Slavíčková, Sarah: Inspirace z energie

Další z loutkářů, kteří mají řemeslo a talent v krvi, jsou herečka Pavla Lustyková a její syn Štěpán Lustyk. Každý z nich se po studiu na KALDu vydal trochu jiným směrem. Pavla má stálé angažmá v DRAKu a Štěpán účinkuje v mnoha neloutkových i loutkových inscenací na profesionálních scénách i s nezávislými soubory, zkouší různé divadelní přístupy a věnuje se i hudbě. Oba jsou si možná o to víc navzájem inspirací a obdivují energii toho druhého.

Oba jste studovali na KALD DAMU. Co vám studium nejvíce dalo? Co zásadního jste si z něj odnesli?

Pavla: Nastoupila jsem do školy těsně po revoluci, kdy se tam hodně věcí měnilo. Takže to byla taková anarchie. Hodně možností, ale trochu zmatek. Ale jinak jsem to měla asi jako všichni: kromě toho, že získáš kamarády na celý život, tak se ti taky otevřou, díky lidem, které tam potkáš, nové pohledy na divadlo, zkušenosti, možná pochopíš, co chceš a co ne. Jednoduše – začátek, svoboda, rock’n’roll!

Štěpán: Nejlepší na tom studiu bylo to, že jsem se seznámil s lidmi, s nimiž dodnes tvoříme a spolupracujeme. Samozřejmě spousta workshopů a zážitků, ze kterých jenom nasáváte to, co chcete a co později můžete využít při herecké práci.

Bavily vás loutky už při studiu? Jak jste se k nim dostali?

Pavla: Mě loutky bavily před studiem, při studiu i po něm. Začínala jsem ve svitavském Céčku, kde byly loutky a hudba vždycky na prvním místě. Měla jsem nejlepšího učitele, Karla Šefrnu, a další skvělé lidi kolem sebe. Myslím si, že všechno zásadní jsem se naučila tam. Když jsem poprvé uviděla Edwarda, byla jsem okouzlená. Byla to tak krásná, poetická inscenace a přitom legrace! Loutky, předměty, hudba, poezie.

Štěpán: Já jsem samozřejmě znal loutky od mámy z divadla, protože jsem tam jako malý seděl a sledoval všechny inscenace, když mě neměl kdo hlídat – např. Tři zlaté vlasy Děda Vševěda v režii Josefa Krofty. Potom v průběhu puberty jsem divadlo nesnášel a později si k němu zase našel cestu a rozhodl se jít na DAMU. Tam už mi bylo docela jedno, jestli budu dělat něco s loutkami, pohybové divadlo, nebo činohru. Náš vedoucí ročníku byl Jan Mikulášek, a ten směřoval více k činohernímu projevu. Celkově se snažím vyzkoušet všechny možné divadelní projevy a nedělat jen loutky nebo jen činohru.

Jaká byla vaše cesta po DAMU? Na jaké inspirující projekty a lidi jste narazili?

Pavla: Po DAMU jsem chvíli hrála s Matějem Šefrnou pohádku Bajaja, loutky nám dělal Jarda Doležal. A pak už jsem šla do DRAKu. Splnil se mi sen! DRAK byl pro mě meta. Skvělá atmosféra, spousta inspirace a skvělých lidí, od nichž jsem se mohla učit.

Štěpán: Po DAMU jsem začal hodně spolupracovat s režiséry ze skupiny 8lidí, převážně s Annou Klimešovou, se kterou jsme udělali skvělou inscenaci Vladař, která měla nedávno derniéru v Divadle Komedie, Nanuka nebo Miu a velrybu, které stále hrajeme v Divadle Minor. Hodně významná pro mě byla také spolupráce s Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem, s nímž jsme dělali Kyjem po kebuli v Divadle Na zábradlí a Zachraňte číslo 6 v Minoru. Často přebíhám od malých činoherních scén do loutkového Minoru. A taky nesmím zapomenout na Vi.Tvor, což je taková naše loutkářská skupina, s níž letos budeme dělat už třetí inscenaci s názvem Botanik. Projektů mám ale ještě mnohem víc.

Oba v různých inscenacích střídáte herecké a loutkoherecké principy. Někdy svou roli ztvárníte tělem, jindy využíváte loutku. Štěpán například působil v Divadle Na zábradlí nebo v Městských divadlech pražských, Pavla, která je stálou členkou DRAKu, zase střídá tyto polohy tady. Který druh herecké práce vám vyhovuje více a proč?

Pavla: Rozhodně ta loutková. Protože když hrajete s loutkou, můžete trochu přehánět, nasadit „šaržičku“, dělat si „srandičku“. To mně vyhovuje.

Štěpán: Nechci říct, která mi víc vyhovuje, užívám si všechny přístupy stejně.

Na KALDu je velmi oblíbená práce v kolektivu. Jak moc zasahujete ve svých souborech do konceptu celé inscenace? Je pro vás pohodlnější dostat jako herci jasné a pevné instrukce? Nebo rádi improvizujete a hledáte společně s inscenačním týmem různé cesty a prostředky?

Pavla: Do konceptu celé inscenace jako herci moc nezasahujeme. Ale prostor pro hledání, improvizaci, nabízení, to máme a baví mě to.

Štěpán: Rozhodně mě baví být spoluautorem a vymýšlet představení od začátku do konce. Nemám moc rád jenom plnit zadaný úkol.

Kdo nebo co jsou vaše největší inspirace?

Pavla: Pro mě jsou inspirací moji šikovní kolegové.

Štěpán: Do určité míry je to samozřejmě máma. Celkově lidé kolem mě, ale i cizí lidé všude na světě. Dneska když otevřete Instagram a projedete si krátká videa z aplikace Reels nebo YouTube, to je jedno, tak můžete během půl hodiny narazit na spoustu zajímavé inspirace.

Čím vás ten druhý inspiruje? A jak moc se vzájemně „divadelně“ ovlivňujete?

Pavla: Štěpán mě inspiruje svým mládím, svojí energií, otevřeností pro nové věci. Je pro mě vzorem v tom, že člověk nemá ustrnout v minulosti, nebýt příliš nostalgický.

Štěpán: Mamka vždycky byla a je plná takové mladé energie, tak se snažím ji mít taky.

Konzultujete spolu některé role? Chodíte si navzájem pro radu?

Pavla: Párkrát jsem Štěpovi napovídala, když se učil text. Ale jinak si radíme až potom, co vidíme představení toho druhého. Co by se dalo zlepšit a tak.

Štěpán: Nijak zvlášť.

Tématem tohoto čísla jsou „loutky a politika“. Spojujete si loutku s politikou? Myslíte, že je dobrým prostředníkem ke sdělování těžkých společenských či politických témat?

Pavla: Ano. Loutky a politika k sobě dobře sedí. V roce 1989, těsně před revolucí, jsme s Céčkem dělali loutkového Hamleta s marionetami. Byl to takový protest proti komunistickému režimu, proti tehdejší době. Ty šarže, typy, podobenství… V loutkovém divadle si toho můžete dovolit opravdu hodně. Krteček jako Major Zeman, zlý kašpar jako Babiš, prostě cokoliv. Je to osvobozující, když si z tragédie můžete na chvíli udělat „prču“. A v loutkovém divadle se to přímo nabízí. Můžete být „na hraně“.

Štěpán: Ještě jsem asi nedělal žádnou přímo politicky angažovanou loutkovou inscenaci, ale občas se sem tam vloudí nějaký fórek nebo narážka na současné politické dění jak u nás, tak ve světě. To většinou bývá předmětem nějaké improvizace. Zároveň mě vždycky na loutkovém divadle bavila taková lehkost a uvolněnost, tak nevím, jestli by to tou politikou nebylo moc zatěžkané, ale proč ne. Ještě jsem každopádně žádnou takovou inscenaci neviděl.

Máte nějakou divadelní či obecně kulturní osobní zkušenost s angažovaným uměním nebo s nějakým projektem či inscenací, která by podněcovala veřejnou diskusi – nejlépe s loutkami, ale i mimo ně?

Pavla: Možná to s otázkou souvisí jen okrajově, ale mám jeden čerstvý divadelní zážitek, který se vztahuje k válce na Ukrajině. V DRAKu hrajeme inscenaci Slož si. Je pro nejmenší diváky. Ti poslouchají zvuky, které se postupně složí do příběhu, do hudby. A přišly děti z Ukrajiny. Když uslyšely ruchy vlaku, zvuky města, sbíječku a houkání aut, byly vyděšené. Možná, že náš další titul by se mohl jmenovat Kterak Kašpárek k radosti všech Putina udolal.

Štěpán: V loutkovém divadle ne, ale v neloutkových inscenacích se nám podařilo rozpoutat otevřený dialog. Např. ve Vladařovi v Komedii jsme, myslím, často rozpoutali ohnivé debaty. Myslím, že je vždycky dobré, když představení vyvolá nějakou diskusi.

V Minoru je možné zhlédnout inscenaci Bratři naděje o bratrech Kopeckých, kteří hráli loutkové divadlo za první světové války v legiích. Je jasné, že divadlo je v nelehkých dobách důležité nejen pro rozptýlení od reality, ale také jako prostředek, jak o takových skutečnostech mluvit. Myslíte, že má v této době divadlo – loutkové i neloutkové – takovou funkci, schopnost a sílu?

Pavla: Myslím, že ano. I když ne takovou, jako dřív. To je jasné. Internet, televize… My, kteří hrajeme loutkové divadlo pro děti, máme vlastně velkou zodpovědnost a výhodu. Můžeme děti nenápadně vychovávat. A je jasné, že mnozí politici pravděpodobně jako děti do divadla na pohádky nechodili. To by totiž jinak moc dobře věděli, že lhát a krást se nemá.

Štěpán: Těžká otázka. Určitě ano, ale mohli bychom dlouze debatovat o tom, do jaké míry a kolik lidí to zasáhne.

Loutkář 2/2022, s. 84–87.

Slavíčková, Sarah: Inspirace z energie

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás