Blecha, Jaroslav: Václav Kopecký – marný buditel loutkářské tradice

Politika zasahuje do velkých dějin, ale i do těch takzvaně malých, tedy osudů konkrétních (relativně) obyčejných lidí. Na následujících stránkách přinášíme smutný příběh donkichotského boje hrdého (až umanutého) příslušníka váženého loutkářského rodu Kopeckých se státním aparátem komunistického Československa. (red)

Krajinou zvlněnou jak vítr by v ní hrál

krajinou mlčící a plnou díků

tou zemí kráčí mocný Matěj král

kde zaschla šlépěj starých bojovníků.1

Takto ještě v roce 1943 ctil Donát Šajner svými verši legendárního českého loutkáře Matěje Kopeckého. Početná a velmi rozvětvená loutkářská dynastie Kopeckých patří v české provenienci k proslulým. V důsledku mýtu a fikce2 o primátu a věhlasu českého „buditelského“ marionetáře Matěje Kopeckého (1775–1847), označovaného nejednou za patriarchu českých loutkářů, českého arciloutkáře, vlastence a buditele, autora loutkových her, řezbáře loutek, autora českého Kašpárka atd., se jméno Kopeckých dostalo do povědomí široké veřejnosti a sám Matěj Kopecký byl uctíván jako prototyp lidového loutkáře se všemi příznačnými atributy českých marionetářů působících v první polovině 19. století. Fakticky nebyl Matěj Kopecký ani prvním, ani jediným českým loutkářem, autorem her a tvůrcem loutek, spornými se jeví údajné neobvyklé umělecké kvality jím provozovaného divadla, jeho národní uvědomění a poslání – a také vědomí širšího kulturního kontextu; patřil však k typickým a nadto zajisté i osobitým loutkářům své doby.3 Jejich produkce suplovaly v dějinách českého divadla 18. a 19. století unikátní komediantské divadlo typů jakožto příznačný vývojový element většiny evropských národních divadelních kultur a na českém venkově plnily funkci českého divadla. Jméno Matěje Kopeckého se ale stalo symbolem veškerého tradičního kočovného českého loutkářství.

Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea uchovává ve své loutkářské sbírce inventář divadla a doklady působení loutkáře Václava Kopeckého. Obzvláště písemnosti zde představují cenný, v mnoha aspektech unikátní pramen historiografie českého loutkového divadla, resp. konce periody tzv. lidových loutkářů. Na neblahém příkladu Václava Kopeckého můžeme poukázat jednak na mnohé okolnosti definitivního rozkladu českého marionetového divadla a také na diskutabilnost některých kategorických hodnocení daného jevu.

Jako rozhodující důvod zániku českého kočovného marionetového divadla se vesměs uvádí strnulost divadelní konvence, závaznost tradice v loutkářských rodech, neschopnost přizpůsobit se novým společenským, ekonomickým a uměleckým podmínkám atd. Nabízí se otázka, jak by se vyvíjela situace, kdyby v 50. letech 20. století nedošlo k násilnému administrativnímu, politicky motivovanému přerušení vývoje v podobě likvidace soukromého podnikání a živností. Vždyť zásadní principy a výrazový potenciál marionetového divadla jsou trvale platné, reminiscence na jeho zvykovou podobu se v loutkářské tvorbě objevují nepřetržitě a řada divácky úspěšných inscenací v zásadě replikuje českou historickou formu tohoto divadla. Konec konců světově známé Loutkové divadlo Josefa Skupy vyrostlo z jeho kořenů a k jeho komediantskému odkazu se hrdě hlásilo také slavné královehradecké Divadlo DRAK. A pak – v zemích, které nebyly zatíženy normalizačními praktikami, si drží mnoho zdánlivě anachronických loutkových žánrů svoji kontinuitu dodnes a má své disparátní kvality. À propos, s navrácenou možností podnikání se znovu oživil fenomén ambulantního divadla, a to v roztodivné kvalitě.

Václav Kopecký patřil k páté generaci loutkářů Kopeckých v přímé linii potomků Matěje Kopeckého, nepočítáme-li patriarchu rodu, Matějova otce Jana Kopeckého (1744 – po r. 1808), o němž víme pouze, že se živil provazochodectvím a prokazatelně také už loutkářstvím. Sledovaná větev rodu započala tedy Matějem Kopeckým (1775–1847), pokračovala Matějovým synem Janem Kopeckým (1804–1852), následoval Janův syn Tomáš Kopecký (1825–1894), pak Tomášův syn Karel Kopecký (1876–1953) a konečně Karlův syn Václav Kopecký.

Václav Kopecký se narodil 25. března 1914 ve Veselí-Mezimostí (dnes Veselí nad Lužnicí).4 Školou mu bylo otcovo divadlo, v němž vypomáhal a později, od svých dvanácti let, aktivně hrál spolu se starším bratrem Karlem. Rodina byla hlášena k pobytu v Temešváru u Písku, kočovala však po celých Čechách i po Moravě. Karel Kopecký měl na repertoáru jednak tradiční hry – Doktor Faust, Herkules, Don Šajn, Turecké pomezí aj. –, ale hrál i hry novější, českých i cizích autorů, psané původně pro neloutkové divadlo – např. Bílá růže (Rettigová), Jedenácté přikázání (Šamberk), Břetislav První (Štěpánek), Červený hrabě (Giocosa), Janošík (Mahen), Exulanti (Rada), Žižkova smrt (Kolár), Fidlovačka (Tyl), Lucerna (Jirásek), Hadrián z Římsů (Klicpera), Andrea (Sardou), Katynka Heilbronská (Kleist), Macbeth (Shakespeare), Nathan Moudrý (Lessing), Panna Orleánská (Schiller), Vězeň (Kotzebue), Zvíkovský rarášek (Stroupežnický), Lešetínský kovář (Čech) a mnoho dalších. Pro ilustraci uvádíme pouze namátkový výběr. Karlova knihovna, o níž podal podrobnou zprávu Jindřich Veselý, obsahovala veliké množství rozličných divadelních textů, více než tři sta titulů.5 Kopecký zajisté všechny nehrál, ale to, že je shromažďoval, četl a řadu z nich upravoval pro loutkové divadlo, samo o sobě svědčí o jeho divadelních ambicích a také o tom, že byl ochoten a schopen modifikovat přinejmenším repertoár marionetového divadla a přizpůsobovat se moderním podmínkám a novému dětskému divákovi i náročnějšímu dospělému publiku.

Václav Kopecký, dospívající v prostředí úspěšného kočovného loutkáře, byl tímto absolutně ovlivněn, de facto svým otcem vyučen a kultivován, a v duchu rodinné tradice se ani nepředpokládalo, že by se v životě mohl živit něčím jiným než marionetovým divadlem.

Roku 1946 se tudíž osamostatnil. Od Zemského národního výboru v Praze získal soukromé povolení a zřídil si živnost na loutkové divadlo, které přes narůstající byrokratické bariéry provozoval s ženou Anežkou (1927) až do roku 1959. K cestování používali dva vozy, jeden obytný (tzv. vostavák), druhý na vybavení divadla (tzv. pakovák). Vlastnili ještě třetí vůz – záložní. Přesun z místa na místo (koňmo, traktorem) si zajišťovali prostřednictvím cizích služeb. Rodina se trvale usadila v Brně. Z doby, kdy jejich divadlo ještě prosperovalo, se dochovala řada dokumentů (účty za tisk a výlep plakátů, účty za pronájmy sálů, doklady o příjmu z představení, vyúčtování přepravného, dobrozdání aj.), z nichž se dají vysledovat jednak technické a provozní náležitosti divadla, dále „štace“ po Čechách a Moravě, uváděný repertoár a také informace o úrovni představení. Tehdejší reference jsou vesměs kladné, zdůrazňují a oceňují především výchovné poslání Kopeckého marionetového divadla, ale také jeho uměleckou a technickou kvalitu.

Bohužel doba nebyla takovýmto aktivitám příznivá. Přijetí nového divadelního zákona v roce 1948 sice znamenalo zrovnoprávnění loutkového divadla s divadlem neloutkovým, umožnilo následné vytvoření sítě institucionálních loutkových scén, ale zároveň vedlo k nepřirozenému zániku živností tradičních marionetářů. Ironií osudu loutkáře Václava Kopeckého se v těchto souvislostech jeví postava, resp. identické jméno představitele a strůjce komunistické kulturní politiky 40. a 50. let Václava Kopeckého, osobního přítele Klementa Gottwalda, demagogického ideologa a ministra informací a kultury (1945–1954). Ten ještě 5. července roku 1947 ve své řeči k 100. výročí úmrtí Matěje Kopeckého na slavnostním shromáždění při jubilejních oslavách Matěje Kopeckého v Týně nad Vltavou velebil památku Kopeckého jako „lidového umělce“, oceňoval jeho „významné poslání v mravní, ideové i politické výchově“ a odvolával se na uměleckou tradici českého loutkářství při prognóze perspektiv jeho dalšího rozvoje.6 Co se skrývalo za slovy vůdčí osobnosti československého poválečného loutkářství Jana Malíka u téže příležitosti, netřeba komentovat: Také my loutkářští divadelníci prohlašujeme se solidární se všemi, kteří vypověděli nesmiřitelný boj kulturním zmetkům. V tomto směru čeká nás ještě pěkný kus práce – např. energický zásah do method našeho loutkářského průmyslu a na druhé straně např. vyřešení otázky ambulantního, či jak se rádo nepřesně a nesprávně říká tzv. lidového loutkářství, které ve své převážné většině je výrazově přežitkem, co do vnitřních hodnot i reprodukční úrovně je v rozporu s naší představou dobré lidové podívané a dá se také sotva smířit s požadavky, které klademe na odpovědně dělané, dnešní divadlo pro mládež. Nedávná likvidace Hospodářské skupiny ambulantních podnikání byla symbolickým úvodem k této očistné akci. Provedeme ji do důsledků a bez falešné sentimentality, právě tak, jak se s ní vyrovnali dnešní loutkářští mistři sovětští.7 Aniž bychom znevažovali celoživotní Malíkovo dílo a jeho zásluhy o moderní loutkové divadlo, v tomto případě a v řadě dalších jeho organizačních aktivit, např. snah o normalizaci a typizaci loutek, loutkových dekorací a jevištních konstrukcí, které měly masově produkovat dílny „kombinátu“ Ústředního loutkového divadla v Praze šablonovitě pro všechny ostatní scény atd., se jednalo o totalitní direktiva.

Neobjektivní tendenční stanoviska k tradičnímu loutkářství, která se objevovala již před druhou světovou válkou,8 pokračovala a zesílila v 50. letech,9 kdy už režimu šlo bezpochyby přednostně o cílenou likvidaci živností. V tisku se v té době vyskytují i četné propagandistické jednoznačné hlasy zmanipulovaných úderníků: Ještě jednu bolest bychom letos měli definitivně vyhojit. Je to otázka vystupování tzv. lidových loutkářů, nechť už se jmenují Kopečtí, Navrátilové atd. Nemohu pochopit tak úžasný anachronismus, jak mohou ještě dnes, kdy se naši loutkáři vzdělávají na vysoké škole, cestovat po vlastech českých […] polosoukromí podnikatelé, byť i pod hlavičkou národního podniku. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom v tomto oboru přikročili od zatlačování k úplné likvidaci.10 Zákon o zákazu kočování přijatý v roce 1958 už zničení kočovného loutkového divadla jen usnadnil. Podle zákona se vztahuje definice kočující osoby na všechny ty naše občany, kteří se ve skupinách nebo jednotlivě toulají z místa na místo, vyhýbají se poctivé práci anebo se živí nečestným způsobem, a to i tehdy, když jsou v některé obci přihlášeni k trvalému pobytu. Do této kategorie patří také osoby, které bez řádného oprávnění provádějí různý ambulantní prodej anebo tzv. živnost.11

Činnost loutkáře Václava Kopeckého, jakožto nežádoucí soukromé podnikání, byla tedy koncem 50. let násilně přerušena a z nařízení úřadu museli spolu s ženou nastoupit do zaměstnání u Dopravního podniku města Brna – Anežka jako řidička tramvaje, Václav jako výhybkář. Vozy, které zanechali na poslední „štaci“ v Bedřichově, neboť je nesměli vzít do Brna, byly i s vybavením rozkradeny. To pochopitelně znamenalo ohromný zásah do osudu celé rodiny. Stresovaný Kopecký těžce onemocněl, prodělal dvojnásobný infarkt. V 60. letech se marně pokoušel obnovit svoji loutkářskou licenci. Obrátil se dokonce i na ministerstvo školství.12 Žádal o povolení hrát divadlo a o finanční podporu svého záměru shromažďovat doklady lidového loutkářství a jejich budoucí prezentace formou výstavy. Ministerstvo však taková povolení neudělovalo a s poznámkou, že vystupovat na školách mohou jen profesionální umělci, odkázalo Kopeckého ke kvalifikační komisi Krajského filmového podniku v Brně.13 Totéž se znovu opakovalo v červenci 1968. Podobně odbyl Kopeckého v říjnu 1967 i Jihomoravský krajský národní výbor, odbor školství a kultury, doporučil mu obrátit se ve věci povolení zájezdového loutkového divadla na podnikové ředitelství Československých cirkusů a varieté.14 Václav Kopecký se nevzdával a snažil se na sebe jakkoli upozornit. V říjnu 1968 uspořádal s podporou Vlastivědného klubu při Parku kultury a oddechu v Brně přednášku Z mých pamětí s ukázkami loutek a loutkářského „řemesla“. Nicméně jeho pokusy vzkřísit rodinnou tradici byly vskutku donkichotské.

Coby člověk s enormním vlasteneckým cítěním se navíc veřejně vzepřel proti intervenci armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa, za což byl odsouzen k čtyřměsíčnímu odnětí svobody nepodmíněně. Trest si odpykal ve věznici Mírov.

V červnu roku 1971 absolvoval „přehrávku“ u hodnotitelské a kvalifikační komise Čs. cirkusů a varieté v Praze s tímto resumé: Otázka kvalifikace a hodnocení loutkářských představení nepřísluší naší organisaci […], podle informace na ministerstvu kultury […] vystavovat oprávnění k provozování celovečerních loutkových představení přísluší Krajskému národnímu výboru – odboru kultury.15

Takovéto dlouhodobé bezvýsledné snažení provázené politickou perzekucí bylo pro Václava Kopeckého zajisté nesmírně ponižující, vysilující fyzicky a zejména psychicky. Za dlouhou dobu, kdy nemohl provozovat loutkové divadlo, ztratil mnohé dovednosti získané v mládí, možnost i schopnost rozvinutí, zatrpkl a dospěl k nekritické averzi vůči všemu progresivnímu v loutkovém divadle. To vše v důsledku představovalo nemožnost „návratu“. Václav Kopecký, bytostně přesvědčen o svém poslání loutkáře, si nakonec sjednal u Krajského podniku pro film, koncerty a estrády v Brně veřejné vystoupení před kvalifikační komisí v sále Semilasso v Brně. V komisi se účastnili také zástupci Loutkového divadla Radost, tehdejší ředitel Ladislav Štancl a dramaturg a režisér Pavel Vašíček. Ten v Československém loutkáři popsal průběh „přehrávky“ a následné diskuse; Kopeckého produkci naprosto zavrhl.16 Kopeckého vystoupení se pochopitelně již nemohlo umělecky měřit se soudobým moderním loutkovým divadlem a verdikt agenturní komise zněl samozřejmě zamítavě.17 Kopecký se v dopise Krajskému národnímu výboru proti zamítavému rozhodnutí ohrazoval, znovu urputně žádal o povolení provozovat loutkové divadlo a stěžoval si na neetické chování agenturní komise: Po skončení jsem byl zavolán ke stolu a byl jsem urážen a vyslýchán jako zločinec a nebyl jsem připuštěn ke slovu. Vedoucí loutkové scény Radost začal křičeti, že neumím hrát ani vodit loutky a že jsem vrahem dětí, a řekl, zdali o mně uslyší, že někde hraji, tak že mě udá. Nikdy bych neřekl, že tak vulgárně a sprostě budou jednati kulturní činitelé […] Proto neuznávám tuto komisi za právoplatnou a myslím, že ze zášti konkurenční mě neuznali. Je to zajímavé, že jedni mě tupí, což neprávem, a druzí o mně píší čistou pravdu.18

Ve stejné době si všímá Václava Kopeckého redaktor-fotoreportér ČTK Vít Korčák a nabízí mu reportáž „v československém a zahraničním tisku“ o udržování rodové tradice.19 Zájem projeví i redaktorka Čs. rozhlasu Magda Hurtová, která žádá Kopeckého o natočení besedy „o loutkoherectví“.20 Vašíčkovu zdrcujícímu odsouzení Kopeckého divadla protiřečí i řada dobrozdání z míst, kde pak hrál, a mnohé pochvalné články o jeho loutkářské produkci.21

Po fatální „přehrávce“ v roce 1971, kdy mu také údajně byla nabízena koncese za členství v KSČ, což rezolutně odmítl, totiž Václav Kopecký nakonec rezignoval na oficiální povolení22 a odhodlal se provozovat loutkové divadlo spolu s ženou Anežkou, synem Karlem a příležitostně i synem Václavem „na černo“, což udržel navzdory pokročilému věku a zdravotním problémům až do roku 1974. Dopravu materiálu i osob si opět obstarával jako službu. Repertoár se omezil na hry Začarovaný les Z. Schmoranze, Kníže Oldřich lidových loutkářů v úpravě K. Kopeckého, Vodník a Rusalka A. Rady (pův. Hastrman a Rusalka) a Estráda loutek s varietními loutkami ve vlastní verzi. Přitom byl permanentně perzekvován, jednou dokonce policie omylem zatkla a předvedla k výslechu syna Václava, neboť sám byl právě „na štaci“. Nakonec mu bylo předvádění loutkového divadla znemožněno.

Dlouholeté bezvýsledné zápolení s úřady, ponižování a policejní pronásledování podnítily ve Václavu Kopeckém, člověku se silným vlasteneckým cítěním a téměř chorobnou úctou k odkazu předků, nesmiřitelnou zášť vůči socialistickému zřízení a totalitnímu komunistickému režimu. Svoje politické protistátní názory projevoval veřejně a k tomu ostentativně, za což byl nakonec roku 1974 znovu odsouzen k osmiměsíčnímu odnětí svobody nepodmíněně. Trest si tentokrát odpykal ve věznici Plzeň-Bory, kde byl dle svědectví manželky Anežky Kopecké krutě šikanován, a dokonce fyzicky trýzněn.

Po návratu z vězení v únoru 1975 se Václav Kopecký v dopise adresovaném ministru kultury Milanu Klusákovi ucházel o „sociální povolení výstavek“ se zdůvodněním, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu již nechce hrát, ale pouze svoje loutky vystavovat. Zároveň žádal o finanční podporu na údržbu loutek, kterých údajně vlastnil na tři sta.23 Ministerstvo kultury ČSR postoupilo věc Českému literárnímu fondu.24 Ten nakonec poskytl Václavu Kopeckému mimořádný jednorázový příspěvek na léčení ve výši Kč 1.500,- k překlenutí těžkostí.25 V březnu téhož roku zkouší ještě Kopecký získat povolení k provozování výstav a hraní loutkového divadla na Slovensku od Krajského národního výboru v Bratislavě.26 Odkazem na Slovkoncert marné loutkářovy snahy skončily.27 Jelikož mu nebyl přiznán žádný důchod, byl z existenčních důvodů nucen, ač stár a nemocen, pracovat jako skladník v brněnském podniku ERGON. Bezmezné strádání nakonec neunesl a 8. ledna 1980, ve věku 66 let, zemřel.

Prostřednictvím tohoto jednoho konkrétního žalostného osudu marionetáře jsme se pokusili poukázat na jeden z důvodů totálního zániku českého tradičního kočovného loutkového divadla, tj. byrokratickou, ideologicky motivovanou likvidaci soukromého divadelního podnikání bez ohledu na možné perspektivy jeho dalších přeměn a vývoje. Právě těmto okolnostem přisuzujeme rozhodující příčinu, proč nemohla tato specifická divadelní forma přežít. Nabízí se jistá paralela percepce života a díla dvou příslušníků loutkářského rodu Kopeckých – legendárního Matěje a nepoznaného Václava. Zatímco první je vnímán jako model a ikona českého kočovného loutkového divadla, osud druhého můžeme bez nadsázky označit za symbol jeho konce.

Studie původně vyšla ve sborníku Acta musei Moraviae – scientiae sociales č. 92/2007, s. 149–162, který vydává Moravské zemské muzeum v Brně, kde autor působí jako vedoucí Oddělení dějin divadla.

Poznámky

1 Šajner, D.: Matěj Kopecký, České Budějovice 1943, s. 1.

2 Smyšlenky o životě a poslání činnosti Matěje Kopeckého kromě jiných šířil a využil pro některá svá účelová tvrzení o lidovosti národního obrození např. i Zdeněk Nejedlý, kontroverzní osobnost české politiky, vědy a kultury, profesor kultury na UK v Praze, po roce 1945 neblaze proslulý ministr školství a osvěty (1945–46), ministr školství, věd a umění (1948–53). Z pozice svých funkcí autoritativně prosazoval politickou linii KSČ a socialistickou ideologii zejména na poli kultury a vědy, což v důsledku znamenalo tvrdou cenzuru, kádrování, svérázné interpretace dějinných faktů atd.

3 Mladší divadelní historiografie, zosobněná zejména Jindřichem Veselým, Jaroslavem Bartošem, Janem Malíkem, Miroslavem Česalem a Alicí Dubskou, již objasnila mnoho sporných a polemických otázek spojených s životem a činností loutkáře Matěje Kopeckého. Největší přínos v tomto ohledu však znamenal zevrubný výzkum Jana Tomana (viz publikace Matěj Kopecký a jeho rod, České Budějovice 1960).

4 Matka Žofie, rozená Berousková, pocházela ze slavného rodu artistů a komediantů Berousků.

5 Veselý, J.: Divadelní knihovna Karla Kopeckého, Loutkář 1928/10, s. 217.

6 Viz Dva projevy na cestu novému čs. loutkářství, Zvláštní tisk k jubilejnímu X. Všeloutkářskému sjezdu v Praze v červenci 1948, s. 7–12.

7 Tamtéž, s. 20–21.

8 Např. ahistorická hodnocení jevu: „Lidové jeviště nám nevytvořilo – až na loutkové varieté, které má leckdy hodně blízko k pouhému mechanickému panoptiku – nic loutkově svébytného, jeho repertoár, pojetí loutek a dekorací, způsob hry, zkrátka všechny jeho výrazové složky byly v podstatě jen dodatečnou přizpůsobeninou, povrchní, mnohdy neumělou úpravou, pouhou zmenšeninou, odvozeninou velké herecké scény.“ (Malík J.: Skupa – nebo Kopecký, Loutkář 1937/8 a 1937/9, s. 133).

9 V Československém loutkáři kupř. proběhla „Diskuse k postavě Kašpárka na našem loutkovém jevišti“, v jejímž podtextu šlo o invektivy vůči tradičnímu loutkovému divadlu, ČsL 1955, s. 4–5, 29–30, 52, 87, 104, 128, 179, 226–227, 266.

10 Anonym: Diskusní příspěvek s. Kondělky, Doubrava u Karviné, ČsL 1954/7–8.

11 Anonym: Trvale usídlit kočující osoby, Rudé právo, 18. 10. 1958, r. 39, č. 289.

12 Viz dopis Václava Kopeckého, 14. 9. 1967.

13 Viz dopisy z MŠ, 6. 10. 1967 a 30. 7. 1968.

14 Viz dopis Jm KNV, 5. 10. 1967.

15 Viz dopis z ředitelství Čs. cirkusů a varieté, 24. 6. 1971.

6 Vašíček, P.: Tomu říkám tradice (koláž), ČsL 1972/8–9, s. 29–30.

7 Viz dopis z KPFKE, 14. 10. 1971.

8 Viz dopis Václava Kopeckého, 3. 11. 1971.

9 Viz dopis ČTK, 2. 11. 1971. Reportáž byla skutečně realizována a vyznívala kladně, jak dokládají novinové výstřižky z dobového tisku (Mladá fronta, Rovnost, Lidová demokracie, Sedmička pionýrů, Rudé právo, Naše pravda) a Korčákovy děkovné dopisy Václavu Kopeckému.

20 Viz dopis ČR, 9. 12. 1971. Pořad byl později realizován a vysílán 18. 1. 1973 stanicí Brno a také rozhlasem po drátě.

21 Např. A pak začala plejáda loutkářského mistrovství – brilantní techniky a důmyslného navázání loutek. […] Co táhne tyto kumštýře po světě, v nepohodlí, leckdy bez porozumění a odkázané samy na sebe? […] Láska k tradici a dětem, k bohatému dědictví svých předků. Mistrovství a profesionální zručnost. Radost z rozzářených dětských očí a taky z rozveselených diváků odrostlejších. […] Přijďte se podívat, pobavit, poučit (amatérští loutkáři by měli mít účast povinnou) a vzdát hold této jedinečné obětavosti, která pro věc obětuje to, z čeho si mnozí z nás udělali smysl života – pohodlí, papuče, televizi. Naše Pravda (list OV KSČ a rady ONV v Gottwaldově), r. XXVIII, č. 66, 10. 8. 1972; signováno (–ik–).

22 Přesto opakovaně žádal o licenci, naposledy v prosinci 1974 o „udělení sociální licence“ u odboru kultury Jm KNV v Brně – opět neúspěšně, s poznámkou, že „sociální licence vydává ONV pro příslušný okres, avšak jen pro lidovou technickou zábavu, nikoli pro loutkové divadlo“. (Dopis Jm KNV, 10. 12. 1974).

23 Viz dopis Václava Kopeckého, 27. 2. 1975.

24 Viz dopisy MK, 13. 3. 1975 a 24. 3. 1975.

25 Viz dopis z ČLF, 27. 6. 1975.

26 Viz dopis Václava Kopeckého, 25. 3. 1975.

27 Viz dopis z KNV Bratislava, 8. 4. 1975.

Loutkář 2/2022, s. 17–21.

Blecha, Jaroslav: Václav Kopecký – marný buditel loutkářské tradice

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás