Slavíčková, Sarah: Dětské publikum je nejupřímnější

Od dětství společně objevují a dobývají divadelní svět. Přes recitaci, moderování, cestu z Trenčína do Prahy, studium na „alterně“ až po výrazné pražské scény, jako je Dejvické divadlo, a především Divadlo v Dlouhé, kde kromě činoherních inscenací v mezičase hrají a tvoří ve svém sourozeneckém souboru Divadlo Pro malé. Magdalena Zimová a Martin Matejka jsou zkrátka nerozlučnou dvojicí.

Oba jste studovali katedru alternativního a loutkového divadla DAMU. Jak na studia vzpomínáte, co pro vás bylo nejzásadnější a jak vás tehdejší pedagogové a prostředí ovlivnili?

Martin: Na ALD DAMU jsem nastoupil v roce 1990. Bylo pár měsíců po sametové revoluci a já, jak v Jiříkově vidění, přijel ze Slovenska vlakem Medzilaborec do Prahy, abych tady studoval takzvanou „alternu“. Pro mě to byl zázrak. Najednou jsem mohl pracovat s Arnoštem Goldflamem, Janem Schmidem, Luckou Bělohradskou, Máťou Kopeckým. Každý semestr bylo dobrodružství, které končilo klauzurním představením v narvané Řeznické.

V půlce prvního ročníku mě kamarád a kolega Maťo Veliký, který chodil o ročník výš, oslovil, jestli bych u nich nezaskočil za nemocného kolegu v inscenaci Kwaidan. Jelo se totiž na festival do Nantes. Záskok proběhl dobře, a protože jsme si s kolegy padli do oka, přeskočil jsem ročník, dodělal teoretické předměty a s požehnáním šéfa katedry Josefa Krofty vystudoval školu za tři roky. Krásná, a hlavně divoká doba to byla.

Magdaléna: Jak říkal brácha, vůbec nejzásadnější bylo přijet do Česka studovat divadlo, nejvíc mě zajímalo právě to alternativní, kterým pro mě bylo i divadlo loutkové. Viděla jsem několik inscenací DRAKu, kde úžasně zacházeli s loutkou a dávali jí spoustu významů. Loutky se mi pak dostaly do života samovolně. Vzpomínám na Honzu Bornu, který byl mým pedagogem a vedl náš ročník. Velmi jsme si spolu rozuměli. Měla jsem také ráda Petra Kracika, s nímž jsme nastudovali Brechtovu Maloměšťákovu svatbu, kde jsem hrála nevěstu, a který nás vedl v herectví. Tenkrát jsme na ALDu totiž žádnou hereckou práci neměli a on nám to vynahradil.

Četla jsem také, že jste se před DAMU věnovali amatérskému divadlu. O jaký soubor se jednalo?

Martin: Soubor se jmenoval DDT a vznikl na gymnáziu v Trenčíně. Bylo to vlastně divadlo poezie. Já, sestra Madla, zmiňovaný Martin Veliký a asi tři naši kolegové. Loutkové divadlo v pravém smyslu slova jsme tenkrát nehráli, ale pokoušeli jsme se využívat předměty a hudební nástroje jinak, metaforicky, nebo jako jevištního partnera. Což je k loutkovému divadlu už jen krůček.

Magdaléna: Po odchodu mého bráchy a Mati Velikého na „alternu“ jsme ještě s mým kamarádem založili Alternativní divadlo pohybové a fungovali jsme dva roky. I tady jsme okrajově pracovali především s figurativními loutkami. Z téhle doby vzpomínám na našeho pedagoga literatury a vedoucího DDT Stano Malinovského.

S bráchou jsme ale jako děti hlavně recitovali. Na Slovensku bylo tenkrát takové alternativní podhoubí, které se kolem recitace motalo, vznikaly různé dílny, divadlo poezie, tenhle směr mě tedy hodně formoval.

Magdalena dostala po škole angažmá v Divadle DRAK, Martin zase angažmá v Dejvickém divadle, které zároveň i spoluzaložil. Co vám přinesla tato zkušenost před přesunem do Dlouhé?

Magdaléna: Do DRAKu jsem odcházela už ve třetím ročníku na DAMU, protože Jakub Krofta právě končil školu a v divadle se zrovna výrazně měnilo vedení a odcházeli z něj herci. Kuba si vybral pár lidí, s kterými do DRAKu nastoupil, a měla jsem štěstí, že jsem k nim patřila. „Alternu“ jsem pak dodělala dálkově. Období v DRAKu bylo naprosto skvělé, poznala jsem spoustu nezapomenutelných lidí, jako byli třeba Vašek Poul nebo Pepa Krofta. Nakonec jsme ale s bývalým mužem Karlem Zimou zjistili, že nám tamní systém a rutina úplně nevyhovují. Člověk totiž ráno musel nastoupit do tranzitu, absolvovat dlouhou cestu, hrát dvě dopolední představení, odpoledne ještě zkoušet… Bylo to náročné. Měla jsem pocit, že je loutkové divadlo opomíjené, a tak mi za tohle všechno chyběla satisfakce a vytratila se radost z hraní. Byla jsem zkrátka asi až moc ambiciózní a po pěti letech jsem odešla.

Martin: Podívejte, v roce 1990 jsem vyjukaný přijel z Trenčianských Teplic do Prahy. Tři roky nato jsem měl za sebou nesčetně evropských divadelních festivalů, a navíc magisterský diplom v kapse. V roce 1992 jsme s Honzou Bornou, Evou Měřičkovou a kolegy založili na „zelené louce“ Dejvické divadlo. To se o tři roky později stalo Divadlem roku a inscenace Sestra úzkost obdržela cenu Alfréda Radoka. Ze začátku poloprázdné divadlo kdesi v Zelené ulici v Dejvicích bylo najednou beznadějně vyprodané a sbíralo nejvyšší ceny. Každému herci bych to přál zažít.

Spojuje vás také osoba Jana Borny. Jaký byl režisér a jak na něj vzpomínáte?

Martin: To by vydalo na samostatný rozhovor. Ale dobře, tedy krátce. Honza byl vtipný, hrozně vzdělaný, přátelský, talentovaný, miloval anekdoty a měl čich na lidi. A hlavně dokázal herce obdarovat obrovskou důvěrou. Na zkouškách byla spousta legrace, pohody a pozitivní energie. A my jsme se jak malé děti těšili, až to, co jsme vymysleli, budeme moct konečně ukázat divákům. Žádné mentorování, žádná falešná hlubokomyslnost. Gigantická radost ze hry. Absolutní „chvála bláznivosti“.

Vaší domovskou scénou je tedy Divadlo v Dlouhé, kde kromě inscenací pro dospělé účinkujete v loutkových inscenacích pro děti pod jménem Divadlo Pro malé. Pod touto hlavičkou tvoříte jenom vy dva? Od kdy váš soubor vlastně existuje a jak byste jeho tvorbu charakterizovali?

Martin: Divadlo Pro malé vzniklo v Divadle Gong. První inscenací byl Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Několik let po DŠB Madla dramatizovala text krásné dětské knížky Kvak a Žbluňk jsou kamarádi a poslední naší inscenací je Pohádka o Robinsonovi. Hrajeme víceméně v Dlouhé, ale také na zámcích, poutích, školách, festivalech, kulturních centrech a vinobraních. Takže je to pro nás „činoherce z Dlouhé“ krásný návrat ke kořenům komediantství. A na rovinu, i nějaký ten přivýdělek.

Magdaléna: Naprosto upřímně, s bráchou jsme si chtěli přivydělat něčím, co nás baví, co máme rádi, a tak jsme se rozhodli, že vytvoříme inscenaci pro děti. Měla jsem zkušenost z DRAKu, brácha z Dejvického, kde dělali i program pro děti. Jak už zmiňoval, vytvořili jsme zatím pouze tři inscenace. Navíc jsme se chtěli realizovat i jinak než pouze herecky, sami si totiž režírujeme, vybrané texty dramatizujeme a je to opravdu jenom naše.

Vaše inscenace se zaměřují na děti od tří let. Jak s takovým publikem pracujete a jak musíte přizpůsobit svou hereckou akci?

Magdaléna: Divadlo hrajeme pro děti, které už jsou ve školce. Některé inscenace máme postavené tak, že se dají různě proměňovat na základě věku publika. Interaktivní části, kdy se děti rozhodují, u těch starších dětí například lehce omezujeme, u mladších je naopak rozvedeme. Naštěstí se ale inscenace dají dobře „ohýbat“ a přizpůsobovat za chodu. U DŠB nebo Robinsona se spoluprací dětí velmi počítáme.

Martin: Každý takzvaný „velký umělec“ by měl povinně alespoň jednou za kvartál zahrát něco dětem. Mnozí by se asi divili. Dětské publikum je to nejupřímnější, jaké může herce potkat. Bavíš? Miluju tě. Nebavíš? Nudím se a dám to najevo. Perfektní trénink a taky pořádná šichta. A velká úcta k těm, kteří to umějí vkusně, bez podbízení a naplno!

Jaká témata chcete ve své tvorbě otevírat a přinášet?

Martin: Myslím, že nikdy nepřemýšlíme stylem: To by se mohlo dětem líbit. Vždy se jedná o univerzální lidská témata, která se týkají jak dětí, tak dospělých – například přátelství jako v Kvakovi a Žbluňkovi, pocit méněcennosti jako v DŠB nebo osamění, které je v Pohádce o Robinsonovi.

Magdaléna: Téma nás, děti a dospělé musí také bavit. Je pro nás důležité, aby se rodiče, kteří s dětmi přijdou, nenudili a neodcházeli „na kafíčko“. Chceme je potěšit a rozesmát, protože jsme také komedianti, což je určitě škola Honzy Borny i Pepika Krofty, kteří takhle nad loutkovým a dětským divadlem přemýšleli. Bylo pro ně důležité, aby divadlo mělo přesah a bavilo všechny věkové kategorie.

Martine, v poslední době jste také spolupracoval s Lokvarem jako dramatik. Jaké bylo psaní takového textu? Předcházely vzniku textu nejprve vizuální představa, scénografie a loutky?

Martin: Spolupráce s Lokvarem si velmi vážím. Peter Varga věděl, že píšu pro Český rozhlas i televizi a oslovil mě, jestli bych pro ně nezdramatizoval lidovou pohádku Matěj a čerti. Ponořil jsem se do psaní, nechal se tím pohltit a vznikl text. Bára Hubená navrhla krásné loutky. Martin s Petrem to celé dali dohromady a vzniklo povedené divadlo. Pro autora nemůže být větší radost, než když je svědkem toho, že něco, co vymyslela jeho pravá mozková hemisféra, dostane konkrétní podobu, obživne a těší herce i publikum.

Magdaleno, co vás na loutkovém divadle pro děti baví?

Magdaléna: Musím přiznat, že teď mě hraní loutkového divadla baví moc, v DRAKu už jsem ho byla přesycená. Při činoherních inscenacích cítím větší zodpovědnost, protože vím, kolik kritiků sedí v hledišti. Hrát pro děti je úleva. Kvaka a Žbluňka hrajeme dvanáct let a reprízy mě nepřestávají bavit. Opět se totiž stávám dítětem, které si hraje. Byla bych ráda, kdybych tyto pocity cítila i při „činohře“, a někdy se mi to i daří. Loutky jsou pro mě zkrátka léčivé a terapeutické.

V tomto čísle se věnujeme právě tématu loutky v terapii a vzdělávání. Jak vůbec vnímáte loutku vy a má pro vás ve vaší tvorbě přesah právě i do těchto oblastí?

Magdaléna: Určitě nad loutkou uvažuji jako o prostředníkovi, mostu a spojovacím prvku dětí, rodičů, nás a obsahu, který jim chceme sdělit. Je to zprostředkovatel komunikace. U Robinsona jsme se třeba snažili vnuknout otázky, co si s sebou na pustý ostrov vzít, jak obstarat vodu a jídlo a tak. Rozhodně se vždycky snažíme dětem předat nějakou důležitou zprávu.

Martin: Celá léta jsem přistupoval k loutce z pozice herec–divák. Teď, když mám dvě malé děti, vidím ještě jasněji, jaká magie se v loutce skrývá. Jak to malé děťátko dokáže vnímat loutku, plyšáka, objekt jako partnera. Když byla moje dcera Emilka malá a brečela, jediný partner, kterého akceptovala, byl plyšový medvěd. Vzal jsem ho do ruky a přes něj jsme si krásně povídali a dokázali navodit absolutní souznění.

Jaké to je mít svého sourozence i ve své branži nebo vlastně i v týmu?

Magdaléna: Já to vlastně ani jinak neznám. Předtím jsem pracovala přímo vedle manžela a nyní mám ve svém týmu bratra. Je to skvělé, myslím, že málokdo má se sourozencem takhle blízký kontakt. Můžeme třeba volně pomlouvat kolegy a z výjezdů s Divadlem Pro malé si děláme rodinné výlety. Cítím to jako stoprocentní výhodu. Pořád s bráchou plánujeme, že uděláme další pohádku, ale bohužel se nám navalují další premiéry a spoustu práce. Tuhle sezónu máme v Dlouhé asi čtyři premiéry a loutky bohužel není kam nacpat.

Martin: Pro mě je úplně přirozené. Od základky jsme spolu recitovali, hráli divadlo, moderovali. Když se sejdeme mimo scénu, třeba o Vánocích, stejně za chvilku rozebíráme Divadlo v Dlouhé, probíráme repertoár, jak říkala Madla, pomlouváme kolegy a mudrujeme, co a jak a proč a nač. Takže pohoda.

Loutkář 1/2022, s. .

Slavíčková, Sarah: Dětské publikum je nejupřímnější

Aktuální číslo

Výročí

Odkazy

Podporují nás