Konopásková, Klára: Uhranutí loutkami

Jan Novák (9. 12. 1940) je jednou z nejvýraznějších osobností českého amatérského loutkového divadla. Je to režisér, loutkoherec, autor a dramaturg, archivář a historik, civilním povoláním lesní inženýr. Je autorem či spoluautorem několika publikací, výstav a almanachů. Začátkem roku mu vyjde nová kniha, tentokrát věnovaná manželům Suchardovým.

Od roku 1953 působí v divadle Říše loutek v Praze. Začínal zde jako jevištní technik, přes drobné mluvičské a vodičské role se brzy propracoval mezi přední loutkoherce a asistenty režie. Velmi výrazná byla posléze jeho činnost dramaturgická a autorská, pod pseudonymem Vojtěch Kawon pro soubor Říše loutek psal a upravovat texty.

Od 60. let, kdy se začal věnovat vlastním režiím, svým tvůrčím přístupem přispíval k progresivnímu směřování souboru Říše loutek. Inscenace, na nichž se podílel, by se daly nazvat tradiční modernou – ve většině případů šlo o iluzivní loutkové divadlo s různými druhy loutek a bohatou výpravou. Mezi nejdůležitější díla, která pro něj byla trvalou inspirací, patří úpravy starých textů – jako např. úprava Johana doktora Fausta (režie Bohumír Koubek, 1968) či Dona Šajna (v jeho režii a výpravě B. Koubka, 1977). Srdeční záležitostí pro něj bylo napsání a režie vánoční hry Nám, nám narodil se na základě shromážděných barokních textů (výprava Ivan Antoš, 1992).

Kde a kdy ses prvně setkal s loutkovým divadlem?

Banální odpověď. Postupně jsem si vytvářel domácí loutkové divadlo, na přelomu 40. a 50. let se ještě daly koupit tištěné dekorace a leckde i loutky. Ještě jsem byl „zákazníkem“ i pana Münzbergera. Za zmínku stojí, že když jsem v roce 1946 krátce chodil do mateřské školy v Praze-Bubenči, na rohu Terronské a Rooseveltovy ulice, hrálo se tam na stálém loutkovém jevišti marionetami (mimochodem scénu navrhl Jan Malík). Ale pravidelným návštěvníkem jsem byl v loutkovém divadle v Lotyšské ulici (dnes je tam zkušebna Dejvického divadla), které jsem měl doslova za humny.

Tuším, že tvým velkým vzorem či učitelem byl Bohumír Koubek, všestranně nadaný loutkář a principál Říše loutek. Připravil jsi o něm krásnou monografii nazvanou Čas loutek Bohumíra Koubka. Co nejdůležitějšího ses od něj naučil?

Mým vzorem a prvním učitelem byl Vojta Sucharda. On nás „kandrdasy“ učil držet loutku i mluvit na jevišti. Když nastoupil Mirek Koubek do principálské funkce, tak jsem k němu měl vztah spíše partnerský (i když jsem byl takové ucho). Já jsem se hlavně do všeho hrnul a Mirek mi dával příležitosti: vodičské, ve své první režii (Hračky na cestách, 1957) mi svěřil jednu z hlavních mluvičských rolí a hned rok nato si mě vybral za asistenta režie (Perníková chaloupka, 1958). Trávili jsme spolu spoustu času, on mi otevíral svět výtvarného umění a vlastně i první rozhled po loutkářské dramaturgii mám od něj. Pak jsme spolu psali i loutkovou hru. Ale to nejdůležitější, co od něj mám, je uhranutí loutkami.

Kdo další tě ovlivnil na začátku a v průběhu tvé loutkoherecké dráhy?

Vždy jsem se prohlašoval za žáka Vládi Šmejkala. On mě kupříkladu hodinu školil o obsluze opony, jak dokáže podpořit, či naopak zabít jevištní atmosféru. A Šmejkala-divadelníka si vlastně objevuji dodnes. Nesmírně důležitým člověkem byl pro mě spoluzakladatel Říše loutek Václav Barth, který mě do divadla přivedl. Chodívali jsme k němu s Koubkem dost často a on se nemusel dvakrát pobízet, vyprávěl, jak to bylo, jak začínali, kdo všechno se o divadlo zasloužil, co hráli. Já jsem si vždycky po té návštěvě dělal poznámky a později jsem zjišťoval, jak byly ty Barthovy vzpomínky přesné. Při pohledu zpět si myslím, že právě Barth má na svědomí, že se tak zajímám o to, jak to tehdy bylo.

Dramaturgické školení jsem absolvoval u Erika Kolára. Ale u něj mi od počátku cosi nesedělo, tehdy byl v kurzu Stanislavský a napasování jeho metodiky na loutky, to bylo hodně přitažené za vlasy. Pak jsem se seznámil s J. A. Novotným, a ten mě ohromil svou intelektuální výbavou a precizností. Když jsem mu přinesl svůj pokus o úpravu Kubínovy Růže pekelné, tak mi to hodil na hlavu a řekl, že to uděláme z gruntu a spolu. Následovalo období četných schůzek, kde jsme to probírali do všech detailů, se spoustou variant, a já pak dostal za úkol to do příště sepsat. No a příště J. A. řekl: Nováče, to je všechno špatně, musíme jinak. A začali jsme znova a znova a nikdy jsme to nedopsali.

V Říši loutek působí také velká část tvé rodiny, žena Hanka a dvě mladší dcery, je v tom nějaký rys rodinné tradice a vztahu k loutkovému divadlu?

Říše loutek přece na těch rodinách stojí. Máme rodiny, které hrají už ve čtvrté generaci. Moje žena Hanka a já se snažíme na tu tradici navázat. Dvě naše dcery jsou velmi platné členky souboru, nějaké loutkářské aktivity už mají za sebou i naši vnuci. A nemohu opomenout Hančina otce Rudolfa Zezulu, který se do činnosti Říše loutek také zapojil a mimo jiné vytvořil výpravu k Městu hraček (1962), mé první samostatné režii.

Která inscenace, na níž ses nějakým způsobem podílel, patří mezi tvé srdeční záležitosti?

Těch srdečních záležitostí by bylo! Zmíním jednu, která nesbírala ceny a hrála se jen na domácí scéně, protože byla nepřenosná. Byl to Labutí princ od Václava Renče. Silný příběh, krásný jazyk! Zažral jsem se do toho textu. Aby to bylo únosné pro děti, musel jsem krátit. Slučoval jsem obrazy, nemilosrdně škrtal, a navíc jsem našel klíč v drsných severských filmech, pod kůži se mi dostal dánsko-islandsko-švédský film Rudá kápě režírovaný Gabrielem Axelem. Ten mi nabídl inscenační klíč. Studoval jsem vikingy. Václava Renče můj nápad zaujal, schválil mé úpravy, dopsal, co bylo třeba. I Koubek se inspiroval severskou kulturou, jeho loutky k Labutímu princi jsou skvělé. Hudbu napsal „poslední žijící barokní skladatel“ F. X. Thuri, postavil ji na vokálech a úžasně rezonovala s tím příběhem. Premiéra byla v roce 1972, měli jsme tu okupační armádu a ta hra je o napadení mírumilovného království. Naše inscenace trvala hodinu a tři čtvrtě, ale děti seděly, ani nedutaly. Samozřejmě jsem měl problém se zakázaným autorem. Ale ustál jsem to.

Jak se píše v úvodu k našemu rozhovoru, jsi velmi všestranný loutkář. V jaké roli se cítíš nejlépe?

Vždy jsem byl „holka pro všechno“. Ale myslím, že jsem se nejvíc cítil v pozici dramaturga. Dnes ale převládá archiv a historie.

Máš nějakou oblíbenou postavu?

Mně seděli a sedí čerti všech kategorií.

Jsi znám jako vyznavač či ctitel tradičního loutkového divadla, znalec ve svém oboru, jaký je tvůj vztah k současnému loutkovému divadlu?

Je to takový vývojový paradox. Když se na přelomu 50. a 60. let začaly na Loutkářské Chrudimi objevovat netradiční inscenace – pamatuji inscenace Miroslava Fikariho s VŠUP Bratislava či Zdeňka Juřeny se souborem z Bystřice u Benešova –, bývaly v diskusích často vášnivě odsuzovány. A já byl jeden z mála, který se nebál vystoupit na jejich obranu. Časem se karta otočila a ta tradice (samozřejmě často pokleslá) byla odkazována na smetiště dějin. No a já se pozvolna stal obhájcem té tradice. A to současné loutkové divadlo? Je tam mnoho balastu – jako v každé době – a moc mi vadí, že se většinou rezignuje na příběh a že upadá kultura mluveného slova. Ale jsou také současné inscenace, při kterých se mé loutkářské srdce tetelí rozkoší.

Co se pro tebe skrývá pod pojmem tradice?

Pro mne je tradice něco, z čeho vycházím, na co navazuji, ať ve smyslu pozitivním, nebo negativním. V Říši loutek jsem se vždy snažil o zodpovědnost, poctivost a uměleckou kvalitu, jak jsem to cítil u manželů Suchardových.

V divadle Říše loutek se od roku 1959 mimo jiné staráš i o divadelní archiv a vedeš pečlivě statistiky, jaký je v tomto oboru tvůj největší archivářský poklad nebo objev?

Divadelní archiv budoval Miroslav Dyryl, svým zaměřením sběratel. Když jsem archiv přebral, tak jsem se mnoho let jen seznamoval s tím, co všechno v divadle máme. Rád dávám k lepšímu, že když v sousední městské knihovně čtenář v divadelním oddělení marně pátral po nějaké hře či jiné loutkářské „starobylosti“, poslali ho do Říše loutek. A tam se to téměř vždy našlo. Pohroma přišla v roce 2002, když podzemní části divadla zasáhla povodeň. Archiv byl týden pod vodou. Když voda opadla, byla z mnohého jen beztvará kaše. Z rukopisných věcí voda vypila inkoust. Hodně jsme toho zachránili, ale hodně šlo do stoupy. Za archivářský poklad považuji zápis v kronice o založení UNIMA ze dne 20. května 1929. A také zápisy ze schůzí od roku 1920; část je bohužel kvůli vodě nečitelná. Máme také kopie plánů architekta Roitha na divadlo v Žatecké ulici. Ty plány neměl ani magistrát ani městská knihovna. Dnes už si je od nás okopírovali. A objev? Velkou radost jsem měl z rozhodnutí policejního ředitelství v Praze, kterým se Vojtěchu Suchardovi „uděluje povolení ku pořádání her loutkovým divadlem“ ze dne 26. května 1920.

Také ve statistice bylo na co navázat. Ing. Jaroslav Špaček založil systém, který jsem přebral a trochu rozšířil. Špaček zpracoval údaje z účetních a pokladních dokladů od prvního představení. Máme tedy zaznamenána všechna představení, včetně počtu návštěvníků. Prozradím, že v meziválečném období chybí představení, při nichž se nevybíralo vstupné. Po válce se začala evidovat i účast na představeních a posléze i zkouškách. Teď už se stalo tradicí, že po každé sezoně, životním jubileu či derniéře pobavím nějakou statistikou.

Od 90. let jsi členem předsednictva Českého střediska UNIMA a zhruba v té době jsi začal iniciovat tzv. Kluby UNIMA. O co se jedná?

V těch raných 90. letech jsme se s Karlem Šefrnou a Luďkem Richterem snažili tu naši UNIMU rozhýbat. Vydávali jsme na koleně Informace, vymysleli jsme Přelet a Erika. Mým podílem byly ty Kluby UNIMA. Mohl jsem nabídnout prostory, kde byla UNIMA založena, a tak jsme jednou za čas rozeslali pozvánky na podvečer, kde byl připraven nějaký program a poté se v divadelní klubovně mohlo posedět a popovídat. Zaznívaly tam také informace o tom, co je nového v celosvětové UNIMA. Program byl většinou věnován zajímavým osobnostem: Vojtovi Cinybulkovi, Jiřímu Vorlovi, Vláďovi Šmejkalovi, J. A. Novotnému či nějakým zajímavým loutkářským aktivitám. Taky se slavily kulaté narozeniny UNIMA a není bez zajímavosti, že se těchto večerů zúčastnilo několik prezidentů a generálních sekretářů UNIMA.

Na brožuru Nejstarší amatérské loutkářské soubory v ČSR (SAL SČDO a OKS Olomouc, 1983) jsi po letech navázal publikací Fenomén českého loutkářství (KANT, Praha 2016), která detailně mapuje práci osmdesáti čtyř dlouhověkých amatérských souborů a je doplněna řadou fotografií a bibliografií.

Proč ses do toho pustil, jak dlouho ti trvalo shromáždit všechna data a fotografie? Došel jsi při tom k nějakým závěrům? Například zda je české loutkářství stále fenomén?

V obou případech to bylo na popud Skupiny amatérských loutkářů (SAL) a jmenovitě Petra Slunečka. Tu první brožurku jsem zpracoval prakticky jen na základě dotazníků, které mi zaslaly jednotlivé soubory. Když přišel Petr s tím, abych napsal pokračování, dlouho jsem nad tím váhal. Byl jsem si vědom, že je to náročný úkol. Ale Slunečko mě ubezpečoval, že má seznam a kontakty na soubory, kterými bych se měl zabývat, a peníze a vydání má zajištěné. První, co jsem zjistil bylo, že Petrův seznam a kontakty jsou k ničemu. Nastala nejhorší etapa, vytipování souborů, které odpovídají zadání. Měly to být soubory s minimálně padesátiletou tradicí a v současnosti aktivní. Postupně jsem vypátral asi 120 souborů, nakonec jsem jich zpracoval 84. S některými byla radost spolupracovat, z jiných jsem musel informace páčit a byly i takové, kterým jsem jejich minulost objevil. Pátrání v archivech, informace z Loutkáře, zpovídání pamětníků. Trvalo to asi pět let.

Pak se ovšem ukázalo, že Slunečko má peníze na vydání skromné brožurky, a já měl na mysli kvalitní knihu. A tak jsem se pustil sám i do shánění peněz a vydavatele. Našel jsem spřízněnou duši, bývalého loutkáře Karla Kerlického, který vlastní nakladatelství KANT. Vyběhal jsem grant z ministerstva kultury, sháněl sponzory. Někdy to bylo opravdu dobrodružné. Nakonec kniha vyšla a slavnostně jsme ji představili pár dní předtím, než bylo české a slovenské loutkářství zapsáno na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Myslím, že právem. Naše loutkářství je mnohotvárné a životaschopné.

Již brzy vyjde tvá monografie o manželech Suchardových, cítím, že to je velký dluh, který Říše měla, a tímto ho díky tobě konečně svým zakladatelům splatí. Je skvělé, že jsi se tohoto díla ujal. Prozradíš něco o tom, jak kniha vznikala? S jakými problémy či radostmi ses při jejím psaní setkal?

Ta monografie vznikla tak trochu soukromě. Když se v souboru plánovaly oslavy stého výročí trvání Říše loutek, začala se připravovat výstava a kniha věnovaná členům souboru. Jednou jsem si v Chrudimi posteskl, že bych rád viděl suchardovskou monografii, ale na tu už není prostor (a finance). A ředitelka Simona Chalupová mi nabídla, že tu monografii vydá Muzeum loutkářských kultur. Zaradoval jsem se a začal shromažďovat fotografie, návrhy a další materiály. Ale muzeum nedostalo na knihu peníze. Už jsem skoro rezignoval, ale pak přišla nabídka Jaroslava Blechy z Moravského zemského muzea. A v Brně také kniha opravdu vychází.

Tu knihu jsem nenapsal já, můj je jen jeden z článků. Mně připadla hlavně úloha editora. Radost mám zejména z úvodní statě Bojany Kos Turk, slovinské vnučky manželů Suchardových, která se v důchodu intenzivně věnuje dokumentaci rodové tradice. Zásadní studie je z pera Jaroslava Blechy. Ale víc zatím nechci prozrazovat, kniha ještě není na světě.

Věnuješ se významným, ale trochu opomíjeným osobnostem, naposledy jsi pro velký úspěch připravil znovu pásmo o Vláďovi Šmejkalovi. Je ještě nějaká osobnost, která tě přitahuje a rád bys ji veřejnosti představil?

Vláďa Šmejkal je mimořádně zajímavá osobnost. Souputník divadelní a filmové avantgardy, nejlepší režisér, jakého Říše loutek měla. Stálo by to za sborník. Mám jeho scénáře, texty divadelních a loutkových her, koláže, deníky. Vyšlo o něm pár zasvěcených statí. Ale na to už asi nedojde.

Opakovaně se vracím k Vladimíru Zákrejsovi, to je taky nejen zajímavá, ale z určitého pohledu i klíčová osobnost loutkářské renesance. Navíc si myslím, že on je tou osobností, která se rozhodujícím způsobem zasloužila o to, že bylo do konceptu budovy Městské knihovny dodatečně včleněno loutkové divadlo. Mám pro to pár nepřímých důkazů. Ale bylo by tu pole pro profesionální badatele. Těší mě vytvářet medailony loutkářských osobností, které shromažďuje NIPOS. Pár už jsem jich napsal a pár jich mám ještě v plánu. Zatím mám stále víc nápadů než sil na jejich realizaci.

Loutkář 4/2022, s. 4–7.

Konopásková, Klára: Uhranutí loutkami

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás