se vytvořila kanonická scénografie, repertoár i způsob hraní s nimi, to vše silně ovlivněné barokní estetikou a široce sdílené loutkářskými trupami napříč celým evropským kontinentem.
V českém prostředí, a zejména během emancipačního procesu formování moderní české kultury v období národního obrození, byla úloha loutkového divadla zcela unikátní, pr…
Tento článek je v plné verzi přístupný pouze pro stávající předplatitele časopisu. Pokud k němu potřebujete výjimečně přístup například z vědeckých důvodů, neváhejte kontaktovat redakci časopisu. Předplatitelé pro přístup k článku zadejte, prosím, své heslo. Pokud jste své heslo ještě nedostali a máte Loutkáře na letošní rok předplaceného, napište nám a my vám je obratem zašleme.
Karel Brožek (28. 4. 1935 – 21. 10. 2014)
Pavel Štourač (6. 10. 1969)
Vladimír Koutný (12. 10. 1924)
Jana Schlichtsová (17. 10. 1944)
Jana Altmanová (17. 10. 1944 – 31. 10. 2021)
Alena Hořínková (20. 10. 1934)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS