Šlechtová, Ema: Nemám rád škatulkování

Herec, režisér a hudebník Jan Vejražka vystudoval katedru alternativního a loutkového divadla, obor herectví. Po škole nastoupil do angažmá v Malém divadle v Českých Budějovicích odkud po pěti letech odešel do Divadla Lampion (sezóna 2016/17). Kromě herecké kariéry má v Lampionu na svědomí i dvě režie (Play The Game a Cesta do pravěku). Loutkové divadlo však zdaleka není jeho jedinou uměleckou realizací. Je členem hiphopového dua Mutanti hledaj východisko, jehož specifická poetika do jisté míry neustále formuje českou rapovou a elektronickou scénu.

Pro mnohé diváky Divadla Lampion, kteří tě znají jako loutkoherce, musí být těžké si tě představit jako démonickou rapovou a hiphopovou entitu kapely Mutanti hledaj východisko a obráceně. Jaký je Honza na pódiu a jaký Honza s loutkou na dopoledním dětském představení?

Pořád je to Honza, to je pro mě hlavní. Jeden Honza hraje dopoledne pro děti a ten druhý večer koncert pro všechny, kteří přijdou poslouchat. Oba Honzové se snaží všechno dělat nejlíp jak umí, nezaleží na tom, jestli jde o loutkové divadlo, nebo hudbu. Samozřejmě jde o nějakou empatii a citlivost. Člověk by si měl uvědomovat, ke komu zrovna promlouvá a jaké komunikační kanály a prostředky je dobré použít, aby byl na druhé straně slyšet.

Česká rapová scéna je překvapivě plná loutkářů – jmenovala bych Dana Kranicha, Ivo Sedláčka nebo Štěpána Lustyka. Myslíš, že jdou hudba a loutkové divadlo ruku v ruce? Došel si někdy do bodu, kdy jsi měl pocit, že se musíš pro jedno nebo pro druhé rozhodnout?

Asi bych to úplně nespojoval. Myslím, že se to spíš zrovna teď nějak sešlo. Žádný rozhodování mezi jedním nebo druhým u mě rozhodně neproběhlo. To bych to nebo ono musel dělat asi na trochu jiné úrovni. Sám v sobě se přece jenom víc cítím „muzikantem“ než „loutkářem“. Hlavně nemám rád škatulkování, kdo je co. Všechno se to podle mě prolíná, všechno je v pohybu a klíčem je naučit se balancovat na hraně.

Každopádně tvoje cesta k divadlu nebyla po střední škole úplně přímočará. Co tě nakonec na DAMU dovedlo? Studium hudby nebylo nikdy tvojí ambicí?

Bohužel nebylo. Nebo naštěstí? Kdo ví? Jsem rád, že se můžu nějakým způsobem muzice věnovat. Přestože neumím vlastně na nic pořádně hrát, s chutí si zahraju na cokoli. Když je z toho totiž cítit upřímný zájem, nemůže to dopadnout špatně. Taková je moje zkušenost. Tedy většinou… Fascinace divadlem mě provázela odmala. Po střední jsem si ještě netroufal, tak jsem to vzal oklikou přes filosofickou fakultu a logiku a pak ještě přes pedagogickou fakultu, kde jsem studoval matematiku a tělocvik. To je krásná kombinace a trochu mě mrzí, že jsem odtamtud utekl, protože by mě být tělocvikářem asi bavilo.

Po absolvování KALD si nastoupil do Českých Budějovic do Malého divadla, kde jsi v angažmá zůstal pět let. Co tě dovedlo do Kladna?

Samozřejmě moje milovaná a krásná žena. Bydleli jsme spolu v Praze a já dojížděl do Budějic, takže jsme na sebe neměli moc času. Když jsme pak ještě navíc čekali našeho prvního malého člověka, vymýšlel jsem, jak se přesunout blíž k Praze, a tak se to stalo: Kladno.

Tvoje první režie v Lampionu byla inscenace Play The Game, která se svou estetikou odkazovala k počítačovým hrám a snažila se otevřít dialog s náročnou diváckou skupinou, tj. teenagery. Jakým způsobem jsi právě cílovou skupinu zohledňoval? Co je pro komunikaci s ní zásadní?

To je bohužel trochu mýlka. Věková cílovka byla nastavena ještě trochu níž – šestá, sedmá třída maximálně. Přesto věřím, že když „děti“ cítí, že se na ně nehraje žádná „levota“ a jedná se s nimi na rovinu, jsou otevřené k tomu naslouchat a zajímat se. Ale to platí samozřejmě pro všechny věkové kategorie. Nabízet rovinu a upřímnost.

Jaké výhody pro režii přináší skutečnost, že jsi v Lampionu v hereckém angažmá? Pomáhá ti, že své kolegy dobře znáš a dokážeš s nimi třeba lépe a citlivěji komunikovat? Je pro tebe někdy obtížné přecházet mezi profesemi, udržet si autoritu a měnit svou divadelní perspektivu?

Jak říkáš, výhodou je nepochybně to, že se se všemi víceméně znám a vím, co můžu od koho očekávat. Na druhou stranu přicházíš o aspekt nahodilosti a neznáma, který může být také zajímavý a dokáže tě posouvat. Každopádně rád tvořím a hledám společně. Jsou to možná trochu klasické a otřepané fráze, ale tak to obyčejně mám. Necítím se ani tolik jako režisér, ale spíš jako „hledač“ toho, co „funguje“ a o čem jsem přesvědčený, že může lidi v hledišti zajímat a bavit. Autoritu jsem řešil tak, že jsem si udělil poslední slovo a vytvořil si termín „definitivní režie“, takže konečné slovo jsem měl vždycky já, a tak to naštěstí celé zkoušení zůstalo.

Loni v září měla premiéru inscenace v tvojí režii Cesta do pravěku. Jak tě námět napadl a jak vůbec vypadal proces adaptace filmového originálu Karla Zemana z 50. let? Jakým způsobem se od něj inscenace posouvá a čím ho naopak zase ctí?

Asi bych řekl, že námět moc nikam neposouvám. Bavila mě představa divadla pro děti, kde se moc nemluví a nevysvětluje a věci se jen dějí, působí na diváky a ti si s nimi můžou dělat, co chtějí. Samozřejmě jsem to nezvládl. Cesta do pravěku je nakonec trochu upovídaná, ale s tím nic nenadělám. I tak mě baví, mám ji rád a kluci jsou v ní dobrý. Je pro mě důležité, že herci pro děti fungují jako parťáci a celý čas představení jsou s nimi. Šlo mi o to podtrhnout přítomný okamžik toho všeho, že jsme teď a tady a všichni spolu. To je to, co je v divadle skutečně silné.

Generačně se stále řadíš mezi mladou krev loutkového divadla. Kde vidíš jeho budoucnost a potenciál pro jeho další fungování? Co tě na loutce vůbec baví?

Přiznám se, že se moc jako mladá loutkářská krev necítím. Na to jsou tu jiní umělci. Nějak loutkařinu dělám a baví mě, ale víc o ní nepřemýšlím. Je fajn, že potom, co jsem absolvoval na katedře alternativního a loutkového divadla a stal se magistrem umění, dělám rozhovor do Loutkáře. Mám tedy splněno.

Loutkář 1/2022, s. 80–81.