Švecová, Veronika: Buchty a loutky vv pohádkové kondici

Psát recenze na povedené inscenace je milým, i když poněkud obtížným úkolem, protože o nešvarech a nedostatcích se zkrátka píše sice s větší nelibostí, ale snadněji. Pro obecenstvo seznámené s tvorbou Buchet a loutek by se totiž referování o nové pohádce z jejich dílny dalo v podstatě shrnout jednou větou. Například následovně: Soubor prostředky sobě vlastními pojednal tradiční pohádkový námět a výsledkem je velmi solidní dramaturgicky ucelená inscenace pro celou rodinu s vlídným humorem a rychlým spádem. Přece jen se ale pokusím Tři zlaté vlasy děda Vševěda přiblížit detailněji.

Jedním ze zmíněných prostředků pro Buchty a loutky typickým je nenápadný začátek v podobě vstřícného úvodu Marka Bečky. Ten si získává sympatie publika svou interakcí s dětskými diváky. Bere do hry aktuální náladu a okolnosti daného představení. V den premiéry se navíc – kromě specifičnosti prvního uvedení, které dle něj spočívá v tom, že to herci ještě úplně neumějí –, mohl vypořádat i s výlukou tramvaje a opozdilými diváky, kteří se po začátku postupně trousili do sálu. Dále se snažil dětem vysvětlit určité pojmy, které by jim v pohádce nemusely být úplně srozumitelné. Ovšem zde mu jeho slovy řečeno vzalo milé dítě vítr z plachet, když prozradilo, kdo nebo co je taková sudička.

A sudička vzápětí demonstruje další typický prostředek zdařilého loutkářství – timing. I s ním si ale Buchty a loutky laškovně pohrávají, když se sudička za zvukového doprovodu dere na scénu příliš brzy, a Bečka ji tak musí svým Ještě ne! vracet do patřičných mezí. Když už se ale příběh patřičně započne, může Sudička uhlířovic synkovi vyslovit jeho osud. Nedopatřením jej však vyslechne král, kterému se nelíbí, že by tento chudý hoch měl být ženichem jeho sotva narozené dcery, a může se rozjet celá zašmodrchaná pohádková zápletka, kdy se král mermomocí, avšak marně snaží sudbu zlomit.

Oproti Erbenovi přidávají Buchty a loutky hlavnímu hrdinovi další příznivce, kteří mu mohou leccos vetknout do vínku. Kromě Sudičky mu zachrání krk ještě Vlk, Orel a Candát. Každý z nich mu přitom přisoudí určitou zdatnost. Ve shodě s Bečkovým postulátem o premiéře se u dvou ze tří zvířat jedná o totéž, což ale patrně na dalších reprízách Vítek Brukner už uvede na pravou míru. Dál už příběh pokračuje v zajetých kolejích, náš mladý rek se po řece dostane až k rybáři a získá jméno Plaváček. Po setkání s Králem je vyslán na smrt na hrad, ale zásahem Sudičky se místo popravy chystá veselka, což Krále po příjezdu značně překvapí, ale stále se nevzdává a pošle Plaváčka za Dědem Vševědem, tedy opět na jistou smrt. Plaváček se ale díky pomoci Sudičky vrátí živý a zdravý, navíc s několika dary – a cestou stihl ještě poradit, kde se dalo. A aby zlo nezůstalo nepotrestáno, když se po jeho stopách vydá chamtivý Král, asi už tušíte, jak to celé dopadlo.

Buchty a loutky (v inscenaci hrají Vít Brukner, Radek Beran a Marek Bečka) ctí pohádkový příběh, ale nezapomínají některé pohádkové náhody vždy náležitě okomentovat. Poznámce neunikne například to, jak se hodí, že má rybář ve své chatrči veškeré vybavení k psaní královských dopisů a podobně. Stejným způsobem si vyhrají se zákonitostmi divadelní znakovosti a divákovy imaginace, když skleněné akvárko s vodou pouhým slovním označení přemění na rozbouřenou řeku a podobně nechají starce omládnout, aniž by jeho představitel došel výrazné změny. Pohotově pak dokážou reagovat i na drobné nezdary, jako když se loutka Plaváčka-dítěte vysmekne z ruky a spadne na hlavičku. Celá trojice zkrátka hraje se svým typickým brechtovským nadhledem a s nejízlivou ironií.

Svůj podíl na celkovém úspěchu má i výprava Radky Mizerové, která hrdiny zpodobnila jako dřevěné loutky na drátě. Jsou to sněhově bílé drobné postavy s klenutou hlavou, maličkým nosánkem a černýma očkama jako korálky.

V úvodu zmiňovaná dramaturgická soudržnost a spád spočívá zejména v šikovných zkratkách, kdy se inscenátoři vyhnuli pohádkové repetitivnosti, kdy se vše musí udát na třikrát. Plaváček tak vysloví své otázky, jimiž chce pomoci všem, které na cestě potkal, najednou, a Sudička už je pak Dědovi může sama položit, přičemž třetí otázku Vševěd už sám předpokládá a odpoví na ni rovnou. Podobně se Plaváček nemusí zdlouhavě vybavovat s každým, s nímž kdy cestou zapředl rozhovor, a rady už jen na zpáteční cestě spěšně sype z rukávu.

Závěr jsem si prakticky sama ukradla hned v perexu, nezbývá než se opakovat a znovu podotknout, že Tři zlaté vlasy děda Vševěda jsou velmi vydařenou loutkovou pohádkou, kde Buchty a loutky opět dostávají svým pověstným kvalitám. Vytvořily velmi solidní inscenaci, u níž se můžou bavit děti i dospělí, zejména až s dalšími reprízami získají tvůrci na jistotě, a celku tak dodají ještě větší suverenitu a pevnější temporytmus.

Buchty a loutky, Praha

Tři zlaté vlasy děda Vševěda

Režie: Buchty a loutky pod vedením Marka Bečky; hudba: Vít Brukner; výprava: Radka Mizerová

Psáno z premiéry 24. 4. 2022.

Loutkář 2/2022, s. 54–55.