Králová, Andrea: Život české loutkářské tradice z pohledu výtvarného

Ráda bych se v tomto textu pokusila reflektovat živost tradice českého loutkářství z pohledu výtvarného či scénografického. Z pohledu loutky jako výtvarného artefaktu, který svoji historickou podobu proměňoval v souvislosti s obdobím vzniku, proveniencí, uměleckou úrovní a zkušeností zhotovitele, ale i na základě sociálního postavení jejich majitele a dalších aspektů. Přes všechny tyto faktory platily zejména v devatenáctém století ve světě tradičních marionet a maňásků jisté rozpoznatelné zákonitosti, které jsou ve velké míře interpretované a vřazené do kontextu dějin loutkového divadla podle loutkářských rodů i lokací jejich působení. Tyto tradiční konvence či šablony tvarové i obsahové byly pak částečně porušeny obdobím modernismu, které svými výtvarnými výstřelky měnícími se co dekádu zasáhlo nejen celý vývoj výtvarného umění, ale díky osobnostem, jejichž tvorba zahrnovala loutky, také oblast loutkářství. Na tyto umělce (Josef Skupa, Josef Váchal, Vojtěch Sucharda, Alois Šroif, Jiří Trnka ad.), kteří posunuli vývoj tradiční loutky k vizuálně originálnímu projevu, pak osobitým způsobem navázala po stagnaci během druhé světové války první, již profesionálně školená generace loutkářských výtvarníků. Někteří z nich nejenže tradiční loutkářství ctili, ale měli potřebu se k němu vracet, a přestože zároveň bořili určitá zavedená loutkářská tabu, ve své práci na tradici navázali. V šedesátých a sedmdesátých letech tak například výtvarníci František Vítek, Pavel Kalfus, Petr Matásek a jiní vytvořili loutkové skvosty, jako jsou Pohádka z kufru, Johannes doktor Faust, Enšpígl, Mauglí, Máj, Popelka, Kytice1 a mnohé další, které změnily dějiny českého loutkářství.

Tento příspěvek ale nechce být celkovou sondou do novodobé historie českého loutkového divadla, spíš krátkým zamyšlením nad tím, jestli může být tradiční loutka a loutkářské principy stále nějak atraktivní pro současnou inscenační tvorbu a jestli lze i v dnešním divadle stále rozpoznat (zejména po vizuální stránce) vazby na tento tradiční český fenomén. V intencích tohoto článku není ani podrobněji mapovat vývoj české loutkářské scénografie po roce 1989, i když by si to jistě zasloužila, protože poslední publikace k tématu mapující 70. a 80. léta 20. století, Česká loutkářská scénografie od Sylvy Marešové, vyšla roku 1987! Za jakýsi pomyslný počátek průzkumu jsem si dala rok 2016, na jehož sklonku bylo české loutkářství zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO a ohlédla se pouze za několika uplynulými lety (u několika příkladových inscenací jsem sáhla ještě o pár let nazpět).

Zaměřím se na několik subjektivně vybraných výtvarníků, kteří se ve své tvorbě loutkám a loutkářské scénografii věnují průběžně a v posledních, výše zmiňovaných letech byla jejich práce nejen viditelná, ale také úspěšná a přesahující běžný rámec produkce. Zároveň jsem při výběru upřednostnila ty výtvarníky, kteří loutky cítí jako výtvarný objekt a zdůrazňují ve své tvorbě právě loutkový aspekt, nebo dokonce preferují loutkový způsob skrytého vodění.

Hned v úvodu je potřeba krátce zmínit, že zájem o návrat k tradičnímu loutkářství se vzedmul již v devadesátých letech dvacátého století, kdy se na repertoárech českých divadel objevují inscenace vycházející z her lidových loutkářů a navazující na svébytnost a unikátnost tohoto starého divadelního oboru. Když pominu Dona Giovanniho (1991) v Národním divadle marionet, který svým operním charakterem a zasazením do historického interiéru Říše loutek cílil spíše na zahraniční návštěvníky, uskutečnily se tehdy na kukátkových divadelních prknech různé přelomové události odkazující tímto směrem. Byl to například na jevišti Naivního divadla uvedený marionetový Bezhlavý rytíř (1993), dále maňásková groteska Alibaba a čtyřicet loupežníků (1994) či Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005). Na tuto vysoce posazenou laťku směle navázaly Jeminkote, Psohlavci (1999) nebo Tři mušketýři (2006) v plzeňském Divadle Alfa. Všechny inscenace se nejen staly diváckými i festivalovými hity a se soubory objely svět, ale také vytvořily spojnici mezi tradicí, schopností na ni navázat a novým způsobem divadelní výpovědi. Velkou zásluhu je v tomto ohledu potřeba připsat dramatičce Ivě Peřinové, z jejíhož pera vznikla většina uvedených her, ve kterých se autorka s nadhledem a humorem inspirovala českou historií, mýty, pohádkami i texty lidových loutkářů, a velkou měrou tak přispěla k znovuoživení zájmu o ně, a samozřejmě i režiséru Tomáši Dvořákovi.

Stejně tak je to i zásluha spolupracujících výtvarníků, v těchto případech zejména Ivany Nesvedy, který byl autorem všech výprav ke zmiňovaným inscenacím (s výjimkou Pavla Kalfuse, který vytvořil expresivně kubizující loutky pro Jeminkote, Psohlavci). Právě tyto inscenace se staly novodobým mostem mezi tradiční iluzivní loutkovou kulturou a současným výtvarně inscenačním projevem, který dokáže zaujmout dnešního diváka.

Osobité loutky a scénické výpravy Ivana Nesvedy, dnes již žijící loutkářské legendy, od devadesátých let naplňují a zdobí s veškerou úctou k tradici česká divadelní jeviště a nejinak tomu bylo i během posledních pěti let. Všechny Nesvedovy výpravy obecně nesou společné znaky jeho osobitého a nepřehlédnutelného rukopisu: výrazně modelované a polychromované tváře, zároveň s nimi mnohdy použité staré principy jako točící oči nebo klapající ústa, specifické vodění loutky podtržené použitou technologii, znovuobjevování téměř zapomenutých typů loutek, kostýmy s propracovanými detaily i rozmanité doplňky a rekvizity – to vše doplněné o osvědčené loutkářské fígle.

Ráda bych zmínila alespoň několik inscenací, které byly uvedeny v repertoáru plzeňské Alfy, s níž je jeho jméno spojováno nejvíce. Jedná se o rockové road movie Tři siláci na silnici (2017), výpravnou komedii z prostředí latinské Ameriky na motivy dnešních superhrdinů Pozor, Zorro! (2019), „spaghetti western“ Pádístepí, náčelník Bizonů (2022) a loutkovou hříčku Umanutá princezna (prem. 2018), kterou sám také režíroval.

Výtvarník navrhl ke každé z inscenací jiné typy loutek, u všech však prosadil veskrze loutkářský, iluzivní způsob divadla se zakrytými vodiči. Pro Tři siláky na silnici vytvořil subtilnější marionety na drátě, které ale svým současným vizuálem vyjádřily drsné motorkářské typy v kombinézách s čelenkami a potítky, jakož i výborně odpozorované a do karikatury převedené typy ostrého řidiče kamionů, mamky v teplákách, holky od benzínky, chlapíka, co zná většina z nás z autoservisu, slovenských cestářů, trampů nebo unesených krasavic, nakonec zachráněných z kamionu právě našimi siláky.

Pro inscenaci Zorra Nesveda navrhl větší marionety na drátě, u nichž byly technologií vodění podpořeny některé dovednosti loutek. Někdy je použito drátů víc: například aby mohl Zorro lépe sekat šavlí, má drát i na zbrani (jak známe od marionetových rytířů ze sicilské Opery dei pupi), nebo aby mohly tanečnice dupat ve stylu flamenca, mají dráty v rukou, a dokážou tak tančit i pohybovat s volány sukně. Loutky mají pestrobarevné kostýmy v mexickém duchu: vzorované látky, vyšívaná bolerka, volány, šperky, krajkové ozdoby, sombrera, třásně, zdobení cvočky. Do řezby a polychromie se promítly charaktery mexických kovbojů s knírky a kotletami i oční stíny a rtěnky exotických krasavic.

Inscenace Pádístepí je maňásková groteska inspirovaná starými mayovkami, obsahově i výtvarně naplněná indiánskou mytologií. Nesvedovi se podařilo v loutkových tvářích skvěle zachytit nejen charakteristické rysy indiánského kmene Komančů, ale i jejich zlotřilých kolonizátorů. Maňásci jsou dotaženi s autorovou typickou snahou o detail, precizně jsou zpracovány také jejich kostýmy prérijního folkloru plné třásní, výšivek, korálků, amuletů, čelenek z peří, ale i zbraní.

Podobně přesnou stylizaci, tentokrát trampskou, navrhl pro Naivní divadlo k inscenaci O hodině navíc aneb Potlach v hustníku (2018), která vznikla ke stému výročí založení trampingu u nás. Trampové, velké marionety na drátě s fyziognomicky rozmanitými, ale výborně odpozorovanými charaktery tváří, v typických maskáčích s náležitými trampskými doplňky, vypráví u táboráku pohádkový příběh o tom, co všechno se může na srazu trampů stát v hodině změny letního a zimního času.

V závěru bych ještě zmínila maňáskovou hříčku Umanutá princezna, kterou Nesveda i režíroval a velmi si ji považuje. Děj se odehrává na iluzivním scéně navozující středomořskou atmosféru Benátek a výtvarník pro ni navrhl speciální typ katalánských maňásků, kteří mají trochu jiný způsob vodění (přičemž ruka se vsouvá jen do pasu loutky), a kteří tak dokážou dokonce i hrát na housle.

Dalším z výtvarníků, který se nezaměnitelně zapsal do novodobé historie českého loutkářství, je Marek Zákostelecký. Scénograf a loutkář, o němž se dá říct, že je zcela poučen tradicí, kterou ale mnohokrát popřel a zároveň ji mnohonásobně rozvinul. Jeho divadelní cesta ho po ukončení dlouholeté a ceněné spolupráce s Divadlem DRAK svedla především na polská jeviště, kde se etabloval a v současné době průběžně pracuje v tamních divadlech jako scénograf i režisér. Tam se mu také podařilo naplnit svou představu „divadla atrakcí“, kde vládnou zákony imaginace a iluze provázející jeho předchozí tvorbu, která vyvrcholila jeho výpravou k Havelkově fenomenální inscenaci Poslední trik Georgese Melièse v DRAKu (2013).

Kombinace fantastických příběhů s groteskou, inspirace estetikou němého filmu, prvními průkopníky kinematografie, ale také kabaretem, pokleslými pouťovými a cirkusovými formami, komiksem a fiktivními superhrdiny, to jsou zdroje, ze kterých Zákostelecký neustále čerpá. Znovuobjevuje zapomenuté divadelní konvence, oživuje nostalgii po divadle iluzivních zázraků. Záměrně používá anachronismus některých divadelních výrazových prostředků, zajímá ho přehnaná stylizace, výrazná mimika, gesta i gagy v nadsazených groteskních kostýmech.

Bohatý rejstřík nejrůznějších typů řezbovaných, ale i kašírovaných či jinak materiálově kombinovaných loutek i scénografického řešení nabídla Zákosteleckého souborná výstava loňském roce, která probíhala v Městském muzeu v Blatné a dokumentovala obrovskou šíři autorova profesního záběru. Divácky velmi atraktivní byla například kompletní scéna z inscenace Podivuhodný cirkus doktora Tarzana (2014, DRAK), na které bylo naistalováno množství zvířecích loutek všeho druhu a v niž se autor vyznal ke své lásce k cirkusu. K nejzábavnějším patřila skupina surikat v cirkusových kostýmech, dále celohlavové masky a kostýmy opic, zpívající šakali i nosorožec v životní velikosti.

Pro příklad nejvýraznějších loutkových realizací na půdě českých divadel (polské realizace posledních let jsem se vzhledem k tématu rozhodla nezařadit), které považuji za nosné k tématu živosti tradice, musím sáhnout o pár let hlouběji. Jsou jimi (kromě mnohých dalších) loutky pro plzeňskou inscenaci James Blond (2009, Alfa) a libereckou inscenaci Loutky hledají talent (2012, Naivní divadlo). Marionety z těchto inscenací považuji za jedny z nejzdařilejších ve výtvarníkově kariéře a plně nesoucí jeho rukopis. Expresivní modelace tváří, trefnou zkratkou vyjádřený charakter postav a sytá agresivní barevnost spolu s komiksovou linkou orámovanýma očima dělají ze Zákosteleckého loutek výjimečné loutkové artefakty. Stejně jako tváře loutek jsou dotaženy i účesy, vousy, doplňky jako brýle, šperky či kostýmy, které vždy odpovídají adekvátně a nadsazeně typu postavy.

Ze Zákosteleckého maňáskových loutek je třeba připomenout různé typy groteskních tváří vojenských oficírů v uniformách či sboru prostitutek s vlasovými parukami v korzetech a v síťovaných punčochách s boa z inscenací U kanónu stál aneb bitva u Hradce Králové (2017, DRAK) nebo z kusu Blátem po hlavě (2017, DRAK). Tato hospodská groteska vonící rozlitým pivem a syrečky je určená pro „dospělé a děti z rozvrácených rodin“, jak uvádí podtitul. Hraje se jako typická maňásková groteska na vyvýšeném kukátkovém jevišti s malovaným proscéniem a je plná sarkasticky vizuálně i herecky zpracovaných místních pijanů a typických venkovských postaviček. Pod scénou je umístěná obrazovka, kde se divákům nabízí přenos ze zákulisí, a divák má tak možnost sledovat vodiče loutek v akci. Precizní kooperace herců s maňásky, jejich práce se scénou, rekvizitami a nástroji vzdává hold českému loutkářství i samotné loutkářské profesi.

Z nejnovějších realizací na domácí půdě bych ještě upozornila na komickou operu Prodaná nevěsta (2022, Divadlo loutek Ostrava), kterou Zákostelecký režíroval i scénograficky a kostýmově navrhl. V kukátkovém divadle se objevují tři plány: herecký, kde herci napodobují velké loutky, střední pro maňáskové divadlo a zadní s plošnými loutkami. Všechny postavy jsou zastoupené ve všech třech variantách a dochází k jejich zábavnému prolínání v rámci přechodů mezi jednotlivými vrstvami. Zakomponovaná je i živá hudba s dvěma kostýmovanými hudebníky. Celá scéna, dekorace, loutky i kostýmy nesou společný graficky-komiksový výtvarníkův rukopis opřený o folklórní nebo cirkusové motivy, což výpravu opticky sjednocuje. Zároveň má inscenace i díky použití loutek a zasazení za malovaný portál, kde se rozžije děj vhozením mince do malovaného „automatu“ rukou samotného skladatele Bedřich Smetany, velmi chytrý i zábavný nadhled. Smetana vlastně svým způsobem „šmíruje venkov“ a posléze z těchto odposlouchaných útržků situací a drbů složí operu. Celý tento rámec i použitá forma jsou velmi poutavé a divácky atraktivní.

K dalším výtvarníkům, znalcům a milovníkům magie loutkového divadla, který se ve své práci loutkám věnuje především a neustále zkoumá jejich archetypální podstatu, je Robert Smolík. Jeho jméno je často spojováno s pedagogickou činností na KALD DAMU, dlouhá léta také spolupracoval s Handa Gote Research and Development. V posledních letech má za sebou množství zdařilých a na mnohých festivalech oceněných realizací na půdě Naivního divadla v Liberci, z nichž nelze přehlédnout inscenace pro nejmenší diváky O beránkovi, který spadl z nebe (2014) nebo Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (2019). První zmíněná je hravá, poetická inscenace, neboť se díky fantazii z obyčejných věcí stanou aktéři děje: třeba z kousku vaty beránek, z točící se káči tanečnice nebo z pár soustružených dřevěných tvarů se jejich různým přeskládáním stane ze siláka žirafa a z ní zase cirkusový principál. Druhá inscenace pojednává o psích kamarádech a vlacích. Ve Smolíkově scénografii se v průběhu představení na jevišti složí železnice a mezi ní pobíhají výtvarně stylizované loutky různých ras psů voděných na drátě či drátech, adekvátně charakteru rasy. Oba kusy spojuje hravost, nápaditost, schopnost znovu nalézat neotřelou kvalitu zdánlivě známých předmětů, nebo naopak vytvořit krásný artefakt loutky zcela klasickým a často technologicky náročným i novátorským způsobem. Smolíkův pohled není striktně iluzivní, herci nejen vstupují do dialogů s loutkou, také loutky při akci vytvářejí nebo oživují nahodilé předměty.

Výtvarník se snaží ke každému dílu přistupovat zcela specifickým způsobem a snaží se hledat adekvátní podobu odpovídající zamýšlené poetice. Například v inscenaci Naivního divadla, crazy thrillerové variaci pohádky Babička Červené karkulky dnes slaví narozeniny (2021) vytvořil Smolík scénografii i loutky působící na první pohled klasicky, přesto plné triků a možností se proměňovat. Scéna je tvořena malovanou dekorací lesa, ale různě se zasouvá a divákovi se naskýtá střídavě detailní pohled do interiéru či exteriéru. Půvabné drobné loutky na drátě s jemnou polychromií v sobě skrývají nevtíravou zábavnost, třeba když si Karkulka sundá čepeček a ukáže své odstáté uši. Loutky jsou dvou velikostí, větší pro pohled zblízka, menší pro pohled panoramatický. Působivá je smečka loutek zubatých vlků přicházející do Čech ze Švédska a zabydlující se po svém v novém teritoriu nebo rodiče zaujatí prací na počítači, kteří ani nezaregistrují, že se Karkulka vydala sama na cestu. Po sérii honiček končí ve vlkově břiše nejen dívka a babička, ale i další zvířata a nakonec rodiče, kteří se vydají Karkulku hledat. Loutka vlka je výborně technologicky uzpůsobená a ukazuje naturalistické polykání: tlama se zuby se roztáhne a do chlupatého břicha se pohodlně vejdou všechny oběti. Babička má naštěstí mobil, tak může zavolat o pomoc, přičemž se prozradí, že randí s myslivcem. Celou inscenaci provází humor a nadsázka, kterou výtvarná složka jednoznačně podtrhuje.

Další z výtvarně působivých autorových realizací z posledních let je inscenace Hvězdný posel (2020, Naivní divadlo). Příběh renesančního astronoma, fyzika a vynálezce Galilea Galilei a jeho boj se společenskými dogmaty je zasazen do renesanční Itálie – v renesančním dobovém módu jsou kostýmovaní herci i loutky. Díky detailnímu výtvarnému zpracování se divák skutečně ocitá v iluzivní historické epoše, nicméně čistě loutkářská iluzivnost je narušována přítomnými herci. Scénu tvoří altán, který se stává nebeskou klenbou, soudní síní nebo univerzitní aulou. Tu vyplňuje loutkový sbor vyřezávaných hlaviček univerzitních profesorů, ovládaných na středové tyči, který připomíná velké počítadlo. Sólové loutky jsou jemně řezbovaní subtilní manekýni, kteří řemeslně precizním voděním herců mistrně ožívají a vedou filosofické rozpravy o životě i smrti a především vesmíru. K silně emotivním obrazům inscenace patří například noční milostná scéna pozorování oblohy dalekohledem nebo scéna se Smrtí přijíždějící na koni s herci v maskách připomínajících morové doktory.

Že je Robert Smolík mimořádný výtvarník a iluzionista dokazuje nejen ve spolupráci s profesionálními divadly, ale především ve svých autorských performancích. Takovou je Upír z Koštofránku (2017), hororová loutková miniatura inspirovaná starou jičínskou legendou a kresbou Josefa Váchala. Hraje ji autor sám s úžasnými artefakty morbidních, přesto křehkých loutek váchalovského typu. Zčernalé dřevo holých expresivních hlaviček, větvičkové pahýlky místo rukou, na sobě kousky potrhaných svetrů, kostra, kříže, lopata a rakev, takto v kakofonickém doprovodu Veroniky Svobodové navazuje na poetiku prvorepublikových expresionistických hororů.

Další autorskou inscenaci Baba Jága s Robertem Smolíkem výtvarně zpracovala jeho žena Radka Mizerová, již je v souvislosti s loutkářskou tradicí také dobré zmínit, přestože se v posledních letech věnovala zejména pedagogické činnosti. Z jejích nedávných realizací bych zmínila alespoň výrazné loutky na drátě s atypickou bílou tváří s plnýma černýma očima k inscenaci souboru Buchty a loutky Tři zlaté vlasy děda Vševěda (2022). Ale zpět k inscenaci Baba Jága (noha-hnát): Jedná se o nonverbální divadlo o putování děvčátka temnou krajinou za léčivým elixírem pro nemocnou matku. Výtvarnice kombinuje poetické řezbované loutky matky a dcery s těmi z nalezených předmětů. Loutky jsou vyrobené například z hlav vycpaných vran, které jsou v hábitech a čarují vonnými tyčinkami, maňáskové jsou z kostí a kořenů, obří maska Baby Jágy vypadá jako smotek z roští a jehličí, postupně si přidá skleněné oči a jednu kost-hnát místo úst. Smolík si v představení opět „hraje“, tentokrát doprovázen kolegou René Vitvarem. Dva vousatí muži v ženských šatech si maximálně užívají animaci všech loutek i předmětů a zároveň do inscenace mistrně zakomponovali i jejich statičnost. Při hře využívají naplno poměrně jednoduchou, ale promyšlenou scénu, loutky a masky se na ní různě objevují, proměňují i mizí. Vzniká tak bezprostřední magie, která nenechá diváky vydechnout. Jestli někde skutečně ožila podstata loutkářské chemie a čarokrásy, tak tady, i když řekněme undergroundovým způsobem.

Další suverénní výtvarnicí, která ve své práci neustále prosazuje loutky a loutkové principy, je Bára Čechová. Rejstřík její tvorby je velmi široký, kromě divadelní a loutkářské scénografie se věnuje také filmovým loutkám a animaci, má za sebou i ilustrace několika knížek. Její výtvarný projev je ve své stylizaci velmi dobře rozpoznatelný, a přestože ráda kombinuje různé typy loutek včetně plošných a masek, její realizace mají nezaměnitelný rukopis. Loutky mají často opticky větší hlavičky, tváře s výraznýma, doširoka otevřenýma očima a stylizované účesy. Ve scénografii a na rekvizitách se často uplatňuje kresba nebo grafická linka jako stylotvorný i dekorativní prvek. V minulých letech neúnavně spolupracovala zejména s režisérem Jiřím Jelínkem a jejich inscenace můžeme vidět na několika českých jevištích. Z nedávných realizací, které kombinují různé loutkové přístupy, bych jmenovala například Gloria aneb Docela malé klanění docela malému Jezulátku (2021, Malé divadlo České Budějovice) s řezbovanými marionetovými loutkami na drátě, včetně velblouda, a s půvabným otočným betlémem. Dále pak pověst Bruncvík aneb Jak lev do znaku přišel (2018, Malé divadlo) s postavou Bruncvíka v různých velikostech a loutkových provedeních, která bojuje s expresivní ostnatou zelenou hlavou draka nebo s plošnými, kresebně stylizovanými mořskými pannami, jež mají několik očí. Pohádka o nevyřáděném dědečkovi (2016, ND Brno) je ztřeštěná groteska s rozdováděnými muži o kamarádství a touze plnit si sny, pro kterou Čechová navrhla nejen skvělé loutkové manekýny puberťáků, ale i excentrické masky, hercům pak loutkové paruky nebo vousy a k tomu zábavnou, proměňující se scénu.

Osvědčila se také její spolupráce se souborem Buchty a loutky, a to například v inscenaci Norská pohádka (2015), která vypráví o princi zakletém do medvěda zlou čarodějnicí a o jeho cestě za jeho vysvobozením. Hraje se s drobnými, řezbovanými manekýny s tváří určenou autorčiným rukopisem a barvou rámovanýma, doširoka otevřenýma očima. Tentokrát mají tváře velké nebo jindy dlouhé nosy. Mezi loutkami vyniká postava nosaté, nahrubo řezané, vrásčité a mozolnaté čarodějnice, zaujmou také modrozelené loutky větru s větší hlavou plnou třepotajících se zelenkavých vlasů. Působivá je i scéna z průhledných, jakoby ledových segmentů nebo bílý chlupatý kostým s hlavou ledního medvěda. Podobně výtvarně zdařilá je i další pohádka tohoto souboru Detektiv Emil a králík s velkýma ušima (2021) s loutkou až komiksově střiženého králíka nebo pohádka Benjamín a vlk (2020) s půvabným loutkovým manekýnem střapatého klučiny. Jiným příkladem živosti, v tomto případě jarmarečních maňáskových taškařic, je představení s výrazně groteskními maňásky, které vzniklo ve spolupráci se souborem Loutky bez hranic Tři kouzelné dary (2018), nebo několikrát oceněná pohádka vonící skutečným těstem a vanilkou Nedopečený koláček (2019).

Dalšími výtvarnicemi, které udržují loutkářskou rodovou tradici, jsou pokračovatelky rodu Lhotákových Barbora Hubená a její sestra Tereza Komárková. Obě se kromě pedagogické činnosti ve své tvorbě věnují loutkám. Barbora Hubená spolupracuje zejména s divadelním spolkem Lokvar a proslavila se především svou adaptací Váchalova Krvavého románu. Ten prošel v roce 2019 po mnoha letech obnovenou premiérou a hraje se pod hlavičkou LokVaru. Scénu tvoří staré sáně postavené na výšku, čímž vzniknou mezi příčkami tři patra pro hraní s loutkami. Hraje se v přítmí, ve váchalovském krvákovém, dekadentním duchu. Na scéně se objevují drobné, dryáčnicky pojaté loutky na drátě, mechanické objekty, z novin kašírované loutky polonahých tanečnic ve stylu art brut poskakující na drátě a mnohé další, vytvořené s ironickým nadhledem, ale zároveň se znalostí loutkářský konvencí. Z brakové zábavy tak vytváří neotřelou, místy hororovou podívanou.

Z dalších jejích realizací bych uvedla loutkovou komedii Matěj a čerti (2020) s množstvím řezbovaných marionet na drátě, které mají oválné tváře s drobnýma kulatýma očima umístěnýma vysoko v obličeji, charakteristickýma pro Hubené rukopis. Výraznější jsou samozřejmě postavy čertů s prorýsovanými bicepsy či špičatýma ušima. S obdobným charakterem loutek, tentokrát manekýnů, i typem scény sestávající z pokřivených domečků s výklopnými okny se setkáváme i v další pohádce LokVaru Brouček (2021).

Tereza Komárková v posledních letech spolupracuje v týmu s bratry Formany, zúčastnila se i jako jedna z výtvarnic jejich výstavního, interaktivního projektu Imaginárium. Bratři Formani výrazně přispěli k oživení zájmu o loutkové divadlo už v raných devadesátých letech, a to svou proslulou Barokní operou (1992) inspirovanou českou lidovou zpěvohrou z 18. století, poté mimo jiné Prodanou nevěstou (1995), v níž účinkovala fiktivní komediantská „rodina Váňova“. Pak následovaly mezinárodní projekty Bouda (1996) a Nachové plachty (2000) na Lodi Tajemství, které způsobily na české divadelní scéně nebývalý rozruch. Hodí se zmínit i jejich na poli scénografie oceněnou Krásku a zvíře (2003), uváděnou na scéně Národního divadla, nebo Klapzubovu jedenáctku (2005) z Minoru. Všechny jmenované inscenace jsou prošpikovány loutkami a loutkářskými principy a uplatňují veškeré konvence daného druhu, ale nastavují na ně nové technologie, významy i formy. Scénograf Matěj Forman si při práci na těchto velkých projektech vytvořil tvůrčí tým, s nímž víceméně spolupracuje dodnes; mnozí členové týmu jsou absolventi KALD DAMU a částečně se ve své práci věnují loutkám nebo jiné výtvarné profesi napojené na divadlo, například Andrea Sodomková (zejména tvorba kostýmů), Barka Zichová (malba dekorací), Antonín Maloň (řezba) a Tereza Komárková (loutky).

Posledně jmenovaná s Matějem Formanem také spolupracovala na inscenacích Šťastný princ (2018) nebo Kouzelná Rybovka (2021, obě v Divadle Lampion). K nim vyrobila velké řezbované loutky-manekýny s širokou dobráckou tváří a daleko od sebe posazenýma očima.

Kouzelná Rybovka je hudebně-divadelní projekt realizovaný pod záštitou Divadla Lampion spolu se Symfonickým orchestrem FOK Praha a Kühnovým smíšeným sborem v barokním kostele sv. Šimona a Judy. Kus odkazuje k pašijovým hrám a kombinuje pěveckou i hereckou akci a práci s loutkou a maskou. Tereza Komárková ve spolupráci s řezbáři Josefem Maloněm a Josefem Sodomkou při přípravě tohoto rozsáhlého projektu vystřídala několik typů loutek. Samostojné dřevěné loutky s pohyblivýma rukama přestavovaly Josefa a Marii a měly oválnou tvář s jemnějšími rysy. Ježíšek byl řezbovaný manekýn, loutky zvířat byly prostorové i reliéfní, drobnější plošné loutky venkovského lidu byly výtvarně pojaty lineární kresbou. Velké celohlavové řezbované masky s rysy tváře zvýrazněnými v grimase konturou a široce otevřenýma očima působily na lidských tělech oblečených v barevně i materiálově stylizovaných kostýmech velmi přirozeně, ale zároveň loutkově – příkladně pěvecký sbor v maskách oveček. Společně s atmosférou sakrální architektury, poletujícími holubicemi, rozsvěcujícími se hvězdami i postupně se otevírajícími jesličkami rámovanými větvemi stromů a dvěma mohutnými býky to evokovalo barokní divadlo s malovanými sufitami. Tvůrcům se podařilo vytvořit snovou adventní podívanou, která dala známému dílu další vizuálně bohatý, divácky atraktivní rozměr a zároveň navazovala na liturgické divadlo využívající loutkové principy.

Z Komárkové realizací pro jiné subjekty bych upozornila na drobnější manekýny s charakteristickou fyziognomií tváře, které vytvořila pro pohádku Paleček (2020) souboru Buchty a loutky.

Renomovaným scénografem spolupracujícím zejména s tandemem SKUTR a zároveň výtvarníkem, který loutky a loutkové principy ctí a hodně o nich také ví, je Jakub Kopecký, pokračovatel jedné linie z rozvětveného loutkářského rodu Kopeckých. On sám se věnuje především scénografii pro velká divadla, nicméně ve spolupráci s režisérem Jankem Jirků se na jeho scénách objevují i loutky a masky. Z nedávných vydařených a několikrát oceněných realizací bych jmenovala inscenace Divadla Minor Zá-to-pek (2019) a Bratři naděje (2021), v nichž se i díky loutkám podařilo vystihnout politického ducha doby. V Zá-top-kovi velké celohlavové masky komunistických papalášů a jejich maňáskové zmenšeniny zobrazovaly totalitní zlo, sportovního ducha zase dobře vyjadřovaly plošné loutky – vyřezané siluety s reálnými dobovými fotografiemi postav, pohybující se na oválu pomocí čempurit a kolečka, k němuž byly připevněny jejich nohy.

V Bratrech navrhl Kopecký několik hracích rovin, základ tvoří několik mostů, na kterých scénograf s herci animoval vlaky, vojáky, šibenice a další symboly promítané světlem na prospekt a podtrhující hrůzy válečné doby. Další herní rovinu tvoří zmenšená maringotka zvaná „vostavák“, kolem níž se střídají komické etudy z dětství a života bratrů, některé hrané vně jako stínohry s loutkami. Celou inscenací pak provází tři oživlé obří marionety – Ďábel, Smrtka a Kašpárek –, jejichž kašírované hlavy jsou parafrázemi tradičních marionet 19. století a které děj komentují. V závěru se objeví i oživlé velké loutky z vloženého děje, a to hry Posvícení v Hudlicích, které Kopečtí sehráli pro legionáře v zákopech. Inscenace vlastně vzdává hold tradičním loutkářům, v tomto případě konkrétně hrdinům z rodu Kopeckých, a zároveň poctu loutkářskému řemeslu obecně.

Ráda bych napsala i několik slov o mladší generaci výtvarníků, která, pokud to inscenační záměr dovoluje a tvůrčí tým podpoří, ráda po tvorbě loutek sáhne. Mám na mysli například Terezu Vašíčkovou, která často tvoří v týmu se scénografem Kamilem Bělohlávkem a spolupracuje dlouhodobě s dvojicí Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, nyní sídlících Divadle DRAK v Hradci Králové. Ona sama někdy také navrhuje celé výpravy nebo často i kostýmy k různým inscenacím s dalšími režiséry. Pokud jde o loutky, můžeme jmenovat netradiční maňáskovou grotesku Šípková Růženka (2021, DRAK), v minulém roce několikrát festivalově oceněnou. Pro ni navrhla množství jakoby nahrubo řezaných maňásků se sarkastickou nadsázkou adekvátní postavě (nosaté, jednooké, ošklivé), což zvlášť vynikne u záporných postav. Jejich polychromie zůstává pouze v hnědavých a kouřových tónech, takže se více prosadí struktura dřeva. Loutka Růženky je samozřejmě jemnější, s půvabnější tváří a motivem háčkované růže na šatech. Ve tváři je bělejší, uhlazenější, stejně jako další postavy zámecké kamarily. Ručičky loutek stojí za povšimnutí, jsou šité, látkové a mají velmi tenké a dlouhé prsty, některé i gesta v nich. Scénu Kamila Bělohlávka tvoří hradní fortifikace s věží, která díky množství oken, ochozů a bran splňuje pro maňásky spoustu prostoru pro akci.

Pro Naivní divadlo navrhla Vašíčková mimo jiné výpravu pro pohádku Bajaja (2017). Inscenace kombinuje různé divadelní prostředky, činoherní prvky s loutkovými a pracuje s dnes méně používaným typem loutek javajek s jemnou řezbou tváře. Herci v pohádkově stylizovaných kostýmech odkazujících k renesanci vstupují průběžně do dialogu s loutkami, nebo se stávají plynule některými z nich. Loutky mají historizující kostýmy a ozdoby vlasů obdobné jako herci. Na kostýmy herců a stejně tak na celou scénu, kterou tvoří tři revuální oponky, se promítají motivy růžového keře.

Již zmíněný Kamil Bělohlávek většinou v posledních letech spolupracoval pravidelně jako výtvarník scény s režisérem Vašíčkem, zároveň ale funguje jako šéf výpravy Naivního divadla. Zde navrhl například výpravu mnohonásobně oceněné inscenace (a to včetně scénografie) Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (2017); toto experimentální objektové divadlo na motivy knihy Atlas odlehlých ostrovů v podstatě mapuje příběh vývoje naší společnosti. Z ostatních loutkových výprav bych jmenovala tu pro inscenace Bajaja (2016) a Ronja, dcera loupežníka (2021, obě Damúza) nebo 20 000 mil pod mořem (2021, Lampion) s pozoruhodnými loutkami potápěčů.

Výtvarník Karel Czech, který ve spolupráci s režisérem Tomsou Legierskim vytvořil například scénu a personifikované zvířecí loutkové manekýny pro inscenaci o kolektivizaci české vesnice v padesátých letech Alfa Farma (2018), volně inspirovanou románem George Orwella, nebo abstrahované loutky z dřevěných špalíků a odřezků pro Putování dobrého Hanse Böhma Evropou (2020).

Výtvarnice Tereza Bartůňková spolupracovala na několika poetických, tajemstvím naplněných loutkových inscenacích s režisérem Braňo Mazúchem. Za podařený se považuje zejména Nekonečný příběh (2015, Divadlo Lampion) s krásnými artefakty dřevěných loutek-manekýnů, jako byla například loutka bojovníka Atreje a jeho koně či létajícího, šupinatého psa Falca nebo obřího pavouka s množstvím nohou voděných principem černých vodičů bunraku. Výjimečná byla loutka Dětské císařovny, zde se svítící korunou ve tvaru plamene. Velká loutka se nasazovala na hlavu herce schovaného v jejích šatech a ovládajícího zevnitř její ruce pomocí čempurit.

Z její další loutkářské tvorby a spolupráce s režisérem Mazúchem stojí za to zmínit také jemné monochromatické loutky-manekýny ve sněhobílých kostýmech se snovou, jen lehce naznačenou tváří z inscenace Dva životy pana Perla (2017, Západočeské divadlo Cheb), které skvěle podtrhly motiv legendy, v níž hrdinové hledají cestu domů, ale i k sobě samým.

Mikoláš Zika, který vytvořil pro laponskou vánoční pohádku režisérky Anny Klimešové Nanuk (2020, Minor) senzační manekýny – Eskymáka Pamuka a jeho psa Nanuka – a také rozverné i roztomilé podivíny Ťupiťapy i vydařené zvířecí masky medvěda a vlka doplněné o kostýmy s „norskými“ vzory. Scéna evokuje ledové kry a atmosféru doplňuje živá hudba hraná na nejrůznější ručně vyráběné nástroje. Podobně výtvarně působivé jsou velké řezbované zvířecí marionety na drátě pro pohádku Detektiv Dudek (2020). Bajka, v níž zvířátka točí film, řádí na diskotéce a volají si mobilní telefony se odehrává ve zcela iluzivním kukátkovém divadle s krásným malovaným portálem z ruky Vojtěcha Horálka se zcela skrytými vodiči. Tento princip může také tvořit jakési otočení v kruhu loutkářské tradice, kdy se marionety na drátě opět ocitají v sevření klasického kukátka.

Svým osobitým nadhledem přispěl k propagaci tradičního loutkářství také nezávislý soubor Handa Gote, když se v roce 2018 se vším respektem jal zrekonstruovat tradiční inscenaci loutkové hry Johannes doktor Faust podle A. Lagrona sepsanou dr. Jindřichem Veselým r. 1911. Inscenaci hrají se sadou velkých marionet, které vyrobil František Skála ml. dobovou technologií podle předobrazů původních tradičních figur používaných starými loutkářskými rody. Nejsou to ale přesné kopie barokních loutek, spíš jeho pocitová kompilace typů. Herci s nimi hrají se skutečnou řemeslnou znalostí, dobovým svícením, ozvučením i s dobovou dikcí, tzv. „pimprláčtinou“, již pár let při nejrůznějších příležitostech, a to s velkým úspěchem. Ukazuje se, že publikum nachází v tomto anachronismu jistý půvab a zároveň se děj i postavy jeví v jistých momentech jako překvapivě aktuální.

Jméno Františka Skály ml. je potřeba také připomenout v souvislosti s filmovou výpravou k loutkovému filmu v režii Radka Berana Malý pán (2015), pro nějž vytvořil svět plný půvabných loutek, drobných marionet, což je pro film neobvyklé, a také svět fantaskních bytostí i množství různorodých, výtvarně působivých dekorací. Z filmu, u kterého se na vodění loutek podílel soubor Buchty a loutky, je cítit opět úcta k řemeslu, radost ze hry, akčnost i svébytná loutková poetika.

V tomto textu nelze nepřipomenout také amatérskou produkci, která je v naší republice velmi rozsáhlá. Z mnohých uvádím například divadlo V Boudě či Zvoneček, která se zaměřují inscenování tradičních her českých autorů. Dělají to způsobem klasického iluzivního loutkového divadla v historických kulisách a často s původními historickými marionetami, někdy maňásky. Přestože jejich existence hraje v udržení tradice českého loutkářství jistě svoji nezpochybnitelnou roli, mnohdy jim chybí určitý nadhled a některé kusy působí poněkud anachronicky. V názvu článku zmiňovaná živost a současný pohled či přesah chybí, ale to zřejmě není ani záměrem těchto produkcí. Zanechala bych je tudíž v jejich nastavení napodobování loutkářské tradice a do textu podrobněji nezahrnovala.

Na alespoň úzkém a subjektivním výběru profesionálních výtvarníků a jejich realizací jsem se pokusila dokázat, že živost tradice na poli českého divadla zcela jistě existuje. I navzdory tomu, že se současné divadlo rozbíhá velmi doširoka, že se posouvají hranice směrem do jiných, zdaleka nejen uměleckých oborů a že tento analogový, loutkový a objektový svět není snadné pro dnešního diváka udržet. Co ale může tento starý svět nabídnout v přetechnizovaném světě právě přes tradici, její nadhled i sofistikované pohrávání si s ní, je útěk do světa divadelních metafor, iluzí a bezprostřední magie…

Studie vznikla pro publikaci České loutkářství / Tradice a kontinuita (Praha 2022, s. XXX). Publikováno s laskavým svolením autorky.

Poznámka

1 Pohádka z kufru (1965, Východočeské divadlo DRAK, rež. M. Vildman, výprava F. Vítek) Johannes doktor Faust (1971, Východočeské divadlo DRAK, rež. M. Kopecký, výprava F. Vítek), Enšpígl (1974, Východočeské divadlo DRAK, rež. J. Krofta, výprava F. Vítek), Mauglí (1966, Východočeské divadlo DRAK, rež. M. Vildman, výprava P. Kalfus), Máj (1976, Naivní divadlo Liberec, rež. J. Krofta, výprava P. Kalfus), Popelka (1975, Východočeské divadlo DRAK, rež. J. Krofta, výprava P. Matásek), Kytice (1974, Východočeské divadlo DRAK, rež. J. Krofta, výprava P. Kalfus).

Loutkář 4/2022, s. 28–35.

Králová, Andrea: Život české loutkářské tradice z pohledu výtvarného

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás