Žatecká Vojíková, Silvie: Od dětské hry k hledání vlastní identity

V současné tvorbě českobudějovického Malého divadla je patrná nenásilná edukační linka, touha experimentovat s prostorem, jevištní formou nebo klasikou i rozkrývání vážných témat, při jejichž zpracování ovšem nechybí nadhled. Soubor se věnuje také plenérovým projektům a spolupracuje s Operou Jihočeského divadla na inscenaci Mimi opera aneb Týpí malého Kolumba, která je určena dětem již od tří měsíců.

V Malém divadle připravil hostující režisér Jiří Jelínek inscenaci Devatero pohádek aneb Jak si Helena, Karel a Josef hráli, určenou pro nejmenší diváky.1 Průvodkyní se stává stařičká Helena Čapková (Eliška Boušková), která při čtení pohádek začne vzpomínat na své dětství, v čemž jí sekundují její bratři: nešikovný Josef (Jiří Brnula) a o poznání akčnější Karel (Vít Piskala). Při vzpomínání pochopitelně všichni omládnou.

Inscenátoři se nesoustředí na děj jednotlivých pohádek, ale na hravé nápady, ke kterým je tento Čapkův titul inspiruje. Jde o jakousi oslavu dětské hry, která spontánně plyne, letmo se dotkne postavy či situace a míří dál. V průběhu hraní se rozkrývají sourozenecké vztahy: ač mezi nimi panuje soudržnost a dobrosrdečnost, Helenka s Karlem si čas od času neodpustí drobné spiknutí proti nepraktickému Josefovi, na kterého pak zůstává v pohádkách role otloukánka.

Nejpodrobněji, ale i tak ve velké zkratce v několika minutách se odehraje Pošťácká a Policejní pohádka, ostatní jsou zhuštěny do několika vět, stručného výtahu, písně (Kočičí pohádka) či převyprávění prostřednictvím ilustrací (Psí pohádka) či plochých loutek (Tulácká pohádka). Pošťácké pohádce dominuje půvabná scéna s poštovními skřítky, kteří mají podobu velkých dřevěných razítek. Poštovní tajemství jsou znázorněna skrze stínohru promítnutou na dopisy. Čapkovské balábile se vyznačuje řadou milých detailů právě v podobě výtvarných řešení či slovních hříček. Jednotlivé střípky čapkovské mozaiky mají pestrou podobu: střídá se zpěv, tanec, groteska, loutkářské výstupy s maňásky i poetické obrazy stínoher s plochými loutkami. Inscenace se vyznačuje precizně vybudovanými typy postav, dokonalou hereckou souhrou a přesným temporytmem, který podporuje hudební a zvuková složka. Děti jsou několikrát aktivně vtaženy do děje, ať už prostřednictvím rozhovorů s laskavou vypravěčkou Helenkou, nebo samotnou kooperací s herci (např. vytáčení čísla na stařičkém telefonním aparátu).

Devatero pohádek představuje radostné vzpomínání na čas dětství, v němž inscenátoři volně nakládají s motivy a torzy z pohádek v podkresu prvorepublikové atmosféry. Ponoření se do hry na pohádky má za cíl co nejvíce oddálit četbu Ptačí pohádky, která pro Helenu znamená ukončení pozemského bytí. Ubíhající čas symbolizuje stále se zvětšující andělské vejce. I scéna Barbory Čechové odkazuje k nebi (v kubistickém ladění): tvoří ji pohyblivé bílé paravány s oponkami a brána, vše opatřené potiskem s modrými trojúhelníky. Na konci odlétá Helena v doprovodu civilně vypadajícího anděla (Petr Hubík) za zvuku písně o andělech stěhovavých, co nikdo nezastaví. Křehkost a dojemnost scény je v příjemném kontrastu s Helenčinými nemotornými pohyby (létat se teprve musí naučit) a po prvotní nedůvěře letí i se svými bratry vstříc novým dobrodružstvím. A zatímco v Devatero pohádkách je téma umírání systematicky odsouváno hrou a pro danou chvíli zapomenuto, v další inscenaci s názvem Jak se směje zubatá v režii Kashy Jandáčkové je smrt nejen tematicky, ale i jako postava přítomna během celého děje. Tentokrát však nemá podobu anděla, ale vypadá jako obyčejná mladá holka v černém, která má obličej zakrytý světlými vlasy. Chová se jako blízká kamarádka, kterou postupně celá rodina přijme jako nedílnou a přirozenou součást své komunity i života.

Další inscenací pro nejmenší, taktéž v režii Jiřího Jelínka, je plenérový Best of pohádkový Džubox, který navazuje na pojízdný teatromat Džubox JeDe. V době koronakrize hrál na přání písničky z aktuálního i staršího repertoáru Malého divadla, přičemž všichni zpěváci i muzikanti se nacházeli ve staré pomalované dodávce. Tento koncept je zachován s tím rozdílem, že herci stísněný prostor dodávky opouštějí, aby k deseti novým písňovým textům Jiřího Jelínka a Terezy Lexové sehráli krátké klipy. Klipy jsou však jen letmo naznačené, omezují se na jednoduché výstupy s plochými loutkami, maňásky, muppety nebo honičky kolem dodávky, často jim chybí pointa a neposkytují ani příliš prostoru pro hereckou tvorbu. Mnohdy jde jen o ilustraci textu (například při písni o Mořské panně si čert nasadí koupací čepici; při písni o Hrnečku, vař je vysunuta bílá látka z hrnce, bábě z Perníkové chaloupky zase trčí obří noha z dodávky a na boku vozidla se odkryjí útroby jejího žaludku).

Ke kladům inscenace patří bezesporu velmi aktivní zapojení dětí do příběhu (například při písni o Popelce myjí dodávku, při písni o slepičce kvokají). Některé pohádky jsou pojaty s černým humorem (babička sní vlka i Karkulku; princezna proměněná v žábu je ohyzda, před níž musí princ utéct) či končí překvapivým happy endem (kůzlátka vezmou vlka k sobě do kapely). Hudbě ani textům nelze upřít nápaditost (Popelka třídí odpad i své pocity) a zároveň jistou dávku drsnosti (když třeba kůzlátka adresují vlkovi vzkaz: My tě nepustíme, že jsi magor, všichni víme!), ale celkové vyznění zůstává rozpačité. K tomu přispívá i průvodce, stylizovaný v poloze dryáčnického, sebestředného a věčně komandujícího čerta, který vzbuzoval u některých dětí strach až pláč. Původní Džubox JeDe, který se soustředil na ničím nesvázané muzicírování a příležitostné kratičké glosy, fungoval kompaktněji.

Na linii dokumentárního divadla, kterou Malé divadlo prezentovalo například v autorské inscenaci Čechomoří (režie Janek Lesák, premiéra 2017), navazuje inscenace Ten, který vylezl na kopec a rozhlédl se v režii uměleckého šéfa Petra Haška. Vychází z autobiografické knihy Hora, kde se dějí zázraky, jež líčí příběh chlapce z rezervace indiánského kmene Navajů Blackohorse Mitchella, který dnes působí jako tamější šaman.

Inscenátoři mapují dětství malého muže, které tráví se svou babičkou a dědou. Časem poznává svou matku, žijící ve městě, a je tím jiným světem naprosto fascinován. Bílé tváře, jejich oblečení a domy, jazyk. Také zažívá situaci ztráty kamaráda, která se později ještě několikrát opakuje. Když odjede do školy, je spokojený, že si může užívat oba světy – indiánský a městský. S přibývajícím věkem však začne preferovat ten městský.

Celý prostor jeviště, hlediště i foyer koncipuje scénograf Ján Tereba jako muzejní výstavu, kde si diváci mohou prohlédnout artefakty z navažského života a kultury. Úvodní část inscenace patří lehké parodii na průvodcovský proslov, v němž se diváci dozví základní informace o Navazích. Vzápětí se přižene bouře a tři průvodci si rozdělí diváky do svých hoganů (typické domy s šesti až osmiúhelníkovým půdorysem), kde s využitím prvků storytellingu líčí dětství a mládí malého muže, díky němuž se dozvídáme i řadu detailů z každodenního života Navajů. Vyprávění v jednotlivých hoganech pracují s rozličným materiálem: s pískem (kresba pískem je součástí navažských rituálů), vlnou (tkalcovství patří k tradičním řemeslům), umělohmotnými postavičkami a dokumentárním materiálem, čímž tentýž příběh nabývá jiných významů a konotací. Jen je škoda, že má divák během představení možnost zhlédnout jen jednu verzi příběhu, jeden pohled, a nemůže porovnávat.

Průvodkyně mé skupiny, Dana Ibragimová, vypráví příběh o malém muži velmi autenticky, plynule přechází z jedné postavy do druhé bez známky přehrávání, zastává roli objektivního pozorovatele událostí. Umně udržuje kontakt s diváky. Svůj takřka 45minutový monolog doplňuje ilustracemi do písku. Jak se rozšiřuje svět malého muže, v intimním prostoru hoganu se objevuje stále více písku, sype se shora, přibývá i barevný (například červený značí krev: malý muž byl potrestán za to, že utekl do města a nesplnil své povinnosti). Z písku staví Ibragimová jednoduchá městečka i postavičky, kreslí stopy zvířat či schematické obrazy tábořiště, zvířat, lidí či půdorysu městského domu, často se opakují spirály. Do písku píše anglická slova, která malého muže okouzlila. Na kulaté desce uprostřed hoganu se tak odehrává série pískových obrazů, které se neustále přeskupují (vypravěčka je shrabává rukama, košťátkem či hřebínkem, aby tím vznikaly další otisky), stejně jako v životě malého muže jedna událost překrývá druhou. Příběh se překotně valí, není prostor pro velké vyhrávání emocí, pro pocit štěstí stačí jeden radostný výkřik „yes“.

V poslední části se sejdou všichni diváci i tři vypravěči před koncertním pódiem, kde probíhá rockový koncert. Z malého muže se stává ten, který hraje na kytaru, zpívá a vypráví (Václav Hoskovec). Pohltil ho svět hudby, cestuje s kapelou a postupně odkládá části svého indiánského oděvu. V závěru otevírá dárek od babičky: v krabici nalézá kožené boty, jaké nosí bílí muži. Babička tímto gestem přijala jeho nový svět, proti němuž se v minulosti razantně vymezovala. Haškova inscenace neakcentuje konflikt mezi dvěma světy, je příběhem o dospívání, o hledání identity a zorientování se ve světě, který nabízí rozličné kultury, o uvědomění si svých kořenů a místa, kam člověk patří.

Inscenaci pro teenagery reprezentuje Invisible Man režiséra Janka Lesáka. Ten se spolu s dramaturgyní Natálií Preslovou inspiroval vědecko-fantastickým románem G. H. Wellse, aby sepsali příběh o všemi přehlíženém člověku, který se při nevydařeném kouzelnickém čísle stane neviditelným.2 Po fázi vzdoru a následného smíření zjišťuje, že svět (konkrétně kabaret zalidněný zvláštními existencemi) je plný podobných outsiderů, jako je on, a snaží se využít své neviditelnosti, aby jim pomohl a povzbudil je. Inscenace využívá princip live cinema, divák sleduje dvě verze příběhu: celistvě a bez triků na jevišti, v detailu či s efektem na filmovém plátně. A zatímco na jevišti vidíme podobu Neviditelného (je oblečený v celotělovém zeleném trikotu, který při snímání kamerou není vidět) i veškeré jeho akce, ve filmu vidíme jen groteskní jednání postav, které – aniž by to tušily – přicházejí do interakce s Neviditelným.

Inscenátoři využívají filmovou klipovitost, variabilní scéna Karla Čapka umožňuje rychlé proměny (kabaretní jeviště, zákulisí a šatny, domov Neviditelného), jednotlivé situace jsou prokládány četbou deníkových zápisků Neviditelného a kabaretními písněmi. Právě deníkové záznamy každodenních zážitků zaručují příběhu nadhled a vtip (například Neviditelný má permanentně rýmu, protože musí chodit bosý, neboť samostatně pohybující se boty lidi děsí).

Melodramatičnost závěru (Neviditelný se rozhodne vystoupit z anonymity a vyznat lásku své vyvolené, protože kdyby čekal, až bude doopravdy připravený, neoslovil by ji nikdy) je vybalancována vizuální podobou situace – do kabaretu přichází postava v kabátu se zafačovanou hlavou (tj. Neviditelný) a na filmovém plátně se promítá jeho zmenšenina v podobě figurky procházející se maketou města. Inscenace se vyznačuje vyrovnanými hereckými výkony Elišky Bouškové, Dany Ibragimové, Terezie Jelínkové, Denisy Posekané, Jiřího Brnuly, Martina Dobíška, Jana Kaštovského, Vjačeslava Zubkova a Víta Piskaly a dokonalou synchronizací herecké akce, natáčení, střihu i zvuku.

Invisible Man je příběhem o neviditelnosti, zprvu metaforické, posléze doslovné, o tom, jak málo stačí, aby se člověk stal přehlíženým a neviditelným jak pro své okolí, tak i pro své nejbližší. Live cinema umožňuje komparaci dvou realit. V tomto případě je paradoxně divadelní realita ta skutečná, kterou film zkresluje. (S odkrýváním filmové iluze pracoval Lesák již v inscenaci Filmmakeři.) Invisible Man provokuje k otázkám, kolik realit, iluzí i neviditelnosti je v životě každého z nás, záleží vždy na tom, kdo a jak se dívá.

K dalším Lesákovým inscenacím patří Maryša: Příběh vraha a Karkulka vrací úder. Příběh Maryši, nenásilně přenesený do současnosti, předkládá syrové obrazy o střetu tradic a svobodomyslnosti plné vyhrocených emocí. Veškeré dění je situované k táborovému ohni a podpořené živou hudbou, která přispívá k velmi sugestivnímu zážitku. Karkulka vrací úder nabízí známý pohádkový příběh, který se hraje s malými marionetami v rodinném divadélku pozpátku, ve slovenštině, v jedné minutě, s naštvanými postavami, dále jako muzikál, antická tragédie či vědecké symposium.

Je velmi sympatické sledovat, jak Malé divadlo pokračuje v budování svébytného repertoáru založeného na autorských inscenacích a jak stále podstupuje cestu experimentování s jevištními formami a inscenačními možnostmi.

Malé divadlo České Budějovice

Bratři Čapkovi a Jiří Jelínek: Devatero pohádek aneb Jak si Helena, Karel a Josef hráli

Režie: Jiří Jelínek; dramaturgie: Tereza Lexová; scénografie: Barbora Čechová; hudba: Petr Hubík

Premiéra 25. 9. 2021, psáno z reprízy 8. 4. 2022.

Jiří Jelínek & Tereza Lexová: Best of pohádkový Džubox

Režie: Jiří Jelínek; dramaturgie: Tereza Lexová; scénografie: Barbora Čechová; autoři hudby: Tomáš Alferi, Petr Hubík, Martin Husovský, Václav Hoskovec, Michal Dalecký, David Smečka, Zdeněk Král, Jaroslav Tomáš, Marek Doubrava, Zuzana Cejnarová, Martin Dobíšek; texty písní: Jiří Jelínek a Tereza Lexová

Premiéra 14. 4. 2022, psáno z reprízy 20. 4. 2022.

Blackhorse Mitchell / Alexander Stipsits / Petr Hašek / David Košťák: Ten, který vylezl na kopec a rozhlédl se

Režie: Petr Hašek; překlad a dramaturgie: David Košťák; scénografie: Ján Tereba; filmové dotáčky a režijní spolupráce: Alexandr Stipsits; hudba: Václav Hoskovec

Premiéra 12. 3. 2022, psáno z reprízy 19. 3. 2022.

Janek Lesák & Natálie Preslová & kolektiv: Invisible Man

Režie: Janek Lesák; dramaturgie: Natálie Preslová; hudba: PAST (Ivo Sedláček & Dan Kranich); sound design: Jan Čtvrtník; scéna: Karel Čapek; kostýmy: Aneta Grňáková; kamera: Ben Jícha, Tadeáš Černovský, Dominik Puffer; střih: Jan Pospíšil; zvuk: Roman Hron

Premiéra: 29. 2. 2020, psáno z reprízy 9. 4. 2022.

Poznámky

1 Připomeňme, že se Jiří Jelínek s čapkovskou látkou velmi úspěšně utkal už v r. 2013, kdy v brněnské Huse na provázku nastudoval společně s Anežkou Kubátovou inscenaci Dášeňka aneb Psí kusy – Haf!.

2 O inscenaci už jsme psali v Loutkáři 1/2022, s. 61–67.

Loutkář 2/2022, s. 50–53.

Žatecká Vojíková, Silvie: Od dětské hry k hledání vlastní identity

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás