Dolenská, Kateřina: Výzkum české loutkářské tradice

Inspirací pro dvouletý výzkum bylo hned několik. Tím hlavním byl zcela jistě zápis českého (a slovenského) loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, který proběhl 1. prosince 2016 v etiopské Addis Abebě. Bezprostředně po poté se totiž kromě gratulací z celého světa dostavila i řada otázek, z nichž nejnaléhavější zněla: Co je na ten seznam vlastně zapsáno? S poněkud jízlivým nicméně pravdivým komentářem: Češi přece marionety nevynalezli… U jiných loutkářských nehmotných kulturních statků na témže seznamu je totiž situace poněkud odlišná. Jsou zapsané jako vývojově uzavřené fenomény, často lokálně omezené, které sice přežily do dnešních dnů, ale už se dál příliš nerozvíjejí a pietně drží původní ráz, styl a poslání.

Což se ale o českém loutkářství rozhodně říct nedá. Málokterý divadelní obor prodělal za poslední dvě století tak dynamický až turbulentní vývoj jako právě ten loutkářský. Co se tedy pod zápisem skrývá? Jsou to právě jeho živost a kontinuita (s pevnou oporou v tradici!), které fascinují a lákají velký okruh tvůrců, ať na profesionální, nebo neprofesionální bázi, kteří hledají cesty, kudy by se mohl další vývoj ubírat dál. Kteří tradici následují, nebo se vůči ní programově vymezují. Jak píše například Alice Dubská: Podíváme-li se zpátky do nedávné minulosti, právě česká marionetářská tradice, to opovrhované pimprlové divadlo, se v 60. letech stalo tím katalyzátorem, který pomohl českým loutkářům vybřednout z popisné iluzivnosti javajkami ovládaného tehdejšího loutkářství. Právě tradice, její stylizační principy i naivní půvab starých marionet, mohly […] posílit divadelnost a hravou komediálnost loutkových inscenací.1 A podobných příkladů se v historii najde řada.

Dalším impulsem pro podrobnější ohledání tématu byla i nejednoznačnost samotného pojmu „tradice“. Většině lidí se pod ní v souvislosti s loutkami vybaví staré marionety dávných kočovných loutkářů. Jsou ale i tací, kteří si tradici spojí spíše s prvorepublikovým amatérským loutkovým divadlem a jeho hlavním hrdinou Kašpárkem. A výjimkou není ani názor, že tradiční a pro české divadlo typické je přece kroftovské divadlo metafory postavené na partnerském setkání herce a loutky a s akcentem na výtvarně poutavé scénické obrazy! Jaká kritéria jsou tedy nutná pro to, aby se něco stalo tradicí? A jak moc lze ten termín „nafukovat“? Luděk Richter to na stránkách Loutkáře vyjádřil kdysi velice pregnantně: Tradice není jen jedna a jde tedy o to, jakou tradici máme na mysli. Není tak docela jasné, v které složce, rovině tradici hledáme, neboli tradici čeho máme na mysli, v čem onu tradici spatřujeme. Jde o to, jak lze tradici pěstovat jako živý nemuzeální umělecký jev, tedy tvořivě.2

K dvouletému hledání odpovědí a vymezování terénu pojmu „tradice“ se připojily dvě desítky osobností z tuzemského loutkářského světa, a to jak teoretici a historici, tak také divadelní praktici, amatéři i profesionálové. Jsou to lidé, kteří působí na akademických pracovištích, ve specializovaných muzeích, v divadlech, ale třeba i v médiích – a ve výzkumu jsou zastoupeny jsou všechny tři sféry českého loutkového divadla, velmi zjednodušeně řečeno ta profesionální-statutární, ta profesionální-nezávislá i ta amatérská.

Během výzkumu se také realizovala dvě pracovní kolokvia – v červnu 2021 při festivalu Mateřinka a v listopadu 2021 během Přeletu nad loutkářským hnízdem. Vyvrcholením projektu pak byla celodenní konference konaná 10. června 2022 v reprezentativních prostorách Západočeského muzea a pod záštitou festivalu Skupova Plzeň. O amatérském divadle zde pohovořili Luděk Richter a Jan Novák, příspěvky věnované divadlu pro děti přednesly Adéla Vondráková a Zuzana Vojtíšková, o různých etapách profesionálního divadla zasvěceně pohovořili Miloslav Klíma, Nina Malíková, Zdeněk Tichý, Pavel Vašíček a Marek Bečka. Příspěvek Jakuba Maksymova se zaměřil na objektové divadlo a online vystoupila také slovinská loutkářka Elena Volpi s úvahou o klíčové úloze humoru v českém loutkovém divadle. Poslední příspěvek dne se týkal dioramat vyrobených pro Světovou výstavu v New Yorku v roce 1939 a přednesla ho Markéta Formanová.

Je přirozené, že jak široký je okruh profesní specializace přizvaných autorů, tak jsou pochopitelně různorodé i jejich příspěvky k tématu, které se daří nahlížet skutečně z mnoha – leckdy možná ne zcela obvyklých – úhlů. Díky těmto společným setkáním, inspirativním diskusím a opravdu poctivému přemýšlení a hledání se snad podařilo zformulovat dostatečně průkazný materiál o živosti české loutkářské tradice a její fascinující variabilitě a tím i jasně deklarovat, že je tento společenský fenomén právem zapsán mezi další unikátní projevy lidské kreativity. To ostatně můžete posoudit sami z výběru textů, které publikujeme na následujících stránkách. Soubor všech textů pak naleznete od ledna 2023 na pultech knihkupectví. Název publikace zní České loutkářství / Tradice a kontinuita a vydalo ji nakladatelství KANT.

Poznámky pod čarou

1 Dubská, A.: Tradice je vědomím souvislostí, Loutkář, 2000, č. 1, s. 13.

2 Richter, L.: Tradice a současnost, Loutkář, 2000, č. 3, s. 105.

Loutkář 4/2022, s. 9.