Matula, Richard: Paměť paměťové instituce

U příležitosti 50. výročí založení Muzea loutkářských kultur publikujeme úryvek z připravované publikace Sbírka a historie Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, který nám vedení instituce laskavě poskytlo. Autorem knihy je Richard Matula, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky MLK, a zabývá se v ní historií a okolnostmi vzniku nejstaršího specializovaného loutkářského muzea v České republice, které vzniklo v roce 1972 ve východočeské Chrudimi. Autor si zároveň klade důležité otázky o smyslu existence muzejních institucí i jejich roli při vytváření kolektivní paměti dané společnosti, jak si můžete v ukázce sami přečíst. (red)

Slovní hříčka, která však v sobě skrývá a naznačuje některé zásadní otázky k problematice historie konkrétního muzea, na níž nelze nahlížet pouze jako na strohé faktické dějiny instituce, ať již na poli samotné historiografie, či historické muzeologie.1 Na to je muzeum dle mého názoru příliš specifické, a to především vlastním vztahem k paměti. Jakou tedy pamětí, případně jakými druhy paměti disponuje? Je snad paměť smyslem muzea? Může muzeum usilovat o vlastní paměť? Mělo by ji předat a v neposlední řadě: může vůbec někoho zajímat? Než bude možné se vyjádřit k předloženým otázkám, je zapotřebí alespoň stručné teoretické nastínění základních pojmů a teoretických rámců fenoménu paměti.2 Uvažujeme-li o paměti v souvislosti s muzeem, většinu pravděpodobně napadne, že muzeum může být ve vztahu k paměti v prvé řadě jejím uchovatelem. Z klasických definic přece vyplývá, že tento typ paměťové instituce sbírá, opatruje a snaží se i zpřístupňovat hmotné doklady přírodního a kulturního dědictví.3

Jako součást onoho dědictví, jinými slovy uchovávané paměti, pak lze označit kolektivní paměť. Termín, který do humanitních věd vnesl francouzský sociolog Maurice Halbwachs, upozorňuje na důležitou skutečnost. Totiž že jedinec se svou individuální pamětí je sice nositelem paměti, avšak vnímání minulých prožitků nevychází pouze z jeho vnitřních procesů. Vzpomínání a vnímání minulosti je dáno na základě kolektivní paměti, tedy skrze informace předané společností, a paměť se tak v tomto pojetí tvoří až na základě procesu socializace.4 Kolektivní pamětí se zabývali a dále tento koncept rozvíjeli mnozí další, mezi nimi např. i německý egyptolog Jan Assmann se svou teorií kulturní paměti, která pak souvisí s tzv. „fixními body minulosti“, tj. vzpomínáním na minulost, která se odehrála mimo naši současnou realitu. Kolektivní paměť je tedy utvářena jednak obsahem individuálních zkušeností, které sdílíme, a zároveň jakousi reprezentací minulosti, jež je podstatná pro chápání světa a pomáhá utvářet naši identitu.5 Francouzský historik Jacques Le Goff hovoří o vzniku tzv. nové historie, která se ustanovuje právě na základě nátlaku kolektivní paměti: Kolektivní paměť se zkoumá, zachraňuje a uctívá nikoli už v událostech, ale v dlouhém trvání, a spíš než v textech se hledá v obrazech, gestech, rituálech a oslavách. Je to převrácení historického pohledu, které sdílí široká veřejnost, posedlá obavami ze ztráty paměti, z kolektivní amnézie.6

Le Goff v tomto smyslu navazuje na dalšího francouzského historika Pierra Noru, v jehož díle můžeme o muzeu uvažovat jako o místu paměti, ostatně stejně jako o archivech, hřbitovech, svátcích, smlouvách, výročích, pomnících a mnohých dalších reliktech, kde se krystalizuje a kam se uchyluje paměť. V tomto smyslu chápána již ne jako neuvědomělé tradice a instinktivní vědění, ale nostalgický svědek doby, který žije a rodí se ze stesku po spontánní paměti a potřebuje tak hmatatelné orientační body existence.7 Současné nakládání s pamětí obecně, v archivu a muzeu zvlášť, se pak často rovná budování obrovitého materiálního skladu, v němž ukládáme to, nač si nemůžeme rozpomenout – bezedný inventář toho, na co bychom si mohli jednou potřebovat rozpomenout.8

Snad právě i tento fakt je na muzeích fascinující a je možné souhlasit se slovy Umberta Eca, že do muzea se chodí právě proto, že je ve své podstatě nenasytné,9 a konstatovat, že v muzejních depozitářích jsou opatrovány miliony a miliony sbírkových předmětů. Na druhou stranu, a buďme upřímní, drtivou většinu těchto předmětů nikdo, kromě správců těchto sbírkových fondů a několika málo badatelů, neviděl a pravděpodobně ani neuvidí. Zároveň je třeba dodat, že ono specifické „shromažďování a uchovávání paměti“ představuje natolik časově i odborně náročnou činnost, že je často prezentována i jako samotný smysl existence muzeí. Ve skutečnosti by však měla být pouhým prostředkem k jeho naplnění, tj. zkoumání muzeality.10 Tento specifický muzeální vztah k paměti je možné chápat jako spontánní lidskou tendenci zabránit přirozenému zániku určitých prvků skutečnosti, reprezentujících takové hodnoty, které společnost potřebuje ve vlastním zájmu jako věcnou paměť.11

Tolik snad k roli a smyslu muzea jako „posedlého uchovatele paměti“. V kontrastu s oním hromaděním paměti, ať už ji nazveme jako věcnou, kolektivní, či kulturní, zůstává vlastní paměť muzea. O tu paradoxně muzea nepečují vůbec, nebo jen výjimečně. Na jednu stranu se tedy muzejníci až panicky obávají výtky budoucích generací, že nezachovali určitý artefakt, ale na druhou stranu s klidným svědomím vlastní historii opomíjejí. K archivaci je ze zákona určena pouze základní ekonomicko-správní agenda, kdežto dokumentace sbírkotvorné, výzkumné, prezentační, ale i každodenní rutinní činnosti se nedochovává.12 Přesněji – je určena k zapomnění. Proč tomu tak je? Je důvodem domnělá nedůležitost těchto činností, snaha zůstat ve stínu, nesmělost, prostá bázeň, či pohodlnost zaměstnanců? Nebo se snad může v některých případech jednat i o účelové zapomínání na skutečnosti, které neodpovídají legitimizačním a sebeidentifikačním13 potřebám?

Jedná se o otázky, na které nebude možné odpovědět bez výzkumů konkrétních institucí, které se navíc nemohou obejít bez spolupráce muzejníků-pamětníků a jejich výpovědí, kteří paměť dané instituce vědomě i nevědomě tvořili. Domnívám se tak, že i muzea a muzejnictví, tak jako další obory lidské činnosti, by měly usilovat o zachycení vlastní paměti v neustále se měnících politických i sociokulturních podmínkách. Takové počínání by mohlo mít význam nejen pro historickou muzeologii, tzv. dějiny každodennosti či mikrohistorii, ale také pro budování identity dané instituce, současných i bývalých zaměstnanců, spolupracovníků, oboru, města, regionu atp.

Ukázka z připravované publikace Sbírka a historie Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, kterou vydává muzeum u příležitosti letošního 50. výročí svého založení.

Poznámky

1 Kirsch, O.: Dějiny lidského myšlení vs. dějiny institucí? Několik poznámek k problematice historické muzeologie, Brno 2013, č. 1, s. 9.

2 Paměť je předmětem zájmu celé řady vědních oborů – od biologie, neurofyziologie a psychiatrie přes psychologii, kulturní antropologii až po filozofii, sociologii a historii. O paměti se tak čím dál častěji hovoří jako o novém paradigmatu humanitních věd.

3 Žalman, J.: Má hlava je muzeum aneb Dupání lehkou nohou v muzeologii, Praha 2004, s. 13.

4 Halbwachs, M.; Namer, G. a Jaisson, M. (eds.): Kolektivní paměť, Praha 2009, s. 50–63.

5 Assmann, J.: Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku, Praha 2001, s. 36–53.

6 Le Goff, J.: Paměť a dějiny, Praha 2007, s. 108.

7 Nora, P.: Mezi pamětí a historií, in: Politika paměti: antologie francouzských společenských věd, Cahiers du CEFRES, 13/1998, s. 40–46.

8 Tamtéž, s. 48.

9 Eco, U.: Bludiště seznamů. Praha 2009, s. 170.

10 Žalman, J.: o. c., s. 14–15.

11 Stránský, Z.: Úvod do studia muzeologie, Brno 2000, s. 57.

12 Tamtéž, s. 51.

13 Havelka, M.: Poznání – paměť – identita a několik obecnějších úvah, Dějiny – teorie – kritika, Praha 2007, č. 2, s. 256–268, s. 260.

Loutkář 2/2022, s. 78–79.