Loutkar.online

Švecová, Veronika: Antická teen dramedy

Antigonu jsem ještě dlouho před jejím zhlédnutím automaticky považovala za další příspěvek do již zřetelné dramaturgické linky tvůrčího tandemu Vašíček–Jarkovský, kteří v inscenacích pro náctileté pravidelně zkoumají motiv osobní svobody a vzpoury jedince proti systému. Inscenace Divadla DRAK (v koprodukci s Městskými divadly pražskými) ale mnohem více řeší jiná témata než jen ústřední konflikt titulní hrdinky s vládcem Kreontem.

Antigona v DRAKu nejvíce připomíná divadelní verzi seriálu o teenagerech, které se od dob Beverly Hills až po současnou Euphorii těší ve své cílové skupině vždy velké oblibě. Okolo protagonistky se rozvíjí mnoho dalších příběhů a každá z postav má od scenáristů, nebo v tomto případě už od vypravěčů starověkých mýtů, naloženo ažaž.

Je stokrát omílanou pravdou, že teenageři jsou obtížnou diváckou kategorií. Z dětského divadla už odrostli, to dospělé jejich témata moc neřeší. A když už se divadlu povede na inscenaci pro náctileté nějaké ty náctileté dostat, je velkým úskalím věková propast mezi inscenátory a publikem. Je složitou výzvou hrát náctiletým divadlo tak, aby neměli pocit, že se tady tety a strejdové dvakrát tak staří jako oni snaží být cool nebo dát najevo, jak strašně rozumí někomu, jehož hlavní pocit je často právě to, že mu nikdo nerozumí. I proto mi při sledování Antigony dost zatrnulo při prvotním dialogu mladé party, která si na začátku inscenace na opuštěném pískovišti předává drogy a vzápětí v rytmu elektronické hudby začne divoce tančit. Klišé jak z učebnice. Ta dnešní mládež jenom fetuje a chodí na technoparty, říká se už dobrých třicet let. Po poměrně dlouhé době se ale začne odvíjet ten známý příběh. Dva bratři Eteoklés a Polyneikés (Luděk Smadiš a Šimon Dohnálek) se na dlouhém stole uprostřed jeviště dávají do souboje na život a na smrt. Konflikt, v němž oba zahynou, je pojat jako choreografie s lehce akrobatickými prvky a nelze nezmínit, jak Smadišovi po vzoru antických atletů v divadelním světle skutečně hraje každičký sval.

Stále přítomným vypravěčem a komentátorem celého dění je v horní části jeviště za polopropustný tyl usazený Jiří Vyšohlíd v roli věštce Teiresia stylizovaného do hvězdného DJe. Vše, co se na jevišti odehrává, zasazuje do původního mýtického rámce. Za svého vyvýšeného postu připomíná fatalitu osudu a věšteb. Bez dlouhých řečí tedy ke rvačce a následně i k dalším důležitým momentům dostáváme potřebné doplňující informace.

Na oné průsvitné tkanině vidíme po většinu času volební slogan s Kreontem (Petrem Reifem), který má vedle své reklamně usměvavé tváře řeckými písmeny napsané heslo s volebním slibem o snižování daní. Při vhodném nasvícení se kromě DJského pultu naskytne pohled do dalších vyvýšených dějišť – sauny nebo na gauč v Antigonině pokoji. V momentech, kdy se ze světa živých přesouváme do toho pro zemřelé, žhne namísto Kreontova obličeje neonovými barvami obrys jeho lebky.

Základní dramatickou situaci, kdy je Antigoně Kreontem znemožněno pochovat druhého bratra, jelikož se zprotivil světským zákonům, inscenátoři stavějí do mnohem širšího kontextu. Hlavní politické téma (osobní spravedlnost versus řád polis), případně filosofické téma konfliktu božského a světského řádu, starého a nového, které na Antigoně fascinovalo od Hegela po Patočku, je zde až upozaděno oproti otázkám zodpovědnosti za vlastní osud, a hlavně poněkud nestandardním rodinným vztahům. A právě tento interpretační klíč vnímám jako hlavní přednost celé inscenace a velmi přiměřenou aktualizaci antické látky cílové kategorii. Asi ne v každé rodině jsou vztahy tak zamotané, jako když je váš táta zároveň vaším nevlastním dědečkem, vyjíždí po vás strejda a zamilovaní jste do vlastního bratrance. Do toho má vaše rodina na kontě dost vražd i sebevražd. Ale všude je něco, ne? Nikdo naše já neovlivní víc než právě rodina a zrovna puberta je čas, když si většinou uvědomíme, že maminka a tatínek nejsou tak dokonalí, jak jsme si jako děti myslely. Na půdorysu antické tragédie se materiálu k problematické rodině dá vyhrabat více než dost.

Antigona v DRAKu rozhodně není doslovnou adaptací Sofoklovy hry. Stěžejní situace jsou vsazeny do zcela běžného a nám blízkého kontextu a antičtí hrdinové tak v podání jednotlivých herců působí zcela autenticky. Když už se do jejich promluv vkrádá jakýsi patos, umějí z něj drobným gestem, výrazem nebo ironickou poznámkou rychle utéct a zdařile tak balancují na hraně mezi hloubkou daných mezilidských problémů a sarkastickou nadsázkou. Tvůrci tragický námět dokázali rozsekat do konfliktů s vrstevníky, sourozenci nebo rodiči. Titulní hrdinkou a dívkou, ke které se všechny další postavy vztahují, je Antigona. Možná proto je její postava nejméně ambivalentní. V podání Jazmíny Piktorové si Antigona jde vzpurně za svým, s každým je hned hotová a náznak jakékoliv jemnější psychologie jako pochybnosti, náklonnosti nebo strachu potlačuje její přímočará vzdorovitost, kterou v inscenaci trochu nuceně drží od začátku až do katastrofického konce. Antigona je sice ta, kvůli které vše sledujeme, ale až to, jak se celý její notně dramatický spor podepisuje na ostatních, je to, co celku dodává „šťávu“. V režijním uchopení je protivnou puberťačkou, která o ničí sympatie nestojí a nejraději se užírá ve vlastním pocitu, jak se všechno spiklo proti ní. Může jí to ale někdo vzhledem k jejímu rodinnému zázemí vůbec vyčítat?

Co do možností hereckého projevu a ukázaných barev své postavy Antigonu poněkud zastiňuje Isméné Edity Valáškové, která se marně snaží najít své místo ve světě vedle tak výrazné osobnosti, jakou je její sestra. Haimona (Milan Hajn) poznáváme především skrze jeho vztah k otci, který se pokouší si k němu znovu a znovu i přes odlišné názory probojovat cestu pomocí společně stráveného času při tréninku na maraton nebo odpočinku v sauně. Právě v jejich dialozích se může najít každý. Ať už v pozici otráveného dítěte, anebo urputného rodiče.

Kromě světa živých je zde ale ještě podsvětí – říše mrtvých. Mezi oběma světy pluje jako pravidelná taxi služba vřele žoviální Cháron Jana Popely, který svými průpovídkami krátí cestu zemřelým cestujícím. Uvězněn mezi oběma světy rozpačitě bloudí Antigonin nepohřbený bratr Polyneikés. Tiše sleduje, co se stane s jeho tělem, aby po nadějeplném okamžiku zase zklamaně odešel čekat do povzdálí.

Oproti utrápenému světu tam nahoře je v Hádu jeden velký mejdan. V rytmu balkánské muziky, kterou už tradičně produkuje kapela přímo na jevišti, mu zde přímo kraluje Oidipus v podání Dominika Linky. Kdysi si otcovrah a matkosmilník vyškrábal oči nad hrůzou svého konání, ale to už zjevně všechno vzala voda a zbyla akorát peprná historka do rodinného alba. Namísto zhrzeného poustevníka je tu prvotřídní bavič a zhýralec se zlatým řetězem na chlupaté hrudi nad hrdě vyvaleným břichem řádného pijana a labužníka. A pikantními historkami se řecká mytologie jen hemží, takže je Oidipus v doprovodu dvou dam – Iokasté (Pavla Lustyková) a Psýché (Petra Cicáková) – může jako hádanky sypat z rukávu jednu za druhou a nenechá při tom na svém podmanivém večírku diváka vteřinu oddechnout. Tyto energií našlapané vsuvky zpoza řeky Achéron se nesou v duchu nefalšované grotesky, dojde i na házení dortu do obličeje, kečup, hořčice a kusy zeleniny létají vzduchem, dvě rajčata se jako oční bulvy rozprsknou až do první řady, obscénnosti s nožičkou párku vystřídá ohnivá flambovací show.

Zdá se, že oba světy už nemohou být odlišnější, a přesto se nakonec protnou. Přes veškerou komiku a lehkost, s níž tvůrci Antigonu vyprávějí, se nelze vyhnout katastrofálnímu vyvrcholení. Happy end se nekoná. V rytmicky přesných sborových pasážích se inscenátoři znovu vracejí k antice a silou slov nechávají postupně hynout Antigonu, Haimóna i jeho matku Eurydiké. Závěrečný obraz s Isméné, kterak slaví své narozeniny u rodinného hrobu, rozmlouvá s dávno mrtvou Antigonou a i za každého dalšího člena své kompletně vymřelé rodiny si zapaluje narozeninovou svíčku, už ale přece jenom trochu zbytečně tlačí na vážnou tragickou pilu.

Vašíčkovi s Jarkovským se podařilo v starořeckém mýtu najít téma na míru šité jejich divákovi, jednu z nejstarších dramatických předloh přenést do současnosti, ale přitom neztratit kontakt se specifičností antického básnictví. Zprostředkovávají jak komplexnost celé látky, kde zkrátka všechno souvisí se vším, bez zbytečného patosu neopomíjejí typický náznak toho, že existuje jakýsi vyšší řád, který nás přesahuje a k němuž musíme umět zaujmout vztah, a v neposlední řadě si poradili i s citlivým zapojením sboru – esenciálního prvku řeckého dramatu. Zázračný masivní příliv středoškoláků do diváckých řad DRAKu (respektive Komedie, inscenace je totiž realizována v koprodukci s Městskými divadly pražskými) sice bohužel asi stejně nenastane, ale jestli se má někdy něco podobného stát, tak by cesta mohla vést tudy.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček podle Sofokla: Antigona

Režie: Jakub Vašíček; dramaturgie: Tomáš Jarkovský; dramaturgická spolupráce: Barbora Pokorná; hudba: Daniel Čámský; scénografie: Kamil Bělohlávek; kostýmy: Tereza Vašíčková; pohybová spolupráce Dora Sulženko Hoštová

Psáno z premiéry 13. 5. 2022.

Loutkář 2/2022, s. 62–64.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.