Švecová, Veronika: Když angažmá, tak v DRAKu

Spolužáci z DAMU, kolegové z DRAKu a zanedlouho i novomanželé. Edita Valášková se svým nezaměnitelným vybuchujícím smíchem a Šimon Dohnálek s jedním z nejširších úsměvů vůbec jsou nejnovější posilou hereckého souboru Divadla DRAK. Kudy vedly jejich cesty k loutkovému divadlu a jakým dalším projektům se věnují, mi vyprávěli údajně vyčerpaní po víkendu na divadelním festivalu Jařinec v Jaroměři. Přesto z nich energie jenom sršela a při svých odpovědích se vzájemně povzbuzovali a doplňovali.

Začneme ze široka: Jak jste se dostali k divadlu? Oba jste měli k loutkám blízko od útlého dětství.

Šimon: Moje maminka vedla základní estetickou výchovu pro předškolní děti. Takže patlání s barvičkami, písničky a tak dále. To jsem absolvoval a chodil jsem tam i během základní školy, už jako ten zkušený, co to všechno zná. Pak jsem k mamce chodil i do dramaťáku vyloženě zaměřeného na loutky a asi v deseti letech jsem si řekl, že divadlo už nikdy nechci vidět.

Takže jsi v podstatě vyhořel ještě před pubertou?

Edita: Aspoň už to má za sebou.

Šimon: Tak. A když mi bylo dvaadvacet a jezdil jsem zrovna za prací do Skotska, rodiče za mnou přišli, jestli bych ještě nechtěl zkusit nějaké to studium. Tak jsem se přihlásil na Zlínskou vyšší odbornou školu umění a zjistil, že by mě divadlo zase mohlo bavit.

A DAMU byl pak už jen další logický krok? Proč zrovna KALD?

Šimon: Na několika festivalech jsem ve Zlíně měl šanci vidět, co na DAMU vzniká. Nejvíc mě zasáhla Regulace intimity souboru 11:55 v režii Jiřího Havelky. Něco takového jsme si na VOŠ, kde jsme dělali jenom tu činohru nejhrubšího zrna, ani nedokázali představit.

Takže činoherní katedru jsi ani nezkoušel?

Šimon: Já zkoušel rovnou všechno. Činoherní herectví a fyzické divadlo na JAMU a alternu na DAMU. Vlastně jenom tu činohru na DAMU ne, protože jsem den před přijímačkami zjistil, že jsem se místo toho přihlásil na katedru výchovné dramatiky.

A kde všude jsi uspěl?

Šimon: Všude.

Aha, tak to gratuluju. A ty, Edito? Co tebe vedlo do dramaťáku k Jarce Holasové?

Edita: Velmi ráda jsem si povídala se svojí spolužačkou ze základní školy Monikou Němečkovou. Seděly jsme před panelákem a já pak chodila domů přes celou Jaroměř. Jenže ve čtvrtek neměla Monika čas, protože chodila do dramaťáku. Jednou jsem se zeptala, jestli můžu jít s ní, a už to bylo. Jarka mě rovnou zaměstnala a bez problémů přijala.

V čem myslíš, že je její přístup tak úspěšný? Vychovává poměrně výrazné divadelní talenty.

Edita: To je pravda. Určitě je to tím, že nás poslouchá. Samozřejmě ne hned od malička, ale jak svoje žáky pozná, už se snaží vycházet z toho, co je baví, a dál jejich talent a zájem rozvíjet. Umí nasměrovat, nabídnout, ale člověk má silný pocit, že sám tvoří, a ne jenom plní něčí zadání. Může si vybrat, s jakými loutkami chce hrát, jestli vůbec používat loutky. Později už jsme měli i motivaci na něčem pracovat samostatně nebo v menších kolektivech než pořád pod dohledem ve velké skupině. Skvělé bylo ježdění po všech možných přehlídkách, pořád dostáváte zpětnou vazbu a máte pocit, že se posouváte a že vás někdo bere vážně. Přemýšlíte, co dalšího zkusit, jak tu zpětnou vazbu zapracovat.

A pak jste oba nastoupili na DAMU, do ročníku Petry Tejnorové.

Edita: Jsem vděčná, že jsem mohla studovat zrovna u Petry. Vlastně byl její přístup dost podobný tomu Jarčinu. Ptala se nás, s kým bychom chtěli pracovat, jaké si vyzkoušet workshopy, co si třeba zopakovat.

Šimon: V prvním ročníku ještě byla totální všehochuť. Měli jsme šanci si od každého zkusit něco. Dál už jsme si studijní plán budovali kolektivně. Ale pořád byl náš program extrémně našlapaný.

Edita: Nedostala jsem se domů třeba tři měsíce. Ale to bylo způsobené i tím, že jsme zkoušeli vlastní projekty, nebylo kdy jindy než po škole. Takže po večerech a o víkendech.

A jak jste vnímali pozici loutek během studia na KALD?

Edita: Hodiny animace jsme měli hned od prvního ročníku, dvouhodinovku týdně.

Šimon: Jenže prvotní přístup byl trochu rozpačitý. Ano… Loutky… No asi vás to nebude všechny bavit. Na což se člověku chce automaticky přitakat, aniž by to vůbec zkusil. Ale třeba Edita s loutkami pracovala ráda, zároveň si asi konečně chtěla zkusit i něco jiného. Já jsem si loutky pamatoval, bavily mě, ale chtěl jsem se zase věnovat pohybu. Ale cestu jsme si k nim i tak našli.

Edita: Loutky byly moje hlavní motivace proč jít na KALD. Ve výsledku jsem tedy byla trochu zklamaná, měla jsem pocit, že jsem se nenaučila nic nového, ale to prostě bylo tím, že nás Jarka skutečně perfektně připravila. Škola mi nabídla spoustu jiných možností, kterými se to pro mě kompenzovalo.

Šimon: Ale třeba setkání s Vítkem Bruknerem považuji za velmi inspirativní.

Čím vás tak oslovil?

Edita: Byla to absolutní svoboda. Mohli jsme si hrát, zkoušet cokoliv. Máme čočku, pojďme animovat čočku, tady je piano, okno, nebojme se ničeho.

Šimon: Nebo jsme dostali krabičky se sirkami a měli jsme zakázáno z nich udělat loutku. Nakonec pět z nás stejně k té loutce došlo a Vítek pak pokyvoval, že to je vlastně v pořádku a splnilo to účel. Dál nás určitě ovlivnila Agnes Limbos.

Edita: Na jejích principech objektového divadla jsme pak vytvořili RAW.

RAW vzniklo ještě během studia, jak jste ke konceptu vytvořit loutkovou inscenaci o smrti přišli?

Edita: Během vzájemného oťukávání v prváku jsme zjistili, že nás oba loutky baví a rozhodli jsme se společně vytvořit autorskou inscenaci.

Takže to nebylo žádné školní zadání, klauzura, ale čistě váš soukromý zájem?

Edita: Přesně tak. Na základě hodin s Petrou Tejnorovou nám akorát vyvstalo téma: tabu. Na první zkoušce jsme si tedy vypsali různá tabu témata, a tak jsme se dostali ke smrti. Dráždilo nás, že smrt bývá v divadle vždy pojednána s patosem a lítostí, a my cítili šanci pojmout smrt jinak. Následující půl rok jsme se akorát věnovali tématu jako takovému. Četli jsme o smrti, povídali jsme si o ní s různými lidmi, konzultovali s neziskovou organizací Cesta domů, koukali na dokumenty. Pojali jsme to jako výzkum, nechtěli jsme, aby na nás padla ta těžkost, ale vlastně až vědecky jsme zkoumali, co pro koho smrt znamená.

Šimon: Postupně se začala objevovat naše vlastní témata, zpracovávali jsme si dosavadní úmrtí v rodině a podobně.

Kdy jste uznali, že už je téma dostatečně zralé, aby dostalo i vizuální podobu?

Edita: Vyplynulo to postupně. Původně tam měla být jenom Smrtka, co by vyprávěla příběhy.

Šimon: Rufina Bazlova má ještě teď schovanou krásnou vyřezanou lebku s klapací čelistí a jednou rukou.

Edita: Hodně jsme hledali kudy, až jsme došli k tomu, co to je teď. A s finálním výběrem nám pomáhal Jirka Adámek. Na jeho popud jsme zařadili i dopis mojí babičce, který jsem jí napsala, když mi v mých deseti letech umřela, a který jsem od té doby neotevřela.

Jak jste poznali, že už je hotovo? Nemáte tendence pořád ten tvar měnit a dál ho rozvíjet?

Edita: Mění se sám s tím, jak se mění doba, takže do toho ani nemusíme moc vstupovat. Třeba covid hodně vnesl téma smrti do celospolečenské debaty.

Šimon: Věříme, že je to až nadčasové a stále aktuální i díky tomu, že použité loutky jsou anonymní a každý divák si do nich projektuje vlastní zkušenost. Často za námi lidé po představení chodí a mají touhu nám vyprávět vlastní příběhy se smrtí. Nedávno se nás někdo ptal na umírající dítě – a nás do té doby nikdy nenapadlo, že by ta loutka vlastně mohla reprezentovat dítě. V tomhle směru nás ovlivnil i workshop rodinných konstelací se Simonou Babčákovou a právě Agnes Limbos, která pracuje tím způsobem, že jen vedle objektu postaví jiný objekt a divák si sám dosadí význam nebo vlastní asociaci.

Další vaší společnou inscenací je Hodina modrých slonů. Ta oproti RAW vznikala jak?

Edita: Celý koncept přišel od Anežky Berkmanové, která nás a Rufinu oslovila.

Šimon: Zároveň nás lákala knižní předloha. Po RAW jsme chtěli zkusit nějakou vlastní adaptaci literatury, uvažovali jsme nad A uzřela oslice anděla od Nicka Cavea. Když jsme si přečetli Hofmanovu knížku, uhranul nás její vesmír.

Edita: Anežka ale měla kvůli činohernímu přístupu vtlučené, že bude dělat přesnou adaptaci, citovala nám jednotlivé postavy a moc se od té doslovnosti nedokázala odpoutat.

Šimon: Nakonec jsme honem vykradli hračky z Editiny půdy a zbytek pokoupili na blešáku, stůl jsme vyráběli den před premiérou. Pořád si ke Slonům trochu hledáme vztah, nejde to úplně z nás.

Po škole jste oba nastoupili do angažmá Divadla DRAK. Váhali jste nad tou nabídkou? Uvažovali jste o volné noze, nebo jste hned věděli, že to je ono?

Edita: Já do DRAKu jezdila od malička. Věděla jsem, že jestli angažmá, tak v DRAKu. Takže když nabídka přišla, měla jsem jasno.

Šimon: Být na volné noze by mě hrozně bavilo. Je to velmi pestrý svět, člověk potká spoustu různých lidí, vyzkouší si všemožné přístupy ve všelijakých týmech. V jednu dobu svého studia jsem si tak naivně až namyšleně říkal, že nad angažmá bych uvažoval jen ve dvou případech: buď DRAK, nebo Dejvické. Pár měsíců po tom, co Edita získala nabídku z DRAKu, mi zavolala Bára Kalinová a začala se tak nenápadně vyptávat, na jaké umím hrát hudební nástroje.

A na jaké nástroje musí člověk umět hrát, aby se dostal do DRAKu?

Šimon: Myslím, že ze všech zmíněných nejvíc zafungovala imaginární basa.

Každý už jste v Hradci nazkoušel tři inscenace, máte určitou představu o tom, jak to v DRAKu funguje. Mnoho mladých herců po škole získá angažmá, ale po divokém inspirativním studiu v Praze se v regionech začnou nudit, nebo získají pocit, že na angažmá je vlastně ještě brzo. Vy zatím nemáte tenhle strach nebo zaječí úmysly?

Edita: Asi ne. Vlastně si to naopak užívám, potkala jsem skvělé lidi, vyhovuje mi způsob práce i komunikace, cítím se v DRAKu dobře a jsem za tu příležitost vděčná.

Šimon: Já nad určitým podobným rizikem uvažuju. Na druhou stranu do DRAKu přijíždějí hostovat různí režiséři, postupy tvorby se od sebe liší inscenaci od inscenace, je to hodně bohaté. Nebojím se, že bych nenacházel nové podněty v tvůrčí práci. Ale chybí mi kulturní vyžití, které nabízí Praha.

Edita: Proto jsme si řekli, že do Prahy dál budeme pravidelně jezdit na různé akce.

Šimon: A že i do toho Klicperáku zajdeme.

A už jste tam něco viděli?

Oba: Ne.

Šimon: Ale říkáme si to, co dva týdny. Jednou už jsme tam skoro byli, vážně!

Kromě DRAKu ale pracujete na dalších projektech. Ty máš, Šimone, dvě autorské inscenace s Danem Horečným. Dokážeš srovnat zkoušení s Danem oproti tomu s Editou?

Šimon: Edita je taková tetelivá. Ráda si vyhrává s objekty, je pečlivá, vše hodně probíráme. Je to mnohem komplexnější proces. S Danem nás baví dělat virvál. A oba to nejspíš děláme proto, že na našich domovských scénách na to prostor není. Ve zkratce by se dalo říct, že když jdu hrát s Editou, jdu hrát dobré divadlo, kterým chci něco sdělit a za jehož kvalitou si stojím. Když jdu hrát s Danem, tak vím, že je to úplná blbost, ale v tom je pro nás ten „sport“.

Edita má zase zkušenost s televizní tvorbou pro děti. Jsi jednou z moderátorek Planety YÓ, jak vnímáš rozdíl mezi televizí a divadlem?

Edita: Rozhodně mi víc sedí divadlo. V televizi je velký šrumec, nemám moc šanci něco ovlivňovat, chybí mi ta zpětná vazba. Ale natáčení má nějaký rytmus a vlastně mě udržuje v kondici i čistě prakticky, co se týče učení textů, a tak.

Nakolik při hraní vnímáte svého diváka?

Edita: Hodně. Naposledy při Antigoně studenti středních škol na generálce reagovali úplně v jiných pasážích než premiérové publikum. Skoro stoprocentně opačně.

Šimon: Velký rozdíl jsou různě staré děti. Když hrajeme pro školky, víme, že musíme opatrně, abychom je nevyděsili, zatímco na první stupeň už můžeme nasadit s větší energií. Zní to sice jako banalita, ale je důležité s tím umět pracovat.

Edita: Slož si už v závěrečné fázi bez diváků téměř nešlo zkoušet.

Šimon: A u každé inscenace je to jinak. Někde naopak tolik prostoru pro výrazné divácké reakce není, nebo daný tvar komunikaci s divákem moc neumožňuje. A pak si musím pokaždé to spojení znovu objevovat.

Edita: Úplně jiný druh komunikace s divákem mi nabízí Dům v Jabloních, což je imerzivní inscenace projektu Pomezí. Ponořím se do své postavy Fanny na skoro tři hodiny a s diváky komunikuji zcela novým způsobem, baví mě tam i ten prvek improvizace, ale pořád v pevně daném rámci.

Úplně na závěr: Co pro vás znamená loutka?

Šimon: Pro mě je to referenční bod, na kterém se s divákem vždycky potkám. Co se děje okolo, se může vyvíjet různě, ale loutka nás vždy vrátí na stejnou společnou stránku.

Edita: Je to zkrátka sdělovací prostředek, vlastní a svébytný styl komunikace.

Loutkář 2/2022, s. 88–91.

Švecová, Veronika: Když angažmá, tak v DRAKu

Aktuální číslo

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás