redakce: Postupové loutkářské přehlídky po covidu

Loutkářská Chrudim v loňském roce oslavila sedmdesátiny. Hlavní program byl v roce 2021 připravován kvůli pandemii na poslední chvíli a pouze ze čtyř postupových přehlídek. I tak se podařilo udržet kontinuitu festivalu i kvalitu inscenací v hlavním programu. Postupové snažení v roce 2022 bylo tedy očekáváno s napětím a s otázkou, v jaké kondici budou soubory po dvouletém covidovém půstu. Na vše jsme se zeptali odborného pracovníka pro loutkářství Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) a našeho redakčního kolegy Michala Drtiny.

NIPOS má ve své agendě z pověření ministerstva kultury organizaci postupového systému amatérských přehlídek, tedy i těch loutkářských. Uskutečnily se letos všechny, z nichž se vybírá na Loutkářskou Chrudim?

Kupodivu ano. Do postupového systému se přihlásili pořadatelé všech tradičních deseti regionálních přehlídek – Turnov, Plzeň, Strakonice, Svitavy, Hradec Králové, Louny, Brno, Opava, Třebíč a Praha. Tedy všichni vyjma druhé pražské přehlídky v Kobylisích. Chtěl bych všem velmi poděkovat za to, že vydrželi dva uplynulé dva roky, kdy se mnoho přehlídek kvůli covidu konalo bez diváků, nebo se přímo rušilo, přesouvalo, či konalo pouze on-line. Dobrou zprávou bylo, že všechny přehlídky měly dostatečný počet inscenací usilujících o zařazení do programu Loutkářské Chrudimi, a tak mohly všechny lektorské sbory jednu inscenaci nominovat přímo na Loutkářskou Chrudim a neomezený počet doporučit programové radě.

O kolik souborů celkem šlo?

O postup se jich ucházelo celkem jedenašedesát. Byly to však zhruba jen tři pětiny souborů, které jsme na přehlídkách viděli před pandemií. Ale popravdě – čekali jsme jich míň než polovinu z předchozích let, takže to považuji vlastně za úspěch a velmi děkuji všem, kdo své inscenace nastudovali a do postupového systému se přihlásili.

Jaká tedy byla úroveň letošních postcovidových postupových přehlídek?

Měl jsem možnost vidět tři celé přehlídky a jednu částečně. Z mého pohledu byly fenoménem letošního roku přehlídkové premiéry. Mnoho souborů totiž dokončovalo své inscenace až k termínu konání přehlídky, na kterou se přihlásily, a diváci tak mohli spatřit jejich premiérová provedení. Nejzajímavější inscenace podle mě vznikly na základě vlastních dramatizací klasických českých nebo španělských pohádek, biblických příběhů, knižních titulů například od Josefa Váchala, Miroslava Huptycha, Romy Greye, Ivana Binera, Jaroslava Haška, Karla Čapka, Antoina de Saint-Exupéryho, H. Ch. Andersena, Terezy Ondryášové a dalších nebo inspiracemi z autentických deníků či na základě námětů získaných ze záznamů orální historie.

Který soubor pracoval touto metodou?

Na plzeňskou přehlídku takovou – a velmi zdařilou – inscenaci přivezl soubor Nejmenší částice ze ZUŠ F. L. Gassmanna v Mostě, který pracuje s pedagogem Pavlem Skálou. Uvádí ji pod názvem Eva H. Členové souboru vyzpovídali pamětnici starého Mostu a z jejich osobních vzpomínek vytvořili inscenaci o proměnách města, v němž žijí. Pozoruhodné je nejenom divadelní zpracování, ale také princip, kterým se skupina adolescentů, jež příběh vypráví, k příběhu dopracovala a jak do něho promítá svůj vztah k Mostu.

Zúčastnila se přehlídek i jiné soubory řekněme „straších dětí“?

S věkově podobnou skupinou pracuje také Jarka Holasová v ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř. Ta se souborem Je to tajný! uvedla na královéhradecké přehlídce téměř zenovou ekologickou miniaturu Jeden inspirovanou knížkou O muži, který sázel stromy. Dovolím si ocitovat Ninu Malíkovou, která ve svém článku o přehlídce uvádí: Jde o přehledný, ale zajímavě výtvarně i herecky rozehraný příběh rozporu mezi přírodou a ne-přírodou, včetně nejednoduchých otázek, které si zejména současná generace klade v souvislosti s udržitelností zdrojů. […] Vztah je předveden divadelně jako bezeslovný dialog a zápas mezi půvabnou, trochu „boho“ dívkou a současnou dívkou konzumní společnosti. Tato inscenace je zajímavá nejenom tématem člověk versus příroda, ale i snahou zpracovat po svém toto téma i se spoustou nabízených otázek a možností bez předem nabízené sugestivní a jednoznačné odpovědi.

Druhý mostecký soubor, Brambůrky, uvedl v Plzni osobité zpracování klasické pohádky O Červené Karkulce pod názvem Hrnečková Karkulka. Soubor si našel jednoduchý výtvarný koncept a fungující rámec, který tvoří pečení hrnečkové bábovky. Inscenace má mnoho hravých nápadů, které baví jak děti, tak dospělé. Například že si opravdu vystačí se všemi kuchyňskými předměty. Lektorský sbor přehlídky také ocenil nápad, kdy místo kamení vloží vlkovi do břicha těsto na bábovku a místo studny je trouba. Po utopení, tedy dopečení vlka, vznikne voňavá bábovka.

Objevily se na přehlídce i klasické pohádky s Kašpárkem?

Na plzeňské přehlídce se pravidelně představuje domácí soubor V Boudě, který letos uvedl autorskou inscenaci člena souboru Vladimíra Pecha Kašpárek s Honzou – poslední dobrodružství?. Inscenace navazuje na dvojici předchozích příběhů Honzových dobrodružství s Kašpárkem a s Větrnou babkou. Soubor ji zařadil do výběru již v loňském roce, kdy neuspěl. Letošní druhý pokus zapracoval některé připomínky, ale i tak má příběh mnoho komplikací ve struktuře textu. V podstatě jde o jednoduchý pohádkový příběh, kdy musí Kašpárek s Honzou zachránit Větrnou babku z pekelného zajetí a mají klasicky tři pokusy. Na tento základní motiv je však nabaleno mnoho dalších odboček, které více či méně navazují na předchozí inscenace, nebo se snaží oživit děj vtipnými událostmi. Tyto odbočky ale děj značně znepřehledňují. Soubor je však technicky i herecky velmi zdatný a je velmi dobrou inspiraci nejen pro soubory hrající s klasickým fundusem.

Když už jsme stočili řeč na plzeňskou přehlídku – kterou tamější inscenaci považuješ za nejzdařilejší?

Vrcholem plzeňské přehlídky bylo určitě uvedení inscenace Myslíš, dědo…? od souboru Rámus. Nejdříve si můžete myslet, že to bude příběh o rybářovi a zlaté rybce. Následně zjišťujete, že jde o příběh malé mořské víly, která se však nezamiluje do prince, ale do obyčejného rybáře. Toho neokouzlí jiná princezna, ale vílu nepřijmou rybářovi sousedé – je totiž jiná. Motiv příběhu se mění a my sledujeme příběh o jinakosti, porozumění a naději, kterou přináší mládí, a rozbije naše předsudky. Myslím si, že to je skvěle vytvořená dramatizace s výborně vystavěnými situacemi, fungující hudbou na lidové motivy a pozoruhodné je i herectví protagonistů. Jinými slovy jde o profesionálně zpracovanou inscenaci s předmětnými loutkami, která získala nominaci na Loutkářskou Chrudim.

Zmínil jsi plzeňskou přehlídku s malou odbočkou do Hradce Králové. Byly něčím zajímavé i ty ostatní?

Řekl bych, že ano. Na všech přehlídkách se objevily zajímavé inscenace, ať tématem, nebo zpracováním. Přímou nominaci získalo šest souborů, doporučení do výběru dalších čtrnáct inscenací. Vlastně třetina ze všech přihlášených. Například z přehlídky Loutka v Brně byl na Loutkářskou Chrudim nominován soubor BUBU Klubu dětské kultury ze Vsetína s inscenací Kráva a dědeček. Opět si dovolím citovat z hodnocení, tentokrát od Emy Šlechtové: Autorsky skvěle uchopená dramatizace stejnojmenné knižní předlohy (Ivan Binar, 2015, nakl. Meander). Trojice mladých aktérů (vedení Bára Dohnálková) zvládá bravurně vedení plošných loutek i manekýnů, živý hudební doprovod i herecký projev. Všechny složky se smysluplně propojují a vhodně doplňují. Děj graduje, situace jsou dobře vybudované a vypointované etudy. Vážné ekologické téma je pojato mírně tragikomicky a zasahuje širokou diváckou adresu.

Objevila se i jiná inscenace o ekologii?

Stejně zajímavé téma, ale zcela odlišně zpracované, dostalo nominaci na přehlídce ve Svitavách. Kamil Bělohlávek o něm napsal: Soubor Na bidýlku Žamberk se svým představením Jmenuji se Orel vnesl do Svitavského dýchánku velmi svěží loutkářský průvan. Z počátku velmi depresivní a až existenciální drama slepičky z klecového chovu se naštěstí přerodilo do velmi svižné a homogenní inscenace se šťastným koncem. Vyzdvihl bych scénograficky zdařilé nápady, které využívají známé materiálové reálie – např. klecový velkochov je zde vyroben z papírových plat na vajíčka. Celý kus hrají tři mladá sympatická děvčata, která doprovází příběh slepičky mnoha velmi kvalitními a atmosféru dokreslujícími písněmi.

Jaké nominanty bys ještě zmínil?

Z přehlídky ve Strakonicích zaujal soubor Přespolní ze Vševil a Strakonic s inscenací Černá slepice, o které Daniela Weissová napsala: Na pozadí lidových zaříkadel a pověrečných textů se odehrává svět ovládaný vědou. Představení začíná ve tmě a slyšíme technicky zkreslený zvuk – lidskou řeč. Posloucháme jakési zaříkání. Scéna se rozsvěcuje a nám se odkrývá až „dystopický“ pohled na nějaký svět – na dva muže v gumových oblecích, s maskami na obličeji. V tomto zvláštním nasvícení se začínají odvíjet fascinující obrazy spojené s technikou, chemickými pokusy a dalšími zvláštnostmi, které evokují hříchy lidstva. A celé je to doprovázeno zaříkáním a pověrami. Ten zvláštní protiklad technického s prastarým provokuje a zneklidňuje.

Ještě jsme nemluvili o pražské přehlídce.

Z Pražského Tajtrlíka byl nominován soubor Na Holou z Hořovic s inscenací Krvák, ke které Johana Bártová uvedla: Inscenace překypuje výtvarně technologickými vychytávkami. Předlohou k tomuto autorskému počinu se stal Krvavý román od Josefa Váchala. Ačkoli je v původním textu příběh velmi spletitý, povedlo se režisérovi a scénografovi Ludvíku Říhovi Řeřichovi postavit dramaturgicky funkční příběh, ve kterém se divák jednoduše orientuje a přesně ví, co se děje.

Kterou inscenaci si pro sebe hodnotíš nejvýše?

Mnohé už jsem zmínil, ale jednu si dovolím vypíchnout ještě jednou. Inscenace Eva H. mosteckého souboru pro mě byla ze všeho, co jsem na postupových přehlídkách viděl, tím nejzajímavějším počinem. Inscenace, která fungovala divadelně, ale byla za ní vidět i skvělá pedagogická práce, mě prostě nadchla. Přístupem i provedením.

Na závěr by bylo vhodné zmínit, zda jsi zaznamenal nějaký posun v dramaturgii souborů?

Obecně bych řekl, že ne. Jsou ti, co pracují s dramaturgickým záměrem něco říct a k něčemu se vyjádřit. Ne vždy se to podaří, ale je zde znát upřímná snaha. Na mnoha přehlídkách tak byly k vidění velice zajímavé inscenace, nové texty a nadějné mládí. Stále ale existují i soubory, jejichž činění velmi trefně popsala Iveta Grmelová ve svém článku o přehlídce v Třebíči: V mnoha souborech působí party nadšenců napříč věkem. Mají k dispozici fundus historických loutek i kulis a je veliká škoda, že dětským divákům od 3 do 7 let, pro které jsou dle anotací jejich kusy určeny, svým přístupem ukazují, že je loutkové divadlo jen „ukecaná“ nuda. A stačilo by trochu se zamyslet nad kauzalitou příběhu, který chtějí dětem předkládat. Zamyslet se nad tématem, ponaučením či poselstvím, které by divákovi chtěli sdělit. A při vzniku inscenace s tím pracovat a brát ohled na to, koho si do hlediště zvou. Dokud se dramaturgie těchto souborů bude odehrávat v rovině: „Máme loutku kozy, zahrajeme tento týden pohádku o koze,“ nebo „Tenhle text jsme dlouho nehráli, tak bychom ho mohli oprášit,“ tak do hlavního programu Loutkářské Chrudimi prostě nepatří. Zní to ostře, ale je to pravda. Postupový systém přehlídek s diskusemi se snaží tyto soubory ovlivňovat, případně jim ukazovat, jakým způsobem by se dalo k přípravě inscenací přistupovat lépe. A vždycky potěší, když se soubor, který na doporučení lektorů dá, v následujících letech kvalitativně posune.

Loutkář 2/2022, s. 96–100.

redakce: Postupové loutkářské přehlídky po covidu

Aktuální číslo

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás