Linhart, Marek: Dům Páně bez pána domu

V předsálí sedí u stolečku herečka obklopená všelijakými devocionáliemi a liturgickými předměty. Představuje zřejmě pokladní či vrátnou. Má u sebe mimo jiné plánek chrámu a zapálené kadidlo, jehož vůně se postupně line celým prostorem.

Diváci okolo ní procházejí, různě se pozastavují, následně pozvolna vstupují do sálu a přihlížejí, co se na jevišti odehrává. Zahrazovací sloupky s nataženými lany jasně oddělují prostor pro stojící diváky a prostor pro herce. Jeviště je pokryto linoleovými pláty v různých odstínech šedi. Při vzdálenějším pohledu připomínají Plečnikovu žulovou dlažbu na III. nádvoří Pražského hradu, k němuž inscenace svým názvem přímo odkazuje. Na některých plátech jsou věty z Desatera Božích přikázání. V pozadí stojí dřevěný svatostánek, tedy nejposvátnější místo v katolických kostelech, do něhož se ukládají liturgické nádoby s eucharistií, dále dva plně vybavené úklidové vozíky a dvě reálné ukrajinské uklízečky, které vytírají podlahu. Nechybí na tahu zavěšená soška ukřižovaného Ježíše. Po chvíli, co poslední divák vstoupí do sálu, se jedné uklízečce povede omylem setřít jedno z přikázání. Ihned běží za herečkou v předsálí, aby jí ukázala, co se stalo. Herečka, představující jakousi vedoucí, laxně přichází, podívá se na podlahu, odejde a za moment se vrátí se sprejem, vystřiženou šablonou a dané přikázání jednoduše znovu nasprejuje na patřičné místo.

Tak vypadá úvod inscenace režisérky Elišky Říhové III. nádvoří 48/2, zabývající se tématem proměny vnímání sakrálního a profánního, jejímž východiskem byl výzkum ohledně úklidu v pražské Katedrále sv. Víta, kdy se zjistilo, že jeden z našich největších a nejvýznamnějších chrámů uklízí najatí Ukrajinci, protože tuto náročnou práci nechce nikdo z Čechů vykonávat. Takže stejně tak jako pro nás Ukrajinci, představující levnou pracovní sílu, staví a opravují silnice a domy, tak pro nás paradoxně vytírají, oprašují, omývají a luxují i naši nejposvátnější svatovítskou katedrálu.

Ve stejném hořkém duchu jsou stavěny i následující obrazy inscenace. Poté, co vedoucí zjistí, jaké úklidové prostředky pracovnice potřebují, přináší opotřebovaný kávovar. Jenomže se ukazuje, že není možné jej nikam umístit a zapojit. Jediným přijatelným místem se nakonec ukáže zmiňovaný svatostánek. Když už je kávovar na svém místě, zjistí se, že není nic, z čeho by se dala káva pít. Všechny tři ženy tedy odkryjí vstup do podzemí a po chvíli přinášejí banánové krabice, v nichž nacházejí monstranci a pozlacené kalichy. Nikdo už neví, na co monstrance či kalichy jsou, poslouží tedy alespoň jako nádoba pro nalití čerstvě připravené kávy. Do prostoru ovšem z otevřeného sklepení, zřejmě z krypty, přicházejí postupně jakési přízraky duchovní minulosti – herci v celotělových kostýmech složených z navrstvených ošuntělých, zaprášených a roztrhaných bohoslužebných rouch, různě barevných ornátů a s vyšívanými maskami na hlavě – a snaží se prostor pomalu opět zabydlet. Jediný, kdo jim do posledního momentu stojí v cestě, je urputná vedoucí. I ukrajinské uklízečky se přidávají na stranu staronových pánů domu. Zabydlování naruší v jeden moment příchod anglicky mluvící nevěsty v bílých šatech, která, jak se později ukazuje, také pochází z Ukrajiny a diví se, že právě ženy z její rodné země vykonávají práci uklízeček. V celé inscenaci sice působí tento moment poněkud rušivě, jako kdyby byl vložen nuceně, nicméně důvod je vzhledem k daným skutečnostem jasný. Pomineme-li zástupy nevěst fotících se za časného rána na Staroměstském a jiných náměstích, spousta svateb se stále odehrává v duchovních prostorech i přesto, že svatebčané víru nevyznávají, ale pouze z toho důvodu, že se jedná o krásný, mnohdy i velmi fotogenický až magický prostor, jenž pro ně ale nic víc neznamená.

Inscenace tak staví do trpce ironického kontrastu skutečnost, jakým způsobem zacházíme s posvátnými místy, které mají pro mnoho lidí ohromný význam, a to nejenom na poli duchovním, ale také čistě historickém či architektonickém. Zároveň ale také ukazuje, jak v určitých momentech v těchto prostorech, či v samotném náboženství hledáme spásu. A to i přesto, že jimi opovrhujeme nebo pohrdáme. V inscenaci to dokládá moment, kdy se přízraky začínají zabydlovat v prostoru. Vedoucí rychle na kus papíru napíše mezinárodní tísňový signál složený z písmenek SOS (tedy Save Our Souls, v překladu: Spaste naše duše), nalepí jej na teleskopickou tyč a mává s ní před zavěšenou soškou Ježíše. Marně se před soškou sklání, žádné odpovědi, natož záchrany nebo spásy se jí nedostává. I přesto, nebo právě proto, je to pak v závěru ona, jakožto symbol zarputilého kapitalismu, kdo stojí ověšený devocionáliemi a růžencem proti vlastním zaměstnankyním, jež se přidají na stranu několika přízraků, kteří si do posvátného prostoru přinesli gauč, polštáře, květiny, žehlící prkno, lampu a chystají se tu opět zabydlet.

S jistou nadsázkou a lehkostí se tvůrcům podařilo zformulovat zmiňované a čím dál aktuálnější téma, které souvisí nejenom s turisty přeplněnou Prahou. Za svůj počin také právem dostali ocenění Marta Award na letošním brněnském festivalu divadelních škol Setkání/Encounter.

Katedra alternativního a loutkového divadla

Eliška Říhová: III. nádvoří 48/2

Režie, text: Eliška Říhová; dramaturgie: Lenka Karaka, Johanka Bártová; scénografie a kostýmy: Lucie Pangrácová, Ellen Pavková, Jakub Šulík; sound design: Michaela Švédová

Premiéra 17. 12. 2021, psáno z repríz: 18. 4. a 24. 5. 2022.

Loutkář 2/2022, s. 60–61.