Drtina, Michal: Skutečně živý festival

Festival Bábková Žilina je věnován tvorbě slovenských loutkových divadel. Dramaturgie vybírá z mnoha nabízených produkcí nezřizovaných divadel a osloveným zřizovaným divadlům nechává volnou ruku pro jejich vlastní výběr inscenací. Letošní podmínkou bylo zařadit do programu pouze tituly, které vznikly v době před rokem 2021.

V programu bylo uvedeno čtrnáct inscenací, po jejichž zhlédnutí bych si dovolil konstatovat, že byly prezentovány velice zdařilé projekty autorské dvojice Monika Kováčová a Mária Danadová, že pojetí pohádek v produkci Nového divadla a Divadla Houže vytrhne ze zažitých pohádkových stereotypů a že za pozornost stojí texty francouzské spisovatelky Agnes de Lestrade a ruské prozaičky Xénie Dragunské.

S největším ohlasem se na festivalu setkala inscenace Světlonoš skupiny Odivo, která tento projekt vytvořila společně s Ivanem Martinkou. V inscenaci je velmi zřetelné, že skupina Odivo, zastoupená Monikou Kováčovou a Máriou Danadovou, hledá své výrazové prostředky nejen v loutkovém, ale také v pohybovém divadle a že obě umělkyně rády pracují s živou hudbou. A Ivan Martinka je skvělý loutkář, scénograf i technolog. Pro inscenaci vytvořil výjimečné loutky, scénu a libreto.

Inscenace začíná už vstupem do sálu, ve kterém vpravo vzadu dominuje promítací plátno, vlevo sedí dva muzikanti, DJ Lukáš Kubičina a violoncellistka Mariana Bódyová, obklopeni aparaturou. Vpravo, vpředu hrací plochy, jsou umístěny stoly s počítačem, snímací technikou na stativu a dalšími předměty. Na plátno jsou promítány fotografie z rodinného alba, které jsou vraceny či zoomovány. Před nimi střídavě performuje herečka a herec, kteří se stávají součástí fotografií. Oba performeři se tak vracejí do vzpomínek na události dávno minulé, do strachů na nich zaznamenaných. Následně je před zraky diváků přímo obřadně stvořena loutka malého chlapce. Její vznik je současně snímán a promítán na plátno. Loutka se učí chodit a vnímat. Poté z hromady hlíny vzniká jeskyně, v které se nakonec rozhoří oheň, živel, který uklidňuje. Nebo je to kostel plný uklidňujícího světla a padající uschlá hlína na igelit je zvuk deště? Můžete si vybrat. Pak se z malé kuličky, vytažené z boty herce, zrodí temnota, strach, jenž přeroste ve zrůdu – obrovskou animatronickou krosnovou loutku animovanou obličejem herečky. Tato zrůda podobná Vetřelci usedá ke stolu a konzumuje, naproti sedí odevzdaný muž, mezi oběma se pohybuje již zmíněná loutka malého chlapce a z něho zrozené světlo. Naděje, kterou představuje animovaná světelná postava.

Jednotlivé obrazy jsou tvořeny pohybem, světlem, hudbou, zpěvem, animací předmětů a loutek nebo kombinací těchto složek. Z nabídnutých obrazů si divák postupně skládá příběh o strachu a naději. Každý podle chuti a schopnosti hledat v nabídnutých obrazech své vlastní asociace.

V inscenaci se promyšleně prolínají jednotlivé složky, ale nad vším vyniká použití dokonalé technologie, která doslova fascinuje. Možná až moc.

Velmi podobné inscenační kvality se ukázaly v dobrodružné inscenaci plné záhad a objevování Neviditelní z Bábkového divadla Bratislava. Technologickou dokonalost však nahradila precizní animace předmětů z přírodních materiálů, a především dokonalost hudební složky inscenace, která je hlavním výrazovým prostředkem. Hudbu, s jejíž interpretací a capella i rytmizací si herci výborně poradili, složil Juraj Haško. V inscenaci její zvukový i textový vtip skvěle vedl malé i velké diváky světem badatelů hledajících lochnesku, yettiho, elfy, permoníky a draky. Neviditelní jsou další z inscenací, v níž své umění ukázalo autorské duo Mária Danadová a Monika Kováčová. Právem byla tato inscenace nominována na cenu Dosky v roce 2019. K vidění je jazykově bezbariérová moderní loutková inscenace, která pohladí zvukem i obrazem malé i dospělé diváky.

V programu festivalu se objevily čtyři inscenace, které mohou být odehrány v divadle i venku. Tři pracují se známými příběhy, v Bajkách jde o variaci Ezopovy bajky Vrána a liška, v inscenaci Vlk na měsíci se volně využívají motivy z Červené karkulky či pohádky O kůzlátkách, v inscenaci Kocour v botách stejnojmenná pohádka Charlese Perraulta. Čtvrtá venkovní inscenace Lovec plastů Zero Waste Bábkového divadla Morgonrock se zabývá ekologií a konzumem. Příběh mýtického bojovníka Zero Waste, který bojuje proti zvrhlému výrobci jednorázových plastových hraček, jehož fabriky denně chrlí tuny zbytečného odpadu, Consumenciu Consuminimu. Děti jsou v průběhu představení zapojovány do hry, třídí odpad a sledují proroctví, v němž Zemi zachrání bytost celá vyrobená ze dřeva. Poslouchají verbální informace o problematice ekologie, třídění odpadu, o oteplování, bezobalovém nákupu, spotřebitelské odpovědnosti a konzumu. Až si na konci říkám, zda toho není na jedno představení pro děti od tří let až příliš.

Inscenaci Bajky realizovali herci Bábkového divadla Žilina Barbora Juríčková a Matej Valašík jednoduše, vtipně a lehce. Setkání věčně hladové a vychytralé paní Liškové a chlubivého, ale též stále hladového pana Vlka na odpoledním pikniku přeroste ve vyprávění zážitků, které oba mají se zajišťováním potravy. Prostředkem pro jejich vyprávění jsou objekty-loutky vznikající z piknikového vybavení. Vránu se sýrem pak představuje technik Vrána a jeho svačina. Ač na začátku vše vypadá na šťastné spojení dvou osamělých duší, tedy paní Liškové a pana Vlka, stane se přesný opak. Jejich živočišnost a potřeba urvat pro sebe co nejvíc potravy zpřetrhá možné porozumění. Inu liščí a vlčí povaha k sobě neladí.

Divadlo Houže inscenovalo příběh nazvaný Vlk na měsíci podle scénáře Mateje Trubana, který v něm společně s Lukášem Takáčem také hraje. Základním motivem je touha vlka dostat se na Měsíc, a jak se v průběhu inscenace ukáže, k vysněnému cíli mu pomůže nejedna lež, která se stává tématem inscenace. Vlk se na cestě potkává s mnoha pohádkovými a filmovými bytostmi. Od Červené karkulky, Kůzlátek a jejich maminky, hádavých kosmonautů, šíleného leteckého instruktora, který je bývalým účastníkem vietnamské války až po aktivisty bojující za práva zvířat letících do kosmu či postavy marvelovských komiksů. Veškerá setkání vytváří neuvěřitelný sled humorných situací, jejichž poetika připomíná inscenace Buchet a loutek. Hraje se ve svižném tempu s maňásky a manekýny v jednoduché recyklovatelné scéně pro malé i velké diváky.

Kocour v botách Nového divadla v Nitře převrací zažité stereotypy a přináší nový pohled na klasické pohádky. Režisér Šimon Spišák velmi zásadně upravil motivaci hlavního hrdiny tohoto nedramatickému příběhu, jemně ho aktualizoval a vznikl nový náhled na tohoto zvířecího hrdinu, kterého společně s Veronikou Gabčíkovou vykreslují jako prolhané, ironické, samolibé a drzé zvíře pomáhající svému pánovi jenom proto, že je schopno udělat cokoliv, aby mu pečené myši létaly přímo do huby. V původní pohádce se stává prvním ministrem, v této verzi doplácí na nedostatek pokory a respektu. Má totiž základní potřebu mít vše za každou cenu. Hraje se dravě, jednotlivé postavy mají dobře vykreslené charaktery, kterým pomáhají i s velkou nadsázkou vytvořené kostýmy kocoura, kocouřího ďábla či myší. Vycházím-li z českého kontextu, musím připustit, že při prvním pohledu na myši a kocoura jsem si vzpomněl na mnohé nevkusné produkce českých skupin hrajících pro děti. Na velmi podobné kostýmy pejsků, kočiček, kraviček a mnoha dalších infantilních zvířátek, v nichž se protagonisté pitvoří a snaží se napodobovat představovaná zvířata. U herců Nového divadla se naštěstí nic takového neděje. Vše má své přesné místo, tvar i podobu a slouží celku. I loutkový plán, hraný s maňásky na zadním horizontu scény připomínající pokoj, pomáhá a akcentuje důležité dějové situace. Humorná, a především chytrá adaptace.

Stejné věkové kategorii je určena inscenace Filemon aneb OzlomKŔŔK domov Bábkového divadla Žilina. Dojemný příběh o plyšovém žabáku Filemonovi, který se jednoho dne rozhodne jít domů a po strastiplné cestě, na které ho provázejí ovečka a beránek, zjistí, že domov je tam, kde nás mají rádi. Hravý poetický příběh, který příjemně pracuje s materiálem i s dětskou fantazií. Hraje se na obou koncích i v prostoru uličky, podél níž sedí diváci. Střídavě se putuje z jedné strany na druhou. Možná proto, že jde o putování a dlouhou strastiplnou cestu. Jenomže hodinové putování je na konci spíše poetické než akční a pozornost dětí s přibývajícím časem klesá. Příběhu a jeho vyznění by zkrácení nijak neuškodilo, naopak.

Žilinský Filemon i Velké putování Vlase a Brady podle komiksu Františka Skály, které do Žiliny přivezla Katedra loutkové tvorby VŠMU, mají stejného jmenovatele – režii Kataríny Aulitisové. Příběh o přátelství dvou kumpánů Vlase a Brady odehráli studenti pátého ročníku ve velmi praktické scéně Alice Mikócziové, která umožňovala rychlé a funkční proměny prostředí. Jmenovaná byla také autorkou kostýmů i loutek, které vytváří jednotný styl inscenace. Velký otazník se však vznáší nad samotnou realizací, respektive nad mnou zhlédnutým představením. Pětice herců hrne příběh na diváky takovým tempem, že se po pár minutách ztrácí souvislosti, motivace postav i srozumitelnost textu. Část problému kladu za vinu herecké pětici, která jako by chtěla mít vše co nejrychleji za sebou. Dokonce až tak, že zbrkle vyslovují a není jim rozumět. Část problému vidím v režii, která nedokázala zpřehlednit příběh a ukáznit interprety tak, aby vytvořili jednotný celek, ne skupinu, ve které jeden přebíjí druhého. Taktéž vedení loutek má velké mezery. Vidět není animace, ale pouhé „šmrdlání“, kterému chybí trochu loutkářského času.

Možná byl celý problém pouze v neukázněnosti způsobené nepřítomností režisérky a pedagožky skupiny, která je současně autorkou a herečkou v Divadle Piki. Katarína Aulitisová si totiž krátce před festivalem poranila kotník. Proto nemohla být odehrána inscenace Plechová Mína a místo této inscenace, zařadili pořadatelé Zelenou krajinu Martina Geišberga v nastudování Bábkového divadla Žilina.

Inscenacemi zajímavých textů se v Žilině prezentovalo Staré divadlo K. Spišáka v Nitre a Bábkové divadlo na Rázcestí Banská Bystrica. Nitranští přivezli příběh současné francouzské autorky Agnes de Lestrade (v originále: La Grande Fabrique de mots), banskobystričtí potom adaptaci knihy ruské prozaičky, scenáristky a dramatičky Xénie Dragunské (v originále Plávky).

Adaptaci Velké továrny na slova realizoval v Nitre Ireneusz Maciejewski. K vidění byla inscenace, která byla jak zvolenými inscenačními prostředky, tak příběhem rozdělena na dvě nesourodé poloviny. V první polovině byl odehrán příběh skupiny lidí (nebo robotů?), která se dostane do továrny, a především pohybovými prostředky ilustruje význam různě důležitých slov. V druhé polovině je prostředky loutkového divadla odehrán příběh o těžkostech navazování vztahu mezi chlapcem a dívkou. Která nejkrásnější slova si mohou dovolit jenom nejbohatší či jak se s nedostatkem slov vyrovnává hlavní hrdina, jak se praví v anotaci k představení, zůstalo pouze v předloze.

Banskobystričtí si pro svou adaptaci vybrali mnohovrstevnatý text, který předkládá témata o dospívání, o rodinných a společenských vztazích či o vzniku nenávisti na základě nepodložených faktů. Režie inscenace Tajemný maják se ujala oceňovaná činoherní režisérka Júlia Rázusová. Pro scénování využívá filmových střihů a stylizovaných akcí. Prolínání obrazů se děje pomocí paravánů, jejichž pohyb scénou umožňuje plynule navazovat jednotlivé obrazy. Prostředí je charakterizováno jednoduchými scénografickými prvky, zavěšeným křeslem, částí pramice, lavicí… Kostýmy a rekvizity vytvářejí charaktery postav na úrovni znaků, bohužel až příliš stereotypně vyložených. Nedospělost puberťaček představují manekýni, jakási alter ega hereček v životní velikosti, které dospíváním s herečkami splynou. Domnívám se, že klišovitost postav a vztahů zásadně zplošťuje vrstevnatost předlohy. Vede totiž ke ztotožnění se s postavou tajemného muže, který je jiný než většina dospělé populace vesnice. Nepije, nalézá porozumění pro všechny, kteří se zažitým stereotypům vymykají. Na rozdíl od rodičů dívek má dar poslouchat. Nakonec je na základě zkonstruovaného nařčení zmlácen, jeho dům zapálen a on z obce odchází.

Z košatého příběhu o problematice rodičovství, teenegerovském období, v kterém se nedospělí potkávají s neporozuměním dospělých, ale zároveň s nebezpečím, které jim hrozí i od někoho, kdo porozumění nabízí, je příběh o rodičovské hluchotě a vesnickém buranství zatěžkaný patosem.

V programu festivalu byly zařazeny inscenaci pro všechny věkové kategorie. Těm úplně nejmenším od šesti měsíců do tří let byl určen Korálový svět Divadla Fí. U představení pro tuto věkovou kategorii automaticky předpokládám připravenost realizátorů na mnoho nepředvídatelných reakcí malých diváků, na jejich umění improvizovat ve chvílích, kdy věci nejdou podle stanoveného scénáře a umění nastolit takovou atmosféru, aby se celý divadelní zážitek uskutečnil, jak má. Nic z toho jsem u souboru Fí nezaznamenal. Urputnost, s jakou se snažili vnutit divákům to, co si nazkoušeli, byla přinejmenším zarážející. Začít představení pro batolata verbálním příkazem, teď seďte a pak si budete moct pohrát a zakončit ho příkazem s ježky si hrát můžete, ale neházejte s nimi, abyste je nepoškodili, bylo odzbrojující. Ještěže odehraný příběh s neesteticky ztvárněnou želvou, které v krunýři chyběla kolečka, trojúhelníky, hvězdičky a čtverce narušovala statečná batolata. Z igelitové jeskyně začala spontánně odebírat umělohmotné kuličky a házet je na všechny strany. Žádný zákaz je sedět nepřinutil.

Do programu festivalu je pravidelně zařazován jeden zahraniční host. Tím letošním bylo Divadlo Alfa z Plzně s inscenací Putování dobrého Hanse Böhma Evropou. Hledání identity ve středoevropském prostoru je slovenským divákům stejně blízké jako těm českým, a tak byla inscenace přijata velmi vstřícně. Pokud jste ji ještě neviděli, vřele doporučuji (recenzi si můžete přečíst v Loutkáři 4/2021, s. 50–51).

Žilinský festival má v podtitulu „Živý festival“. A v rámci tří dnů živo opravdu bylo. Patnáct inscenací, dva večerní koncerty, setkání UNIMA, zahajovací průvod městem a vyhlášení výsledků cen Artur. Jediné, co letošní posunutý ročník nezařadil, byly diskuse o zhlédnutých inscenacích. Debaty o divadle tak nahradila radost ze setkávání po dvouletém divadelním půstu a neformální společenské rozhovory, které se v mnoha případech točily kolem vzpomínek na covid, home office či domácího natáčení divadla pro online vysílání. Společně s pořadateli se budu těšit, že se na jaře roku 2023 uskuteční avizovaný osmý, regulérní ročník festivalu.

Loutkář 2/2022, s. 68–711.

Drtina, Michal: Skutečně živý festival

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás