Balvínová, Malvína: Kdo jsou ti tvůrci současné české loutkové animace?

Před několika lety připomínala kutnohorská galerie GASK rozsáhlou výstavou padesát let od úmrtí Jiřího Trnky. Ten se stal synonymem pro českou loutkovou animaci, inspirací pro řadu tvůrců a také tím, kdo (tehdy československou) filmovou loutku proslavil ve světě. V podobnou dobu probíhala ale také v jihočeské Třeboni výstava Loutka žije!, která mapovala současnou českou loutkovou animaci. Trnkův odkaz zůstává bezesporu silný, kdo jsou ale filmaři, kteří aktivně tvoří loutkové filmy dnes? O několika vybraných jsme připravili seriál, který zahajujeme portrétem Filipa Pošivače.

Vystudovaný „umprumák“, známý ilustrátor a výtvarník Filip Pošivač se jako režisér-loutkář etabloval v roce 2015, kdy dokončil a s úspěchem premiéroval půlhodinový loutkový film Až po uši v mechu. Režíroval ho společně s Barborou Valeckou několik let, začali ještě v době studií. Film je určen malým divákům, a právě ty si snadno získal – díky magické lesní poetice, pohádkové atmosféře, pocitu tajemna, podmanivému výtvarnu, ale i nevšednímu příběhu.

Až po uši v mechu je netradiční pohádka o dvou skřítcích, kteří se starají o mechový porost v lese, konkrétně o houby. Josefka šije klobouky pro muchomůrky, Bertík v noci rozsvěcí houby-lampy. Práci jim ale zkomplikuje rusalka, která se po svém vypořádává s tím, že neumí zpívat. Skřítci se snaží zjistit, proč se svítící houby ztrácejí, a nakonec ještě pomohou rusalce z nesnází.

S nadšením se v době uvedení reflektoval klasický přístup k loutce, poctivá animace s frekvencí 24 fps (frames per second) a mluvilo se o tom, že snímek navazuje na filmy Jiřího Trnky a Břetislava Pojara, což tvůrci nijak nerozporovali. Určitou originalitu vnesla do filmu Anna Polívková, která namluvila rusalku.

Film posbíral několik cen a je stále k vidění v HD kvalitě na Streamu (stream.cz), který je koproducentem.

Protože měl film velký úspěch, dostal Filip Pošivač od Streamu nabídku na šestidílnou sérii Živě z mechu. Šest krátkých, zhruba tříminutových epizod z roku 2016 navazovalo na předešlý film a bylo odvysíláno na internetu, kde jsou všechny díly stále k vidění.

Ale režisér měl už v té době v hlavě další projekt, tentokrát celovečerní. Pustil se do přípravy filmu Tonda, Slávka a génius, který se právě natáčí v budově Krátkého filmu na pražském Barrandově.

K příběhu produkce zatím uvádí toto: Tonda nechce, ale od narození svítí. Protože se za to stydí, tráví veškerý čas ve svém bunkru. Do domu, kde bydlí, se před vánočními prázdninami přistěhuje Slávka, podivná dívka se silnými brýlemi, která umí baterkou oživit věci kolem sebe. Tonda před Slávkou utíká, ale snad je možné se v domě plném bizarních obyvatel nespolčit? Zvlášť když je třeba vypátrat, kdo to rozvodem temných spár vtahuje denní světlo a srká žárovky. Může za to „Génius Loci“, kterého prý hlídá starý domovník?

Spolu s Filipem Pošivačem se na natáčení podílí početný štáb. Rozestavěno je několik scén, animátoři pracují povětšinou samostatně. V dílně se vyrábí loutky a dekorace. Snahou režiséra je minimalizovat moderní technologie a vytvářet maximum ručně a postaru. 3D tiskárnu, kterou měl štáb k dispozici, nepoužívá vůbec, pro nastavení dekorací radši využije zrcadla, než aby v postprodukci dodělával pozadí digitálně. A protože se film odehrává v zimě, animují se i sněhové vločky (ze specializovaného materiálu). Film by tedy měl nést patinu ruční práce a digitální postprodukce by měla být minimální. Výrobní fáze se v současné době chýlí ke konci, tvůrce pak čeká postprodukce. V kinech by se měl Pošivačův celovečerní debut objevit koncem roku 2023.

Filip Pošivač se paralelně věnuje seriálu Mlsné medvědí příběhy, jemuž dělá výtvarníka. Režisérky Kateřina Karhánková a Alexandra Májová za něj získaly už několik cen, pravidelně vítězil například na Anifilmu v kategorii Český obzor – TV film a seriál, a to tak dlouho, až organizátoři festivalu museli kvůli němu upravit pravidla soutěže. Nominován byl v loňském roce také na Českého lva.

Průběžně ilustruje Filip Pošivač knihy pro děti. Naposled leporelo Paví očko, dobrý den!, které vydalo nakladatelství Meander (2021).

Loutkové filmy pro mě mají speciální hodnotu

Kdy vás napadlo, že byste se mohl věnovat loutkovému filmu?

Až do nástupu na vysokou školu jsem se o animovaný film moc nezajímal. Stál jsem hlavně o studium na pražské UMPRUMce, ale zároveň jsem už věděl, že na ilustraci, kam jsem se chtěl hlásit, mě nevezmou. A tak jsem šel studovat Ateliér filmové a televizní grafiky. V prvním ročníku jsme se s Milanem Svatošem chodili dívat na Barrandov, jak Jiří Barta točí film Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?. To byl můj úplně první kontakt s loutkovým filmem a zároveň neuvěřitelně silný zážitek.

Jak to probíhalo?

Pan Svatoš nás provázel ateliéry v budově Krátkého filmu, kde byly postavené nádherné scény, okolo „les“ lamp a všude frmol, protože to byla velká produkce. V dílnách se vyráběly krásné věci a mně to přišlo jako prostředí, kde se můžete realizovat úplně ve všem, co vás kdy v životě bavilo. Právě tehdy jsem si uvědomil, že bych rád dělal nějakému takovému filmu výtvarníka. Animátora ne, na to jsem neměl trpělivost a vnitřní disciplínu, ale výtvarnou podobou filmu jsem se vždycky zabývat chtěl.

I ve škole vás někdo motivoval?

Ano. Náš vedoucí ateliéru Jan Balej se také věnoval a pořád věnuje loutkovému filmu a podporoval mě v tomto směru už od začátku. Když jsem mu řekl, že bych chtěl dělat loutkové cvičení, tak mě vzal k sobě do studia, donesl mi loutkovou kostru a zavolal svému známému, co byl hudební skladatel, aby mi k tomu složil hudbu. Měl jsem tehdy pocit, že jsem našel oblast, kde bych se mohl uplatnit.

Inspirovali vás ještě nějací další filmaři-loutkáři?

Před studiem na UMPRUM moc ne. Jako dítě jsem stále něco vyráběl nebo kreslil a také mě bavilo loutkové divadlo. Babička vždycky rozvěsila v obývacím pokoji prostěradla, aby nebyla vidět, rozsvítila stolní lampičku a hrála nám s marionetami. Vždycky jsem to měl velice rád, ale tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych se tomu mohl věnovat profesně.

A co loutkové filmy?

Ani ty jsem moc nesledoval. Jednou kolem Vánoc dávali v televizi Trnkův Sen noci svatojanské, což byl pro mě výrazný zážitek, který mi utkvěl. Trnkovy loutky pro mě byly vždycky kouzelné. Ale do hloubky jsem se o loutkový film nezajímal, a když jsem šel studovat na UMPRUM, znal jsem jen Jiřího Trnku. Až potom během studií, když se člověk dostane do prostředí animátorů a vídá se s lidmi, které to také zajímá, tak až tam to začalo. A osobně mám rád všechny animované technologie, rád se třeba podívám na 3D animaci. Ale je fakt, že loutkové filmy pro mě mají speciální hodnotu, protože je z nich cítit ruční práce.

Je to ten důvod, proč točíte loutkové filmy, a ne třeba ploškové nebo kreslené, ke kterým byste mohl mít jako ilustrátor blízko? Co vás baví právě na loutkové technice?

Na loutce mě fascinuje to, že ačkoliv je to objekt, který je sám o sobě statický – což platí jak pro divadelní loutku, tak pro zcela nefigurativní předmět –, tak má v sobě dramatickou energii, nějaký náboj, a ten se projeví, když s ním začnete pohybovat. Mám z toho pocit kouzla, magie, jako by to bylo něco mezi nebem a zemí. Nedá se to přesně popsat, ale loutky mají pro mě velikou sílu. Je to věc ručně vyrobená člověkem, a přitom je možné jí vdechnout život. A tím je právě strhující.

Zkusil byste někdy rád i jinou animační techniku?

To ano. Jako ilustrátor pracuji hodně s akvarelem, ale co se týče animace, byl jsem hodně dlouho koncentrovaný jen na loutky. Do celovečerního loutkového filmu, co teď točíme, jsem zapojil i trochu 2D akvarelové animace. Jedna z hlavních postav Slávka tam svítí baterkou na zeď a oživuje tak svoje fantazie. Když jsme ještě v době vývoje filmu objížděli zahraniční koproducentské markety, tak loutky připadaly některým producentům příliš „východoevropské“, oldschoolové, moc stylizované a pro západní svět nesrozumitelné, ale často je zaujaly právě ty 2D animace. A říkali mi, že film animovaný touto technologií by všichni chtěli. Tehdy jsem to ale nebral vážně.

A pak?

O něco později jsme s Kateřinou Karhánkovou a Alexandrou Májovou začali pracovat na seriálu Mlsné medvědí příběhy. Tam jsem se zase setkal s 2D animací. Plošky se v našem případě nakreslí ručně, naskenují se a pak se s nimi animuje v počítači. A protože už se tomu věnujeme už několik let, tak mě to v některých aspektech inspirovalo a už mám námět na takto animovaný film.

Točíte filmy určené dětem…

To je rozhodně můj záměr. K tvorbě přistupuji tak, co by se mi líbilo, kdybych byl dítě, nebo co si pamatuji, že mě v dětství oslovovalo. Myslím si, že děti se často v souvislosti s audiovizuálními počiny podceňují – rozhodně tady u nás. Lidé mají pocit, že animace pro děti musí být pastelově barevná, všichni tam musí skotačit, a hlavně aby tam nebylo moc dialogů a nějaké dvojsmysly nebo symboly, to že by děti nepochopily. Ale děti jsou stejné bytosti jako my. Navíc je jejich vnímání nezatížené oproti našemu, protože neznají vzorce chování dospělých, nemají předem konkrétní očekávání a reagují bezprostředně.

Současná animovaná tvorba určená dětem, prezentovaná většinou na internetu, je velmi často nevkusná. Věnujete se tvorbě pro děti i proto, že byste chtěl její laťku posunout?

Audiovizuální svět je zahlcený vším možným, to se netýká jen dětské tvorby. Zvlášť internet je místo, kde může kdokoliv publikovat cokoliv. Dobré ale je, že si děti mohou z tak široké nabídky vybírat, a i já můžu vytvořit jednu z alternativ. Rozhodně se ale necítím jako někdo, kdo by měl zvedat úroveň animované tvorby pro děti.

Zrovna se věnujete natáčení celovečerního filmu Tonda, Slávka a génius. Zvykli jsme si u nás na to, že animované filmy jsou většinou adaptacemi literárních předloh. Tak to je v případě snímků Myši patří do nebe a Moje slunce Mad. Tu a tam se najde film podle původního námětu, ale adaptace převažují. Váš námět je původní – můžete nám o něm říct víc?

Původním motivem byla svítící postava kluka Toníka. Tu jsem vymyslel na UMPRUMce, když jsme dělali jedno animační cvičení. Inspirací mi byl můj bratr, který se narodil se zrzavými vlasy a měl jako rusovlasý chlapec potíže ve školce i na prvním stupni základní školy. Děti se mu kvůli tomu smály a já nechápal proč.

Animace je dobrá v tom, že vám nabízí vydat se za hranice reality. Postava Tondy měla původně jen svítící vlasy, ale pak jsem přidával, až svítil celý. Je to pro mě krásný symbol odlišnosti, která se může týkat čehokoliv. Odlišnost může být psychická nebo fyzická, to je vlastně jedno, každý si tam může dosadit, co chce.

O adaptaci jste tedy vůbec neuvažoval?

Chtěl jsem, aby byl námět původní. Když už točím loutkový film a svět kolem loutek je tak kouzelný, tak hlavně aby to nebyla adaptace nějaké knížky, říkal jsem si. Knížku si přece můžu přečíst. Přijde mi větší výzva vystavět vlastní příběh a stvořit ho. Vzhledem se svému věku bych si ani netroufl točit adaptaci, mám pocit, že to chce víc životních zkušeností. Mám rád třeba Sto roků samoty, ale abych se to odvážil adaptovat? Myslím, že bych musel být starší a moudřejší…

Přemýšlel jste rovnou o celovečerním filmu?

Ano. S Pavlou Janouškovou Kubečkovou, což je producentka, se kterou jsme natočili půlhodinový film Až po uši v mechu a s níž si pracovně dobře rozumíme, jsme se dohodli, že budeme spolupracovat dál, ale že náš další film bude celovečerní. Protože než ho doděláme, tak už nám bude čtyřicet… Tak ať už to stojí za to.

Scénář jste psal sám?

Psali jsme ho s Janou Šrámkovou. Proces tvorby původního scénáře je také magický, protože charaktery, které se scenáristkou vymyslíte, se vám záhy dostanou pod kůži a najednou máte pocit, že je znáte, že to jsou nějací vaši příbuzní. Nejprve jsme vymysleli několik charakterů a pak jsme se o nich bavili, jako by to byli naši známí. Najednou byly ty postavy živé a díky tomu vznikl svět našeho filmu se svými pravidly.

Postavy jsou všechny fiktivní?

Ano, postavy jsme si vymysleli, ale když jsme psali scénář, tak jsme vycházeli ze svých životních zkušeností. Ve filmu je víc vrstev, napjaté vztahy mezi obyvateli domu nebo vztahy dětí a rodičů. Rodiče Tondy jsou extrémně opatrovničtí, i když je jejich synovi už jedenáct let. Maminka Slávky naopak není opatrovnická vůbec a spíš se musí dcera starat o ni. Je tam starý domovník, kterému na domě záleží, a nechce připustit necitlivé změny…

Kolik verzí scénáře vzniklo?

Napsali jsme několik verzí. Každou jsme číslovali, i když ke konci už šlo o minimální úpravy. Celkem jich bylo čtrnáct, ale od osmé verze se toho už tolik nezměnilo. Byl to celkem dlouhý proces. Napřed jsme psali scénář s Janou, pak jsme začali spolupracovat s jedním dramaturgem, pak s druhým… Tam už začalo docházet k výraznému překopávání příběhu a vyhazování scén, protože film by byl moc dlouhý. Spoustu nápadů jsme museli vyškrtnout.

Jak je to s loutkami, museli jste jich vyrobit hodně?

Ve filmu je dvanáct charakterů a pak ještě asi dvanáct komparzistů. Dohromady to je tedy dvacet pět postav. Loutek je ale o něco víc – Tondu a Slávku máme každého čtyřikrát, abychom s nimi mohli natáčet zároveň na více místech. Jednu maminku pak máme ve dvou kopiích. Komparzisté, což jsou sousedi, jsou jednodušší loutky, takzvaní „dráťáci“.

Točili jste paralelně i na sedmi scénách. Zvládal jste to všechno obíhat a mít přehled o všech „placech“?

S tím jsem neměl vůbec problém. Na natáčení filmu mě totiž baví i práce s lidmi. Že je trochu tlak, šrumec a stres, to k tomu patří. Navíc mám skvělého asistenta režie Michala Kubíčka a dobrou produkční. Když nastane nějaká krizová situace, tak mě baví ji řešit. To se týká například mezilidských vztahů. Každý z kolegů na place má svůj život, své problémy a někdy přijde do práce a já vidím, že není ve své kůži. Zároveň potřebuji, aby odvedl dobrou práci. Nejlepší pak je, zajít za ním a normálně se ho zeptat, co se stalo a co potřebuje. Mám rád lidi, co na filmu se mnou dělají, vážím si energie a talentu, který do toho vkládají, a připadá mi úplně na místě se o ně starat a zajímat.

Je něco, na čem jako režisér trváte?

Přísného člověka tu dělá Michal Kubíček, ale jestli je něco, na čem opravdu bazíruji, tak to je, aby všichni byli v ateliéru v devět ráno. Ale ne tím stylem, že by tu snídali, ale už připraveni k práci. Sejdeme se vždycky v místnosti, které říkáme „lampárna“, řekneme si, co bude kdo ten den dělat, a také stříháme metr, takže vidíme, kolik záběrů nám ještě zbývá natočit. A už toho moc není, dokončit bychom to měli v dubnu.

Jaký máte z natáčení zatím pocit?

Mám dobrý pocit ze svých kolegů, všichni jsou skvělí a můžu se na ně spolehnout. Protočilo se tu na výrobě skoro třicet lidí. Důvěřuji jim v tom, co si myslí a co mi říkají. Už točíme devatenáct měsíců, sice mám o filmu jasnou představu, ale zároveň cítím, že občas ztrácím nadhled. A tak mě zajímají jejich názory. Naše kameramanka Denisa Buranová má zkušenosti s hraným filmem, takže její pohled je pro mě hodně inspirativní. Hodně nápadů do natáčení vnáší také zkušený animátor Michal Kubíček. Dobře se mi pracuje i s Evou Kameníkovou, která se stará o provoz ateliéru, a máme tu skvělé animátory, třeba Vojtěcha Kisse nebo Barboru Valeckou. Zároveň mám rád postavy toho filmu a mám pocit, že jsou mi blízké. Takže jim přeji, aby se jim to povedlo.

Loutkář 1/2022, s. 82–85.

Balvínová, Malvína: Kdo jsou ti tvůrci současné české loutkové animace?

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás