Davidová, Eva: Jsem loutka, proto dělám kraviny

Jak se v tom dnešním světě vyznat? Kdo je dítě a kdo dospělý? Je ve skutečnosti pravdivé, co se za pravdu vydává? Co je pravda, co jen iluze? Tyto a další otázky divákům pokládá adaptace světoznámého díla dětské literatury od francouzského divadelníka Joëla Pommerata Pinocchio, premiérově uvedená 20. května v brněnském Divadle Radost.

S mezinárodním inscenačním týmem (polsko-ukrajinsko-českým) jej režírovala kmenová režisérka Radosti Joanna Zdrada. Se souborem dvanácti herců vytvořila fantaskní, po výtvarné, pohybové, světelné i múzické stránce velkolepou, téměř muzikálovou podívanou. Příběh Panáčka Pinocchia a jeho pohádkový svět není zachycen s takovou laskavostí jako v původní Collodiho předloze. Tady je to svět drsnější, méně bezpečný, nejistý. Celý příběh je už od počátku vyprávěn jako zpochybnitelný – možná pravdivý, možná iluzivní. Podíl na tom má jednak snová scénografie Pavla Hubičky, jednak syrovost textu (překlad Kateřina Kykalová), jenž ve specifické poetice často opakuje informace a nerýmuje se ani v písních. A také je to zpochybnění dáno zarámováním příběhu do kabaretní show, které dominuje Vypravěč spolu s pitoreskním chórem postav. Tento chór sedmi neurčitých šedých panáků v kabátech s neutrálními maskami umístěnými v týlu a otočených zády k divákům působí opravdu podivně, trochu křečovitě, jako postavy na orloji. Deklamuje nebo zpívá texty, které vykreslují probíhající situaci, nebo posunuje děj odvyprávěním něčeho, co na scéně není vidět (např. vyvržení Panáčka a jeho otce z útrob vodní příšery). Chór hlasem a gesty ilustruje to, o čem hovoří. V závěru se k nám postavy z chóru otočí čelem. Je to znak Panáčkova prozření? Toho, že se k němu už svět netočí zády? Těžko odhadovat. Vypravěč-Kabaretiér (Vilém Čapek) se zdá být ve vztahu k vyprávění příběhu také neutrální. Nevíme, na čí straně vlastně stojí, když se publika ptá: Je opravdu možné, aby se Panáček proměnil v chlapce? Jestlipak se člověk může doopravdy změnit? Jak to, že se dostal za mříže, když se stal obětí bezpráví? A vzápětí to komentuje: V životě nelze vždy všechno vysvětlit. Už tato nejednoznačnost a apel na diváka činí z inscenace podívanou spíš pro dospívající a dospělé. Inscenátoři se nezdráhají zobrazovat palčivé situace dětství i dospívání v celé jejich trapnosti a hořkosti a karikovat je (např. Panáček ve škole).

Pozadí scény tvoří stěna vrstvená a sešitá z hadrů a oblečení, jakási drapérie působící dojmem trochu umolousaného, starého kabaretu. Nádherně také evokuje prostředí útrob ryby. V jejím středu je průchod, kterým vchází na scénu Víla – nadlidsky velká červená figurína, do níž herečka (Barbora Dobišarová) pouze „zasadí“ svou tvář. Podobný princip oživených objektů (spíše než loutek) je využit i ve způsobu ztvárnění Soudce, kterého představuje luxusní křeslo. V křesle je ukrytá herečka (Stanislava Havelková), která mu dává lidskou tvář. Spojení pohybového jednání herce v interakci s výtvarným objektem je také středobodem situace zrození Panáčka Pinocchia. Tatínek-řezbář (Radim Sasínek) zde přináší jednotlivé části jeho těla, jakési „kožené“ prefabrikáty ve tvaru jednotlivých končetin a trupu. Tyto části těla dvě tanečnice (v programu zvané Můry – Helena Dvořáková a Michaela Rotterová) postupně nasazují na nehybnou figuru herce, až je jeho postava „kompletní“, takže tato umělá kůže z herce pohybem opadne a stojí zde živý „Panáček“. Skvělý výtvarný nápad.

Nejvíce otázek vzbuzuje dramaturgie a text inscenace. Na jednu stranu se některé informace zbytečně opakují, na druhou stranu však jiné k pochopení souvislostí chybí. Překlad Pommeratova textu (nebo text samotný?) jako by postrádal lehkost, poetičnost. Text má spíš informační hodnotu a velmi rád informace různými slovy opakuje. Naprázdno to vyznívá například v závěrečné písni proklamující pravdomluvnost. Písně a vyprávěcí pasáže chóru jsou psány ve volném verši, což působí na první poslech netradičně, ale text není ani vtipný, ani zvukomalebný, ani ironický, ani rytmizovaný – není se v něm „čeho chytit“. Nejosobitější se zdají pasáže promluv žáků ve škole.

Z hlediska významu jednotlivých postav je asi nejkomplikovanější postava Víly. Nejprve k Panáčkovi promlouvá pouze prostřednictvím „hlasu shůry“, poté se objevuje v podobě zpívající dámy v červených šatech v cirkuse (kde na ni Panáček sáhne a způsobí poprask), pak zase v podobě prosté cirkusačky, která se o Panáčka mateřsky stará a slibuje mu, že ho promění ve skutečného chlapce. Dáma v červeném je také přítomna po celou dobu s Panáčkem v břiše vodní příšery a nehne se z místa ani poté, když je z jejích útrob vyvržen. Proč, kdo to tedy je? Proč pokaždé vypadá jinak a někdy se ozývá jen prostřednictvím hlasu? Dětský divák tuto „všudypřítomnost“ dobré víly ale sám neodhalí; potřebuje k tomu minimálně rozhovor.

Druhá polovina inscenace je nabitá dějem – Panáček se dostává do školy, pak do Země opravdového života (kde se stává oslem), poté se ocitne v břiše vodní příšery a následně je z něj vyvržen, aby se mohl proměnit v opravdového chlapce. Některé události jsou pouze sděleny Vypravěčem nebo chórem, což samo o sobě není nezajímavé, ale jako dramatický vrchol Panáčkových životních peripetií to je slabé. Když v závěru inscenace Panáček přichází bez počátečního loutkového líčení (černé linie na obličeji naznačující pohyblivou dolní čelist), není úplně zjevné, čím si tu proměnu v chlapce zasloužil a díky čemu se proměnil. Opět se spíš domýšlíme – už si asi vytrpěl dost. A pomohl svému Tatínkovi, i když ten zpět na svět už nechtěl…

A co samotné „klíčové“ téma Pinocchia, tedy lhaní? Inscenace díky své obrazové podobě rozhodně nepředkládá ploché didaktické poučování. To, co vidíme na jevišti, k nám promlouvá jinak. Panáček někdy nerozezná, kdo je kdo, je zmatený z toho, co se vydává za pravdu. A proč tvrdí Vrahům s obrovskými noži, že je bohatý, a oni jej pak mučí? Jak naznačuje Kabaretiér, je to složitější. Proto by bylo skvělé, kdyby na inscenaci navazovala diskusní, reflektivní dílna pro děti a mládež, ve které by se tyto otázky mohly, třeba v kontextu s reálnými zkušenostmi diváků, probrat. Panáčkova replika: Jsem loutka, proto dělám kraviny, může mít pro diváky i symbolický význam.

S tématem obtížně rozeznatelné hranice mezi realitou a iluzí se propojuje i herectví, respektive ztvárnění některých postav. Původní Collodiho zvířecí dvojice podvodníků vydávajících se za kamarády (kocour a lišák) je zde zpodobněna travestií, komickou dvojicí – vysoký štíhlý muž (František Herz) se vydává za ženu, žena (Eva Koupová) hraje malého rázného muže. Baví se svou hrou i před Panáčkem, matou ho tím, nepříjemně ukazují na jeho naivitu. Tato travestie je prvoplánově zábavná a vtipná jen chvíli; v jiných situacích na sebe zbytečně strhává pozornost. Naopak velmi přesvědčivý, krutě pravdivý je ve svém pojetí Zlobivého žáka Matěj Tauš, jehož revoltující rytmizovaný projev může diváky rozhodně oslovit.

Panáčka Pinocchia ztvárňuje sugestivně, věru nadlidskými pohybovými kreacemi Gabriel Kulíšek. Je to kluk tvrdohlavý, sveřepý, někdy bezhlavě jednající a sebestředný. I většina dalších postav hry skvěle využívá stylizovaný pohyb jako druhý nejsilnější výrazový prostředek inscenace. Dvě tanečnice-Můry, jakési dvojznačné síly, které svým tancem v úvodu přivolávají příběh na jeviště, pak v jednotlivých situacích oživují dění, pomáhají zrození Pinocchia a nejpůsobivější jsou v břiše ryby, kde zpomaleným pohybem efektně dokreslují podmořskou atmosféru.

Vzhledem k náročnosti a velkoleposti zpracování celé inscenace po výtvarné, herecké i pohybové stránce pak opravdu text vyznívá jako nejslabší místo koncepce, což se opět ukáže v závěrečné show, kdy se zpívá „poučení“: Nikdy se nevyhýbat pravdě… Pinocchio je pozoruhodná inscenace s výrazným chórem, silnou výtvarnou stopou, sugestivními pohybovými obrazy a mnoha otevřenými otázkami okolo postav a vyznění příběhu, která (pokud bude mít šanci ještě se vyvíjet) rozhodně dokáže zaujmout.

Divadlo Radost Brno

Joël Pommerat: Pinocchio

Překlad: Kateřina Kykalová; režie: Joanna Zdrada; dramaturgie: Kateřina Mocová; scénografie: Pavel Hubička; hudba: Filip Sternal; choreografie: Nina Bulgakova

Premiéra: 20. 5. 2022.

Loutkář 2/2022, s. 58–59.